Plaza Francia

Po probuzení jsem byl plný energie, což se o Laděnce nedalo říct. Vstal jsem a šel jsem shánět pitnou vodu. Nemohl jsem to najít, a tak jsem si zašel do kuchyně, která tam byla pro organizované výlety. Skvěle jsem si s obsluhou pokecal a dostal jsem vodu. Vylákat Laděnku ze stanu mi chvilku trvalo. Vyrazili jsme i tak v docela rozumný čas. Čekal nás celodenní výlet na vyhlídku Plaza Francia.

Vyrazili jsme údolím, kde byla spousta života. Oslíci, kteří vozili zásoby do vyšších táborů, si tu mohli pochutnávat na travinách. Rostly tu dokonce i keříky. Bylo opět zvláštní vidět vegetaci tak vysoko v horách. V Alpách by už nerostlo nic. S Islandem, kde žijeme, to radši srovnávat, ani nebudeme. To je jiná liga.

Stan se všemi postradatelnými věcmi jsme nechali v táboře. Šli jsme tedy na lehko a bylo to hodně znát. Cesta se změnila z noční můry na úžasnou túru velehorami. Netrvalo dlouho a oddělili jsme se od hlavní stezky, která směřovala k táborům na severu. Měli jsme konečně klid od oslích karavan. Zahnuli jsme na východ do klidnějšího údolí. Předběhli jsme jednu skupinu a šplhali výš.

Byli jsme v hlubokém údolí, které nám bránilo v rozhledu. Tušili jsme, že Aconcagua je někde za horským masivem. Vůbec nám nevadilo, že ji nevidíme. Kochali jsme se okolí krajinou. Čím více ustupovala vegetace, tím více jsme se kochali skalisky. Hory měly tak různorodé barvy, až z toho přecházel zrak. Pokusili jsem se zasvětit do tajů místní geologie, ale rychle jsme to vzdali. Je to až moc složité. Profesoři, co jsme měli na geologii na univerzitě by se tu určitě vyřádili. Nám bude prostě stačit s úžasem a pokorou sledovat onu rozmanitost.

Došli jsme k hromadě suti, z které se vyklubal ledovcový splaz. Led nebyl skoro vidět. Bylo jen pár míst, odkud vykukoval. Okolo splazu se držela vegetace, která si užívala dostatek vláhy. Naše cesta pokračovala po moréně. Šli jsme podél ledovcového splazu údolím. Na splaz pokrytý štěrkem byl smutný pohled, a tak jsme se radši věnovali okolí.

Nejstrmější část jsme měli za sebou. Postoupili jsme do útrob údolí, čímž se nám začínal otvírat pohled na horu Aconcagua. V klidu jsme postupovali a užívali si počasí. Nemohli jsme tomu uvěřit, bylo nádherně, jen trochu pofukovalo. Měli jsme neskutečné štěstí, byl teprve začátek hlavní sezony. Nikde nebyl ani mráček, ale tušili jsme, že se to tu může změnit během chvilky. Byli jsme čtyři kilometry vysoko.

Cesta ubíhala docela rychle. Obdivovali jsme barevné skály a každým krokem hezčí výhled na majestátní horu. Když jsme došli na vyhlídku, tak jsme potkali skupinu lidí. Využili jsme toho a nechali jsme se vyfotit. Pak jsme jim to oplatili. Schoulili jsme se za velký balvan, kde bylo bezvětří. Obdivovali jsme tři kilometry vysokou skalní stěnu, přitom jsme se cpali toustovým chlebem se salámem. Byli jsme u vrcholu tyčícího se do výšky 6 959 m. n. m. tak blízko, a přitom byl tak nedosažitelný.

Hleděli jsme na onu stěnu s masivními ledovci, na méně prudkých místech. Prstem jsme si ukazovali, kudy si horolezci klestí cestu k vrcholu. Takových je ale velmi málo a my mezi ně nepatříme. Dřív byl dobyt i Everest než tato kolmá stěna. Většina lidí chodí na vrchol hory z druhé strany. Což zvládne s průvodci skoro každý, kdo se dokáže aklimatizovat a vyjde mu počasí. Nemusí se tam totiž šplhat. Potkali jsme takových lidí hodně, a jeden byl i pěkně tučný.

Popošli jsme ještě kousek, abychom měli hezčí výhled na horu. Po půl hodině se Laděnce udělalo špatně. Zřejmě se jí dobře neokysličoval mozek po obědě. Točila se jí hlava, a proto jsme si sedli a užívali si výhled. Byli jsme 4 200 metrů nad mořem a stále nám svítilo sluníčko. Začalo ale foukat, naštěstí vítr nebyl tak silný, aby zvedal prach. To by bylo hodně nepříjemné v tomto údolí z prachu a suti. 

Nastal čas sejít o 900 metrů níž do tábora Confluencia. Na obzoru se hory začaly halit do mraků. Stále jsme nemohli uvěřit, že nám vyšlo počasí. A to jsme měli jen pár dní na výstup. Bylo odpoledne a sluníčko se přehouplo na druhou stranu údolí. Skály, které jsme měli dopoledne skryté ve stínu, nyní ozařovalo slunce. Zřetelně jsme mohli vidět jednotlivé, různobarevné vrstvy poskládané jedna na druhou. Byli jsme moc rádi, že jsme z našeho výletu škrtly duhové hory v Peru. Bylo by to zbytečné, kvůli tomu tam jezdit. Andy jsou takovýchto barevných zázraků plné.

Když jsme scházeli dolů tak jsme si říkali, jací jsme blázni. Ze shora to vypadalo o dost strměji. V táboře jsme šli za doktorem. Musel nás zkontrolovat, jestli jsme v pořádku. Měli jsme si ale nejdříve dvě hodiny odpočinout a pak za ním přijít. Dali jsme si tedy šlofíka a pak šli za doktorem. Bohužel tam byla docela fronta. Čekali jsme asi hodinu, než nám změřil tlak a optal se, zda nemáme nějaké symptomy vysokohorské nemoci. Trošku nás pokáral za to, že jsme si nesundali prsteny. Nad 4 000 metrů je to prý nezbytné, kvůli otokům prstů.

Odpočívali jsme ve stanu, dokud nás nezačali otravovat blbouni z Mexika. Neustále chtěli abychom je fotili. Někteří chlapi jsou horší než autobus Asiatů. Šel jsem se večer ještě projít okolo kempu, a dokonce jsem našel za táborem trubku s pitnou vodou. Tak mi to na podruhé vyšlo. Když jsem se koukal z výšky na tábor, tak sem si říkal, kolik jím musí za sezonu projít lidí. Ale takových jako mi moc nebude. V celém táboře byli jen dva stany lidí, kteří sem vyšli na vlastní pěst a s vlastním vybavením. 

18. 12. 2019