Chile Chico

Odjížděli jsme dál od hor podél blankytně modrého jezera General Carrera. Doufali jsme v sucho a teplo. Šeredně jsme se však mýlili. Nad námi byly nacucané mraky a na horách čerstvý sníh. Takhle jsme si přesun do pampy nepředstavovali. Ještě, že jsme si mohli zatopit v autě. Moc jsme ani nevylézali, jelikož foukal silný studený vichr. Když už jsme vylezli, tak jsme bojovali s dveřmi. Buď nešli otevřít, nebo je vítr málem urval. Ještě že jsem na to z Islandu zvyklí.

Cesta kolem jezera byla docela adrenalinová. Uzoučká cestička se klikatila ve skalách nad jezerem. Svodidla tu byla jen na opravených úsecích. My jsme moc rychle nejeli. Valcha házela s autem zprava doleva. Občas jsme jeli do kopce i na jedničku. Pomalu jsme se prokousávali a užívali si výhledy. Konečně to šlo, nebyl tu ani jeden strom.

Jak jsme se vzdalovali horám, tak se mraky roztrhávaly a občas vysvitlo i sluníčko. Dokonce jsme potkali i jedno malinké jezero, které vypadalo, že vysychá. I tady nás uchvátily barvy skal. Jedna měla zelenou barvu. Vypadla jako měď. 

Dorazili jsme do Chile Chico a šli se pozeptat do infocentra na místní národní park a ubytování. Paní nás děsila, jak je cesta do parku zrádná a špatně přístupná. Odnesli jsme si pár praktických informací a ubytovali jsme se. Došli jsme si na oběd a koupili si třešně. Bylo tu léto a zrovna dozrávaly. Ve městě měli aleje z třešní a meruněk. Třešně už byly skoro všude otrhané, ale meruňky ne. Hned jsem si jich vzal dost do zásoby. Zbytek dne jsme byli v hostelu a užívali si pohodlí a internet. Bohužel v hostelu netopili, takže jsme docela klepali kosu, určitě větší než kdyby jsme spali ve stanu.

8. 1. 2020