Chile Chico

Odjížděli jsme dál od hor podél blankytně modrého jezera General Carrera. Doufali jsme v sucho a teplo. Šeredně jsme se však mýlili. Nad námi byly nacucané mraky a na horách čerstvý sníh. Takhle jsme si přesun do pampy nepředstavovali. Ještě, že jsme si mohli zatopit v autě. Moc jsme ani nevylézali, jelikož foukal silný studený vichr. Když už jsme vylezli, tak jsme bojovali s dveřmi. Buď nešli otevřít, nebo je vítr málem urval. Ještě že jsem na to z Islandu zvyklí.

Cesta kolem jezera byla docela adrenalinová. Uzoučká cestička se klikatila ve skalách nad jezerem. Svodidla tu byla jen na opravených úsecích. My jsme moc rychle nejeli. Valcha házela s autem zprava doleva. Občas jsme jeli do kopce i na jedničku. Pomalu jsme se prokousávali a užívali si výhledy. Konečně to šlo, nebyl tu ani jeden strom.

Jak jsme se vzdalovali horám, tak se mraky roztrhávaly a občas vysvitlo i sluníčko. Dokonce jsme potkali i jedno malinké jezero, které vypadalo, že vysychá. I tady nás uchvátily barvy skal. Jedna měla zelenou barvu. Vypadla jako měď. 

Dorazili jsme do Chile Chico a šli se pozeptat do infocentra na místní národní park a ubytování. Paní nás děsila, jak je cesta do parku zrádná a špatně přístupná. Odnesli jsme si pár praktických informací a ubytovali jsme se. Došli jsme si na oběd a koupili si třešně. Bylo tu léto a zrovna dozrávaly. Ve městě měli aleje z třešní a meruněk. Třešně už byly skoro všude otrhané, ale meruňky ne. Hned jsem si jich vzal dost do zásoby. Zbytek dne jsme byli v hostelu a užívali si pohodlí a internet. Bohužel v hostelu netopili, takže jsme docela klepali kosu, určitě větší než kdyby jsme spali ve stanu.

8. 1. 2020

Villa O'Higgins

Déšť nechtěl ustat. Mrzelo nás to, jelikož ledovcové splazy byly skoro na dosah. Dojeli jsme na konec cesty Carretera Austral do přístavního městečka Villa O'Higgins. Dali jsme si kávu a čekali, až déšť ustane. To se tu zjevně moc nestává. Po dvou hodinách jsme se šli projít na vyhlídku nad město. Moc jsme toho neviděli.

Rozhodli jsme se, že tu nebudeme ztrácet čas a pojedeme zpátky. Odtud už žádná loď pro lidi s autem neodplouvá. Budeme si muset udělat 900 kilometrů dlouhou objížďku do El Chaltén, který je jen kousek odtud. Cesta zpátky na ferry byla dosti jednotvárná bahno a déšť. Aspoň, že jsme nebyli jak ti chudáci na kolech. Potkali jsme akorát moknoucího karanču jižního, kterému počasí zjevně vyhovovalo. 

Udělali jsme si zastávku v přístavu Tortel, kam byla přivedena silnice v roce 2003. Je to rybářská vesnice s domy z cedrového dřeva postavenými na kůlech. Nejsou tu cesty, jen dřevěné chodníky na kůlech, které spojují domy. Jelikož je vesnice v kopci, tak jsou všude schody, které dotváří malebnost městečka.

Nám se tu moc líbilo, ale bylo znát, že se kouzlo vesničky pomalu vytrácí. Začínala připomínat turistickou kýčovitou vesnici. Jsme rádi, že jsme viděli vesničku v zachovalém stavu. Potkali jsme tu i dost indiánů, kteří vypadali velice domorodě. Nenašli jsme ve vesnici benzínku, a tak jsme jeli do Cochrane se čtvrtkou nádrže. Teoreticky to mělo vydržet. To jsme ale nevěděli, že na ukazateli paliva je myšlena poslední čárka jako konec nádrže, a ne jako hladové oko. Naštěstí jsem si problém brzo uvědomil a řídil jsem zpátky velice ekonomicky. Zbylo nám méně než půl litru benzínu v nádrži, když jsme přijeli k benzínce. Počasí se nelepšilo, a proto jsme dojeli k pánovi s vyhořelým domem u řeky Baker. Byl překvapený, že nás znovu vidí. Zítra nás čekaly pampy. Konečně sucho.  

7. 1. 2020

Serengeti Jižní Ameriky - Patagonia Park

Jako mávnutím kouzelné hůlky, jsme se objevili v pampě. Stromy už byly jen u ústí řeky Baker. Pokračovali jsme podél řeky a narazili na lišku patagonskou (Lycalopex culpaeus), jak si nese zabitého zajíce. Za liškou ještě cupitalo mládě. Ani jsme nevstoupili do chráněné oblasti a už se to tu hemžilo zvířaty. Okolo nás se v klidu pásly lamy guanako (Lama guanicoe).

Odbočili jsme od řeky a vydali se do údolí Chacabuco. Toto padesát kilometrů dlouhé údolí má zajímavou historii. Chile se vyznačuje rozsáhlými pasteveckými ranči zvanými estancia. Takto rozsáhlá území dostávaly významné rodiny, které se nějak zasloužili o rozšíření moci Evropanů na kontinentu. Často tu byli indiáni jako otroci, nebo tu pracovali mestici tedy potomkové bělocha a indiánky či naopak. Po mnoho generací se v tomhle údolí páslo velké množství ovcí. Ty však nejedly trnité rostliny, které během času celé údolí zarostly. Pastva byla prodělečná a v tu chvíli ji koupili manželé Tompkinsovy. Odstranili 650 kilometrů plotů a pomáhají přírodě regenerovat. Nyní se snaží propagovat Patagonia Park jako Serengeti Jižní Ameriky. Hlavně je park po odstranění plotů biokoridorem mezi rezervacemi Lago Jeinimeni a Lago Cochrane.

Vydali jsme se tedy do tohoto údolí. A opravdu jsme z auta viděli neuvěřitelné množství lam z bezprostřední blízkosti. Bylo tu velké množství pichlavých Mulinum spinosum, které krásně žlutě kvetly. Když už jsme zastavili u padesáté lamy, začali jsme si více všímat okolí.

Sem tam se držel les na vlhkých místech. Bylo ale znát, že původní rozšíření lesa bylo mnohem větší. Okolo nás vystupovaly skály a my jsme si užívali každičký kilometr téhle krásné vyjížďky. Dokonce jsme i tady zahlédli duhové hory jako na severu Chile nebo v Bolívii. Se zelenější kulisou to bylo zase o něčem jiném. Chtěli jsme si udělat nějakou procházku, ale jako obvykle po nás chtěli peníze. Tentokrát jsme šetřili. V pampě strávíme ještě hodně času. Otočili jsme se kousek před hranicí s Argentinou a jeli zpátky k řece Baker. Nad hlavou nám kroužili kondoři andští a my jsme věděli, že se máme v pampě na co těšit.

Čekala nás ještě cesta do deštivé části And. Dojeli jsme do Cochrane, nabrali plnou nádrž a vydali jsme se na jih. Pastviny se postupně vytrácely, až nás obklopoval celistvý prales. Jeli jsme po blátivé cestičce, kde se vyhnou jen tak tak dvě auta. Občas to bylo i adrenalinové, jelikož jsme netušili, kdy se někdo vyřítí z poza zatáčky, která byla na hraně propasti nad řekou. Často jsme jeli okolo různých močálů a rozvodněných řek. Samozřejmě i tady byly časté vodopády a ledovce na vrcholcích hor. Ale mnoho jsme z toho neviděli, jelikož bylo čím dál deštivější počasí.

Obdivovali jsme cyklisty, kteří se na 1247 kilometrů dlouhou Carretera Austral vydávají. Mnohdy jsme je viděli naprosto zablácené a promoklé na kost. Několikrát u silnice okupovali zastávku autobusu, v níž si postavili stan. Takové jsme potkali v přístavu Yungay na trajektu, který nás musel převézt přes fjord. Někteří to dávali lépe, jiní hůře. Slečna z páru, propichovala svého přítele pohledem. Ta to určitě jako projížďku romantickou krajinou nevnímala. Nedivili jsme se, vždyť cesta byla pořád nahoru nebo dolu. Rovných úseků bylo minimum. Museli si sáhnout na dno při tom dešti a blátě. My jsme spokojeně nasedli do suchého vyhřátého auta a jeli dál. Našli jsme po třiceti kilometrech plácek, který využívali při stavbě silnice a postavili jsme si stan. Řeku jsme měli kousek od nás, takže jsme měli vše, co jsme potřebovali. Vodu, ovády a komáry.

6. 1. 2020

Glaciar Exploradores

Nečekaně zase pršelo. Vstávali jsme tedy pozvolna. Rozhodli jsme se pro auto výlet na konec údolí. Doufali jsme, že se trochu vyčasí a budeme moct jít na procházku. Pomalu, ale jistě mraky stoupaly a otvíraly se nám výhledy na vodopády. Obklopovaly nás. Z každého kousku údolí nějaký stékal. Někde byl větší, jinde menší. Vrcholky byly stále v mracích a jen jsme tušili, že se za nimi skrývají ledovce.

Dojeli jsme do širší části údolí, kde se dokonce mraky protrhaly. Hned jsme toho využili a dali si snídani. Byli jsme uprostřed rozsáhlé divočiny. Panoramata byla neskutečná, i když mraky halily vrcholky hor. Tohle byla jedna z nejkrásnějších částí naší cesty.

Dostali jsme se až k soutoku tří řek, které měly odlišnou barvu a smíchávaly se před našima očima. To byl konec naší cesty okolo severního okraje národního parku Laguna San Rafael. Měli jsme ale ještě pár zastávek na cestě zpátky. Odjížděli jsme z blízkosti pobřeží, kde spadne až 5000 mm srážek za rok.

Zastavili jsme se naproti ledovcovým splazům, které stékaly z hory San Valentín. Místní zde vytvářeli novou stezku vedoucí do hor. Mohli jsme se projít krásným nacucaný deštným lesem mírného pásma. Obklopovaly nás vysoké stromy, po nichž šplhala jedna liána za druhou. Kmeny stromů byly obalené lišejníky a mechy. Některé krásné květiny vyrůstaly přímo z mechového obalu okolo kmene. Kvetly červeně i bíle. Byla to pralesní pohádka. V podrostu kvetla fuchsie magellanská (Fuchsia magellanica), která jako jedna z mála má jedlé plody bohaté na vitamín C.

Všechno okolo nás obalovaly lišejníky, z kterých odkapávala voda. Tiše jsme se toulali divočinou. Doufali jsme, že narazíme na nějaké zvířátko. Bohužel. Místní lesy nám připadali docela pusté. Cestou zpátky jsme narazili na mladé lidi, kteří stezku lesem vytvořili. Hned si řekli o peníze.

Přešli jsme na duhou stranu údolí, kde po nás zase chtěli peníze. Patagonie prostě není levná záležitost. Na druhou stranu udržují neustále zarůstající stezky a brání těžařským firmám v zabrání území. Pro nás smysluplně vynaložené peníze. Vyrazili jsme na první ze dvou procházek k Mirador Glaciar Exploradores. Šlo se po moréně, takže jsme lezli po kamení. Vylezli jsme na první výhled. Před námi byla v mracích hora San Valentín s výškou 4 058 metrů. Je to nejvyšší hora v jižní Patagonii. Mrzelo nás, že ji nevidíme. Nicméně její ledovcový splaz stékající až k nám, byl ohromující. Před námi se rozkládalo jedno ze dvou velkých ledovcových polí Jižní Ameriky. Takzvané Severopatagonské ledovcové pole o rozloze 4200 km².

Druhá vyhlídka byla o něco výš. Měli jsme na ledovec o trošku lepší výhled. Naštěstí bylo obstojné počasí a mohli jsme se kochat do sytosti. Nadešel čas a museli jsme pokračovat dál. Odjížděli jsme z tohoto nádherného údolí porostlého deštným mírný valdivianským pralesem plným skalisek, vodopádu a ledovcových splazů. Lada si říkala, jak je příroda neuvěřitelnou architektkou. Dokonce se mraky zvedly výš a my měli krásné výhledy na konce ledovcových splazů.

Za horami u jezera General Carrera, bylo o trochu vlídnější počasí. Pokračovali jsme dál na jih podél jezera. Kde jezero končilo začínala řeka Baker, která je nejvodnatější řekou Chile. Hodně se o ní bojovalo, jelikož tu nadnárodní společnosti chtěli postavit pětici přehrad. Jsme moc rádi, že se tu nic nepostavilo. Ona divoká řeka byla neuvěřitelná. Jak její silný a rychlý proud, tak její barva. Celkem nás zarazilo, že jsme u ní nenašli mnoho kempů. Akorát drané chatky. Nakonec jsme jeden malinký našli. Pán nám něco povídal španělsky a my jako obvykle intenzivně kývali hlavou. Co jsme mu rozuměli bylo, že mu před rokem shořel dům. Teď bydlel v takové boudě, jejíž dvě stěny tvořil kamenný výchoz. Ten to neměl lehké.

