Poslední dny na cestě

Ráno jsme nastoupili do autobusu a jeli do Bangkoku. Z cesty jsme toho mnoho neměli. Kambodža byla jedno velké rýžové pole. Když jsme dorazili k hranicím, tak jsme se pevně drželi skupiny z autobusu. Nebyla to hranice, byl to neskutečný chaos. Vzali nám otisky prstů a šli jsme na Thajskou stranu. Neměli jsme moc čas se koukat doprava či doleva. Ale to co jsme zahlédli nám stačilo. Až teprve tady jsme viděli pořádné pouliční ňamky, jako byl hmyz v různých těstíčkách a věci, které jsme v té rychlosti nebili schopni identifikovat. Matka nesoucí dítě v náručí třímající bambusovou tyč na níž spočívala kapačka. Lidi bez nohou. Lidi bez nohou a rukou. Lidi bez očí. Válka je strašná. Co tu provedli rudí Khmérové je stále živé. Ale nejen ti. USA za války ve Vietnamu zde svrhla o 50% více bomb nežli na Japonsko za druhé světové. A to Kambodža a USA spolu ani neválčili. Byli jsme na chudé periferii. To nebylo ono turistické pozlátko okolo chrámů, na které se jezdí dívat celý svět. Všechna příruční zavazadla jsme si drželi těsně u těla, protože se kolem nás potulovaly děti a nebili jsme si jisti jejich úmysly.

Vystáli jsme si tří hodinovou frontu a pozorovali, kolik lidí je vpuštěno do Thajska a kolik ne. Asi hodinu stál jeden mnich u okénka a stále přesvědčoval ženu za okénkem, že má všechny potřebné dokumenty. Jeden z patnácti lidí zřejmě neměl papíry v pořádku a přišla si pro ně ochranka. Docela jsme znervózněli. Všem z autobusu se podařilo přejít do Thajska. Rázem úroveň všeho stoupla. I krajina byla jiná. Nebylo to jenom o rýži, byla tu spousta jiných plodin. Dojeli jsme do hlavního města Bangkoku a autobus nás vysadil na rušné ulici.

Po pár minutách jsme si vzali taxíka. Opět příběh na dlouho. Panu taxikáři jsme několikrát ukazovali mapu a adresu, ale nakonec jsem se dostali po skoro čtyřech hodinách do hotelu. Nikam se nám nechtělo a tak jsme se váleli celý následující den. Ladě zase neudělala dobře klimatizace v autobusu a taxíku. Původně jsme chtěli ještě navštívit chrámy v okolí, ale maximálně jsme si zašli na jídlo a pomalu připravovali zavazadla na odlet do Evropy. Lada pečlivě zabalovala škebličky, aby se jí cestou nerozbily a pěchovala krosny, abychom měli co nejlehčí příruční zavazadla.

Bylo to tady. Náš poslední velký přesun na několik měsíců. Ráno jsme byli brzo na nohou, protože jsme nemohli nervozitou dospat. Vyrazili jsme tedy s předstihem na letiště, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Na letišti nás obeznámili, že jsme na špatném mezinárodním letišti. Tohle velkoměsto se 14 miliony lidmi má totiž hned dvě. Jedno pro Evropu a druhé pro Asii a Austrálii. Ladě se podlomila kolena, při představě té vzdálenosti druhého letiště a té nekonečné zácpy ve městě. Běžela ještě jednou ověřit informaci. Vyběhli jsme před letiště a chytli si prvního taxíka, kterého jsme viděli. Měli jsme necelé dvě hodiny na to, se dostat na druhou stranu města. Druhé letiště bylo vzdáleno zhruba čtyřicet kilometrů.

Taxikáři jsme vysvětlili naší situaci a řekli jsme mu, ať to bere nejkratší cestou po dálnicích. Naštěstí tu fungovaly placené dálnice velice dobře a nikdo po nich nejezdil. Byly drahé, ale nám to bylo jedno. Vysypali jsme všechny zbývající peníze a platili jsme jednu placenou část za druhou. Lada každou minutu hleděla na taxametr, jak přibývají kilometry, ale i částka a jak se nám rychle krátí čas do odletu. V hlavě počítala, jestli máme dost peněz v hotovosti. Nakonec i tento poslední problém dopadl dobře. U odbavení jsme dokonce stáli 20 min ve frontě. Spadl nám balvan ze srdce.

Odletěli jsme do Dánska. Letěli jsme Boeingem 787 Dreamliner, Lada si říkala, jestli náhodou nesetí v letadle, které před několika lety viděla, jak se u Seattlu montují. Sedačky byly pohodlné a bylo i dostatek místa na nohy. Za těch třináct hodin jsme koukli na několik filmů i seriálů. Z Kodaně jsme následně letěli do Prahy, kde nás na letišti vyzvedl Kuba a Adélka. A tím naše 19 měsíců dlouhé dobrodružství skončilo. Byli jsme doma. Nebylo tu tak čisto jako v Austrálii, ani tu nebyl bordel jako v Thajsku. Prostě ta naše Česká Republika.

8. 9. - 10. 9. 2017

Poslední dny na Phuketu

Vyměnili jsme si opět role a blbě začalo být Ladě. Další dva dny strávila v pokoji a já se šel občas někam projít, nebo si zaplavat. Ale nenašel jsem dobrá místa na šnorchlování, ani jsem se v moři neosvěžil. Moře totiž mělo teplotu chcanek. Ladě jsem donesl dobrý čerstvý džus, který posléze vyzvracela. Druhý den jsme šli k doktorovy, protože byla zcela dehydratovaná, nic v sobě neudržela. Plácli jsme se přes peněženku, Lada dostala antibiotika a další léky. Já jsem se párkrát prošel po městě a na vyhlídku. Lada pozorovala z postele makaky. Kradli věci perzonálu hotelu. Jednou jsme slyšeli „Help Help Help!“ Pán nechal otevřené okno a měl dospělého samce v pokoji. Malý Thajec se ho pokoušel vyhnat holí, ale moc mu to nešlo. Pokojové občerstvení také neubránil. Lada byla i rozladěná z pokojských. Myslely si o ní, že asi spadla z višně, když po nich chtěla, aby uklidily koupelnu.

Ladě bylo po antibiotikách lépe a tak vylezla z pokoje. Došli jsme do města a schovali se před prudkým deštěm. Stáli jsme pod stříškou a sledovali, jak místní sbírají vodu do lavorů a kýblů. Netrvalo to ani 20 minut a měli vypráno, všechnu tu špínu a chemikálie vylili na chodník před své stánky. Nechtělo se nám čekat na konec deště. Vyrazili jsme zpátky do hotelu. Proběhli jsme po chodníku, ze kterého se zatím stala malá dravá říčka, která unášela spoustu věcí. Vyždímali jsme oblečení a zalezli do postele. Když přestalo pršet, Lada se vydala na nákupy perel a jiných drobností. To už jí bylo dobře.

Večer jsme se vydali na vyhlídku a pozorovali západ slunce nad Phi Phi. Byl to okouzlující poslední večer. Na vyhlídce jsme našli historické fotky ostrova. Bylo neuvěřitelné, jak se během pár let prales pod vyhlídkou změnil. Bylo tu pár domků  u pobřeží a teď se zde tísnil jeden dům vele druhého. Ty  postupně vytlačovaly hotelové komplexy. Bohužel jsme nestihly ani polovinu toho, co jsme chtěli, ale aspoň něco. Ráno jsme dostali zadarmo snídani, což rozhodně nevylepšilo naší spokojenost s hotelem, kde nešel ani internet. A o hygieně ani nemluvě. Vypluli jsme za krásného rána. Cesta ubíhala rychle a my jsme za chvilku už byli v hotelu ve městě Phuket.

Večer pro nás přijel taxík a vezl nás na sever ostrova. Nasedli jsme na naši loď. Byla to replika lodi džunka. Pluli jsme vstříc západu slunce nad národním parkem Ao Phang-nga. Plavba probíhala v klidu a pohodě. Neustále jsme něco jedli a popíjeli. Ke konci roztáhli plachtu a nechali džunku unášet větrem. Byli jsme docela zklamaní, jelikož jsme chtěli doplout k národnímu parku a vidět jeho vyhlášené strmé útesy. Museli jsme se spokojit s klidným unášením lodi po větru. Jeden mladý muž to považoval za tak romantické místo, že poklekl na přídi na koleno a požádal svojí milou o ruku.

Já jsem si zkazil zbytek cesty svojí nenažraností. Vzal jsem si jednohubku a snědl jí. Jak chutnala další jídla nevím, jelikož silná chuť zázvoru vše přebila. Nemohl jsem jí dostat s pusy ještě celý další den. Po krásném západu slunce jsme se vrátili na hotel.

Následující den nás čekal poslední přesun na sever ostrova k letišti. Sice jsme měli úplně jiné plány, ale ty se měnili každý den, podle toho, jak moc bylo Ladě blbě. Když jsme zavítali do hotelu, tak jsme vyhráli hlavní výhru. Pokoj který jsme si objednali byl plný. Dostali jsme tedy třikrát dražší apartmán za stejnou cenu a užívali si dva dny v luxusu. Opět jsme hojně využívali bazén. Měl příjemnou teplotu, byl čistý a měli jsme ho tři kroky z pokoje.

Moře bylo oproti tomu jako chcanky. Byl to opravdu smutný pohled na pláž pokrytou plastem a jiným bordelem. Když jsme šli do moře, tak se o nás otírala kotvící lana lodí a báli jsme se šlápnout na dno. Mohlo tam být opravdu všechno. Od plastových lahví počínaje až po rozbité skleněné lahve konče. Preferovali jsme tedy apartmán s bazénem, kde jsme si to užívali. Vždy jsme si zašli k pláži na něco dobrého a vrátili se. Občas jsme zahlédli i nějakou tu ještěrku na stromech.

Následující den nás čekal poslední přesun na tomto ostrově. Pěšky s krosnama na zádech jsme došli k hotelu pár metrů do letiště. Ubytovali jsme se, dali jsme si studenou sprchu a vydali jsme se k národnímu parku Sirinat. Zde jsme se šli projít na korálový útes a také jsme si šli zašnorchlovat. K našemu udivení jsme viděli hezké korály i mnoho ryb. Viditelnost však nebyla valná. Potkali jsme zde i netopýry visící na vrcholcích stromů. Vedro nás znovu přemohlo. Šli jsme se připravit do hotelu na přesun do jiného státu.

30. 8. - 5. 9. 2017

Ko Phi Phi Lee aneb nezapomenutelné šnorchlování

S prvními ranními paprsky jsme dorazili k přístavu a nalodili se na long boat. Tento malinký člun jsme sdíleli s pěti Indy, místním kapitánem a klukem z Velké Británie, který nám dělal takového instruktora. Měli jsme štěstí. Bylo nádherné ráno. První část cesty byla naprosto klidná. Mohli jsme obdivovat skaliska na západní straně ostrova Phi Phi. Sem tam byla malinká skrytá pláž, na kterou mířili první lodě s turisty.

Když jsme přeplouvali přes otevřené moře, začalo to s kocábkou trochu házet. Trvalo to sice jen dva kilometry, ale některým Indům to stačilo. S Ladou jsme se vrhli do moře u ostrova Ko Phi Phi Lee. Kolmé skály šly i pod hladinou moře kolmo dolů. Bylo nám jasné, že tady to je ráj pro potápěče a ne pro šnorchlování. Ale i tak zde byl deset metrů široký pruh, který jsme mohli pozorovat. Plavali  jsme okolo lodi a čekali na Indy. Vypadali, jako kdyby byli poprvé ve vodě, jelikož měli i plovací vesty. Musíme ovšem podotknout, že servis byl v porovnání s Austrálií na velice nízké úrovni. Prostě nás akorát přivezli na místo a vyklopili z člunu. Prášky proti mořské nemoci, či sprej do brýlí, aby se nemlžily, sem ještě nepřišly. A tak tři Indové blili z paluby a my jsme si stále flusali do brýlí. Když jsme se konečně přesunuli od člunu plavali jsme podél skal k zátoce. Některá místa byla zničená od kotvení lodí. Snažili se tu vysazovat korálový útes na betonové bloky. Nebylo tu tolik korálů jako v Austrálii, ani nebyly tak obrovské. Ale žilo to tu velice podobně. Když jsme se přiblížili k pláži, zahlédl jsem na zlomek sekundy žraloka. Ladně plaval v mělké vodě nad korály, které dosahovaly skoro až k pláži.

Když jsme ukončili první ponor, tak následovalo několik akrobatických kousků. Nejprve jsme si museli sundat ve vodě ploutve, a pak je přehodit přes palubu lodi. Nakonec jsme museli vylézt na houpající se loď po kovovém žebříčku, který byl jen tak zaháknutý za hranu lodi. Když jsme se vrátili, tři Indové zmizeli zpátky na Phi Phi a my jsme měli poloprázdnou loď. Takže jsme radostněji dojeli k další zastávce. Dali jsme si svačinku v podobě ananasu v laguně Pileh, která byla chráněna od mořských vln. Jako jediný jsem se šel kouknout, co je pod lodí. Ale mnoho jsem toho neviděl. Bylo tu písčité dno. Dojeli jsme k útesům na západní straně. Zde opravdu byl jen pár metrů široký pás k pozorování. Skaliska mizela hluboko v hlubině. Plavali jsme hodně dlouho. Bylo to vyčerpávající, ale viděli jsme zajímavé druhy korálů. Jeden byl rudo hnědý. Takový jsme viděli poprvé. Největší zážitek však bylo setkání s perutýny.

Projížděli jsme okolo zátoky Loh Samah, u které byl vstup k protější zátoce Maya. Nedaleko byla i bouda zavěšená u skály. Prý tam hlídají hnízda ptáků. Aby je mohli prodat do Číny. Určitě další zaručený lék na erekci. Docela nás to překvapilo. Domnívali jsme se, že by se v rezervaci měli živočichové chránit. Dorazili jsme k návětrné straně ostrova a kocábka se začala houpat. Ladě začalo být blbě. Koukli jsme se na legendární zátoku Maya, která hrála hlavní roli ve filmu Pláž. Byla obsypaná loďmi. Vůbec se nám tam nechtělo. Naštěstí i vstup na pláž je placený a tak jsme tam nezavítali.

Jemně jsem nahodil, že bych radši šel na tu malou protější bez lidí. Za pár sekund jsme se tam vydali. Loď zastavila, několikrát se zhoupla na vlnách a Lada začala krmit rybičky. Bylo neuvěřitelné pozorovat, jak rychle rybičky snědly všechen ananas, který z ní vyšel. Vždy do tří sekund bylo po ananasu. Lada sebrala všechnu energii a plácla s sebou do vody. Vzal jsem jí za ruku a plavali jsme k pláži. Byl tu krásný podmořský život i korály. Ale nebyl na to čas. Ono to asi není nic příjemného dýchat šnorchlem, když máte návaly zvracení. Korály byly těsně až k pláži, takže si Lada při tom spěchu poranila koleno. Vylézt na pláž nabylo také jednoduché, protože před pláží byla velká lavice z mrtvých korálů. Lehla si na pláž a rozdýchávala se. Přitom jí tekla z kolena krev. Rána byla docela hluboká. Prošel jsem si pláž během 30 sekund. A koukal jsem se do zátoky, kam přijížděla jedna loď za druhou. Za sebe jsem se radši nedíval. Tropický kousek lesa za písčitou pláží, byl vystlaný plastovými odpadky. Na cestě zpátky jsem se trochu zdržel. Uviděl jsem velkého žraloka. Ten byl mnohem větší nežli já. Možná ho Lada svým krvavým kolenem přilákala do zátoky. Chvilku jsem za ním plaval a užíval si jeho ladný pohyb okolo pobřeží. S Angličanem jsme si poté udělal ještě jedno kolečko za žralokem, protože ho chtěl také vidět. Bohužel jsme ho už nenašli.

Začalo pršet. Vydali jsme se zpátky na Phi Phi. Zvedly se vlny a přišel monzunový liják. Bál jsem se o naší elektroniku a rychle jí dal do nepromokavých vaků. Loď se houpala a obloha byla temná. Byl to dost adrenalinový zážitek. Ladě to tak nepřipadalo. Modlila se, aby to už bylo za ní, pevně se držela sedátka a klepala se zimou. Když jsme dorazili na pokoj dali jsme si vřelou sprchu a lehli do postele. Ladě začalo být lépe a mě začalo být blbě. Asi ten prokletý ananas. Spal jsem 15 hodin v kuse a nemohl jsem se ani hnout. Cítil jsem každé Lady malé pohnutí na posteli. Každý pohyb ve mně inicioval zvracení.

29. 8. 2017

Phi Phi

Plavba probíhala v klidu. Moře nebylo rozbouřené, a tak nám vadila akorát klimatizace a přeplněný trajekt. Já jsem trávil hodně času venku na palubě a snažil se zachytit útesy ostrovů. Byly to vápencové stěny vyrůstající kolmo vzhůru z moře. Nedaleko ostrova Phi Phi jsme zahlédli i národní park Ko Phi Phi Lee. Přicházel déšť a tak jsme neměli moc hezké výhledy. Byli jsme už na severní polokouli a tak tu bylo monzunové období. Holt jsme si pěkné počasí vybrali na jižní polokouli, když jsme cestovali v severní Austrálii.

Když jsme se blížili k přístavu, uviděli jsme, jak se na vertikálních vápencových stěnách drží vegetace. Dodávalo to strmým nehostinným skalám vstřícnou tvář. Bylo neuvěřitelné, jak zde vegetace bujela sytě zelenou barvou v takových podmínkách. Život, který zelená skaliska vyzařovala, byl mnohem intenzivnější nežli nivy řek v Austrálii.

Přistáli jsme na ostrově. Hned jsme pocítili, že  klidný kus tropického ráje tu nenajdeme. Proplétali jsme se úzkými uličkami mezi mnoha lidmi. Bylo tu opravdu plno. Nechtěli jsme si ani představovat, jak to tady vypadá v hlavní turistické sezoně. To je tu prý 5 x více lidí. Zanedlouho jsme našli náš hotel, z kterého jsme nebyli moc nadšení. Byl dražší nežli ten první a služby byly o hodně horší.

Ráno nás přivítal pravý monzunový liják. Padala nebesa a my jsme se zavrtali do prostěradla. Občas nás vyrušili makakové, kteří skákali po střechách. Jeden se dokonce usadil na střeše před naším pokojem. Zjevně mu bylo dobře. Seděl na hraně střechy a honil si oba ocasy. Chvílemi jsme si mysleli, že si ho musí utrhnout.

Odpoledne jsme využili počasí a šli se projít. Bylo pod mrakem a tak nebylo na padnutí. Prošli jsme si městečko v údolí. Narazili jsme na varana i na všudypřítomné oranžové mnohonožky. Procházeli jsme se po pláži a hleděli do pobřežních vod. Občas jsme narazili i na kraba vykukujícího z písku.

 Přejít na opačnou stanu ostrova v nejužším místě zálivu trvalo pár minut. A tak jsme se vydali k patě vápencových skalních stěn. Ve stromech nedaleko se proháněli makakové a vysoko nad nimi létali orli.

Velice nás potěšil výlet na molo. Zahlédli jsme spoustu druhů tropických rybiček. Doufali jsme, že zde nalezneme bohatý podmořský život. Ale budeme muset být opatrní, mořští ježkové měli opravdu dlouhé bodliny. Zbytek dne  jsme odpočívali, protože Ladě nebylo stále moc dobře.

Následujícího rána nás probudili opět makakové prohánějící se po střechách a monzunový déšť. Hned, jak se trochu vyčasilo, vyrazili jsme na jihovýchodní cíp ostrova. Nacházela se tam Long Beach. Cesta byla zajímavá. Procházeli jsme okolo pobřeží. Často jsme vyrušili mnoho krabů na skaliskách, ale také jsme narazili na vyhřívajícího se varana. Procházeli jsme místním deštným lesem až k oné pláži. Cestou jsme potkali mnoho hotelů a jiných ubytovacích zařízení. Ty bychom s chutí vyměnili za náš hotel.

Dorazili jsme na pláž a začali jsme se slunit. A také šnorchlovat. Nic moc jsme neviděli a brýle se nám rychle mlžily. Ale pár rybiček jsme viděli. Lada byla unavená a tak se opalovala. Já na to vůbec nejsem a tak jsem se vydal k Žraločím útesům. Nebál jsem se žraloků, ale lidí. Všude pluly vodní taxíky a dělaly z moře nebezpečnou dálnici. Když jsem onen koridor proplul  otevřel se mi jiný svět. Voda zde nebyla tolik kalná a korály se začaly objevovat mnohem častěji. Nakonec jsem proplouval kolem útesů překypujícím životem. Nemohl jsem se vynadívat. Věděl jsem, že šnorchlování na které se chystáme další den, bude stát za to. Když jsem se vracel zpátky, tak jsem se lekl středně velkého žraloka. Jen kolem mě proplul v úctyhodné vzdálenosti a zmizel. Horší bylo se dostat přes dálnici, kde proplouval jeden vodní taxík za druhým. Trošku jsem se zapotil, ale zvládl jsem to. Později jsem se dozvěděl, že tu jezdí hlava nehlava a už několikrát místní posekali šroubem člověka. Nedivil jsem se, že jsme tu neviděli ani želvu s takovýmto provozem.

Večer jsme si zašli na pizzu a pak do Banana baru. Tam jsme se koukali na film Pláž s Leonardo Dicaprio. Ten se natáčel jak tady na ostrově, tak v národním, parku kam jsme jeli následující den. Po tom, kdy se tento film natočil, se stala tato oblast velice oblíbená. A ztratila své kouzlo panenského ráje, o kterém pojednává film. Tam i tady onen pomyslný ráj pošramotilo množství lidí. Holt když nemůžete ani si jít zaplavat, protože všude kotví lodě, na plážích je plno odpadků a zakotvené lodě. Prostě to není ono.

26. 8. - 28. 8. 2017

Phuket

V noci jsme přiletěli na ostrov Phuket a vzali si taxíka. Jelikož jsme chtěli ušetřit, tak jsme vlezli do minibusu ještě s dalšími 8 lidmi, na které jsme museli ovšem počkat, než je řidič sežene. Začátek cesty byl klidný, ale pak jsme přijeli do hlavního města ostrova Phuket. Zde to žilo a tak jsme byli rádi, že taxík nabral směr do hor. Za nimi bylo západní pobřeží se svými věhlasnými plážemi Kata a Karon. Byli jsme dost ztracení a tak jsme nechávali vše na taxikáři. On vyhazoval jednoho člověka za druhým před hotely. Všude to vypadalo až moc živě. Byla to jedna velká párty. Modlili jsme se, aby nás vysadil na nějakém klidném místě. V tom jsme dorazili k pláži Patong. Zde to nebyla párty. Byla to naprostá zběsilost. Už jsme asi moc starý na takovéto věci. Vypadalo to, jako kdyby nejnadrženější a nejšílenější bílí obyvatelé planety přišli na tohle místo a rozhodli se tu zapomenout na své starosti.  Všichni byli opojení vším možným a auto nemohlo ani projet skrz hlavní silnice. Byli jsme moc rádi, že tu vysadil dva osamělé muže z taxíku a jeli jsme zpátky na jih. Zde byly ony pláže Kata a Karon.

Taxikář si neustále bral náš telefon a jezdil zprava doleva. Stále nemohl najít náš hotel. Byli jsme poslední v autě a tak to bylo trochu nepříjemné. Opravdu nepříjemné to bylo, když zastavil u jedné vedlejší silnice a řekl, že jsme tady. No čekali jsme, že na nás někdo vyběhne z lesa a ukončí naše trápení s taxikářem. Ale nakonec jsme došli po chvilce k našemu hotelu. Byli jsme spokojeni, jelikož to bylo naprosto klidné místo. Ráno jsme se probudili v příjemném čistém malém hotelu. Před okny jsme měli bazén a pár palem. Byli jsme tak unavení, že jsme se ani nešli projít okolo. Ten den patřil povalování se v posteli a koukání na Game of Thrones.

Další ráno už jsme měli trochu energie a tak jsme šli k plážím. Vlny byly docela velké a tak to byla sranda. Ladu dokonce smetla vlna až si poškrábala rameno o dno do krve. Odpoledne se Laděnka válela u bazénu a zbarvila se do rudé barvy. Každý den jsme vyzkoušeli nějaké restaurace. Většinou se nám výběr vydařil, ale někdy to bylo moc pálivé nebo prostě nechutné. Já jsem si hodně oblíbil čerstvé kokosy.

Tím to skončilo. Laděnka dostala teplotu a já se válel u bazénu. Občas jsme se smočil nebo něco malého ukuchtil či nakoupil. Také jsem nosil dobroty z blízké restaurace. Někdy se Lada vydala na jídlo se mnou. A to byl její vrchol aktivit, protože měla teplotou 38 stupňů. Při pocitové teplotě 40 stupňů a vlhkosti vzduchu 90%, ležela ve vlastní šťávě. Nechtěla pouštět klimatizaci, jelikož si myslela, že je nemocná z velkých teplotních rozdílů. Já jsem aspoň mohl z okna pozorovat pár místních řemeslníků, jak balancují na bambusovém lešení.

Po třech dnech jsem se tak nudil, že jsem nechal nemocnou Laděnku doma. Nad hotelem byla stezka do hor. Vydal jsem se na vrcholek, kde spočívala socha velkého Buddhy. Tady jsem nepotkal jediného turistu. Nedivil jsem se, žádný šílenec by přece v takovém vedru nešplhal do hor. Pot ze mě tekl čůrky a sotva jsem lapal po dechu. Když jsem došel k hlavní silnici vedoucí k Buddhovi, uviděl jsem slony indické (Elephas maximus indicus). Byli přivázaní řetězy a měli na sobě sedadla pro turisty. Chvilku to trvalo, ale na konec jsem došel až na horu.

Tam jsem si sedl do stínu a počkal, až ze mě přestane téct pot. Oblečení jsem mohl ždímat. V tu chvíli ke mně přistoupil chlap z Německa a dal mi ledovou kávu. Hezky jsme si pokecali o cestování a já se vydal k soše. Nebyla ani dokončená, protože ji začali stavět po ničivé vlně tsunami v roce 2004. Ta usmrtila dohromady 230 000 lidí.  Měl jsem výhled na vrcholky pohoří, které tvořily páteř ostrova. Byly stále zelené. Zde les ještě odolával náporu lidí.

Moc jsem se nezdržoval, jelikož na mě čekala Lada. Ale zastavilo mě jedno zvířátko makak jávský (Macaca fascicularis). Chvilku jsem ho pozoroval a on mě. V klidu jsem ho fotil až do doby, než uslyšel šustění igelitu. Hned se vrhl na turistu s igelitovou taškou. Skočil po ní a chtěl zní dostat něco dobrého. Po takovémto setkání jsem si radši dával pozor na věci. Když jsem došel pod horu za Ladou byl jsem opět úplně mokrý. Skočil jsem do sprchy a bazénu. Vyrazili jsme na oběd a já si pak zase udělal samostatnou procházku po plážích, z které mě vyhnal déšť.

Ladě bylo stále špatně, ale měli jsme už vše objednané. A tak nastal po týdnu přesun. Taxík nás ráno dovezl k přístavu v Phuketu a zanedlouho jsme byli na lodi. Mířili jsme k ostrovu Phi Phi.

20. 8. - 26. 8. 2017

Bangkok

Posledními pohledy jsme se rozloučili s Austrálií. Pod námi se vlnily řeky jako hadi. Pár metrů od břehů byla zelená životadárná zeleň. Byla to však jen klikatící se niť v nezměrné vyschlé savaně. Indický oceán spolkl pevninu a pod námi byla monotónní modrá barva.

Po chvilce začaly na obloze plout mraky a z oceánu se začala vynořovat Indonésie. Pevnina se střídala s mořem a už jsme přistávali v Malajsii ve městě Kuala Lumpur. Prošli jsme si obvyklou procedurou. Koukli jsme se na film a už jsme byli zase ve vzduchu. Přivítal nás Thajský záliv, na jehož konci jsme za tmy dosedli v megapoli Bangkok. Tentokrát nám imigrační zabralo několik hodin. Had lidí se krátil jen velmi pomalu. Z letiště jsme si vzali taxíka a hodinu jeli po liduprázdné dálnici do centra města. Paní na recepci na nás nakašlala spoustu bacilů a uvedla nás do prostého pokoje v historickém domě. 

Probudili jsme se vedrem a zvukem z rušného dvorku. Rozhodli jsme se tedy, že si projdeme centrum města. Nebylo to daleko a tak jsme si nebrali ani rikšu. Plnými doušky jsme ochutnávali Bangkok. Ten smrad z vedlejších uliček a stok byl silný. Pokračovali jsme spletí uliček mimo turistické trasy a došli k životodárné řece Chao Phraya. Byla to hnědá polévka, místy připomínajíc univerzální hnědou omáčku. Šli jsme uličkami až k Grand Palace z roku 1782. Již z dálky na nás zářily pozlacené věže. Chvilku trvalo než jsme našli vstup. Jelikož všude byla hromada turistů, ale hlavně lidí v černém, kteří se šli poklonit zemřelému Thajskému králi. Smuteční obřad už trval skoro celý rok. Když jsme dorazili do paláce, ohromily nás nádherně zdobené budovy. Trošku nám onen zážitek kazil fakt, že jsme museli být řádně zahalení. Takže jsme se potili jak prasátka a sotva popadali dech. Ale jak jsme byli z očí vojáků, tak jsme větrali, jelikož bylo vedro a vlhko na padnutí.

Palác nebyl tak zdobený v porovnání s tím, když jsme zavítali do chrámového komplexu. Wat Phra Kaew neboli chrám smaragdového Buddhy. Ten zářil odlesky zlata a blyštivých skel či drahokamů. Postupovali jsme útrobami v houfu turistů a obdivovali pestrou výzdobu. Na každém rohu byl Buddha či vyobrazení jiného božstva. Nám se líbili démoni a jiní strážci chrámů před vchody.

Nemohli jsme uniknout možnosti spatřit smaragdového Buddhu. Sundali jsme si boty a zahalili jsme se. Před námi byla socha vysoká necelý metr. Jedná se o nejsvatější vyobrazení Buddhy. První zmínka o ní je z roku 1434. Tehdy ji našli, ale jaké je její stáří nikdo neví. Bohužel na tomto nejsvatějším místě se nemohlo fotit a tak jsme po krátkém rozjímání šli prozkoumávat další zákoutí chrámu.

Vyšli jsme z chrámového komplexu a procházeli se mezi honosnými budovami v paláci. Opravdu bylo na co koukat. Ale zaujali mě i jiné drobnosti. Opravdu mě nenechávalo klidným pozorovat pracující lidi na bambusovém lešení. Vždy, když jsem viděl bezpečnost práce na Novém Zélandu nebo v Austrálii, říkal jsem si, jací jsou Češi kaskadéři. Ale scéna přede mnou tomu dávala zcela jiný rozměr. Nikde nebyla ani lávka prostě stáli na jednom bambusu. Neuvěřitelné!

Vyšli jsme z paláce a popošli o pár metrů k Wat Pho. Byl starší nežli palácový komplex. Pocházel z konce 17. století. Jako u předchozího oplýval pozlacenými sochami.

Na každém kroku se vypínala věž k nebesům. Jakoby chtěla propojit duchovní svět s tím dole na zemi. Onomu chrámovému komplexu dominovala jedna budova, okolo které jsme pomalu procházeli.

V jejím nitru byl ležící Buddha, který prozařoval celý vnitřek budovy. Byl pozlacený od hlavy až k patě. A to nebylo málo. Měřil úctyhodných 46 metrů. Pomalu ale jistě jsme ukončili svojí návštěvu v centru města a vydali jsme se k hotelu, kde jsme měli věci.

Trošku jsme se ztratili a bloudili centrem města. Naštěstí jsme díky tomu narazili na botanickou zahradu. Setkali jsme se díky tomu s ochutnávkou místního ekosystému. Především nás zarazil varan, který se vyhříval na okraji jezírka. Takhle velkého jsme viděli v Austrálii. Přišli jsme k němu blíž a zarazili jsme se. V trávě byl druhý, díky kterému ten první vypadal jako malé mládě. Udržovali jsme si odstup, protože tohle už bylo opravdu velké zvíře.

Popošli jsme kousek a uviděli obrovské listy lotosu. Hned jsem si přestavil ony obrázky, jak na nich spokojeně sedí malé dítě. Po chvilce bloudění jsme dorazili do staré čtvrti, kde byl i náš hotel. Vzali jsme si věci a chvilku jsme si odpočinuli u ledové kávy. Měli jsme hlad a tak jsme se vydali do ulic. Hledali jsme nějakou restauraci, kde by hygienické podmínky stáli alespoň za řeč. Bohužel jsme nic nenašli. Sedli jsme si tedy do restaurace na rohu jednoho domu. Neměl zdi a všude se linula vůně z grilovaného masa na kari. Dali jsme si nějaké nudle a pivo. Se svými napěchovanými krosnami jsme se tam vyjímali. Pozorovali jsme ulici a neuvěřitelnou zašmodrchanou spleť kabelů, jenž nějakým způsobem fungovala.

Vzali jsme si taxíka na letiště a čekali na náš odlet. Udělali jsme velice dobře, že jsme přišli na letiště brzo. Jelikož se nám odbavení zkomplikovalo. Zjistili jsme, že jsme zde v dobrý den, ale o měsíc dříve. A hotely v naší cílové destinace byly už zaplacené. Měli jsme tedy jedinou možnost. Vyždímali jsme kreditní kartu a přeobjednali si letenky. Letěli jsme něco přes hodinu k největšímu ostrovu Thajska Puketu.

18. 8. - 19. 8. 2017