Přistáli jsme na ostrově
opředeném záhadami. Většina lidí na Velikonoční ostrov či Rapa Nui přiletí na
den či dva. Koukne se na sochy Moai, udělá si s nimi selfie a letí zpátky.
Přitom je toho tady mnohem víc. Především ona otázka toho, co se tu přihodilo.
Co se stalo s onou civilizací, která vytvořila kamenné obry? Co stálo za
destrukcí původního ekosystému? Místní vám toho moc neřeknou, po tom, kdy je
běloši skoro vyhladili. Nezůstal nikdo, kdo by dokázal přečíst glyfy Rongorongo. Čekalo nás krásných šest dní plných
objevování.
Velikonoční ostrov se
nachází 3 600 km západně od pobřeží Jižní Ameriky a nejbližší obydlený ostrůvek
Pitcairn je vzdálený 2 075 km západním směrem. Ostrov má tvar trojúhelníku o
délce stran 16, 17 a 24 km. Na každém jeho vrcholu je vulkán. Na západě je
Poike, který je starý 3 miliony let. Na východě je Rano Kau, který je starý 2,5
milionu let. Na severu je nejmladší a největší Terevaka, který je starý 1,8
milionu let, ale poslední výlev lávy byl přibližně před dvěma tisíci lety.
Velikonoční ostrov láká
mnoho lidí, proto jsme se nedivili místním cenám. Nejdříve jsme chtěli ušetřit
a spát ve stanu. Ale zjistili jsme, že hostel je jen o 10% dražší nežli kemp.
Po vysokohorské tůře jsme zatoužili po troše pohodlí, a proto bylo rozhodnuto.
Sotva jsme přistáli, už jsme měli prázdnou peněženku. Hned po vystoupení z
letadla nás nahnali k přepážkám, kde jsme si koupili vstupné na deset dní. Díky
tomu jsme mohli navštívit různá historická místa na ostrově. Ale většinu
z nich pouze jednou.
Na velikonočním ostrově
bylo příjemné podnebí na plavky. S krosnami na zádech to bylo spíše nepříjemné.
Vydali jsme se do hostelu na druhé straně města pěšky. Docela jsme se u toho
zapotili. Zjistili jsme alespoň, kde se ve městečku nachází základní věci jako
je bankomat, potraviny nebo půjčovna aut. Bylo skvělé, že jsme se mohli rovnou
ubytovat, i když bylo ráno. Vyrazili jsme zpátky do města. Vše tu bujelo
životem, jak ulice, tak příroda. Kamkoliv jsme pohlédli, tam něco kvetlo. Měli
tu hlavně rádi ibišky. Byli jsme velice překvapení. Čekali jsme něco méně
překypujícího životem. Vždyť tu lidé umírali hlady před pár sty lety.
Cestou jsme viděli první
sochy moai, stojící na podstavci nazývaného Ahu. Už jsme se těšili do místního muzea,
abychom se o nich dozvěděli více. Ve městě jsme potkali spoustu námořníků. V
přístavu totiž kotvila obrovská plachetnice Esmeralda. Je to nádherná cvičná
loď Chilského námořnictva. Škoda, že se jich po mořích neprohání více. Bohužel
má dost temnou minulost. Diktátor Augusto Pinochet na
ní věznil a mučil politické oponenty. Mnoho z nich i na ní zemřelo.
Před naším malinkým
hostelem byla jediná pěkná pláž ve městě. Hned jsme toho využili a šli jsme se
osvěžit. Byla sice uměle vytvořená, ale to nám nevadilo. Všude okolo byly jen
útesy. Zde naházeli do ústí malé zátoky velké balvany, o které se rozbíjely
vlny. Cachtali jsme se v tomto přírodním bazénku společně s místními. Voda byla
akorát. Na pláži rostly palmy, natáhli jsme se pod nimi a užívali si teplo a
vlhký vzduch. Byla to pacifická idylka.
Uvařili jsme si večeři a
šli si odpočinout. V plánu ještě byl západ slunce se sochami moai. Bohužel jsme
padli do postele plné věcí a usnuli na celou noc.
21. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat