Puerto Ayora

 

Ráno jsme prošli městem až k přístavu. Vzali jsme si vodní taxi, které nás vzalo k protější část úžiny. Popošli jsme k nedaleké pláži Los Alemanes. Ta nás okázale přivítala. Z mangrovů vyplulo hejno maranů tichomořských (Rhinoptera steindachneri). Místní pláž měla jen jednu chybu. Nedalo se tu schovat před sluníčkem, což naše spálená pokožka potřebovala. Vlezli jsme do vody a užívali si příjemnou teplotu moře. Okolo nás plavalo hodně rybiček a já jsme se těšil, až si vezmu vybavení na šnorchlování. Na pláži byl jeden kousek mangrovů, pod kterými se dalo skrýt před sluncem. Bohužel byl obsazený. Jak jsem spatřil, že studenti odcházejí, tak jsem místo zabral. Hned mi bylo jasné, že tady strávíme celé odpoledne.

 

Vzali jsme si šnorchly a pozorovali život pod hladinou. Nebyly tu jen malé rybky. Kameny pokryté řasami okusovaly papouščí ryby, které měly přes půl metru. Trochu dál od pobřeží bylo plno mořských ježků, takže jsme si museli dávat pozor kam šlapeme. Přemýšlel jsem, že si koupíme boty do vody, ale byly tu strašně předražené. Občas jsem zahlédl i cosi podobné korálu, ale bylo jich tu strašně málo. Jelikož byl odliv, tak jsme proplavávali jen několik centimetrů nad útesy. Měli jsme místní ekosystém jako na dlani. Viditelnost sice nebyla nejlepší, ale na takovouto vzdálenost to bohatě stačilo. Laděnka byla ze šnorchlování nadšená. Bylo tu opravdu živo. Střídavě jsme se schovávali pod mangrovy, cachtali nebo jsme šnorchlovali. Jednou při cachtání těsně okolo nás proplulo hejno maranů tichomořských. Každý den na tomto souostroví byl pro nás nezapomenutelným zážitkem.  

 

Ještě jsme chtěli vidět jedno místo. Vzali jsme věci a vyrazili. Nejdříve jsme narazili na mělké jezero, kde těžili sůl. Následoval zdejší suchý les, který nás přivedl k průrvě Las Grietas. Byla zde spousta lidí. Každý si chtěl vychutnat zdejší průzračné vody. Zdejší voda byla o dost studenější než moře. Sluníčka sem moc nedopadalo. Jen v pravé poledne. Po chvilce plavání byla Laděnce zima a šla na břeh. Já jsem si ještě vzal věci na šnorchlování a prohledával jsem hlubinu. Na dno nebylo vidět, přitom viditelnost byla naprosto úžasná. Našel jsem tu skoro metrové papouščí ryby. Doteď nechápu, kde se tam vzaly. Průrva byla sice z části napájená mořem a z části z pevniny, ale neviděl jsem žádnou možnost, kudy by tam takové velké ryby mohly připlout. Asi tam žily už od mala.

 

Vyrazili jsme ještě na vyhlídku, odkud jsme měli výhled na město. Skoro ani nebylo poznat, že tam nějaké je. Okolo pobřeží byla spousta mangrovových lesů, které se jako jediné pořádně zelenaly. Bylo příjemné vidět, že i kousíček od největšího města na Galapágách, jsou tyto lesy v dobré kondici.

 

Vrátili jsme se do hostelu a dali si sprchu. Vzali jsme počítač a sedli jsme si do restaurace. Po mnoha dnech bez internetu, jsme zjistili, že nám vyšlo ubytování na Islandu. Byli jsme šťastní, že se máme kam vrátit. Laděnka si na to dala piňakoládu a já pivečko. Ve městě to žilo, pořádaly se tu různé akce. Lidé tančili a zpívali. Kousek vedle řezbáři vytvářeli umělecká díla motorovou pilou. Zašli jsme si na večeři do ulice s čerstvými rybičkami. Objednali jsme si steak z místního tuňáka velkookého (Thunnus obesus). Laděnka se oblizovala až za ušima. Bylo to o dost hutnější masíčko než včerejší škorpióní ryba. V hostelu jsme ještě museli zabalit krosny, protože jsme se brzy ráno přesouvali. Vůbec se nám do toho nechtělo.

 

17. 2. 2020

Výlet okolo ostrova Santa Cruz

Ráno už na nás čekal taxík, který jsme si včera zařídili. Vyrazili jsme do vnitrozemí. Nejdříve jsme projeli suchou částí až do zemědělské oblasti. Opět jsme v této nejvlhčí části zahlédli želvy, které se pásly společně s krávami. Na vrcholu ostrova jsme zastavili. Hned vedle silnice jsme měli první zastávku. Okolo nás se rozkládal prapodivný les a před námi byla propast.    

Los Gemelos vznikly díky zchladnutí magmatu, které vytvořilo dutiny. Ty se postupem času staly nestabilní. Zhroutily se a vytvořili tyto krásné propasti. Pokračovali jsme dál. Všude okolo byly kapradiny a stromy (Scalesia pedunculata). Byly pokryté dlouhými hustými lišejníky. Takovou tmavou barvu jsme ještě neviděli.

 

Pokračovali jsme k další propasti. Ta byla ještě větší nežli ta první, ale nebyla tak hluboká. Šli jsme po hraně kráteru. Cestička pomalu mizela a my jsme se ocitali v krásném vlhkém lese na hraně propasti. Cítili jsme, jak vlhkost proudí z kráteru přes hranu. V tom jsme uviděli na stromě epifyt. Byly to nějaké broméliovité rostliny. Škoda že nekvetly. Vyrazili jsme zpátky k autu skrz nádherný les. Ptáčkové nám k tomu zpívali a my si užívali každý metr. 

 

Stromů či keřů rodu Scalesia je na Galapágách asi patnáct. Ty, které rostou na nejvlhčích místech mají jedno společné. Lidé je ve dvacátém století skoro všechny vykáceli. Nahradili je pastvinami, cukrovou třtinou, banánovníky a jinými rostlinami. Míst kde se dá něco pěstovat, je na Galapágách velice málo. Nebylo obtížné tyto oblasti rychle vykácet.

 

Bohužel jsou tyto lesy domovem i želv sloních. Ty často migrují podle ročního období. Z nížin do vyšších poloh, kde je více vegetace v suchém období. Tomu ale brání ploty pro dobytek. Naštěstí jsme si všimly, že hodně plotů má první drát výš, než je obvyklé, proto menší želvy bez problému projdou. Tady na ostrově Santa Cruz zbylo jen pár procent původní rozlohy velkého lesa. Tu ještě trápí zavlečení živočichové, a hlavně rostliny jako jsou ostružiny.     

 

Vydali jsme se na další místo. Odbočili jsme z hlavní silnice a hned okolo nás procházela jedna malá želva vedle druhé. Zastavili jsme u Rancho El Manzanillo. Je to taková farma přeměněná pro turisty. Nejdříve jsme zaplatili a pak jsme vklouzli do holínek. Jako první jsme vlezli do malého lávového tunelu. Docela nás zklamal. To jsem ale nevěděli, že je za ním hned další. Ten nás nadchl. Bylo zde krásně vidět kudy tekl proud lávy. Dokonce měl dvě patra, to jsme viděli poprvé. Také se nám líbilo, jaké měl hladké stěny. Jako by láva ztuhla v pohybu před chvílí.

 

Vylezli jsme z tunelu u jezírka. Uprostřed se rochnila obrovská želva, která si svoji koupel patřičně užívala. Měla ji totiž bublinkovou. Kousek od želvy, která prděla do vody, byla další. Ta si vychutnávala místní vegetaci. Našli jsme tu i jednu menší. Ta z naší přítomnosti nadšená nebyla. Stáhla se pod krunýř a začala syčet. Želvy byly všude. Z vysoké trávy jim čouhal jen vrchol krunýře. Jiné odpočívaly pod stromem.

 

Došli jsme po cestičce k jedné, která byla již hodně stará. Jen ležela uprostřed cesty a ani se nehnula. Laděnka si dva metry od ní přidřepla. Koukali se vzájemně na sebe. Želva sloní (Chelonoidis porteri) měla jemnou kůži kolem krku, ale nohy měla opancéřované. Zrohovatělá kůže vyvářela velké šupiny, které jí chránili před poraněním. Myslím, že si Laděnka bude tuto chvíli dlouho pamatovat. 

 

Došli jsme k jedné, která byla hodně aktivní. Dokonce bychom mohli říct, že nebyla pomalá. Razila si to skrz trávu velice rychle. Jen jí zpomalovaly kameny, které musela obcházet. Když nějaký přelézala, tak krunýř vydával hlasitý zvuk. Nedivili jsme se, že se velkým želvám na farmě libí. Měly tu dost prostoru a nemusely se prodírat vegetací. Dokonce tu měly cestičky po lidech. Zarazilo nás, jak velký exkrement želva vytvořila. Staré exkrementy vypadaly jako seno. Nebylo to absolutně strávené. Proto jsou želvy důležité pro šíření semen zdejších rostlin.

 

Na závěr jsme si dali kávu a obdivovali krunýře želv. Laděnka přemýšlela, že si koupí místní praženou kávu, ale nakonec jsme odešli bez ní. Nastoupili jsme do auta a vyrazili. Museli jsme se cestou vyhýbat několika želvám, které měly na silnici samozřejmě přednost. Jeli jsme dlouho krajinou přetvořenou člověkem, než jsme dorazili do suší části ostrova. Zde by už farmářům nic nevyrostlo. Vypadalo to tu dost mrtvě. Opět tu byly stromy (Bursera graveolens), které měly na konci větví pár malinkých lístečků.

 

Dojeli jsme na parkoviště, odkud to byl ještě kus cesty pěšky na pláž El Garrapatero. Hned jak jsme dorazili, tak jsme litovali, že musíme být za dvě hodiny zase u auta. Laděnka obdivovala květy keře muyuyo (Cordia lutea). Já jsem se soustředil více na oblohu.

 

Nad pláží létali nádherní ptáci. Pomalu plachtili nad mělkými vodami. Podle jejich specifického zahnutí křídel, jsme již z dáli poznali, že jsou to fregatky. Samci mají velké červené vole, které nafukují v době páření. Samice místo toho mají zespodu bílý krk. Mě se líbila jejich zadní brka, měla zespodu krásnou barvu. Neměli jsme ale tušení, jestli pozorujeme na fregatku vznešenou (Fregata magnificens) nebo fregatku obecnou (Fregata minor).

 

Bylo nám vedro. Vrhli jsme se rychle do vody. Byla tu spousta rybiček, což nám potvrzoval i pelikán, který nedaleko lovil. Netrvalo dlouho a pelikán lítal kousek nad našimi hlavami. Z ničeho nic se vrhl vstříc hladině. Chytil jí. S vyvalenými oči jsme pozorovali, jak záměrně loví kousek od koupajících se lidí. Plác! Pár metrů od nás ulovil další rybu. Byl to neuvěřitelný zážitek. Po tom, kdy jsme ho asi hodinu sledovali, jsme si šli pro šnorchly. Vyrazili jsme na severní část, která byla plná skalisek. Hemžilo se to tam rybičkami všech barev. Museli jsme si dát pozor, jelikož tam bylo dost ježků. Život nebyl jen pod hladinou. Na útesech byli leguáni mořští. Občas kolem nás v klidu proplouvali. Jednou jsem se snažil jednoho pozorovat zblízka. Stačilo mu párkrát švihnout ocasem a byl fuč. Útesy se také hemžili krabi světlonohými (Grapsus grapsus). Jak jsme se k nim přiblížili, hned upalovali do svých skrýší. Na černé lávě se opravdu vyjímali.     

 

Nastal čas na přesun do města. Dali jsme si sprchu a šli objevovat centrum Puerto Ayora. Laděnka si užívala obchody a já rybářský přístav, kde se to hemžilo životem. Rybáři zrovna vykládali svůj úlovek. Ulovili osm pěkných tuňáků. Vedle nás po nich pošilhával roztomilý pelikán galapážský (Pelecanus occidentalis urinator). Za to lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) na to šel chytřeji. Když byl rybář otočený zády, tak vyskočil z vody rovnou na loď. Snažil se něco ukořistit, ale to už ho rybář zaháněl s plachtou v ruce. Snažil se na loď vyskočit každou chvíli, ale to už byl na něj rybář připravený. Oháněl se plachtou prakticky neustále. Hrozně jsme se u této groteskní situace nasmáli. Škoda, že jsme neměli sebou kameru nebo foťák.

 

Zašli jsme si na večeři do ulice Charles Binford, která byla plná restaurací s čerstvými mořskými plody. Sedli jsme si k dlouhé řadě stolů uprostřed ulice. Číšník nám ukázal, jaké ryby ulovili. My jsme si jednu vybrali a dali si jí na půl. Zvolili jsme si škorpióní rybu (Pontinus clemensi), která měla jemné bílé masíčko. Já jsem si ji dal na grilu a Laděnka na kokosovém mléku. Zapili jsme to pivečkem a bylo nám moc dobře. Mělo to tu úžasnou atmosféru. Spokojení jsme se odkolébali do hostelu.

 

16. 2. 2020

Tortuga Bay

Ráno jsme vyrazili na vzdálenou pláž Tortuga Bay. Nejdříve jsme však šli nasát informace do centra. Po cyklostezce se procházel metrový ještěr, který nikomu nevadil. Místní ho objížděli jako rutinní záležitost.

 

Již bylo po desáté hodině. Sluníčko bylo nad námi a my jsme si nadávali, že jsme nevyrazili dřív. I když jsme šli místním suchým lesem, tak tu mnoho stínu nebylo. Hojně tu rostl strom Palo Santo Palo (Bursera graveolens), který v suchém období shazuje listy. Takže nám nevíce stínu poskytovaly stromové opuncie. Po cestičce skákaly ještěrky ze strany na stranu. Byli jsme překvapeni, jak daleko doskočí. Jejich skoky bychom připsali spíše žábě nežli takovýmto tvorečkům. Určitě se jim skákání hodí, na zdejších nekonečných kamenitých pláních. Půda tu nebyla, jen jeden lávový kámen vedle druhého. Mezi nimi vyrůstaly stromy a kaktusy.

Hned jak jsme dorazili na pláž, tak jsme si šli zchladit nohy. Vtom připlul první leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus hassi). Na jemném bílém písku působil jako přízrak z minulosti. Hned jsme si ho šli prohlédnout. Jen tak ležel na pláži a vyhříval se. Sem tam přišla vlna a jemně ho ošplouchla. Zjevně nabíral sílu. Dokážou být až hodinu pod vodou a pást se na řasách. Poté se potřebují zahřát, jako každý plaz. Obdivovali jsme jeho velké drápy, kterými se pod vodou drží skal, na kterých se pase.

 

Zahlédli jsme jednoho plavat v moři. Jeho ocas se kmital zleva doprava. Trvalo mu to jen chvilku a byl na břehu. Vlny se přes něj převalovaly a on se snažil dostat na břeh. Vždycky když měl možnost, tak plaval. Byl ve vodě mnohem hbitější. Jednou se takhle otočil na Laděnku a začal plavat k ní. Během okamžiku zapomněla na focení a utíkala na břeh.  

 

Mezi leguány se procházela koliha malá (Numenius phaeopus). Absolutně je nevyváděla z míry. Poodešli jsme z této harmonické idylky k dunám. Zajímali nás kolíky okolo hromad písku. Už jak jsme se přibližovali, tak nám docházelo, co se tam skrývá. Byla to hnízda mořských želv.

Na konci pláže jsme narazili na malou lagunu, ve které rybařil pelikán galapážský (Pelecanus occidentalis urinator). Byl o dost menší než jeho příbuzný z Austrálie, kterého jsme viděli před pár lety. I tak se nám moc líbil. Připlul až k nám. Zjevně chtěl něco na zub. Když zjistil, že nic nedostane, tak začal pronásledovat malé rybky.

Za námi v mangrovech odpočívali další pelikáni. Prošli jsme okolo nich na skrytou pláž. Zde již nevála červená vlajka zakazující koupání. Hodili jsme ručníky pod strom, vzali jsme si plavky, přeskočili pár leguánů a vrhli se do vody. Laděnka si užívala teplou klidnou hladinu. Jen tak se nechala unášet vlnami. Já jsme se začal nudit. Došel jsme si pro šnorchl a brýle. Skoro nic jsem neviděl. Bylo tu moc rozvířeného písku. Lehli jsme si proto pod strom a opalovali jsme se. Okolo nás procházeli leguáni, kteří nás měli jen za další překážku na své cestě. Občas nás nějaký vyděsil, když začal z ničeho nic šustit v křoví. Také strašně frkali. Stále ze sebe dostávali přebytečnou sůl, která je součástí jejich postavy.

 

Když už jsme byli po několikáté ve vodě, tak jsem zkusil Laděnku přemluvit na vyjížďku kajakem. Kupodivu mi to vyšlo. Stačila chvilka a stal se z nás sehraný tým. Dokonce jsme si sebou vzali kameru, kdybychom něco viděli. Netrvalo dlouho a zátoka ožila. Jako první jsme narazili na karety. Pravděpodobně to byly karety obrovské (Chelonia mydas). Občas něco vyskočilo z vody. Pořádně to šplouchlo, ale nic jsme nestačili zahlédnout. Jeli jsme písčinami uprostřed zátoky, kde bylo hodně želv, dokonce jsme tu zahlédli rejnoka.

Na krajích zátoky byly mangrovy, u nichž bylo více malých rybek. Nejdříve jsme však jeli k ostrůvkům uprostřed zátoky. Za nimi už začínaly být větší vlny. Také to tam bylo o dost hlubší. Když jsme se přibližovali ke skaliskům, která byla porostlá jen stromovými opunciemi, tak se okolo nás něco mihlo. Bylo to velké s divnou hlavou. Shodli jsme se, že to musel být žralok kladivoun (Sphyrna), kteří jsou tu častí, především ve větších hloubkách.

 

Pomalu jsme jeli zpátky a užívali si mořské želvy. Vzali jsme to okolo mangrovů, kde se mezi kořeny proháněli malincí žraloci. Proplouvali těstě kolem nás. Stačilo se jen zastavit a pozorovat, jak proplouvají sem a tam. Hledali svoji kořist, ale my jsme žádné malé ryby mezi kořeny neviděli.

Mířili jsme zpátky ke břehu. Zapomněli jsme si opalovací krém, a proto se nám začali připalovat lýtka a nárty. Už jsme si je museli chladit ve vodě. Tušili jsem, že to bude zas problém. Když jsme odevzdali kajak, tak jsme šli okolo pobřeží. V mělké vodě proplouvalo celé hejno malých rejnoků. Byl to nádherný pohled na tyto ladně se pohybující paryby. Na pláži nás zase uvítali leguáni. Naše nadšení z pulzujícího života okolo nás, se nedá popsat slovy. 

Došli jsme do města šťastní, ale hladoví. Vlezli jsme do jedné restaurace nedaleko centra. Nejdříve jsme chtěli rybu z odpoledního menu, ale tu už neměli. Tak jsme si dali kuře. Dostali jsme jenom kosti a kůži. Nespokojení jsme narazili na ulici, která se celá uzavřela pro auta. Vyskládaly se zde stoly jeden vedle druhého. Malinkých restaurací tu bylo nespočet. Každá měla kupu dnes ulovených ryb. Věděli jsme, kam půjdeme příště na večeři. Dorazili jsme do hostelu a obdivovali jsme svoje spálená těla. Byl to nádherný den.

 

15. 2. 2020

První krůčky po Galapágách

Let do hlavního města Kolumbie probíhal dobře. Koukli jsme se na nového Terminátora a usnuli. Nad severní částí And začaly turbulence, takže jsme toho nakonec moc nenaspali. Na letišti v Bogotě jsme obdivovali živou stěnu imitující amazonský prales. Měli jsme jen dvě hodiny na přestup. Když jsme procházeli letištěm, tak se ze všech koutů linula vůně kávy. Ani jsme se nerozkoukali a už jsme byli zase v letadle. Mířili jsme do Ekvádoru. Koukal jsem z okénka na Andy, které byly porostlé zeleným příkrovem. Z letadla to vypadalo jako neprobádaná panenská krajina. Naplnilo mě to optimismem. Během chvilky jsme přistáli v Guayaquil, odkud se nejčastěji létá na Galapágy. Zažili jsme zde zatím nejpřísnější pravidla, uplatňující se v boji proti korona viru. Úředníci měli roušky, které se používají na stavbách a pracovali v gumových rukavicích. Všechny zahraniční turisty obsluhoval jeden člověk. Mnohým tekly nervy a hulákali na personál letiště.

Konečně jsme se dostali k zavazadlům. Vozíky na zavazadla byly na letišti zpoplatněné. Naštěstí pro cestující na Galapágy to neplatilo. I tak nás to vyvedlo z míry. Konečně jsme se mohli projít. Před letištěm byla jezírka plná zlatých kapříků. Koukali jsme, jak je děti krmí a krátili jsme si dlouhou chvíli. Dost času nám zabrala příprava na let na Galapágy. My a naše zavazadla musela prodělat speciální kontrolu, abychom nezavlekli nějaký nepůvodní druh na Galapágy. Nebo nepřivezli jednorázové plastové sáčky, které tam jsou zakázané. To nám vůbec nevadilo, jelikož jsme měli všechno v pořádku a je to nezbytné. Taková perla biodiverzity se musí chránit. Ale zjevně to něco stojí. Každým krokem blíže Galapágám jsme platili nějaké poplatky, kterým se nejde vyhnout. Proto se nám náš sen o levných baťůžkářských Galapágách začal rozpadat hned na začátku. Vyměnili jsme zbytek Argentinských peso v kurzu, za který by se nemusela stydět ani nejhorší směnárna v Praze. Pokračovali jsme dál do odletové haly. Na poslední chvíli jsme si uvědomili, že stojíme na letadlo do Limy. Naštěstí jsme to stihli. Konečně jsme vzlétli. Jelikož jsme letěli proti proudu času, tak jsme dorazili na ostrov Baltra ještě dopoledne. A jako bonus jsme se i hezky prospali.

Ocitli jsme se na zmodernizovaném vojenském letišti, které postavili USA za druhé světové války. Jako první jsme zaplatili každý 100 dolarů za vstup na Galapágy. Pak jsme šli na autobus. Vezl nás vyschlou krajinou. Roztroušené keře se nezelenaly. Jediné rostlině, které se tu zjevně dařilo byla stromová varianta opuncie (Opuntia echios). Podél cesty byla spousta základových desek po bývalých armádních budovách. Již byly rozpraskané a některé kaktusy či keře jimi prorůstaly. Pomalinku si to brala příroda zpět. Dorazili jsme k úžině Itabaca, která oddělovala malinký ostrov Baltra od ostrova Santa Cruz. Než naházeli zavazadla na střechu lodi, tak jsme obdivovali nádhernou barvu mělkého moře. Občas nad námi prolétl nějaký opeřenec a už jsme museli nastupovat do lodi. Pluli jsme velice pomalu, aby nám mohli ulehčit od dalších dolarů, což Laděnka nekvitovala. Projížděli jsme okolo mangrovových porostů, jejichž kořeny byly při odlivu zcela nad hladinou. Když jsme dorazili na břeh, tak jsme si vyhlédli taxík, který nás vzal do města Puerto Ayora. Opět to stálo dost peněz, ale to jsme netušili, jak daleko jedeme. Tenhle ostrov byl velký. Pomalu jsme jeli k vrcholu ostrova. Čím víc jsme stoupali, tím byla vegetace šťavnatější. Na stromech vlálo plno lišejníků. Samotný vrchol byl naprosto odlišný od vyprahlého pobřeží. Už jsme se těšili, až se tudy projdeme. Na druhé straně pod vrcholem to vypadalo docela jinak. Lidé tu měli ploty, za nimiž byl dobytek. Okolo nás rostly i vysoké lesy. Tahle návětrná strana ostrova vypadala o moc přívětivěji pro život.

S Laděnkou jsme se vsadili o to, kdo uvidí první želvu. Za pár chvil jsem vyhrál. Jedna byla hned za plotem ve vysoké šťavnaté trávě. Vedle silnice vedla cyklostezka, po níž se svým tempem procházela další obří želva. Kdyby nás nevezl taxík, tak vyjekneme a zastavíme na místě. Pomalu jsme sjížděli z úbočí sopky. Krajina se stávala sušší a sušší. Konečně jsme dorazili do města. Byla to pro nás nečekaně dlouhá cesta. Řidiči chvilku trvalo, než našel ten správný hostel. Místní nás přivítali velice pěkně. Měli jsme vyzdobený pokoj balónky a srdíčky. Byli jsme přeci na líbánkách!  Přes poledne bylo moc velké vedro a my jsme si potřebovali na chvilku oddechnout. Odpočinuli jsme si a k večeru jsme vyrazili do města.   

 

Když jsme zaplatili v hostelu, byli jsme o dost chudší. Mohli jsme jít zase vybrat stovky dolarů. Bohužel zde nebyla možnost ubytování v kempech, takže jsme nemohli ušetřit ani za ubytování.  Nicméně když to srovnáme s plavbou okolo ostrovů na lodi, tak jsme ušetřili několikanásobně. Hlavně na lodi by Laděnka celou cestu blinkala. Vyrazili jsme z hostelu již správně vybavení. Sluneční brýle a kraťasy vyhovovaly zdejšímu klimatu více. Přeci jenom bylo včera v Patagonii větší frišno. Bydleli jsme trošku dál od přístavu, ale to nám teď nevadilo. Mířili jsme do výzkumné stanice Charlese Darwina. Mohli jsme tu nasát základní informace a poznat některé místní druhy. Nestačili jsme ani dojít ke vchodu a už nás okouzlili leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus hassi). Jak tomu tady bývá, každý ostrov má svůj podruh tohoto tvora. Proto vznikl na základě zdejších pozorovaní jeden z nejdůležitějších objevů lidstva.

Bylo mu tehdy jen 22 let. Sbíral a dokumentoval nahodile všechno, co mu přišlo pod ruku. Od fosilií na jihu Patagonie, po různorodé druhy tohoto souostroví. Opět jsme byli na stopě Charlese Darwina, který se schodu okolností narodil před 211 lety ve stejný den, jako já. Vylodil se zde v roce 1835, ale svoji revoluční práci O původu druhů vydal o 24 let později. Šli jsme tedy prozkoumat útroby centra. Nejdříve jsme se zastavili u mapy souostroví. Bylo by hezké navštívit všech třináct velkých ostrovů, a ještě hezčí i těch devět středně velkých. Holt se budeme muset spokojit jen s malou ochutnávkou.

Ostrovy vznikly před 5 miliony let v důsledku tektonické činnosti na mořském dně. Stále jsou zde aktivní sopky, které mění tvar souostroví. Mnoho z ostrovů jsou pouze špičkami sopek. Toto neobydlené souostroví náhodou objevili v roce 1 535. Uchovalo si tak rozmanitost do současných dnů. Například obří želvy žily všude kromě Antarktidy a Austrálie. Nyní žijí jen zde a na malinkém ostrově Aldabra mezi Afrikou a Madagaskarem.

Šli jsme se kouknout do místního záchranného a reprodukčního centra. Zde pomáhají želvám sloním (Chelonoidis) se zotavit z posledních staletí. Byly ve velkém loveny piráty a velrybáři od 17. století. Byla to pro ně velice snadná kořist. Želvy vydržely na palubě lodi mnoho měsíců bez jídla. Staly se z nich takové masové konzervy o hmotnosti až 417 kilo. Počet želv se smrkl z 250 000 v 16. století na 3 000 v sedmdesátých letech dvacátého století. Od té doby se naštěstí hodně změnilo.

Od roku 1 978 je oblast zařazena do světového dědictví UNESCO. Vyvinul se zde ekologický cestovní ruch, který dává obživu místním. Nyní tu může vzkvétat lidstvo i příroda. Galapágy jsou chráněné už od roku 1 930, ale prakticky se tu začalo něco dít až v roce 1 959. Tehdy se na staleté výročí vydání díla O původu druhů, stalo 97,5 % rozlohy souostroví rezervací. Nyní se počet želv vyšplhal k 25 000. Odchov mladých se jim tu daří. Když dosáhnou požadované velikosti, tak je vrací na ostrovy, odkud je přivezli. Šest ostrovů má svůj vlastní druh želvy. Největší ostrov Isabela má dokonce pět druhů. U každé ze sopek jeden.

