Erupce sopky Fagradalsfjall

 

Okolí hlavního města se několik týdnů otřásalo. Vědci spekulovali o možném probuzení vulkánu, který 800 let spal. Místní už se velice těšili až to bouchne a tím se ukončí série zemětřesení, kterých bylo přes 40 000. Magma postupovalo kilometr pod zemským povrchem a my jsme jen čekali, kdy si najde skulinu vedoucí na povrch. Informace byli rozporuplné.

Reportéři měli tisíce otázek a vědci málo odpovědí. Zemětřesení pokrčovala, lidé v blízkosti zažívali pocity mořské nemoci a také pociťovali spánkový deficit.

Vědecká obec se obávala, že nastává na poloostrově Reykjanes aktivní období, které se zhruba každých 800 let vrací a trvá celá dvě staletí. Naštěstí je poloostrov známý klidnými výlevy lávy, před kterými je jednoduché evakuovat obyvatelstvo. Byli jsme natěšení až to započne.

Konečně to začalo. V pozdní páteční večer 19.3.2021 ozářila oblohu u hlavního města exploze sopky. Obloha nad erupcí zářila rudými odstíny a my jsme jen napjatě čekali na první zprávy a záběry. Nedozvěděli jsme se prakticky nic, jelikož erupce nastala v uzavřeném údolí daleko od cest či lidských obydlí. Až v sobotu dopoledne začala média poskytovat první fotky. Laděnka šla do práce a já doma hltal každou informaci. Obecně by se dalo říct, že místní byli velice zklamaní. Nikdo nečekal tak miniaturní erupci po tak rozsáhlých zemětřeseních. Vědci začali spekulovat o velice rychlém konci tohoto malého výlevu lávy. Jelikož na samém začátku láva tryskala z mnoha kráterů. Linie byla dlouhá asi dvě stě metrů. A každou hodinou se jeden kráter za druhým uzavíral.

Místní televize odpoledne začala přenášet živý přenos erupce. Pozoroval jsem vědce, jak chodí okolo žhavé lávy a tiše záviděl. Co já bych dal za takovouto neskutečnou podívanou. Zdálo se to tak nedosažitelné. V tom Lada přišla předčasně z práce a zároveň v tu chvíli krizový štáb vydal rozhodnutí o přístupnosti erupce pro veřejnost. Lada viděla, jak jsem sklíčený, smutně koukám a nezaváhala. Je to moje Zlato, které bych za nic na Světě nevyměnil. Začali jsme narychlo balit. Laděnka napsala do práce, že v neděli nedorazí a vyrazili jsme na 450 kilometrů dlouhý výlet do Keflavíku, kde jsme si objednali hotel. Cesta byla dlouhá a únavná. Odměnou nám byla rudá záře nad lávovými poli mezi hlavním městem a Keflavíkem. Říkali jsme si, jak jednoduché bude erupci najít.

Mnoho jsme toho nenaspali, jelikož hlavní třída v Keflavíku byla živá do pozdních hodin. Naštěstí jsme byli tak natěší, že nám to nevadilo. Adrenalin začal proudit naším krevním oběhem. Nebylo se tedy čemu divit, že jsme zastavili na prvním parkovišti nedaleko Blue Lagoon. Byli jsme zde jako jedni z prvních, a tak jsme netušili kudy se vydat. Žádná záře na obzoru nebyla a všude se rozprostíralo nekonečné lávové pole porostlé mechem. Naštěstí jsme našli trošku vyšlapanou stezku vedoucí na východ a následovali ji. Na úpatí kopce se stezka ztratila. Nebyli jsme jediní, kdo se v lávovém poli potuloval. Pomalu jsme procházeli okolo kopce. Se štěstím jsme zahlédli narychlo vyznačenou cestu vedoucí k erupci. Pomalu jsme ji následovali a užívali jsme si neutichající vítr, který občas přinesl přeháňku. Byli jsme za vítr rádi. Protože odnášel toxické plyny od erupce.

Před námi se objevil kopec, na který šplhalo mnoho lidí. Nezaváhali jsme a vydali jsme se za nimi. Čekali jsme, že z vrcholu již uvidíme erupci. Jak jsme se mýlili. Zavedlo nás to zpátky do údolí a pak jsme museli znovu šplhat do kopce. Některé zkratky se opravdu nevyplatí. Nicméně nás stezka přivedla na vrchol plošiny, po které jsme se přiblížili k erupci. Pomalu jsme přicházeli k hraně kopce. Objevil se vrchol sopky, jenž čněl z malého uzavřeného údolí. Láva tryskala z vrcholu a dopadala kousek od lidí, kteří se odvážili jít až k úpatí. Popošli jsme kousek pod vrchol. V závětří jsme si převlékli mokrá trička a udělali jsme si první fotky.

Bylo úchvatné pozorovat vulkán z výšky. Tady opravdu nebylo zapotřebí kupovat si výlet letadlem či vrtulníkem. Nevydrželi jsme na místě dlouho. Láva nás přitahovala neviditelnou, ale silnou silou. Seběhli jsme kopec a dotkli jsme se lávy, která ještě včera byla magmatem uvnitř naší planety. Stále byla vlažná. Místy se z lávy kouřilo, ale většina byla dostatečně chladná. Hned jsme si kousek vzali na památku. Museli jsme být opatrní, protože byla velice křehká a docela ostrá.

Nad námi čněl vrchol sopky, který vyrůstal z malého kopečku. Vylezli jsme na kopeček a pozorovali vulkán z dostatečné vzdálenosti. Byli jsme nedaleko linie malinkých sopek, ze kterých ještě včera tryskala láva. Udělali jsme si pár fotek a rozhodli jsme se o kousek přiblížit.

Udělali jsme to několikrát, až jsme stanuli těsně pod úpatím sopky. Nedalo se tomu odolat láva nás přitahovala blíž a blíž. Jako by byl člověk zhypnotizovaný onou tekoucí, vystřikující, žhnoucí a zářící hmotou. Člověk si uvědomil, jak je blízko až ve chvíli, kdy láva vytryskla z kráteru. Teplo z padající roztavené horniny bylo cítit i přes několik vrstev oblečení. Nakonec se rozpleskla kousek od nás na úpatí kráteru, který každou chvílí rostl. Vrchol se přetvářel každou minutou. Jeden kus východní stěny spadl do útrob kráteru. Zatímco západní stěna nabírala na tloušťce. Byl to pro nás jeden z nejúchvatnějších zážitků v životě.

Popošli jsme pár metrů a najednou se protrhl kus stěny kráteru. Láva začala rychle proudit z útrob a vyvářela až neskutečně rychlý lávový vodopád. Bylo to nepopsatelné. Na místě, kde jsme ještě před 15 minutami stáli, pukla země. Valila se z ní pára a my jsme si řekli, že jsme naší porci štěstí vyčerpali. Popošli jsme dvě stě metrů od kráteru. V tu chvíli bezpečnostní složky začali vyhánět lidi od kráteru a zakázali se k němu přibližovat. Byli jsme tedy jedni z posledních, kdo ho mohl obdivovat z bezprostřední blízkosti. Měli jsme štěstí, protože byl přístupný necelý den.

Obešli jsme včerejší výlev lávy a šli jsme se kouknout na čerstvou lávu, která tekla do východní části údolí. Stála zde spousta lidí, která si užívala sopku z bezpečné vzdálenosti. Byla to opravdu úchvatná podívaná. Vodopád lávy vytékal ze sopky a tvořil linoucí se řeku. Plynula až neskutečně rychle ale postupně zpomalovala. Sedli jsme si a dali jsme si svačinku. Láva příjemně prohřívala okolí a zároveň jsme byli krytí kopcem, a tak nás nerušil ani chladný vítr. Byla to naprosto dokonalá chvíle.

Před námi byla trochu zchladlá láva, ke které se dalo přiblížit. Vzal jsem sebou pytlík marshmallow a po cestě utrhl torzo vysoké byliny. Napíchal jsem jich pár na provizorní klacík a šel jsem grilovat. Stačilo se přiblížit k roztavené puklině v lávě a bonbony začaly hořet. Tam to žhnulo až moc. Laděnka neváhala a také si to zkusila. Přeci jenom ne každému se poštěstí udělat si něco dobrého na čerstvé lávě. Tak moc nás to bavilo, až jsem to nakonec se sladkým přehnal. Začalo mě z toho trochu bolet břicho.

Láva neustále proudila okolo nás. Vydali jsme se po proudu. Již z dálky bylo vidět, jak láva zapaluje vegetaci a následně ji překrývá. Valící se zchladlá krusta lávy vydávala i zajímavé zvuky. Znělo to jako když se valí ledové kry. Byl to takový něžný zvuk. Postupovali jsme okolo lávy a krok po kroku jsme ustupovali. Láva byla čím dál čerstvější. Sálalo z ní tolik tepla, že se to nedalo vydržet. Tady bychom si nic neogrilovali. Dalo se přiblížit tak na 5 metrů. Cítili jsme, jak nám láva prohřívá prochladlá stehna a kolena. Bylo to žhnoucí peklo, ze kterého se valilo o poznání více plynů.

Nebylo to zrovna místo, kde by člověk dlouze vysedával. Láva pohlcovala údolí poměrně rychle. Čelo proudu mělo rychlost něco mezi jedním a dvěma metry za minutu. Dokonce se mi udělalo z výparů a horka trochu nevolno. Radši jsme ustoupili do bezpečné vzdálenosti. Pomalu jsme se vraceli zpátky k autu, užívali si onen pohled pro bohy znova a znova. Obcházet celé údolí nás ani nenapadlo, protože vítr hnal všechny výpary na severní stranu údolí.

Bylo těžké odcházet od tak krásné a hypnoticky přitahující přírodní atrakce. I místní, kteří byli zpočátku smutní z malé erupce si ji nakonec zamilovali. Každý den, když počasí dovolí přijíždí tisíce lidí z hlavního města navštívit „Tourist volcano“. Je sice malý ale nádherný. A to že zůstane malým, není zcela tak jisté. Poté, kdy vědci prozkoumali magma, tak se kloní k myšlence, že by vulkán mohl soptit dlouho. Možná i roky či desetiletí, jelikož magma přichází přímo z dvaceti kilometrové hloubky. Má tedy přístup přímo ke zdroji. Zároveň je proud lávy stabilní a nemění se. Pokud se nepletu tak psali, že takový druh magmatu/ lávy na Islandu neviděli 7000 let. Uvidíme, co nám budoucnost přinese.

21. 3. 2021

Zima u Severního polárního kruhu

Nejdelší období roku bylo zase před námi. Nekonečná temná zima nás obklopila. Přinesla do fjordu sněhové bouře a zasypala město sněhem. Pro někoho je to hrozná představa, ale skrývá se v ní i krása.

Hory sněhu nadělají mnoho nepříjemností, ale díky němu není zimní období tak temné. I slabé světlo se odráží od světlého povrchu a projasňuje krátký zimní polární den. Jak místní říkají: „Počasí není špatné jen si se špatně oblékl“. Vzali jsme si proto sněžnice na nohy a vyrazili do údolí za město.

Bylo tam rušno. Na jedné straně údolí byl lyžařský areál, na druhé se proháněly desítky sněžných skútrů. Vyrazili jsme po jejich stopách. Šli jsme pomalinku do kopce. Rychle nám to totiž nešlo. Do údolí v zimních měsících sluneční paprsky vůbec nedorazí. Zde vládla mrazivá zima. Do plic se nám dostával až bolestně chladný vzduch. Dýchali jsme proto velice zlehka. Pomalinku jsme šli po sněhové nadílce. Na vrcholu kopce nás přivítaly sluneční paprsky, které nám dovolily zhluboka se nadechnout. Po pár kilometrech jsme byli nad městem, které se choulilo na konci fjordu.

Chvíle jako tato nám připomíná naše poprvé. Čas ubíhá až moc rychle, ale některé věci zub času jen tak nevymaže. Onen okamžik, kdy se před námi poprvé otevřel Eyjafjörður a my cítili spojení s tímto okouzlujícím místem. Již tři roky mu říkáme domov a stále nám jeho krása bere dech. Obzvláště v zimních měsících z fjordu čpí nespoutaná arktická esence, které jsme podlehli.

Většinu temných zimních dnů, a ještě temnějších nocí se nic zvláštního neděje. Den střídá noc. Sněhová bouře střídá klidný slunečný den. Ale někdy klidné vesmírné počasí vystřídá Sluneční bouře. Temnou oblohou prozáří první zelený pruh. Je klidný a nevýrazný. Pro mnoho turistů naprosté zklamání. Tohle člověk neočekává. Chce vidět ono barevné nebe, které je zachycené na mnohých fotografiích. Lidské oko ale není čočka fotoaparátu, který dlouhé sekundy sbírá každý foton z temné oblohy.

Jsou však dny, kdy se sluneční soustavou prožene pomyslný hurikán. Zelený pruh na temné obloze se začne vlnit a nabírat na síle. Zelená barva se zvýrazní. Polární záře sílí za horami na západě a mizí za pohořím na východě. Zpoza hor pulzuje energie, která se valí nad temnými vodami fjordu. Čím dál více se zelený pruh vlní, rozšiřuje se a dělí na další vlákna.

S intenzitou se mění barvy. Na okrajích nejzářivější polární záře se objevuje žlutá barva. Vlní se v rytmu zelené a září na noční obloze. Když má člověk opravdu štěstí přidá se fialová. Skoro celé nebe září a člověk neví, kam se má koukat dřív. Obloha se mění neuvěřitelně rychle. Na jedné straně polární záře pohasíná na druhé sílí. Když je přímo nad vámi tak vám připadá, že zelené paprsky padají přímo na vás. 

To jsou dny, na které se nezapomíná. Takové dny projasňují naši pouť životem. Který může být někdy až moc monotonií. Především za dlouhých arktických nocí.

1. 11. 2020 – 20.3. 2021

První výročí svatby

 

Čas utíkal velice rychle. Mnoho jsme toho nenacestovali, protože jsme se především zabývali naší vzdálenější budoucností. Hledali jsme cestičky, které by nás dovedly k vysněnému prvnímu bydlení. Jako vždy jsou důležité peníze, a tak jsme šetřili a vydělávali, jak to jen šlo. Ale jeden výlet, který stojí za zmínku jsme si přeci jenom udělali.

V práci jsem se dozvěděl o jedné celostátní akci. Lidé po celé zemi sbírali semínka břízy a poté je na určitých místech rozsévají. Neváhali jsme a také jsme se zúčastnili. Nasbírali jsme v místním lesíku dvě krabičky semínek. Bohužel na nás vydatně pršelo, a tak jsme museli semínka doma usušit. A jak jistě tušíte, břízová semínka byla po celé naší garážičce. Za pár týdnů jsme se vydali do jedné z pouští ve vnitrozemí. Shodou okolností byla kousek od jezera Mývatn.

Vyrazili jsme v nádherný podzimní den. Z druhé strany fjordu byl dech beroucí výhled na náš nový domov. Město Akureyri se choulilo na úpatí hor, které již byly pod sněhovou pokrývkou.

Jako vždy při cestě na východ jsme se zastavili u vodopádů Goðafoss. To je náš takový rituál. Cestou jsme si užívali výhledy na zasněžené vrcholky hor. Málokdy se nám stává, že je vidět tak daleko.

Okolo jezera Mývatn jsme jen prosvištěli a zabočili na silnici 87. Po chvilce jsme byli v pustině. Jen na úpatí kopců bylo trošku vegetace. Popojeli jsme kousek a zaparkovali uprostřed nehostinné krajiny. Vydali jsme se s plnými krabičkami vstříc rozhlehlému prostoru s minimem vegetace. Nejdříve jsme semínka dávali do půdy, ale po čase nás to unavilo. A tak jsme je i rozhazovali. Po hodině jsme měli krabičky prázdné. Popřáli jsme semínkům hodně štěstí a vyrazili jsme k jezeru.

Výhledy byly ten den opravdu úchvatné, dlouho jsme pozorovali třpytící se hladinu jezera a zasněžené vrcholky hor. Sjeli jsme k jezeru a vyrazili do Dimmuborgiru. Tam se vždy rádi vracíme. Lávové útvary nás opět uchvátily a probouzely naší fantazii. Byl to krásný den, kdy jsme i oslavili naše první výročí svatby.

1. 9. 2020 - 31. 10. 2020

Grímsey podruhé

Začátek léta byl již v plném pracovním nasazení. Lada si užívala práci v kavárně, která náležela ke knihovně a já jsem uklízel v hotelu. Netrvalo dlouho a také jsem si našel práci, která mě více naplňovala. Začal jsem pracovat v největší lesní školce na Islandu, která je i zahradnictvím. Pracovalo se venku, a tak jsem se pomalu ale jistě otužoval. Okolo mě byl les a nedaleko pastvina, kde se pásli koně. Bylo to pro mě mnohem příjemnější pracovní prostředí nežli v hotelu.

V létě jsme se rádi prošli po rozlehlém lese, který se nacházel v okolí mé nové práce. Samozřejmě les byl rozlehlý v rámci islandských poměrů. V Čechách by se spíše nazýval lesoparkem. Nicméně ze skalních výchozů, které se zde nacházely byl krásný výhled na celý fjord. Pod námi se rozrůstalo město Akureyri, které každým rokem ukusuje z nedalekých pastvin.

Les zde vystupuje do nadmořské výšky přes 300 metrů. Čímž je zřejmé, jak velký potenciál má znovuzalesnění Islandu. Bude jim to trvat alespoň jedno století. Také jsme se byli kouknout ve vedlejším údolí, kde se nachází druhý největší les na Islandu. Vzali jsme s sebou Nikolu a Filipa, které jsme potkali při příjezdu do našeho nového domova. Byla to příjemná procházka rozlehlým lesem na úpatí hor.

Jelikož bylo léto a sezóna papuchalků byla v plném proudu, neodpustili jsme si výlet za polární kruh. Nasedli jsme do lodě a mířili jsme na ostrov Grímsey. Vlny Severního ledového oceánu házely lodí zprava doleva, nahoru dolů. Snídaně se valily ven z útrob cestujících a pronikavý smrad se linul kajutou. Začalo mě to natahovat. Musel jsem vyběhnout ven na čerstvý vzduch a zhluboka dýchat. Ani mrazivý vzduch mi nevadil, spíš jsem ho uvítal. Třásl jsem se zimou, zatímco Laděnka spokojeně klimbala v kajutě. Náplast proti mořské nemoci jí tak omámila, že jí ani ten hrozný smrad nevadil. Jen občas ji ze spánku vytrhlo, jak další člověk začíná zvracet. Napočítala jich okolo 16. Málokdy se stává, že se těším na pevnou zem více nežli ona.

Konečně jsme dorazili. Jako zkušení cestovatelé na ostrově jsme si rozbalili stan u plaveckého bazénu a nalehko vyrazili proti proudu návštěvníků. Nejdříve jsme šli na jižní část ostrova, kde na nás bez ostychu útočili rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea).

Samozřejmě útesy byly obsypané koloniemi papuchalků severních (Fratercula arctica). Bylo vidět, že se jim tu daří. Možná i proto, že zde nepřistávala jedna výletní loď za druhou. Tento rok měli svatý klid při hnízdění. Ale nejen oni. Je tu nepřeberné množství racků a několik druhů alek. Opět jsme viděli pospolu papuchalky a alky malé (Alca torda), jak se dělí o útes. Jen se nám zdálo, že jsou více plašší než při poslední návštěvě. Jakmile jsme se k nim přiblížili, tak rychle vzlétli.