5. 1. 2020

Jezero General Carrera

Měli jsme hodně lenivé ráno. V plánu bylo vyšplhat o kilometr výš k Mirador Laguna Cerro Castillo. Začalo foukat, a proto jsme tento výlet vyškrtli. Aspoň jsme ušetřili peníze, protože stezku k vyhlídce vlastní hamižný farmář, který si účtuje třikrát tolik než všichni ostatní. Popojeli jsme kousek k vyhlídce. Z ničeho nic, se zvedl prudký nárazový vítr. Nakonec jsme byli rádi, že jsme nešli. I když bylo zrovna slunečné počasí. Museli jsme překonat sto kilometrů údolím skrz pohoří. Měli jsme čas obdivovat ladně se klikatící řeky, na které shlíželi z vrcholu hor ledovce. Cesta byla v dosti špatném stavu, takže jsme se nedivili, že jí opravovali. Rozdělaný úsek měřil několik desítek kilometrů. Dost často jsme stáli a čekali až budeme moct projet.

Konečně jsme se vymanili ze sevřeného údolí a otevřel se nám výhled na jezero General Carrera. Má blankytně modrou barvu a rostou kolem něj modré, červené a žluté lupiny. Byl to opět neskutečně krásný kýčovitý zážitek. Oba jsme si vzpomněli na jezero Pukaki na Novém Zélandu. Byla si tak podobná. Akorát tohle je desetkrát větší. Jezero General Carrera můžete najít také pod názvem Buenos Aires, protože Chile a Argentina se nedokážou shodnou na společné hranici natož na jménu jezera.

U jezera létala spousta vážek. Laděnce se povedla jedna z jejích nejlepších fotek hmyzu. Jeli jsme dál podél jezera, až jsme se zastavili v přístavu Río Tranquilo. Chtěli jsme si koupit výlet k Catedral de Marmol, kam se musí plout lodí. Bylo nám však oznámeno, že armádní loď je v přístavu. To pro nás znamenalo, že je celý přístav zavřený. Čekali jsme tři hodiny, než armáda jela hlídat nebezpečné hranice s Argentinou, s kterou se o jezero dělí. Konečně jsme vyjeli. Laděnce bylo opět špatně, a ještě k tomu na ní pravidelně cákalo. Byla to sranda. Po deseti kilometrech jsme dorazili k jeskyním z mramoru. Měly krásnou barvu. Byly protkány mnoha žilkami různých barev. Vjeli jsme do jedné z jeskyní a mohli si sáhnout na mramorový strop a stěny. Pokoušel jsem se fotit a zároveň natáčet a Laděnka se snažila udržet oběd v žaludku.

Jeli jsme o kus dál. Před námi byl ostrůvek s mnoha mramorovými jeskyněmi. Tyrkysová modř jezera se zrcadlila na lesklém mramoru. Nádherná podívaná. Jen škoda, že nám nesvítilo více sluníčka.

Odbočili jsme z Carretera Austral na cestu, která byla vybudována teprve před dvaceti lety. Na cestě Bahia Exploradores jsme se cítili jako první průkopníci Patagonií. Za celou cestu jsme necítili tak intenzivní pocit odloučení od civilizace jako tady. Blátivá cesta se klikatila údolím směrem k Pacifickému oceánu. Čím víc jsme se přibližovali, tím byla cesta úchvatnější. Vysoko nad námi byly horské štíty s ledovci. V údolí byl jeden celistvý neproniknutelný deštný les. Hledali jsme tu jelínka pudu (Pudu puda). Bohužel tento nejmenší jelen na světě žije skrytým způsobem života. Naše šance ho zahlédnout byly minimální. Odhaduje se, že žije jen několik stovek jedinců. Ale to nikdo přesně neví.   

Bylo neuvěřitelné, jak se podnebí a na něho navázaný ekosystém rychle měnil. Na začátku cesty u jezera General Carrera, byla úplně jiná skladba lesa. Lidé se pokoušeli o zemědělství a docela se jim to dařilo. Za pár desítek kilometrů, už zde byl takový srážkový úhrn. Že se tu nedalo pěstovat nic. Půda byla moc kyselá a ničemu užitečnému se zde nedařilo. Čím jsme jeli blíže k deštivé západní straně hor, tím opravdu více pršelo. Nedivili jsme se, byli jsme na nejdeštivějším místě planety. Mraky na jižní polokouli se nemají o co zastavit. Tasmánie nebo jih Nového Zélandu jsou výše. Proto je tohle jediné místo, kde se mraky kroužící okolo jižního pólu, zarazí o hradbu hor. Aby ne kousek odtud byla nejvyšší hora jižní Patagonie San Valentín, kam jsme měli namířeno.

Bylo již pozdě večer. Hledali jsme proto kam složit hlavu. Naštěstí jsem našel na internetu opět spolehlivou informaci, že je před námi kemp. Koukali jsme se i kolem cesty, jestli by se nenašlo místečko pro stan. Nenašlo. Les byl hustý a žádné boční silničky tu nebyly.

Cestou jsme zahlédli velký sesuv, který vytvořil jezero. V údolí bylo plno mrtvých stromů, které nepřežily přemokření. Zjistili jsme, že kemp nefunguje, ale nabídli nám přespání v chatce. Z čehož se vyklubal sklad, kde byla stará postel po babičce. Jelikož pršelo, tak jsme nic jiného nevymýšleli. Dozvěděli jsme se, že sesuv je jen rok starý. Uvěznil je tu na mnoho měsíců, než cestu opět zprovoznili. Komunikace s těmito lidmi byla zajímavá. Asi bych je popsal jako hypízáky z Německa. 

Uprchli od civilizace do tohoto zapomenutého koutu světa a postavili si tu chatu. Zjistili, že půda je tak kyselá, že si nic nevypěstují. Začali se orientovat na turismus. Aby měli elektřinu, tak musí často chodit nahoru do kopců, kde mají pod vodopádem turbínu, která se po každém větším dešti zanese. Pak celý den hází bahno a kamení. Na stará kolena si pořídili dítě. To se na samotě hrozně nudilo. Po komunikaci s nimi jsme si byli jistí, že takto žít nechceme. Z jejich chování sršela izolovanost. Paní vypadala na pokraji fyzických a především psychických sil. Určitě měli spoustu snů. Které se postupně střetávaly s realitou. Jejich pozemek, před lety jistě dobře udržovaný, si bral prales zpátky. Vše tu rostlo strašně rychle. Tohle jsou setkání, která nás formují. Jsem si jist, že jedna má část osobnosti by takto žít chtěla. Ale po tom, co se setkala s realitou odumřela.

4. 1. 2020

Region Aisén

Dopoledne jsme se každým kilometrem přibližovali k osídlenější oblasti. Přibývalo farem, kolem kterých kvetla sousta květin. Trochu nám to připomínalo idylku v Alpách. Jeli jsme okolo řeky zaříznuté hluboko do údolí. Všude kolem kvetla spousta lupin modré barvy. Před městem Puerto Aysén jsme zatočili k rezervaci Río Simpson. Když jsme přejeli přes hřeben, otevřela se před námi kopcovitá krajina. Byly tu rozsáhlé pastviny, a dokonce na nich občas byly větrné elektrárny. Při místních větrných podmínkách se musejí vyplatit. Jeli jsme okolo jedné, která nápor větru nevydržela a skácela se celá na zem. To jsme viděli poprvé. Dojeli jsme do Coyhaique, což bylo největší město oblasti Aisén. Byli jsme poprvé od našeho výjezdu z Puerto Montt v zákrytu hor. Patřičně jsme si chtěli užít suší podnebí.

Potřebovali jsme ve městě vyřídit pár věcí. Už jsme byli jak čuňata, tak jsme dali věci do prádelny. Vyrazili jsme do centra a začalo pršet. Museli jsme sehnat mastičku proti svědění. Štípance od ovádů, komárů a mravenců jsme měli všude. Začínali jsme z toho být nevrlí. Vzhledem ke šťavnatým pastvinám okolo, jsme se rozhodli si dát steak. Byl to jeden z našich nejlepších steaků v životě. Došli jsme na nákup na další dlouhou část cesty divočinou. Cestou k autu jsme se ještě zastavili na vnikající zmrzlinu. Prostě nám v tomhle městečku moc chutnalo.

Měli jsme ještě kus cesty před sebou. Jeli jsme pastvinami až k národnímu parku Cerro Castillo. Cesta se opět stočila do hor. Rozloučili jsme se s náznaky pampy a vjeli do pohoří. Doufali jsme, že konečně uvidíme nějaké větší zvíře. Pumu nebo místního jelínka. Nejlépe pumu, jak loví jelínka. Zase nic. Na zvířata jsme prostě neměli štěstí. Zjevně jsou tu stále moc obezřetná před lidmi. Sjeli jsme do údolí pod majestátní horu Cordillera Castillo a našli kemp. Zase jsme byli v kempu sami. Překvapovalo nás to každý den. Tento kraj ještě masový turismus nenašel. Věděli jsme, že si to musíme užívat. Z kempu byl nádherný výhled na pohoří. Sedli jsme si na deku a užívali si večer do poslední chvíle.

3. 1. 2020