Rapa Nui

Přistáli jsme na ostrově opředeném záhadami. Většina lidí na Velikonoční ostrov či Rapa Nui přiletí na den či dva. Koukne se na sochy Moai, udělá si s nimi selfie a letí zpátky. Přitom je toho tady mnohem víc. Především ona otázka toho, co se tu přihodilo. Co se stalo s onou civilizací, která vytvořila kamenné obry? Co stálo za destrukcí původního ekosystému? Místní vám toho moc neřeknou, po tom, kdy je běloši skoro vyhladili. Nezůstal nikdo, kdo by dokázal přečíst glyfy Rongorongo. Čekalo nás krásných šest dní plných objevování. 

Velikonoční ostrov se nachází 3 600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky a nejbližší obydlený ostrůvek Pitcairn je vzdálený 2 075 km západním směrem. Ostrov má tvar trojúhelníku o délce stran 16, 17 a 24 km. Na každém jeho vrcholu je vulkán. Na západě je Poike, který je starý 3 miliony let. Na východě je Rano Kau, který je starý 2,5 milionu let. Na severu je nejmladší a největší Terevaka, který je starý 1,8 milionu let, ale poslední výlev lávy byl přibližně před dvěma tisíci lety.

Velikonoční ostrov láká mnoho lidí, proto jsme se nedivili místním cenám. Nejdříve jsme chtěli ušetřit a spát ve stanu. Ale zjistili jsme, že hostel je jen o 10% dražší nežli kemp. Po vysokohorské tůře jsme zatoužili po troše pohodlí, a proto bylo rozhodnuto. Sotva jsme přistáli, už jsme měli prázdnou peněženku. Hned po vystoupení z letadla nás nahnali k přepážkám, kde jsme si koupili vstupné na deset dní. Díky tomu jsme mohli navštívit různá historická místa na ostrově. Ale většinu z nich pouze jednou.

Na velikonočním ostrově bylo příjemné podnebí na plavky. S krosnami na zádech to bylo spíše nepříjemné. Vydali jsme se do hostelu na druhé straně města pěšky. Docela jsme se u toho zapotili. Zjistili jsme alespoň, kde se ve městečku nachází základní věci jako je bankomat, potraviny nebo půjčovna aut. Bylo skvělé, že jsme se mohli rovnou ubytovat, i když bylo ráno. Vyrazili jsme zpátky do města. Vše tu bujelo životem, jak ulice, tak příroda. Kamkoliv jsme pohlédli, tam něco kvetlo. Měli tu hlavně rádi ibišky. Byli jsme velice překvapení. Čekali jsme něco méně překypujícího životem. Vždyť tu lidé umírali hlady před pár sty lety.

Cestou jsme viděli první sochy moai, stojící na podstavci nazývaného Ahu. Už jsme se těšili do místního muzea, abychom se o nich dozvěděli více. Ve městě jsme potkali spoustu námořníků. V přístavu totiž kotvila obrovská plachetnice Esmeralda. Je to nádherná cvičná loď Chilského námořnictva. Škoda, že se jich po mořích neprohání více. Bohužel má dost temnou minulost. Diktátor Augusto Pinochet na ní věznil a mučil politické oponenty. Mnoho z nich i na ní zemřelo.

Před naším malinkým hostelem byla jediná pěkná pláž ve městě. Hned jsme toho využili a šli jsme se osvěžit. Byla sice uměle vytvořená, ale to nám nevadilo. Všude okolo byly jen útesy. Zde naházeli do ústí malé zátoky velké balvany, o které se rozbíjely vlny. Cachtali jsme se v tomto přírodním bazénku společně s místními. Voda byla akorát. Na pláži rostly palmy, natáhli jsme se pod nimi a užívali si teplo a vlhký vzduch. Byla to pacifická idylka.

Uvařili jsme si večeři a šli si odpočinout. V plánu ještě byl západ slunce se sochami moai. Bohužel jsme padli do postele plné věcí a usnuli na celou noc. 

21. 12. 2019

Puente del Inca

Ráno jsme se chtěli prospat, ale ruch v táboře a moje střeva to nedovolila. Nekonečný příběh střevních problémů pokračoval. Sotva jsme přijeli do Jižní Ameriky, už jsme spotřebovali skoro všechny léky na sračku. Vyrazili jsme z tábora dolů údolím s vidinou hezkých záchodů. Ty v táboře byly dosti nechutné. Samozřejmě záchody pro lidi ze zájezdů byly o něco lepší. Ale klíče od nich jsme neměli.

Docela celou noc fučelo, a proto jsme měli prach a písek všude. Vítr nepolevoval ani při našem sestupu. Foukalo nám do obličeje, ale bylo fajn, že nás to trochu brzdilo. Byli jsme trochu zklamaní, že jsme tu nepotkali žádné zvířátko. Akorát nad námi chvílemi kroužil kondor andský. Ale není se čemu divit, pod nejvyšší horou Jižní Ameriky bylo přelidněno. Jediné zajímavé zvířátko, z kterého Laděnka neměla vůbec radost, byla tarantule. Byl jsem rád, že jsme ji potkali až na konci našeho výletu, protože jinak by Laděnka nespala v pootevřeném stanu.

Čím více jsme se blížili ke konci naší cesty, tím více foukalo. Vítr nám metl prach do obličeje. Bylo to nepříjemné. Do informačního centra jsme skoro doběhli, abychom stihli ulevit našim svěračům. Bohužel jsme zjistili, že jsou záchody zamčené. Protože byly rozbité. Laděnka se z toho málem posrala. Odhlásili jsme se, vrátili jsme pytle s odpadky a šli jsme najít nějaké zákoutí. Cestou jsme došli k malinké vesničce Puente del Inca. Našli jsme první restauraci a zneužili několikanásobně záchod.

Autobus do Mendozy nám jel, až za dvě hodiny. Měli jsme tedy čas prozkoumat okolí. Všude bylo nespočet roztodivných věcí žluté barvy. Od džbánů po pantofle. Za městečkem totiž vyvěrá pramen bohatý na minerály. Když do vody na měsíc dáte cokoliv, obalí se to žlutou minerální krustou. Dokonce tohle místo navštívil i Darwin. Zajímavý je i zdejší přirozený most Inků. Vytvořila ho ona minerální voda.

Nasedli jsme na autobus a tím naše dobrodružství v srdci And skončilo. Po 40 kilometrech s převýšením 1500 nahoru a 1500 dolů jsme byli velice unavení. Sedli jsme si na přední sedačky do druhého patra a pozorovali okolí. Sjížděli jsme rychle dolů a opět jsme obdivovali hory. Ke konci jsme trochu klimbali, ale řidič nás probral. V Mendoze se ztratil a zajel do nějaké vedlejší čtvrti. I tady byly podél cest všude stromy. Ale nebyly přizpůsobené pro dvoupatrový autobus. To byly rány. Každou chvíli jsme měli větev rozpláclou na předním skle. Večer jsme dojeli na nádraží a orosili jsme se. Bylo o dost tepleji než před pár dny. Minimálně 35 stupňů a byla vysoká vlhkost. Stačilo ujít s krosnami necelý kilometr a mohli jsme ždímat oblečení. Já jsem padl do postele. Laděnka sebrala poslední kousek energie, a tak šla sehnat něco k jídlu. Zvládli jsme to!

Ráno jsme měli klidné. Na letišti jsme museli být až večer. Dali jsme věci do úschovny v hostelu a šli jsme si projít město. Cestou jsme se zastavili opět v kasinu vybrat peníze. Zase nás překvapilo, kolik lidí tam dopoledne bylo. Nedaleko jsme potkali obchod pro děti. Byly zde desítky hraček, do kterých rodiče strkali peníze, aby děti mohly něco vyhrát, nebo se povozit. Zírali jsme na onu blikající diskotéku. Bylo to takové kasino pro děti. Maminka táhla vztekající se a řvoucí dítě od jednoho z automatů. Ten bude za pár let určitě sedět dopoledne v místním kasinu pro dospělé. Docela nás to zarazilo. Šli jsme dál do centra, ale daleko jsme nedošli. Byla zde velká demonstrace. Policista nám doporučil jí velkým obloukem obejít. Vydali jsme se tedy do místního parku Generál San Martín.

Byla to příjemná procházka ulicemi plných stromů. Park byl velice rozsáhlý. Sedli jsme si u nádrže pod pergolu. Sledovali jsme kolibříky, jak za letu sosají nektar z květů. Byli to malinkatí akrobaté. Když jsme si užili rozličné druhy stromů a fontán, tak jsme zamířili do města. Dali jsme si oběd a pivečko. Po delší době jsme jen tak seděli a odpočívali. Vypnuli jsme ostražitost, což se nám vymstilo. Když jsme dorazili do hotelu pro věci, tak jsme zjistili, že nám chybí kamera. Laděnka ještě zaběhla do restaurace a do parku, ale bylo to marné. Přiběhla uřícená do hostelu. Paní na recepci nám řekla, že nemusela ani nikam běhat. Že to někdo ukradl a jestli jsme to náhodou někde nechali, tak by to bylo do minuty pryč. Chvilku na to jsme nasedli do taxíka a jeli na letiště. Někdo nám ji zjevně ukradl, když jsme si dávali oběd. Byli jsme z toho smutní, jelikož jsme přišli o videa z hory Aconcagua. Naštěstí zbytek byl za zálohovaný.

Nastoupili jsme do letadla a za chvilku jsme byli v hlavním městě Chile. Opět jsme měli let brzo ráno. Tentokrát jsme si našli útulnou část letiště. Mě se podařilo trošku prospat v obětí Laděnky. Laděnka bohužel nespala, a tak jí noční peripetie s úředníky rozčílila. Trvalo to dlouho, než někdo přišel na kontrolu příručních zavazadel. Většina lidí seděla nebo ležela na zemi. Pak zase měl každý problém se vstupem, protože neměli připravené speciální doklady pro vstup na autonomní území Chile. Když jsme se konečně dostali do letadla, tak jsme oba usnuli. Probudili jsme se akorát na snídani. Těstě před přistáním jsme zahlédli z výšky jedno z nejodlehlejších míst na planetě. Nastal čas ho prozkoumat i po zemi. 

19. 12. - 20. 12. 2019  

Plaza Francia

Po probuzení jsem byl plný energie, což se o Laděnce nedalo říct. Vstal jsem a šel jsem shánět pitnou vodu. Nemohl jsem to najít, a tak jsem si zašel do kuchyně, která tam byla pro organizované výlety. Skvěle jsem si s obsluhou pokecal a dostal jsem vodu. Vylákat Laděnku ze stanu mi chvilku trvalo. Vyrazili jsme i tak v docela rozumný čas. Čekal nás celodenní výlet na vyhlídku Plaza Francia.

Vyrazili jsme údolím, kde byla spousta života. Oslíci, kteří vozili zásoby do vyšších táborů, si tu mohli pochutnávat na travinách. Rostly tu dokonce i keříky. Bylo opět zvláštní vidět vegetaci tak vysoko v horách. V Alpách by už nerostlo nic. S Islandem, kde žijeme, to radši srovnávat, ani nebudeme. To je jiná liga.

Stan se všemi postradatelnými věcmi jsme nechali v táboře. Šli jsme tedy na lehko a bylo to hodně znát. Cesta se změnila z noční můry na úžasnou túru velehorami. Netrvalo dlouho a oddělili jsme se od hlavní stezky, která směřovala k táborům na severu. Měli jsme konečně klid od oslích karavan. Zahnuli jsme na východ do klidnějšího údolí. Předběhli jsme jednu skupinu a šplhali výš.

Byli jsme v hlubokém údolí, které nám bránilo v rozhledu. Tušili jsme, že Aconcagua je někde za horským masivem. Vůbec nám nevadilo, že ji nevidíme. Kochali jsme se okolí krajinou. Čím více ustupovala vegetace, tím více jsme se kochali skalisky. Hory měly tak různorodé barvy, až z toho přecházel zrak. Pokusili jsem se zasvětit do tajů místní geologie, ale rychle jsme to vzdali. Je to až moc složité. Profesoři, co jsme měli na geologii na univerzitě by se tu určitě vyřádili. Nám bude prostě stačit s úžasem a pokorou sledovat onu rozmanitost.

Došli jsme k hromadě suti, z které se vyklubal ledovcový splaz. Led nebyl skoro vidět. Bylo jen pár míst, odkud vykukoval. Okolo splazu se držela vegetace, která si užívala dostatek vláhy. Naše cesta pokračovala po moréně. Šli jsme podél ledovcového splazu údolím. Na splaz pokrytý štěrkem byl smutný pohled, a tak jsme se radši věnovali okolí.

Nejstrmější část jsme měli za sebou. Postoupili jsme do útrob údolí, čímž se nám začínal otvírat pohled na horu Aconcagua. V klidu jsme postupovali a užívali si počasí. Nemohli jsme tomu uvěřit, bylo nádherně, jen trochu pofukovalo. Měli jsme neskutečné štěstí, byl teprve začátek hlavní sezony. Nikde nebyl ani mráček, ale tušili jsme, že se to tu může změnit během chvilky. Byli jsme čtyři kilometry vysoko.

Cesta ubíhala docela rychle. Obdivovali jsme barevné skály a každým krokem hezčí výhled na majestátní horu. Když jsme došli na vyhlídku, tak jsme potkali skupinu lidí. Využili jsme toho a nechali jsme se vyfotit. Pak jsme jim to oplatili. Schoulili jsme se za velký balvan, kde bylo bezvětří. Obdivovali jsme tři kilometry vysokou skalní stěnu, přitom jsme se cpali toustovým chlebem se salámem. Byli jsme u vrcholu tyčícího se do výšky 6 959 m. n. m. tak blízko, a přitom byl tak nedosažitelný.

Hleděli jsme na onu stěnu s masivními ledovci, na méně prudkých místech. Prstem jsme si ukazovali, kudy si horolezci klestí cestu k vrcholu. Takových je ale velmi málo a my mezi ně nepatříme. Dřív byl dobyt i Everest než tato kolmá stěna. Většina lidí chodí na vrchol hory z druhé strany. Což zvládne s průvodci skoro každý, kdo se dokáže aklimatizovat a vyjde mu počasí. Nemusí se tam totiž šplhat. Potkali jsme takových lidí hodně, a jeden byl i pěkně tučný.

Popošli jsme ještě kousek, abychom měli hezčí výhled na horu. Po půl hodině se Laděnce udělalo špatně. Zřejmě se jí dobře neokysličoval mozek po obědě. Točila se jí hlava, a proto jsme si sedli a užívali si výhled. Byli jsme 4 200 metrů nad mořem a stále nám svítilo sluníčko. Začalo ale foukat, naštěstí vítr nebyl tak silný, aby zvedal prach. To by bylo hodně nepříjemné v tomto údolí z prachu a suti. 

Nastal čas sejít o 900 metrů níž do tábora Confluencia. Na obzoru se hory začaly halit do mraků. Stále jsme nemohli uvěřit, že nám vyšlo počasí. A to jsme měli jen pár dní na výstup. Bylo odpoledne a sluníčko se přehouplo na druhou stranu údolí. Skály, které jsme měli dopoledne skryté ve stínu, nyní ozařovalo slunce. Zřetelně jsme mohli vidět jednotlivé, různobarevné vrstvy poskládané jedna na druhou. Byli jsme moc rádi, že jsme z našeho výletu škrtly duhové hory v Peru. Bylo by to zbytečné, kvůli tomu tam jezdit. Andy jsou takovýchto barevných zázraků plné.

Když jsme scházeli dolů tak jsme si říkali, jací jsme blázni. Ze shora to vypadalo o dost strměji. V táboře jsme šli za doktorem. Musel nás zkontrolovat, jestli jsme v pořádku. Měli jsme si ale nejdříve dvě hodiny odpočinout a pak za ním přijít. Dali jsme si tedy šlofíka a pak šli za doktorem. Bohužel tam byla docela fronta. Čekali jsme asi hodinu, než nám změřil tlak a optal se, zda nemáme nějaké symptomy vysokohorské nemoci. Trošku nás pokáral za to, že jsme si nesundali prsteny. Nad 4 000 metrů je to prý nezbytné, kvůli otokům prstů.

Odpočívali jsme ve stanu, dokud nás nezačali otravovat blbouni z Mexika. Neustále chtěli abychom je fotili. Někteří chlapi jsou horší než autobus Asiatů. Šel jsem se večer ještě projít okolo kempu, a dokonce jsem našel za táborem trubku s pitnou vodou. Tak mi to na podruhé vyšlo. Když jsem se koukal z výšky na tábor, tak sem si říkal, kolik jím musí za sezonu projít lidí. Ale takových jako mi moc nebude. V celém táboře byli jen dva stany lidí, kteří sem vyšli na vlastní pěst a s vlastním vybavením. 

18. 12. 2019

Aconcagua Provincial Park

Steak nám dodal potřebnou energii a jedna z největších trekingových výzev v našem životě dostatek adrenalinu. Vyrazili jsme na autobus. Na nádraží jsme vyčnívali, nejen svojí pletí, která se už dostávala ze sýrových odstínů do trochu tmavších. Ale i našimi napěchovanými krosnami. Byli jsme proto rádi, když nastoupil jeden klučina, který dělal průvodce v parku. Měli jsme aspoň jistotu, že vystoupíme správně. Hned co jsme vyjeli z města, tak se krajina proměnila. Už tu nebyly žádné vzrostlé stromy poskytující stín. Blízko města byly jen zelené křoviny. To se ale rychle měnilo, Když jsme vyjeli do hor, krajina připomínala typický western. Sem tam trs trávy a malý keř. Oboje uschlé na troud. Jeli jsme stále výš údolím. Projeli jsme okolo přehrady, která zásobuje město životodárnou vodou.

Okolo toku bylo trochu zeleně, ale jen kousek od něj rostly kaktusy. Byly to jen malinké rostlinky oproti kaktusovým lesům v Bolívii. Hory se začaly zvedat výš a krajina se proměnila v kamennou poušť bez života. Jen okolo toku něco málo vzdorovalo. Měli jsme krásně, a proto výhledy na vrcholy byly neuvěřitelné. Konečně jsme dorazili do nitra majestátního pohoří. Ocitli jsme se o dva kilometry výš. 

V parku jsme si pokecali s místními rangery a vyplnili další papíry. Konečně nám někdo slušně objasnil, co se skrývá za zdravotními prohlídkami. Zjistili jsme, že to nebude tak horké. Dali nám očíslované pytle na odpadky, které jsme museli na konci naší cesty odevzdat. Jsme rádi, že tu funguje princip „Co do přírody doneseš, to si také odnes“. Díky tomu tady nebude bordel jako třeba na Everestu.

Vyrazili jsme do základního tábora Confluencia. Byli jsme ve výšce 2 800 m.n.m. a čekal nás výstup o 600 metrů výš. Překvapilo nás množství zeleně. Zřejmě tu bylo o dost vlhčí podnebí, díky nedalekým ledovcům. Stoupali jsme vysokohorskou stepí. Sluníčko nám pěkně svítilo a skoro nefoukalo. Byli jsme moc rádi, že nám vyšlo počasí. Proto jsme neotáleli s výstupem, počasí se mělo v příštích dnech zhošťovat.

Před námi se tyčila oslňující Aconcagua. Byli jsme na vyhlídce spolu s dalšími turisty, kteří si sem udělali jednodenní výlet. Vyjít prvních dvě stě výškových metrů, bylo velice rychlé. Až nás to překvapilo. Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili jsme dál. Bylo jíž poledne, a chtěli jsme dojít za světla. Hodně jsme si užívali místní teplotu. Oproti Mendoze tu bylo příjemných 10-15 stupňů, což bylo ideální pro výstup.

Tím ale pozitiva končila. Když jsme přešli most, za který směli jen lidé s povolením, tak se terén zhoršil. Šli jsme okolo říčky a vytrvale stoupali. Občas jsme museli uhnout karavaně oslů, kteří dováželi jídlo a zavazadla lidem. Samozřejmě i odváželi zavazadla hostů a odpad. Pár jsme jich potkali, jak si nalehko cupitali krajinou. Nám se pomalu zařezávaly těžké krosny do ramen a boků.

Když jsme byli asi tak ve dvou třetinách, tak mě začala opouštět síla. Laděnka to zvládala dobře, a tak jsem se snažil držet krok. Každý krok ze mě vysával energii. Každý dopad nohy na zem zapříčinil zhoupnutí batohu, který mě čím dál víc přišpendloval k zemi. Tohle to jsem v životě nezažil. Upozorňovali nás, ať si dáme na nemoc z převýšení pozor. My jsme, ale doufali, že jsme už zvyklí z Bolívie a severního Chile. Nebylo tomu tak. Alespoň v mém případě. Každých pár minut jsem se musel zastavit a zhluboka dýchat. Nedostávalo se mi kyslíku a tělo ho vyžadovalo.

Potkali jsme pár lidí, kteří nás nepotěšili. Kemp byl ještě daleko a začalo se ochlazovat. Kdybychom měli malé batůžky, tak bychom to vyběhli během chvilky. Bohužel jsme se museli poprat s břemenem, které jsme měli. Zatnuli jsme zuby a pokračovali dál. Po hodině a půl utrpení, kterou bych nejradši zapomněl, jsme se dostali na dohled od kempu. Laděnka už byla ze mě nešťastná. Přemýšlela o tom, že dojde do tábora, odhodí krosnu a vrátí se pro mě, ale nechtěla mě nechávat samotného. Bylo to dilema. Stín pomalu zahaloval údolí a teplota šla rychle dolů. Já jsem popocházel jak devadesátiletý děda. Byla to skoro rovina a já neustále lapal po dechu. Vyšla tedy napřed s tím, že by mě potom dotáhla do základního kempu. Nemusela! Doklopýtal jsem do kempu a odhodil krosnu. Pak jsem čtvrt hodinky jen seděl a lapal po dechu. Nebylo mi vůbec dobře. Nedokázal jsem si v ten moment představit, že ráno půjdeme skoro kilometr nahoru a pak zase zpátky.

Nahlásili jsme se v kempu a postavili jsme si stan. Laděnka nestihla ani uvařit a už jsem spal. Probudila mě a dali jsme si večeři. Během chvilky jsem zas spal. V noci nám bylo docela vedlo, takže se péřové spacáky osvědčily.

17. 12. 2019

Mendoza

Nastal čas se posunout o tisíc kilometrů jižněji. Po tom, kdy jsme zažili cestu autobusem, jsme byli rádi, že letíme letadlem. Nejdříve jsme se museli dostat na letiště. Sice ze San Pedro de Atacama jezdili taxíky rovnou na letiště, ale bylo to za nehoráznou cenu. Radši jsme si sedli s místními do autobusu směřujícího do Calamy. Jeli jsme asi hodinu pustinou. Byla to pláň bez života. Už jsme se těšili z pouště pryč. Suchý vzduch nám nedělal dobře. Smrkali jsme krev zcela běžně. Dojeli jsme do průmyslového města Calama, které vděčí za svůj rozkvět nedalekému dolu. Což je jeden z největších dolů na měď na světě. Vzali jsme si taxíka ještě s jedním klučinou a dojeli na letiště. A stálo nás to 40% ceny, kterou si řekli v turistickém městečku. Na letišti to trochu vázlo, ale vše proběhlo bez potíží. Letěli jsme necelé dvě hodiny podél And do Santiaga de Chile. Zde jsme počkali pár hodin na navazující let. Letadlo rychle vystoupalo, aby překonalo horský masiv. Měli jsme úchvatné výhledy na špičaté rozeklané pohoří, z něhož se tu a tam plazily ledovce. Jak jsme rychle vystoupali, tak jsme i rychle klesali. Laděnka se málem poblinkala a mě také nebylo dobře. Proto jsme se rozhodli si vzít na letišti taxíka. Snažili jsme se vybrat peníze z bankomatu, ale nešlo to. V informačním centru nám sdělili, že není chyba v naší kartě, ale vtom, že jsou prázdné. Vzali jsme si taxíka a zaplatili jsme mu v dolarech. Neskutečně nás obral. Cítili jsem se jako turisté v Praze.

Město Mendoza nám bylo na první pohled sympatické. Nebylo to jen kvůli skvělému vínu. Všude byly vzrostlé stromy. Mezi chodníkem a silnicí byl kanál, z kterého v pravidelných rozestupech vyrůstaly velké stromy. Díky nim bylo 30 stupňů snesitelných. Ve městě bylo mnohem větší teplo nežli na poušti. Naštěstí tu byl vlhký vzduch, který působil blahodárně na naše podrážděné sliznice. Pokecali jsme s personálem hostelu a koupili jsme si víno. Já jsem jenom ochutnal a už jsem spal. Střevní potíže nepolevovaly. Nebyli jsme si jisti, jestli naše těla zvládnou výzvu, kterou jsme si vysnili.

Nastal den papírování. Museli jsme si sehnat povolení ke vstupu k nejvyšší hoře jižní Ameriky. Nebyla to levná záležitost, a tak jsme se vydali schrastit peníze. Šli jsme k prvnímu bankomatu, druhému, třetímu, čtvrtému. Všude byl stejný problém. Mohli jsme si vybrat maximálně 5000 peso a poplatek byl 630 peso. Šli jsme do informačního centra, se zeptat, co to má znamenat. Dozvěděli jsme se, že je to normální. Díky bohu, že žijeme v Evropě. Šli jsme tedy na pobočku, kde vyřizovali povolení ke vstupu do parku Aconcagua. Museli jsme toho vyplnit spoustu, ale na konec jsme to zvládli, i když to bylo ve španělštině. Bohužel nešlo platit kartou. A ještě k tomu nás poslali s lístečkem do jiné instituce, kde jsme to měli zaplatit a pak přijít zpátky s potvrzením. A tak jsme šli půl kilometru do instituce, která přijímá jen peníze. Opět brali jen hotovost. Nasraní jsme šli do kasina, protože nám v hostelu poradili, že je to nejlevnější způsob, jak vybrat hotovost. Při vstupu nás řádně prohledali a dovolili nám vybrat jen zlomek částky, kterou jsme potřebovali. A tak jsme šli do dalšího kasina. Tam nám chtěli dát akorát žetony. Byli jsme poprvé v životě v kasinu a divili jsme se, kolik lidí tam po ránu bylo. Nešlo to jinak, naše těžce vydělané peníze, jsme vybrali v bankomatu. Nedivím se, že v Chile zapalovali banky. V Argentině by to měli udělat taky. Zaplatili jsme a šli jsme si s lístečkem vyzvednout povolení ke vstupu. A tam na nás ještě byli nepříjemní. Měli jsme toho dost. Věc na patnáct možná dvacet sekund tady trvala čtyři hodiny a 1000 Kč na poplatcích. Vzali jsme si z toho ponaučení. Do Argentiny už nepojedeme a když už tak s balíkem amerických dolarů.

Došli jsme do hotelu a odpočinuli si. Venku bylo vedro a nám stále nebylo dobře. Pozdě odpoledne jsme museli jít nakoupit jídlo a plynovou bombu. Najít tu správnou bombu nám zabralo asi hodinku. Pak jsme si šli koupit lístek na autobus, který by nás dovezl doprostřed velehor. Po autobusovém nádraží jsme chodili sem a tam. Nemohli jsme najít společnost, která jezdí do hor. V infocentu nám naštěstí poradili. Společnost se sloučila s jinou a přestěhovala se. S paní na pokladně to byla zábava. Posunky a psaním na papírek, jsme se domluvili kam a kdy potřebujeme. Pak jsme si došli na steak. Argentinské hovězí bylo výtečné. Při večeři jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší si koupit organizovaný zájezd. Nebylo i tohle patří k cestování a ušetřili jsme alespoň několik tisíc dolarů. Všechno bylo připravené, až na naše těla. Mě nebylo vůbec dobře a Laděnka na tom byla jen o trochu lépe. V této chvíli jsem si říkal, že jestli se nestane přes noc zázrak, tak nemáme šanci se jít poklonit velehoře Aconcagua.

15. 12. - 16. 12. 2019

Noční obloha na poušti Atacama

Ve 3:30 ráno jsme stávali a jeli k hranicím. Cesta uběhla rychle. Většinu jsme prospali. Snídani jsme měli fajn u Termas de Polques, kde jsme se první den koupali. Už jsme se těšili do Chile, přeci jenom tam mají takové věci, jako je mýdlo a toaletní papír. Byli jsme u hranic mezi prvními, a tak to šlo rychle. Slečna, která s námi stála frontu u Bolivijských hranic, se stále škrábala a stěžovala si na štěnice, na každé ruce měla tak patnáct boláků. Drželi jsme si radši odstup. Na hranicích v Chile to bylo trochu složitější. Naše napěchované krosny, většinou každého pohraničníka odradily. Chile je přísné. Museli jsme je celé vyskládat a pak pracně zase napěchovat zpátky. Docela jsme se nasmáli, když pán prohledával batoh Laděnce. Vzal pytlík s tampony a vložkami a chtěl vysvětlit co to je.  Když pochopil, tak už to šlo rychleji.

V Chile na nás čekal ten stejný nesympatický řidič. Ale tentokrát měl lepší den. Vyrazili jsem z kopce dolů. Byla to přímá cesta, která nás dovedla dva výškové kilometry dolů do údolí. Každých pár set metrů byly odbočky pro auta, kterým se porouchají brzdy. Nám se to naštěstí nestalo. Za chvilku jsme byli v hostelu, který ještě nebyl připravený. A tak jsme šli do města. Úplnou náhodou jsme narazili na průvod. Místní tradiční kostýmy byly neuvěřitelné, stejně tak jejich tanec. Bylo neskutečné vedro a oni energicky tančili. Já bych to vydržel jen chvilku. Pozorovali jsme, jak tři čtvrtě hodiny tančí směrem ke kostelu. A poté tančili zpátky. Neuvěřitelný výkon. Tanec se nám moc líbil a stejně tak hudba. Byl to ale pořádný randál trumpety, bubny, heligóny a činely rozpohybovaly celé městečko.

 

Dorazili jsme do hotelu a začali balit a připravovat se na noční výlet. Přípravu jsme brali vážně, a proto jsme si dali zaslouženého odpoledního šlofíka. Večer jsme vyrazili za město pozorovat hvězdy. Dorazili jsme do observatoře pod širým nebem. Pán měl pro skupinu připraveno mnoho teleskopů, jenž směřovaly do rozličných souhvězdí. Nejdříve nám pán vyprávěl spoustu zajímavých věcí o pozorování hvězd. Pak nás vzal k teleskopům a ukázal nám to, co je našemu zraku skryté. Největší teleskop zaměřil na mlhovinu Tarantule. Než jsme se dostali na řadu byla pryč. Musel teleskopy velice rychle přenastavovat, jelikož Svět se kvůli nám točit nepřestane. Napodruhé nám to vyšlo. Byla to nádhera. Čistá pouštní obloha nám poskytla možnost nahlédnout 170 000 světelných let daleko. Tento nádherný obraz jen tak z mysli nedostaneme. Vyfotit se to nedalo, a tak přikládáme obrázek toho co jsme viděli.

Galaxie Andromeda nás okouzlila také. Viděli jsme okolo deseti objektů, které měly diametrálně rozdílné tvary a brvy. Bylo to opravdu silný moment z našeho putování. Do postele jsme se dostali pozdě v noci a ráno nás čekal další brzký přesun. Divím se, že mi Laděnka nic neřekla. Tohle rozhodně nebyly pohodové líbánky. Ale zážitků jsme měli nepočítaně.

14. 12. 2019

Největší solné jezero na světě Salar de Uyuni

3:30 ráno začínáme balit. V křečích nasedám do auta a jedeme vstříc největšímu solnému jezeru na světě. Tuto vražednou hodinu jsme si nevymysleli mi. Jeli jsme na vyhlášené svítání nad solným jezerem. Pozorovatelnou byl ostrov Incahuasi, který byl uprostřed solného jezera Salar de Uyuni. Začínalo mi být o trošku líp a Laděnce začínalo být zase hůř. Zastavili jsme, zaplatili vstup a šli jsme šplhat do kopce. Mnoho světla nebylo, ale i tak jsme mohli obdivovat les mohutných kaktusů.

Chvilku potom, co jsme vyšli začalo svítání. Chtěl bych říct, že to bylo super, ale dost nás to zklamalo. Nicméně jsme se mohli konečně pokusit, dohlédnout na konec solné pláně. Někde to šlo, jinde splývala s obzorem. Byla obrovská a do toho jsme se procházeli mezi obrovskými kaktusy. Bylo to neuvěřitelné. Některé měly deset metrů a byly různě rozvětvené. Různorodost tvarů neznala konce. Některé byly v plném květu. S bílím pozadím nekonečné solné pláně to nemělo chybu.

Kochali jsme se dlouho. Neměli jsme kam spěchat. Čekala nás snídaně a Laděnce začínalo být špatně a já to vyřešil po svém. Když nic nepůjde dovnitř, tak nic nepůjde ani ven. Ale být takhle dehydratovaný na poušti není dobrý nápad. Tak jsem si alespoň srkl čaje. Řidič nám rukama a nohama oznámil, že si máme obejít ostrůvek. Vyrazili jsme a Laděnka sotva ušla půl kilometru a už hledala kámen, za který by se schovala. Kuře nás dostalo oba.

Trošku jsme poodjeli od davů a zkoušeli fotky z perspektivy. Neměli jsme na to moc náladu, ale když už jsme tu byli tak jsme si přeci pár fotek udělali. Potom co jsme si trošku zablbli, tak jsme šli k divnému útvaru na jezeře. Solná krusta měla prazvláštní tvar. Stále nám vrtá hlavou, jak asi vznikla. 

Dojeli jsme k turistickému centru Salaru de Uyuni. Před vchodem bylo obrovské množství vlajek. Chvilku nám trvalo, než jsme našli malinkou českou vlaječku. Kousek odtud byl památník Dakaru. Samozřejmě, že byl ze soli. Bylo hezké být na místě, kudy se jezdí tento slavný závod.

Popojeli jsme kousek a už jsme byli pryč ze solného jezera. Vjeli jsme do vesnice Colchani a píchli jsme pneumatiku. Náš profesionál zjistil, že má vyfouknutou rezervu, která byla hladká jak dětská prdelka. Chvilku se sním spolucestující hádal, jelikož odmítal jet na tak sjeté pneumatice. A tak jsme čekali, než sežene ve vesnici pomoc. Šli jsme do města a koukali jsme co mají na místním tržišti. Byla zde spousta různorodých suvenýrů od krásných teplých svetrů až po vyřezávané věci ze dřeva. Po dvou hodinách jsme konečně vyjeli. Nekecám! Ujeli jsme 200 metrů a 15 metrů před benzínkou mu došel benzín. Ten člověk byl Pat a Mat v jedné osobě. Neměl ani jak přelít benzín z kanystru do nádrže, takže zase hledal pomoc. Byli jsme hrozně rádi, že je město blízko. S tímhle člověkem bychom nechtěli uvíznout ani kilometr od města, natož několik set kilometrů.

Ještě nás dovezl k vrakovišti vlaků. Chvilku jsme se procházeli a obdivovali staré stroje. Nedaleko od nás byla armáda, která měla netradiční cvičení. Všude okolo byly hromady odpadků. Širé okolí připomínalo skládku. Vojáci se tedy ujali popelařiny a sbírali do pytlů bordel. S kterými běhali a házeli je do vagónů. Zajímavé cvičení. Náš řidič opět nezklamal a ztratil se ve městě. Takže ho museli najít a dovést ho do restaurace, kde jsme měli oběd. To, co přišlo potom byl vrchol chaosu. Nikdo nevěděl nic a my jsme měli zaplacenou zpáteční jízdu do San Pedro de Atacama. Hodinu trvalo, než Santos našel turistickou kancelář, pro kterou pracoval. Pak jsme se dozvěděli, že další informace dostaneme za dvě hodiny, všechny věci máme nechat v kanceláři bez zámku, kde nikdo nebyl a máme se jít projít po městě. Město Uyuni se nám nelíbilo a ani nám nepřipadalo bezpečné. Zůstali jsme tedy v kanceláři a čekali. Chvíli jsme si i trávili běháním na záchod. Endiaron nechtěl zabírat. Celkově vzato nám Bolivijci nepřirostli k srdci. Jejich pohostinnost byla na bodu mrazu a chtěli z nás jen ždímat peníze. Snad to bylo jen politickou situací, s kterou byli domorodí obyvatelé nespokojení.

S jásotem jsme přijali zprávu, že jedeme jiným autem a s jiným řidičem nazpátek. Cesta byla o dost klidnější, a tak jsme klimbali. Jeli jsme přes San Cristóbal, kde byl obrovský důl na stříbro. Poté jsme jeli do Alota Canton a nakonec do Villa Mar. Ubytovali jsme se a dostali jsme hnusnou večeři. Nedali nám ani vodu či čaj. Už nám to bylo jedno. Stejně bychom se posrali. Naprosto hotoví jsme šli spát.

13. 12. 2019