Měli
jsme hodně lenivé ráno. V plánu bylo vyšplhat o kilometr výš k Mirador Laguna Cerro Castillo. Začalo foukat, a proto
jsme tento výlet vyškrtli. Aspoň jsme ušetřili peníze, protože stezku k
vyhlídce vlastní hamižný farmář, který si účtuje třikrát tolik než všichni
ostatní. Popojeli jsme kousek k vyhlídce. Z ničeho nic, se zvedl prudký
nárazový vítr. Nakonec jsme byli rádi, že jsme nešli. I když bylo zrovna
slunečné počasí. Museli jsme překonat sto kilometrů údolím skrz pohoří. Měli
jsme čas obdivovat ladně se klikatící řeky, na které shlíželi z vrcholu hor
ledovce. Cesta byla v dosti špatném stavu, takže jsme se nedivili, že jí
opravovali. Rozdělaný úsek měřil několik desítek kilometrů. Dost často jsme
stáli a čekali až budeme moct projet.
Konečně jsme se vymanili
ze sevřeného údolí a otevřel se nám výhled na jezero General Carrera. Má
blankytně modrou barvu a rostou kolem něj modré, červené a žluté lupiny. Byl to
opět neskutečně krásný kýčovitý zážitek. Oba jsme si vzpomněli na jezero Pukaki
na Novém Zélandu. Byla si tak podobná. Akorát tohle je desetkrát větší. Jezero
General Carrera můžete najít také pod názvem Buenos Aires, protože Chile a
Argentina se nedokážou shodnou na společné hranici natož na jménu jezera.
U jezera létala spousta
vážek. Laděnce se povedla jedna z jejích nejlepších fotek hmyzu. Jeli jsme dál
podél jezera, až jsme se zastavili v přístavu Río Tranquilo. Chtěli jsme si
koupit výlet k Catedral de Marmol, kam se musí plout lodí. Bylo nám však
oznámeno, že armádní loď je v přístavu. To pro nás znamenalo, že je celý
přístav zavřený. Čekali jsme tři hodiny, než armáda jela hlídat nebezpečné
hranice s Argentinou, s kterou se o jezero dělí. Konečně jsme vyjeli. Laděnce
bylo opět špatně, a ještě k tomu na ní pravidelně cákalo. Byla to sranda. Po
deseti kilometrech jsme dorazili k jeskyním z mramoru. Měly krásnou barvu. Byly
protkány mnoha žilkami různých barev. Vjeli jsme do jedné z jeskyní a mohli si
sáhnout na mramorový strop a stěny. Pokoušel jsem se fotit a zároveň natáčet a
Laděnka se snažila udržet oběd v žaludku.
Jeli jsme o kus dál.
Před námi byl ostrůvek s mnoha mramorovými jeskyněmi. Tyrkysová modř jezera se
zrcadlila na lesklém mramoru. Nádherná podívaná. Jen škoda, že nám nesvítilo
více sluníčka.
Odbočili
jsme z Carretera Austral na cestu, která byla
vybudována teprve před dvaceti lety. Na cestě Bahia Exploradores jsme se cítili
jako první průkopníci Patagonií. Za celou cestu jsme necítili tak intenzivní
pocit odloučení od civilizace jako tady. Blátivá cesta se klikatila údolím
směrem k Pacifickému oceánu. Čím víc jsme se přibližovali, tím byla cesta
úchvatnější. Vysoko nad námi byly horské štíty s ledovci. V údolí byl jeden
celistvý neproniknutelný deštný les. Hledali
jsme tu jelínka pudu (Pudu puda). Bohužel tento nejmenší jelen na světě žije
skrytým způsobem života. Naše šance ho zahlédnout byly minimální. Odhaduje se,
že žije jen několik stovek jedinců. Ale to nikdo přesně neví.
Bylo
neuvěřitelné, jak se podnebí a na něho navázaný ekosystém rychle měnil. Na
začátku cesty u jezera General Carrera, byla úplně jiná skladba lesa. Lidé se
pokoušeli o zemědělství a docela se jim to dařilo. Za pár desítek kilometrů, už
zde byl takový srážkový úhrn. Že se tu nedalo pěstovat nic. Půda byla moc
kyselá a ničemu užitečnému se zde nedařilo. Čím jsme jeli blíže k deštivé
západní straně hor, tím opravdu více pršelo. Nedivili jsme se, byli jsme na
nejdeštivějším místě planety. Mraky na jižní polokouli se nemají o co zastavit.
Tasmánie nebo jih Nového Zélandu jsou výše. Proto je tohle jediné místo, kde se
mraky kroužící okolo jižního pólu, zarazí o hradbu hor. Aby ne kousek odtud
byla nejvyšší hora jižní Patagonie San Valentín, kam jsme měli namířeno.
Bylo
již pozdě večer. Hledali jsme proto kam složit hlavu. Naštěstí jsem našel na
internetu opět spolehlivou informaci, že je před námi kemp. Koukali jsme se i
kolem cesty, jestli by se nenašlo místečko pro stan. Nenašlo. Les byl hustý a
žádné boční silničky tu nebyly.
Cestou
jsme zahlédli velký sesuv, který vytvořil jezero. V údolí bylo plno mrtvých
stromů, které nepřežily přemokření. Zjistili jsme, že kemp nefunguje, ale
nabídli nám přespání v chatce. Z čehož se vyklubal sklad, kde byla stará postel
po babičce. Jelikož pršelo, tak jsme nic jiného nevymýšleli. Dozvěděli jsme se,
že sesuv je jen rok starý. Uvěznil je tu na mnoho měsíců, než cestu opět
zprovoznili. Komunikace s těmito lidmi byla zajímavá. Asi bych je popsal jako hypízáky z Německa.
Uprchli od civilizace do tohoto
zapomenutého koutu světa a postavili si tu chatu. Zjistili, že půda je tak
kyselá, že si nic nevypěstují. Začali se orientovat na turismus. Aby měli
elektřinu, tak musí často chodit nahoru do kopců, kde mají pod vodopádem
turbínu, která se po každém větším dešti zanese. Pak celý den hází bahno a
kamení. Na stará kolena si pořídili dítě. To se na samotě hrozně nudilo. Po komunikaci
s nimi jsme si byli jistí, že takto žít nechceme. Z jejich chování sršela
izolovanost. Paní vypadala na pokraji fyzických a především psychických sil.
Určitě měli spoustu snů. Které se postupně střetávaly s realitou. Jejich
pozemek, před lety jistě dobře udržovaný, si bral prales zpátky. Vše tu rostlo
strašně rychle. Tohle jsou setkání, která nás formují. Jsem si jist, že jedna
má část osobnosti by takto žít chtěla. Ale po tom, co se setkala s realitou
odumřela.
4. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat