Dopoledne
jsme se každým kilometrem přibližovali k osídlenější oblasti. Přibývalo farem,
kolem kterých kvetla sousta květin. Trochu nám to připomínalo idylku v Alpách.
Jeli jsme okolo řeky zaříznuté hluboko do údolí. Všude kolem kvetla spousta
lupin modré barvy. Před městem Puerto Aysén jsme zatočili k rezervaci Río
Simpson. Když jsme přejeli přes hřeben, otevřela se před námi kopcovitá
krajina. Byly tu rozsáhlé pastviny, a dokonce na nich občas byly větrné
elektrárny. Při místních větrných podmínkách se musejí vyplatit. Jeli jsme
okolo jedné, která nápor větru nevydržela a skácela se celá na zem. To jsme
viděli poprvé. Dojeli jsme do Coyhaique, což bylo největší město oblasti Aisén.
Byli jsme poprvé od našeho výjezdu z Puerto Montt v zákrytu hor. Patřičně jsme
si chtěli užít suší podnebí.
Potřebovali
jsme ve městě vyřídit pár věcí. Už jsme byli jak čuňata, tak jsme dali věci do
prádelny. Vyrazili jsme do centra a začalo pršet. Museli jsme sehnat mastičku
proti svědění. Štípance od ovádů, komárů a mravenců jsme měli všude. Začínali
jsme z toho být nevrlí. Vzhledem ke šťavnatým pastvinám okolo, jsme se rozhodli
si dát steak. Byl to jeden z našich nejlepších steaků v životě. Došli jsme na
nákup na další dlouhou část cesty divočinou. Cestou k autu jsme se ještě zastavili
na vnikající zmrzlinu. Prostě nám v tomhle městečku moc chutnalo.
Měli
jsme ještě kus cesty před sebou. Jeli jsme pastvinami až k národnímu parku
Cerro Castillo. Cesta se opět stočila do hor. Rozloučili jsme se s náznaky
pampy a vjeli do pohoří. Doufali jsme, že konečně uvidíme nějaké větší zvíře.
Pumu nebo místního jelínka. Nejlépe pumu, jak loví jelínka. Zase nic. Na
zvířata jsme prostě neměli štěstí. Zjevně jsou tu stále moc obezřetná před
lidmi. Sjeli jsme do údolí pod majestátní horu Cordillera Castillo a našli
kemp. Zase jsme byli v kempu sami. Překvapovalo nás to každý den. Tento kraj
ještě masový turismus nenašel. Věděli jsme, že si to musíme užívat. Z kempu byl
nádherný výhled na pohoří. Sedli jsme si na deku a užívali si večer do poslední
chvíle.
3. 1.
2020
Žádné komentáře:
Okomentovat