Dorazili jsme do severní části a překročili severní polární kruh, který je zde znázorněn koulí. Ta se čas od času posune podle toho, jak se posouvá severní pól. Pomalu jsme vyrazili zpátky do malinké vesnice. Cesta lodí nás opravdu vyčerpala. Najedli jsme se a usnuli jsme s otevřeným stanem. Až v noci jsme zjistili, že moc větráme.

Ráno jsme ještě jednou šli za papuchalky a následně jsme čekali na loď. To Laděnka hned využila a obešla si místní dva obchůdky. Stačila chvilka a bylo vidět, že se zakoukala do krásného pleteného svetru. Vlna od polárního kruhu jí teď většinu roku zahřívá.

1. 6. 2020 – 31. 8. 2020

Jaro 2020

Chvilku nám trvalo, než jsme si opět přivykli na zimu. Nebylo to jednoduché, jak jsme čekali. Jelikož počasí ani vzdáleně nepřipomínalo jaro. Alespoň že už bylo nejtemnější období roku za námi. Mohli jsme si alespoň udělat krátké procházky v okolí našeho nového bydliště. Město Akureyri se nám moc líbilo, bohužel tu chcípl pes jako všude jinde na Světě. Bohužel se Covid nevyhnul ani místům v okolí polárního kruhu.

Měli jsme alespoň dvojité štěstí při příjezdu. Za prvé jsme našli klidné a levné bydlení v předělané garáži rodinného domu na okraji města. A za druhé jsme se v pronajímání vystřídali s Českým párem, který si našel něco většího. Nakonec se z onoho páru vyklubali úžasní lidé, se kterými velice rádi trávíme volný čas.

Jedna sněhová bouře následovala druhou a my jsme se rozhodli sepsat zážitky z líbánek. Neměli jsme totiž toho moc na práci. Všude se propouštělo a nové zaměstnance nikdo nepřijímal. Turistický ruch, ve kterém imigranti převážně pracují, byl v troskách.

Netrvalo dlouho a písečné pláže Galapág jsme vystřídali za procházky na sněžnicích. Pomalu jsme prozkoumávali okolí města. Nad městem se tyčil největší lyžařský areál na Islandu. Říkal jsem si, že bych mohl zkusit štěstí a pracovat tam, ale jako všude jinde bylo zavřeno kvůli pandemii. Hodně času a psychických sil nám zabírala komunikace s úřady na dálku. Jak rádi bychom je navštívili a vše osobně vyřešili. Ale bohužel se to táhlo dlouhou dobu a psal se jeden email za druhým.

Laděnka procházela centrem města a smutně pokukovalo do výloh zavřených obchodů. Náš společenský život se blížil bodu mrazu. Jen jsme jezdili na nákup a občas jsme se prošli po okolí. Také jsme občas sepsali nějakou tu žádost o práci. Ale hlavně jsme trávili alespoň osm hodin denně sepisováním našich zážitků. Jak se říká i špatná situace může být příležitostí k něčemu jinému. Také jsme se rozhodli pořádně začít s islandštinou. Našli jsme si paní učitelku, ke které jsme docházeli alespoň jednou týdně. Po malých krůčcích jsme začali pronikat do tajů tohoto jedinečného jazyka.

Dva měsíce uběhly jako voda. Restrikce se pomalu uvolňovaly a tráva začala vykukovat ze sněhové nadílky, která byla největší za poslední roky. Trvalo to však ještě další měsíc, než se první listnáče začaly zelenat. V tu dobu jsem konečně dopsal naše zážitky z cest po Jižní Americe a Laděnka připravila vše na vytisknutí další knížky. Jelikož jsme odložili několikrát cestu do Čech, tak dodělat poslední knížku jí trvalo až do prosince, ale to předbíhám. V tu dobu jsme oba nastoupili do práce do hotelu. Laděnka z něho bleskurychle přestoupila do práce v kavárně.

27. 2. 2020 - 31. 5. 2020

Závěr tříměsíčního putování po Jižní Americe

 

Ráno už akorát zbývalo nastoupit do taxíku. Naposled jsme se projeli po tomto úžasném ostrově. Od vyprahlého pobřeží až k pastvinám pod vrcholem, kde jsme opět zahlédli želvy sloní. Přes lesy na vrcholu až k severnímu vyprahlému pobřeží. Nastoupili jsme na loď, která nás převezla na ostrov Baltra. Nasedli jsme do autobusu a koukali do vyprahlé krajiny. Laděnka zahlédla prvního suchozemského leguána (Conolophus subcristatus), který se schovával ve stínu opuncie. Pak zahlédla dalšího. Já jsem neviděl ani jednoho z nich. Naštěstí jsem také jednoho spatřil ve stínu opuncie. To už jsme byli skoro na letišti. Byli jsme rádi, že se jim daří, když se jim dala druhá šance. 

 

Na letišti jsme si dali naše poslední empanadas a užívali si teplíčko. Naštěstí při odbavení neměli problém s tím, že máme těžší zavazadla, než bylo povoleno. Docela jsme si oddechli. Laděnka si prošla krámky a za chvilku jsme byli v letadle. Let do Guayaquil byl velice příjemný. Pouštěli jsme si filmy, a tak nám cesta uběhla velice rychle. Na letišti jsme opět pozorovali zlaté kapříky. Měli jsme dost času, protože jsme si nemuseli znova odbavovat zavazadla. Každé poponášení krosen bylo velice nepohodlné. Měli jsme spálená záda a hlavně ramena. Než nám letělo letadlo, tak jsme si pustili film. Laděnka mě několikrát vyrušila s tím, že vyvolávají na letišti mé jméno. Odbyl sem jí, že se jí to jen zdá. Nezdálo. Naštěstí to byla jen formalita. Potřebovali doklady, protože jsme přestupovali do letadla jiné společnosti. V klidu se to vyřešilo a nastoupili jsme na dlouhý let přímo do Madridu. Bylo to necelých dvanáct hodin, i když jsme oblétávali nad Atlantikem nějakou bouři. Já jsem se koukl na dva filmy a spal. Laděnce se usnout nedařilo, takže s ní v Madridu nebyla skoro řeč.

 

Než jsme našli místo, kde se vyzvedávají zavazadla, tak jsme museli jít hodně daleko. Dokonce jsme jeli i metrem. Nemuseli jsme vůbec spěchat. Na zavazadla jsme čekali skoro hodinu. Protože pás byl naprosto přeplněný zavazadly z jiných letů. Zlatá Jižní Amerika. Vzali jsme si taxi a dorazili do hotelu. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili do centra. Laděnce se vůbec nechtělo, ale já jsem si chtěl dát pršut v centru. Patnáct minut od hotelu bylo metro. Vlezli jsme do něj a chvilku se prali s automatem na lístky. Měli to docela komplikovaně vymyšlené. Za půl hodiny jsme vylezli v centru a hledali něco na zub. Zastavili jsme se u pěkného náměstí Plaza de la Provincia, kde je krásná budova ministerstva zahraničí.

 

Výloha s několika velkými kusy sušeného masa nás neomylně přilákala. Sedli jsme si a koukali, jak nám krájí jemné plátky této dobrůtky. V kombinaci s místní bagetou to bylo naprosto vnikající. Kousek odtud jsme zašli na náměstí Plaza Mayor, které je obklopené krásným komplexem budov. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali v prozkoumávání města. Nemohli jsme minout Mercado de San Miguel, který nás lákal svojí vůní už z dálky. Na tržišti prodávali všechno možné. Opět jsme neodolali a koupili si pršut do zásoby. Procházeli jsme se po čtvrti La latina a obdivovali nesčetné kostely. Místní budovy se nám také líbily. Především všudypřítomné balkony. Pomalu jsme se proplétali ulicemi a uzobávali pršut.

 

Když jsme dorazili ke katedrále Panny Marie Almudenské, tak už zapadalo slunce. Poslední paprsky dopadaly na její věže a také na nedaleký královský palác Mercado de San Miguel. Prošli jsme okolo nedalekých vykopávek a procházeli čtvrtí Austrias. Párkrát jsme špatně zabočili, ale nakonec jsme našli správný vlez do metra. Do hotelu jsme dorazili za tmy. V posteli jsme uzobávali pršut a připravovali se na brzké vstávání.

 

Sotva jsme usnuli už nám zvonil budík. V půl čtvrté ráno jsme se vyhrabali z postele a ve čtyři už jsme byli na letišti. Docela nás překvapilo, jaká fronta tu byla v takovouto šílenou hodinu. Roušky tu nikdo neřešil. Všichni se chovali jako by žádný virus neexistoval. Přistáli jsme na letišti Stansted v Londýně, kde také nikdo neřešil korona virus. Jenom tu byly cedule pro ty, kterým bylo špatně ať se nahlásí. Museli jsme se přesunout na letiště Luton, odkud nám to letělo na Island. Chvilku jsme hledali, kde si koupit lístky na autobus, ale jinak cesta proběhla rychle. Zato na letišti v Lutonu jsme se hodně nudili, než jsme se mohli odbavit. Měli jsme čas pozorovat lidi kolem nás. Každému druhému teklo z nosu a vypadali, že mají pořádnou chřipku. Raději jsme zapluli do sedaček a nikam jsme po letišti nechodili a na nic nešahali.

 

Let byl klidný, ale počasí na Islandu se nám moc nelíbilo. Bylo tu deset pod nulou a všude byl led a sníh. Tady to na jaro opravdu nevypadalo. Oklepali jsme se z čtyřiceti stupňového rozdílu oproti Galapágám a dorazili do hotelu u letiště. Naházeli jsme věci do pokoje a šli zkontrolovat auto. Tři měsíce na nás čekalo v místních mrazech. Byli jsme smíření, že nenastartuje. Odhrnul jsem z auta slušnou sněhovou peřinu a zkoušel nastartovat. Několikrát to zajímavě zakuckalo, ale nakonec se motor rozběhl. Zatančili jsme si vítězný taneček a byli jsme šťastní, že nemusíme řešit žádné problémy hned po příletu domů. Nechal jsem auto nastartované půl hodinky a pak dorazil za Laděnkou do restaurace. Najedli jsme se a šli spát.

 

Ráno jsme totiž spěchali. Dali jsme si snídaní a potom šla Laděnka vybalit nejteplejší oblečení, které jsme měli s sebou. Já šel znovu odhrabávat sníh z auta. Přes noc vydatně sněžilo a k tomu přicházela sněhová bouře, které jsme potřebovali uniknout. Naštěstí auto znovu nastartovalo, ale chvilku mu to trvalo, než se rozhýbalo. Rychle jsme vyrazili a ujížděli na sever. Přesto nás bouře zastihla. Z hlavního města jsme toho moc neviděli. Naštěstí když jsme projeli podmořským tunelem, tak se počasí trochu zlepšilo. Jeli jsme zasněženou krajinou až do Akureyri. V blízkosti severní metropole začalo sněhu rapidně přibývat. Všude byly vysoké závěje. Říkali jsme si, že tady jaro ještě dlouho nebude. Ještě, že jsme si léta užili dostatečně. Několik týdnů po příjezdu, se zavřely hranice. Byli jsme moc rádi, že jsme si užili cestování ještě před krizí. A také že jsme se nenakazili, protože korona virus už musel být v plném proudu jak v Madridu, tak i v Londýně. Proto jsme se moc nerozmýšleli a naordinovali si dvoutýdenní dobrovolnou karanténu, jen pro jistotu. Během ní jsme vzpomínali, jaké jsme měli krásné tříměsíční líbánky a vraceli se k mnohým okamžikům nezapomenutelného putování po Jižní Americe. 

 

24. 2. - 26. 2. 2020