Bohužel dva druhy zřejmě lov nepřežily. Jeden z ostrova Floreana a druhý z ostrova Pinta. Ale vtom teď není jasno, protože v minulosti někdo převezl želvy z těchto ostrovů na ostrov Isabela. Před pár lety se tam našla geneticky pomíchaná populace. Tak snad najdou nějaké zázračně přeživší.

Popošli jsme dál k zajímavé budově. Bylo tam chladno jako v mauzoleu. A taky, že to bylo mauzoleum pro posledního známého živého jedince z ostrova Pinta. Jmenoval se Osamocený George. Našli ho jako posledního přeživšího na ostrově v roce 1971. Od té doby se snažili, aby se rozmnožil. Žádná želva pro něj nebyla dost dobrá. Nebo byly samice už tak odlišné, že se nemohly mezidruhově křížit. Dokonce za Georgem přijela vědkyně ze Švýcarska a snažila se z něho vymámit sperma. Každý si snad domyslí, jak to dělala. Nebyla úspěšná, a tak Osamělý George umřel bez potomků v roce 2012. Mauzoleum nyní slouží jako připomenutí vyhynulého druhu (Chelonoidis abingdonii). Člověk si v ten moment alespoň uvědomí, že žije na začátku šestého masového vymírání druhů. A také to, že je jeho příčinou, ale také řešením.  

 

Ostrov Pinta se začal opět zelenat, protože vybili všechny kozy. Doufejme, že si sem želvy najdou opět cestu, když tam mají co jíst. Prošli jsme okolo několika želv s rozdílnými krunýři. Na první pohled mohl člověk rozeznat z jakého prostředí pochází. Želvy s krátkým krkem a plochým krunýřem byly z vlhkých oblastí s nízkou vegetací. Za to želvy s krunýřem jak sedlo, které měly dlouhé krky, byly ze suchých ostrovů. Tak jako Osamocený George. Místní průvodce nám vysvětlil tuto adaptaci společně s adaptací stromové opuncie (Opuntia echios). Čím více se natahoval krk a modifikoval krunýř, tím vyšší kmen musela opuncie mít, aby chránila své plody a šťavnaté listy. Už jsme se těšili, až uvidíme želvy ve svém přirozeném prostředí.

 

Popošli jsme dál a narazili na suchozemského leguána (Conolophus subcristatus). Zrovna něco dlabal. Byl nádherný. Už abychom jsme ho viděli ve volné přírodě. Odešli jsme z výzkumné stanice Charlese Darwina s hlavami jak balón. Bylo těžké všechno absorbovat. Budeme muset sem zajít ještě jednou. Popošli jsme kousek na pláž, kde byli leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus hassi). Přijeli jsme zrovna v jejich hnízdím období. Každý si vyhrabával noru, kde by mohl naklást vejce. Což bylo často obtížné v tomto území plném lávy. Proto stezka vytvořená lidmi byla ideální místo, kde začít hrabat. Museli jsme okolo nich opatrně projít. Někdy jsme je museli i přeskočit, protože byli opravu všude. Absolutně se nebáli. Zvířata na Galapágách nemají strach z lidí. Proto je toto místo, tak oblíbené k pozorování živočichů. Laděnka jim mohla dát objektiv skoro až k hlavě. Oni si akorát odfrkli, čímž se zbavují přebytečné soli. Prostě idylka na pláži.

Byli jsme už unavení a slunce pomalu zapadalo. Přesunuli jsme se k přístavu. Hledali jsme informační centrum a obchod. Místo toho jsme se zasekli u mola, protože tam ležela samice lachtana mořského (Zalophus wollebaeki). Mládě intenzivně sálo od spící maminky mléko. Byl to úžasný pohled. Taková čirá harmonie. Koupili jsme si jogurt, jenž byl výbornou večeří. Nemuseli jsme ho kousat, a tak jsme měli po večeři velice rychle. Spadli jsme do postele plné vybalených věcí a usnuli.  

14. 2. 2020