Pomalinku
jsme rozlepili oči a jeli se kouknout na pláž Negra, která byla
kousek. Zjistili jsme, že je to stejná masová záležitost jako pláž ze
včerejška. Neměli jsme na takovéto cestování náladu. Rozhodli jsme se, že se
raději přiblížíme k letišti a načerpáme sílu. Chtěli jsme být odpočatí, abychom
si dokázali užít ostrovní ráj, který na nás čekal.
Vydali jsme se tedy
směrem k Puconu. Bylo nádherné počasí. Vrchol vulkánu Villarrica byl bez mraků.
Zajeli jsme si na vyhlídku, z které jsme mohli obdivovat sopku. Stále mírně
dýmala. Jen chvilku jsme obdivovali jeho roztátý vrchol a sníh pokrytý
popílkem. Nastal čas se rozloučit. Před Puconem začaly být zácpy. Město
praskalo ve švech a Laděnka chtěla poslat pracně napsanou hromádku pohledů. Na
poště strávila tak dlouhou dobu, až jsme z toho museli jít na oběd. Ještě že
jsme šli. Odjezd z města byl pro nás noční můrou. Když už jsme se trochu
vzdálili od města, tak se jelo dobře. V porovnání s protějším pruhem, který
mířil do Puconu. Tam byla kolona aut, která se skoro nehýbala. Do této chvíle
jsme si neuvědomovali, jak moc je toto místo zahlcené lidmi. Už jsme byli deset
kilometrů od města a stále byla v protějším pruhu kolona. Nechápali jsme to. I
po dvaceti kilometrech tam byla stále kolona. Nakonec kolona dosahovala až k městu
Villarrica, které bylo třicet kilometrů od Puconu na druhé straně jezera. Od
známého jsme se dozvěděli, že je to v létě naprosto normální stav. Bylo tu na
nás moc lidí. Mysleli jsme si, že se zastavíme ve městě Villarrica, ale bylo
tak přeplněné, že jsme radši odjeli.
Cesta na jih byla velice
rychlá. Okolo nás se nacházela jen zemědělská krajina. Najeli jsme na dálnici a
zastavovali jsme akorát na benzínkách a v mýtných branách. Rozhodli jsme se, že
si naposled postavíme stan. Dojeli jsme do blízkosti Puerto Montt k jezeru
Llanquihue. Jeli jsme k jeho pobřeží na východní straně. Kde se nad námi tyčil
vulkán Osorno. Našli jsme si opět předražený kemp. Neměli jsme už sílu hledat
něco dalšího. Byli jsme unavení a už jsme měli plné zuby řízení. Udělali jsme
si večeři a pozorovali hladinu jezera, nad kterou pomalu zapadalo slunce. Ještě
jsem se šel podívat na vulkán, kterému poslední paprsky dodávaly červený
odstín. Poté jsme si otevřeli víno a zalezli do stanu. Sledovali jsme, jak na
obzoru zapadá slunce a hladina se halí do tmy.
Ráno jsme si chtěli
vychutnat výhled na vulkán. Všude byla hustá mlha a nic jsme neviděli. Dojeli
jsme do Puerto Varas, kde si chtěla Laděnka užít nákupy. Mě nebylo dobře, tak
jsem zůstal v autě a pokoušel jsem se usnout. Po nákupech jsme vyrazili do
hlavního města Patagonie, odkud jsme vyráželi. Dorazili jsme na místo, kde jsme
měli zarezervovaný hotel. V hotelu nám oznámili, že naše potvrzená rezervace
neplatí. Nemohli jsme pochopit, co nám říkají. Ještě k tomu na nás byli docela
nepříjemní. Naštěstí jsme se mohli připojit k internetu. Laděnka našla levné
ubytování v kontejnerových pokojích na druhé straně města. S majitelem jsme se
bohužel nepochopili a čekali jsme na něj několik hodin. Nakonec mu Lada
zavolala a on za námi přijel. Takové problémy jsme neměli za celou cestu.
Docela nám trvalo, než jsme všechno vynosili z auta. Rozložili jsme zapáchající
spacáky a sušili stan. Laděnka chtěla ještě nechat někde vyprat. Tak jsem zadal
adresu do navigace a jeli na druhou stanu města. Byl jsem unavený, a tak jsem
byl velice nepříjemný, když jsme zjistili, že nás navigace navedla úplně
špatně. Zase jsme museli projet celé město, abychom se dostali na správné
místo. Když jsme dorazili zpátky Laděnka šla koupit víno a něco na zub. Udělali
jsme si klidný večer a pustili si Trabanty Jižní Amerikou. Takovou pohodičku
jsme potřebovali. Měli jsme celý den na
balení. Nejdříve jsme jeli umýt auto. Opět jsme nenašli benzínku, kde bychom ho
mohli sami opláchnout. Tak nám to udělal jeden člověk, se kterým jsme se rukama
nohama domluvili. Zašli jsme si na kávu a začalo strašně pršet. To jsme
nemuseli dávat ani auto umýt. Už jsme se těšili do tepla. Vyzvedli jsme si auto
a jeli balit. Zajeli jsme ještě pro vyprané oblečení a už jsme nikam nemuseli.
Laděnka si psala pohledy a volala si s mamkou. Dobalili jsme si krosny a měli
jsme hotovo. Otevřeli jsme si víno a oslavili tím moje 33 narozeniny.
Nejdříve jsme ráno
zajeli na poštu. Zastavil jsem v centru, na zákazu. Naštěstí mě nikdo nechytl,
i když Laděnka čekala asi hodinu na řadu. Pokaždé, když jsme projížděli městem,
tak nás navigace hnala do jednosměrek. Byla to vždy adrenalinová jízda plná hledání.
Poté jsme si zajeli do obchodu koupit šnorchly a brýle. Vybrali jsme si hezké a
kvalitní. I tak to bylo levnější, než si je půjčit na místě kam míříme. Měli
jsme všechno. Zamířili jsme na letiště. Bohužel jsem špatně odbočil a najel na
dálnici. Museli jsme jet dvacet kilometrů, než jsme se mohli otočit. Ještě že
jsme měli poslední drobné na zaplacení v mýtné bráně. Dojeli jsme k letišti,
kde byla spousta vojenských kontrolních stanovišť. Málem do nás vrazil idiot s
velkým černým autem, který nám nedal přednost. Naštěstí jsem se mu vyhnul.
Oddechli jsme si, když jsme dorazili na letiště a auto bylo v pořádku. Byli
jsme za to moc rádi, jelikož jsme netušili, jak by to probíhalo u této malinké
společnosti, kdybychom auto poškodili. Chvilku jsme čekali, než někdo přijel a
převzal si auto. Naštěstí si nevšiml dírky v předním skle. Vrátil nám depozit a
mohli jsme jít na letiště. Ujeli jsme s tímto malinkým autíčkem 10 250
kilometrů za 47 dní. Také jsme za tu dobu toho hodně po Patagonii nachodili.
Bude se nám po tomto koutu světa moc stýskat. Před odletem jsme ještě řešili
ubytovaní na Islandu. Abychom jsme se mohli kam vrátit. Naštěstí to vypadalo
dobře. Odletěli jsme do Santiago de Chile, kde jsme čekali na další let.
Naposled jsme si dali pizzu v našem oblíbeném obchůdku a vyrazili se odbavit.
Sedli jsme si před odletové místo a brouzdali po internetu. Všude psali o
nějakém viru z Číny. Dokonce jsme se na tom tak zasekli, že nás museli
vyvolávat. Byla již noc. Nemohli jsme se při odletu náležitě rozloučit s nádherným
horským pásem And, kolem kterého jsme přes dva měsíce putovali.
10. 2. – 13. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat