Začátek léta byl již v plném pracovním nasazení. Lada si užívala práci v kavárně, která náležela ke knihovně a já jsem uklízel v hotelu. Netrvalo dlouho a také jsem si našel práci, která mě více naplňovala. Začal jsem pracovat v největší lesní školce na Islandu, která je i zahradnictvím. Pracovalo se venku, a tak jsem se pomalu ale jistě otužoval. Okolo mě byl les a nedaleko pastvina, kde se pásli koně. Bylo to pro mě mnohem příjemnější pracovní prostředí nežli v hotelu.
V létě jsme se rádi prošli po rozlehlém lese,
který se nacházel v okolí mé nové práce. Samozřejmě les byl rozlehlý v rámci islandských
poměrů. V Čechách by se spíše nazýval lesoparkem. Nicméně ze skalních výchozů,
které se zde nacházely byl krásný výhled na celý fjord. Pod námi se rozrůstalo
město Akureyri, které každým rokem ukusuje z nedalekých pastvin.
Les zde vystupuje do nadmořské výšky přes 300
metrů. Čímž je zřejmé, jak velký potenciál má znovuzalesnění Islandu. Bude jim
to trvat alespoň jedno století. Také jsme se byli kouknout ve vedlejším údolí,
kde se nachází druhý největší les na Islandu. Vzali jsme s sebou Nikolu a
Filipa, které jsme potkali při příjezdu do našeho nového domova. Byla to
příjemná procházka rozlehlým lesem na úpatí hor.
Jelikož bylo léto a sezóna papuchalků byla v
plném proudu, neodpustili jsme si výlet za polární kruh. Nasedli jsme do lodě a
mířili jsme na ostrov Grímsey. Vlny Severního ledového oceánu házely lodí zprava
doleva, nahoru dolů. Snídaně se valily ven z útrob cestujících a pronikavý
smrad se linul kajutou. Začalo mě to natahovat. Musel jsem vyběhnout ven na
čerstvý vzduch a zhluboka dýchat. Ani mrazivý vzduch mi nevadil, spíš jsem ho
uvítal. Třásl jsem se zimou, zatímco Laděnka spokojeně klimbala v kajutě. Náplast proti mořské nemoci jí tak omámila, že jí ani
ten hrozný smrad nevadil. Jen občas ji ze spánku vytrhlo, jak další člověk
začíná zvracet. Napočítala jich okolo 16. Málokdy se stává, že se těším na
pevnou zem více nežli ona.
Konečně jsme dorazili. Jako zkušení cestovatelé
na ostrově jsme si rozbalili stan u plaveckého bazénu a nalehko vyrazili proti
proudu návštěvníků. Nejdříve jsme šli na jižní část ostrova, kde na nás bez
ostychu útočili rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea).
Samozřejmě útesy byly obsypané koloniemi papuchalků
severních (Fratercula arctica). Bylo vidět, že se jim tu daří. Možná i proto,
že zde nepřistávala jedna výletní loď za druhou. Tento rok měli svatý klid při
hnízdění. Ale nejen oni. Je tu nepřeberné množství racků a několik druhů alek.
Opět jsme viděli pospolu papuchalky a alky malé (Alca torda), jak se dělí o
útes. Jen se nám zdálo, že jsou více plašší než při poslední návštěvě. Jakmile jsme se k nim přiblížili, tak rychle vzlétli.
Dorazili jsme do severní části a překročili
severní polární kruh, který je zde znázorněn koulí. Ta se čas od času posune
podle toho, jak se posouvá severní pól. Pomalu jsme vyrazili zpátky do malinké
vesnice. Cesta lodí nás opravdu vyčerpala. Najedli jsme se a usnuli jsme s
otevřeným stanem. Až v noci jsme zjistili, že moc větráme.
Ráno jsme ještě jednou šli za papuchalky a
následně jsme čekali na loď. To Laděnka hned využila a obešla si místní dva obchůdky.
Stačila chvilka a bylo vidět, že se zakoukala do krásného pleteného svetru.
Vlna od polárního kruhu jí teď většinu roku zahřívá.
1. 6. 2020 – 31. 8. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat