Steak nám dodal potřebnou energii a jedna z největších
trekingových výzev v našem životě dostatek adrenalinu. Vyrazili jsme na
autobus. Na nádraží jsme vyčnívali, nejen svojí pletí, která se už dostávala ze
sýrových odstínů do trochu tmavších. Ale i našimi napěchovanými krosnami. Byli
jsme proto rádi, když nastoupil jeden klučina, který dělal průvodce v parku.
Měli jsme aspoň jistotu, že vystoupíme správně. Hned co jsme vyjeli z města,
tak se krajina proměnila. Už tu nebyly žádné vzrostlé stromy poskytující stín.
Blízko města byly jen zelené křoviny. To se ale rychle měnilo, Když jsme vyjeli
do hor, krajina připomínala typický western. Sem tam trs trávy a malý keř.
Oboje uschlé na troud. Jeli jsme stále výš údolím. Projeli jsme okolo přehrady,
která zásobuje město životodárnou vodou.
Okolo toku bylo trochu zeleně, ale jen kousek od něj rostly
kaktusy. Byly to jen malinké rostlinky oproti kaktusovým lesům v Bolívii. Hory
se začaly zvedat výš a krajina se proměnila v kamennou poušť bez života. Jen
okolo toku něco málo vzdorovalo. Měli jsme krásně, a proto výhledy na vrcholy
byly neuvěřitelné. Konečně jsme dorazili do nitra majestátního pohoří. Ocitli
jsme se o dva kilometry výš.
V parku jsme si pokecali s místními rangery a vyplnili další
papíry. Konečně nám někdo slušně objasnil, co se skrývá za zdravotními
prohlídkami. Zjistili jsme, že to nebude tak horké. Dali nám očíslované pytle
na odpadky, které jsme museli na konci naší cesty odevzdat. Jsme rádi, že tu
funguje princip „Co do přírody doneseš, to si také odnes“. Díky tomu tady
nebude bordel jako třeba na Everestu.
Vyrazili jsme do základního tábora Confluencia. Byli jsme ve
výšce 2 800 m.n.m. a čekal nás výstup o 600 metrů výš. Překvapilo nás množství
zeleně. Zřejmě tu bylo o dost vlhčí podnebí, díky nedalekým ledovcům. Stoupali
jsme vysokohorskou stepí. Sluníčko nám pěkně svítilo a skoro nefoukalo. Byli
jsme moc rádi, že nám vyšlo počasí. Proto jsme neotáleli s výstupem, počasí se
mělo v příštích dnech zhošťovat.
Před námi se tyčila oslňující Aconcagua. Byli jsme na
vyhlídce spolu s dalšími turisty, kteří si sem udělali jednodenní výlet. Vyjít
prvních dvě stě výškových metrů, bylo velice rychlé. Až nás to překvapilo.
Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili jsme dál. Bylo jíž poledne, a chtěli jsme
dojít za světla. Hodně jsme si užívali místní teplotu. Oproti Mendoze tu bylo
příjemných 10-15 stupňů, což bylo ideální pro výstup.
Tím ale pozitiva končila. Když jsme přešli most, za který
směli jen lidé s povolením, tak se terén zhoršil. Šli jsme okolo říčky a
vytrvale stoupali. Občas jsme museli uhnout karavaně oslů, kteří dováželi jídlo
a zavazadla lidem. Samozřejmě i odváželi zavazadla hostů a odpad. Pár jsme jich
potkali, jak si nalehko cupitali krajinou. Nám se pomalu zařezávaly těžké
krosny do ramen a boků.
Když jsme byli asi tak ve dvou třetinách, tak mě začala
opouštět síla. Laděnka to zvládala dobře, a tak jsem se snažil držet krok.
Každý krok ze mě vysával energii. Každý dopad nohy na zem zapříčinil zhoupnutí
batohu, který mě čím dál víc přišpendloval k zemi. Tohle to jsem v životě
nezažil. Upozorňovali nás, ať si dáme na nemoc z převýšení pozor. My jsme, ale
doufali, že jsme už zvyklí z Bolívie a severního Chile. Nebylo tomu tak.
Alespoň v mém případě. Každých pár minut jsem se musel zastavit a zhluboka
dýchat. Nedostávalo se mi kyslíku a tělo ho vyžadovalo.
Potkali jsme pár lidí, kteří nás nepotěšili. Kemp byl ještě
daleko a začalo se ochlazovat. Kdybychom měli malé batůžky, tak bychom to
vyběhli během chvilky. Bohužel jsme se museli poprat s břemenem, které jsme
měli. Zatnuli jsme zuby a pokračovali dál. Po hodině a půl utrpení, kterou bych
nejradši zapomněl, jsme se dostali na dohled od kempu. Laděnka už byla ze mě
nešťastná. Přemýšlela o tom, že dojde do tábora, odhodí krosnu a vrátí se pro
mě, ale nechtěla mě nechávat samotného. Bylo to dilema. Stín pomalu zahaloval údolí a teplota šla
rychle dolů. Já jsem popocházel jak devadesátiletý děda. Byla to skoro rovina a
já neustále lapal po dechu. Vyšla tedy napřed s tím, že by mě potom dotáhla do
základního kempu. Nemusela! Doklopýtal jsem do kempu a odhodil krosnu. Pak jsem
čtvrt hodinky jen seděl a lapal po dechu. Nebylo mi vůbec dobře. Nedokázal jsem
si v ten moment představit, že ráno půjdeme skoro kilometr nahoru a pak zase
zpátky.
Nahlásili jsme se v kempu a postavili jsme si stan. Laděnka
nestihla ani uvařit a už jsem spal. Probudila mě a dali jsme si večeři. Během
chvilky jsem zas spal. V noci nám bylo docela vedlo, takže se péřové spacáky
osvědčily.
17. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat