3:30 ráno začínáme balit. V křečích nasedám do auta a jedeme
vstříc největšímu solnému jezeru na světě. Tuto vražednou hodinu jsme si
nevymysleli mi. Jeli jsme na vyhlášené svítání nad solným jezerem.
Pozorovatelnou byl ostrov Incahuasi, který byl uprostřed solného jezera Salar
de Uyuni. Začínalo mi být o trošku líp a Laděnce začínalo být zase hůř.
Zastavili jsme, zaplatili vstup a šli jsme šplhat do kopce. Mnoho světla
nebylo, ale i tak jsme mohli obdivovat les mohutných kaktusů.
Chvilku potom, co jsme vyšli začalo svítání. Chtěl bych
říct, že to bylo super, ale dost nás to zklamalo. Nicméně jsme se mohli konečně
pokusit, dohlédnout na konec solné pláně. Někde to šlo, jinde splývala s
obzorem. Byla obrovská a do toho jsme se procházeli mezi obrovskými kaktusy.
Bylo to neuvěřitelné. Některé měly deset metrů a byly různě rozvětvené.
Různorodost tvarů neznala konce. Některé byly v plném květu. S bílím pozadím
nekonečné solné pláně to nemělo chybu.
Kochali jsme se dlouho. Neměli jsme kam spěchat. Čekala nás
snídaně a Laděnce začínalo být špatně a já to vyřešil po svém. Když nic nepůjde
dovnitř, tak nic nepůjde ani ven. Ale být takhle dehydratovaný na poušti není
dobrý nápad. Tak jsem si alespoň srkl čaje. Řidič nám rukama a nohama oznámil,
že si máme obejít ostrůvek. Vyrazili jsme a Laděnka sotva ušla půl kilometru a
už hledala kámen, za který by se schovala. Kuře nás dostalo oba.
Trošku jsme poodjeli od davů a zkoušeli fotky z perspektivy.
Neměli jsme na to moc náladu, ale když už jsme tu byli tak jsme si přeci pár
fotek udělali. Potom co jsme si trošku zablbli, tak jsme šli k divnému útvaru
na jezeře. Solná krusta měla prazvláštní tvar. Stále nám vrtá hlavou, jak asi
vznikla.
Dojeli jsme k turistickému centru Salaru de Uyuni. Před
vchodem bylo obrovské množství vlajek. Chvilku nám trvalo, než jsme našli
malinkou českou vlaječku. Kousek odtud byl památník Dakaru. Samozřejmě, že byl
ze soli. Bylo hezké být na místě, kudy se jezdí tento slavný závod.
Popojeli jsme kousek a už jsme byli pryč ze solného jezera.
Vjeli jsme do vesnice Colchani a píchli jsme pneumatiku. Náš profesionál zjistil,
že má vyfouknutou rezervu, která byla hladká jak dětská prdelka. Chvilku se
sním spolucestující hádal, jelikož odmítal jet na tak sjeté pneumatice. A tak
jsme čekali, než sežene ve vesnici pomoc. Šli jsme do města a koukali jsme co
mají na místním tržišti. Byla zde spousta různorodých suvenýrů od krásných
teplých svetrů až po vyřezávané věci ze dřeva. Po dvou hodinách jsme konečně
vyjeli. Nekecám! Ujeli jsme 200 metrů a 15 metrů před benzínkou mu došel
benzín. Ten člověk byl Pat a Mat v jedné osobě. Neměl ani jak přelít benzín z
kanystru do nádrže, takže zase hledal pomoc. Byli jsme hrozně rádi, že je město
blízko. S tímhle člověkem bychom nechtěli uvíznout ani kilometr od města, natož
několik set kilometrů.
Ještě nás dovezl k vrakovišti vlaků. Chvilku jsme se
procházeli a obdivovali staré stroje. Nedaleko od nás byla armáda, která měla
netradiční cvičení. Všude okolo byly hromady odpadků. Širé okolí připomínalo
skládku. Vojáci se tedy ujali popelařiny a sbírali do pytlů bordel. S kterými
běhali a házeli je do vagónů. Zajímavé cvičení. Náš řidič opět nezklamal a ztratil
se ve městě. Takže ho museli najít a dovést ho do restaurace, kde jsme měli
oběd. To, co přišlo potom byl vrchol chaosu. Nikdo nevěděl nic a my jsme měli
zaplacenou zpáteční jízdu do San Pedro de Atacama. Hodinu trvalo, než Santos
našel turistickou kancelář, pro kterou pracoval. Pak jsme se dozvěděli, že další
informace dostaneme za dvě hodiny, všechny věci máme nechat v kanceláři
bez zámku, kde nikdo nebyl a máme se jít projít po městě. Město Uyuni se nám
nelíbilo a ani nám nepřipadalo bezpečné. Zůstali jsme tedy v kanceláři a
čekali. Chvíli jsme si i trávili běháním na záchod. Endiaron nechtěl zabírat. Celkově
vzato nám Bolivijci nepřirostli k srdci. Jejich pohostinnost byla na bodu mrazu
a chtěli z nás jen ždímat peníze. Snad to bylo jen politickou situací, s kterou
byli domorodí obyvatelé nespokojení.
S jásotem jsme přijali zprávu, že jedeme jiným autem a s
jiným řidičem nazpátek. Cesta byla o dost klidnější, a tak jsme klimbali. Jeli
jsme přes San Cristóbal, kde byl obrovský důl na stříbro. Poté jsme jeli do
Alota Canton a nakonec do Villa Mar. Ubytovali jsme se a dostali jsme hnusnou
večeři. Nedali nám ani vodu či čaj. Už nám to bylo jedno. Stejně bychom se
posrali. Naprosto hotoví jsme šli spát.
13. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat