Konec putování po rudém kontinentu

Poslední přesun se blížil. Auto potřebovalo údržbu stejně jako my. Ale na nás nebyl čas. Jako první jsme nechali vyměnit gumy. Následně jsme objížděli jedno vrakoviště za druhým. Hned vtom prvním jsme mysleli, že máme vyhráno. Sice jsme tam dlouhou chvíli čekali, ale přinesli nám, jak přední blatník, tak zadní. To byly nejdůležitější součástky, které chyběly. Bohužel ten přední byl rozbitý. A tak jsme jeli od vrakoviště k vrakovišti. Nakonec nás poslali do města Ballarat. Tam jsme opravdu měli štěstí a koupili jsme onen přední blatník. Dali nám číslo na autoservis a během chvilky jsme měli díly namontované. Jediné, co nám chybělo, byly přední krytky, kde mohou být světla. Bohužel je nikde neměli. Hold zůstaly někde na prašné cestě v centrální Austrálii. Lada našla ještě jedno místo, kde by je mohli mít. Bylo v útrobách velkoměsta Melbourne. Není se čemu divit, že jsem dostal málem záchvat z kolon ve městě. Vždyť jsme byli zvyklí na jednu pumpu a pár domů okolo. Nicméně jsme zdárně dorazili na místo, kde měli zavřeno. Byli jsme už unavení a tak jsme se rozjeli za bratrem tety Maree, který zde žil. Když jsme přijeli k Vincentovi a jeho ženě Bev, tak nás přivítali i milé úsměvy strejdy Harryho a Maree. Změnili se jim plány a byli na cestě do Canberry. Měli jsme tedy příležitost předat auto Harrymu osobně. Jelikož jsme se na tom předtím domluvili. Trochu jsme se styděli, protože byl Mazlík jak prase. 

Celý večer jsme si příjemně povídali. Vyprávěli jsme naše zážitky z cest. Opravdu jsme toho zažili hodně a tak večer uplynul jako voda. Vincentovi se podařilo nás úžasně překvapit. Po tom, co jsme jedli rýži nebo těstoviny, jsme měli před sebou vepřové s knedlíkem a zelím. Po roce a půl jsem viděl houskový knedlík. Ten pocit si ho namočit do omáčky a vychutnat, byl tak zvláštní. Vincent nám dal na talíř obrovské porce. Byl to boj sníst talíř překypující skvělým jídlem. Ale oba jsme to zvládli. Taková dobrůtka se přeci na stole nenechává.

Další den jsme museli hnout zadkem. Měli jsme dlouhý seznam co musíme udělat. Nejdříve jsme začali trošku balit. Vincent nám k tomu udělal skvělou snídani. Vajíčka se slaninou jsme také neměli moc často. A určitě ne tak dobré, jako je dělal on. Vydali jsme se na první okruh po městě. Došli jsme si na poštu a chtěli uložit peníze. Zjistili jsme, že uložit si hotovost nebude tak lehké, trvalo nám to přes hodinu a prošli jsme několik bank. Nakonec jsme to zvládli. Ale cítili jsme se jak lidé, kteří podporují terorizmus a chtějí peníze poslat někam na válku. Poté jsme dali do kupy Mazlíka. Nejdříve jsme ho vysáli zevnitř a potom zajeli do automyčky. Nutno podotknout, že automyčka neodvedla dobrou práci. Ale neměli jsme čas na to omýt auto ručně.

Dojeli jsme zpátky a zabalili krabici o hmotnosti 19 kilo. Bylo znát, že jsme domů posílali pohory, jedna bota totiž váží okolo tří kilo. A už jsme krabici jeli poslat do Evropy. Měla před sebou dlouhou tříměsíční cestu po moři. Když Lada dobalila zbytek věcí nechápal jsem, jak to že máme stále napěchované krosny i příruční zavazadla. Přeci jenom jsme poslali do Evropy skoro 40 kilo věcí. Já jsem se pral se zálohováním fotek a videí. Ani jsme se nenadáli a byl večer. Jsme ještě rezervovali několik hotelů a letenku. Vincent mezitím udělal opět vynikající jídlo. Na stole jsme měli sekanou. Opět jsme se přejedli. Lada to tentokrát ani nedojedla. Já jsem to měl jen tak tak. Šli jsme brzo spát, jelikož jsme vstávali hodně časně.

Budíček začal zvonit v 4:30 a za hodinu už jsme byli v autě. V klidu jsme dojeli na letiště a rozloučili se. Naštěstí to bylo rychlé a emoce nemohly propuknout na plno. Bude se nám hodně stýskat po úžasných lidech z druhého konce světa. Vzlétli jsme a pozorovali Australskou pevninu. Netrvalo dlouho a zahlédli jsme rudé pouště, mezi kterými se bíle třpytila vyschlá jezera. Hlavou se nám honila stále jedna věc. Kudy asi vedla cestička, kterou jsme zdolávali tento kontinent na čtyřech kolech ?

Hrubý náčrt celé cesty za 6 týdnů.

16. 8. - 18. 8. 2017

Great Ocean Road

Přibližovali jsme se k pobřeží přes zemědělskou krajinu, kde ležela Great Ocean Road. Cesta ubíhala vcelku rychle, až do doby, kdy jsme narazili na Bay of Islands. Malé ostrůvky a skalní výchozy nám znovu vlily energii do žil. Bylo to nádherné členité pobřeží. Útesy pomalu, ale jistě prohrávaly svojí bitvu a končily na dně oceánu.

Zastavovali jsme každých pár set metrů. Vždy jsme došli na okraj útesů a pozorovali, jaké umělecké dílo přírodní živly vytvořily. Nebyly to jen nádherné zálivy a ostrůvky. Často vystupovaly z oceánu jen věže, které byly poslední známkou vzdoru.

Nelze popisovat všechny ty krásy, ale za zmínku stojí Londýnský most, který vlastně už není. Ten si voda vzala nedávno a zbyl po něm ostrov, který bude ještě nějakou chvilku odolávat. Nastal večer a my jsme našli jedno levné místo na přespání u hřiště v městě Port Campbell.

Probudili jsme se do větrného rána, a tak jsme vyrazili kvapně na cestu. Počasí se rychle měnilo k horšímu. Naštěstí jsme stihli legendární zastávku Dvanáct apoštolů ještě před deštěm. Vrcholy útesů byly pokryté křovinatou vegetací, která nás díky bohu chránila před nárazy větru. 

V dáli jsme viděli, jak se žene déšť. Rychle jsme si prohlídli skalní věže vystupující z oceánu. Počítali jsme je několikrát, ale marně. Doby, kdy jich tu bylo 12, jsou dávno pryč. Z některých zbyla jen půlka, z jiných nezbylo nic. Voda si je stejně všechny vezme, ale jiné zase vytvoří.

Bylo krásné pozorovat, jak jsou jednotlivé vrstvy pískovce rozdílné. I tenká tvrdší krusta mezi vrstvami dokáže ovlivnit jejich tvar. Kdyby tolik nefoukalo, určitě bychom umělecká díla přírody pozorovali déle.

Ujížděli jsme před počasím na východ, kde byl maják na mysu Otway. Původně jsme chtěli vidět maják, ale to, co jsme uviděli ho zcela zastínilo. Asiaté blokovali silnici v obou směrech, jelikož uviděli na stromech roztomilé zvíře. Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) seděl na větvích eukalyptu a ani se nehnul. I tak to bylo nádherné setkání ve volné přírodě. Najednou jsme zjistili, že tam není sám. O pár stromů vedle byl další koala. Byli jsme z toho naprosto nadšení.

Když jsme dojeli na mys, zjistili jsme, že je vstup k majáku placený. Tak jsme si udělali procházku okolo a vrátili se zpátky. Opět jsme uviděli medvídky koala. Tentokrát to byli jiní jedinci. Bylo hezké vidět, že se jim tu daří, jelikož jejich životní prostor člověk rychle likviduje. Díky Bohu, že už je nevybíjejí kvůli kožešině po milionech jako kdysi. 

Poté, co jsme projeli národním parkem Great Otway jsme se nikde nezastavovali. Jeli jsme okolo pobřeží a užívali si jednu serpentinu za druhou. Šlo to vcelku rychle, jelikož padala nebesa a nás by z auta nikdo nedostal. Proč taky. Nebylo vidět na 100 metrů. Jediná chvíle, kdy jsme se stačili trochu rozhlédnout, bylo stání na semaforu. Celou pobřežní silnici opravovali, a tak jsme skoro každých dvacet kilometrů stáli. Konec pobřeží jsme si tedy neužili a mířili k městu Geelong. Dohodli jsme se v jednom autoservisu na výměně pneumatik a jeli spát na jedno odpočívadlo za město. Bohužel jsme nenašli nic levného na přespání. A tak jsme si málem neuvařili ani večeři, jelikož silný vítr si s plamenem dělal co chtěl. Byli jsme promoklí a neměli jsme ani kde rozložit stan. Jediné štěstí bylo, že na odpočívadle bylo pár míst zastřešených. Hned, jak se uvolnilo místo pod střechou, tak tam Lada přeparkovala. Měli jsme aspoň klidnou noc v autě, bez bubnování deště na kapotu.  

14. 8. - 15. 8. 2017

Murray river a národní park The Grampians

Už jsme se těšili do civilizace. Páchli jsme nevalně a neměli jsme co pít. Vodu kterou jsme nabrali na poslední zastávce nepočítám. Byla hodně kalná a tak se musela velice dlouho vařit. Cíl byl jasný! Sprcha, voda a čerstvé jídlo. Vydali jsme se na jih. Nevěřili jsme svým vlastním očím. Ten přechod z pustiny do hospodářské krajiny byl tak náhlý. Najednou se začala objevovat jedna vesnice za druhou. Čím jsme jeli jižněji tím jich bylo víc a byly rozsáhlejší. Rozhodli jsme se pro cestu vnitrozemím.

Měla být hezká podle průvodce. Nás tedy moc nezaujala. A tak jsme dojeli k městu Tanunda. Ten požitek z teplé sprchy byl tak osvěžující. Cítili jsme se tak čistě. Jen škoda, že auto bylo stále samí písek. Bylo to snad to nejšpinavější auto ve městě. Nabrali jsme zásoby a dali si vynikající masový koláček. Rozhodovali jsme jakou cestu zvolíme při jízdě k Melbourne. V infocentru mám moc neporadili, jen se na nás zvláštně koukali. Nakonec vyhrála severní trasa. Vydali jsme se tedy zemědělskou krajinou. Jako zkušené pracovníky na vinici nás udivilo, že lidskou sílu nahradily stroje. Už tady nikdo révu neprostříhával, na to měli kombajny. Musíme říct, že to hezky nevypadalo. A když si vzpomeneme na sběr vína. Tak je nám jasné, že stroje to sbírají se vším. Myslím, že budeme dávat přednost vínu z Nového Zélandu.

Jen co jsme zahlédli největší řeku Austrálie, věděli jsme, že jsme si vybrali dobrou cestu. Když jsme přejížděli most uviděli jsme na hladině pelikány. Řeka Murray je dlouhá 2570 kilometrů a vytváří unikátní ekosystém. Je také dělící čárou států Victoria a New South Wales. Na sever od ní se už rozkládá nepodmaněná divočina. My jsme však jeli klidnou zemědělskou krajinou na jižní straně řeky. Dojeli jsme k laguně Ramco. Rozložili jsme stan a pozorovali pelikány, jak proplouvají nedaleko nás. Nejlepším zážitkem pro nás však byl rudý západ slunce nad řekou, které dominovaly uschlé vzrostlé stromy.

Probudili jsme se do krásného rána. V laguně stále stála torza velkých eukalyptů a na řece za námi se poflakovali pelikáni. V klidu jsme vstali a užívali si ráno. Cesta nás vedla okolo největšího vodního toku. Řeka Murray pramení u nejvyšší hory kontinentu Kosciuszko, kde jsme mimochodem také byli.

Dnešní naše první zastávka byla nedaleko. Z vyhlídky jsme pozorovali, jak se řeka zařezává do krajiny a tvoří meandry. Potěšilo nás kolik jsme viděli bílých teček na hladině. Pelikáni jsou úchvatní tvorové. Je neuvěřitelné, jak se něco tak robustního dokáže vznést do vzduchu. Když jsme přijížděli k jezeru Bonney, povšimli jsme si kolik má řeka lagun a slepých ramen. I zde bylo velké množství mrtvých stromů. Když jsme dojeli k jezeru, hledali jsme místo, odkud bychom mohli pozorovat pelikány. Našli jsme krásnou písčitou pláž s dunami. A tak si Lada užívala focení a já dostával auto ze zapeklité situace, jelikož jsme trochu zapadli.

Nedaleko bylo místo, kam jsme měli namířeno - národní park Murray river. Chvilku jsme jeli i po nezpevněné silnici, než jsme se dostali k vedlejšímu ramenu řeky. Mnoho zajímavého jsme tu neviděli, bylo tu docela mrtvo. A tak jsme jeli dál. Radost nám udělal opět Scink uťatý (Tiliqua rugosa asper), který byl na silnici. Znovu jsem ho chtěl dostat do bezpečí, ale tento byl o dost agresivnější. Byl i rychlejší a tak ho stačilo jen trochu povzbudit a byl pryč.

Odjeli jsme od řeky a pokračovali zemědělskou krajinnou. Projeli jsme hranici mezi Jižní Austrálií a Victorií. Měli jsme trochu nahnáno, jelikož všude byly značky upozorňující na nelegálnost převozu potravin, převážně ovoce. V celé oblasti byla vyhlášena přísná karanténa. Obávali se zavlečení škůdců. Naštěstí nás nikdo neprohledával a my jsme dorazili na hranici států Victoria a Nový Jižní Wales. Přivítalo nás hraniční město Mildura. Trochu jsme se zde porozhlédli a pak šli pozorovat řeku. Bylo na ní mnoho pelikánů. Nevěřili jsme, že můžeme uprostřed města vidět tolik vodních ptáků. Odpoutali jsme se od řeky, která je spoutaná lidskou silou. Je na ní mnoho jezů a ještě více zavlažovacích systémů. Je to jedno z míst, kde probíhá boj o vodu mezi přírodou, zemědělci či pastevci. Nasedli jsme do Mazlíka a vydali se 300 kilometrů jižněji, kde se rozkládal národní park The Grampians. Nejdříve jsme, ale uložili svá unavená těla na odpočívadle nedaleko hlavní silnice.

Ráno nám tedy zbýval jen kousek jízdy k úpatí horského pohoří. Vydali jsme se do útrob pohoří autem. Na nic jiného nám už nezbývala energie ani čas. Zastavili jsme se nejdříve u vodopádů MacKenzie, které byli docela hezké. Na rozdíl od zastávky u jezera Wartook, z kterého se vyklubala zavlažovací nádrž.

Další naše kroky směřovali k vyhlídkám. Na té první jménem Reed jsme mohli pozorovat celou oblast. Zalesněné kopce i údolí kontrastovalo se zemědělskou krajinou, která obklopuje tento národní park. Stáli jsme na skalních výchozech a užívali si poslední pohledy na nespoutanou přírodu Austrálie.

Zajeli jsme opodál na vedlejší hřeben, z kterého byl výhled na přehradu a zemědělskou krajinu. Tam jsme mnoho času nestrávili a jeli se kouknout na geologická útvar Grand Canyon. Nebylo to špatné, ale svému jménu nedostál. Hlavní problém ale byl, že jsme byli na pokraji svých sil. A tak jsme si to už vůbec neužívali. Nasedli jsme do auta a jeli dál. Zemědělská krajina nás uspávala, ale nevzdávali jsme to. Věděli jsme, že chceme ještě zažít poslední věc Great Ocean Road.

12. 8. - 14. 8. 2017

Začátek putování po Austrálii aneb 15 000 km během šesti týdnů.

Když jsme připluli trajektem z Tasmánie, tak jsme se obávali, jak se nám podaří nebo nepodaří rychle projet městem Melbourne. Strýčkové nám totiž barvitě vyprávěli, jaké tam dokáží být kolony. Naštěstí ještě nebyla ranní špička a místy jsme měli zelenou semaforovou vlnu, z čehož jsme byli překvapeni. První výlet po australské pevnině nás vedl na jihovýchodní cíp kontinentu. Zde se nacházel národní park Wilsons Promontory.

Bylo krásné počasí a těšili jsme se na náš první výlet. Cesta nás vedla zemědělskou krajinou. Zanedlouho jsme se blížili k hornatému poloostrovu nad nímž seděl nacucaný mrak. Pozitivní nálada nás, ale neopouštěla. Stále jsme se přibližovali a počasí bylo obstojné. Jen, co jsme přejeli první větší kopec a přiblížili jsme se horám čnícím vysoko nad moře, tak se spustil prudký déšť. Dlouho jsme se rozmýšleli, co budeme dělat. Nakonec jsme přeběhli akorát do návštěvního centra Tidal River, kde nás ujistili, že bude takovéto počasí i nadále. Zalezli jsme mokří do auta a vydali jsme se zpátky. Nebylo to ani pár kilometrů od pohoří a počasí bylo opět příjemné, jen občas nějaký ten mrak. Stále jsme se nacházeli na území národního parku, a tak jsme se rozhodli pro pár procházek. Hold nebyl den na zdolávání vrcholů pohoří.

Vydali jsme se tedy na pláž Darby, pozorovali rozbouřené moře a povětšinou zarostlé duny. Nebylo to nic výjimečného a proto jsme po krátké procházce jeli navštívit další zajímavé místo národního parku. Prudce jsem zastavil u parkoviště, kde se pásli dva ptáci emu (Dromaius novaehollandiae).

Byli jsme u Prom Wildlife Walk, kde přerostlí opeřenci byli na lidi zvyklí. Lada se jako vždy se svojí vytrvalostí dostala na pár metrů od nich. Na procházce planinou jsme potkali nejen ptáky emu, ale také jsme pozorovali klokany a jejich menší příbuzné wallaby i pademelony. Všichni měli na uších značky a obojky. Vypadali velice vtipně, ale i smutně zároveň. Cestou jsme viděli i mnoho ptáků emu, jak jim ční jejich hlavy nad vysokou trávu. Nás ale nejvíce potěšilo poslední setkání.

Uprostřed stezky si přežvykoval trávu wombat. Hned jsme se zastavili, připravili foťák i kameru a trpělivě jsme se krok za krokem přibližovali k roztomilému stvoření. Lada se znovu dostala několik metrů od něj nežli utekl. Ale to jí jako vždy nestačilo. Vydali jsme se tedy za ním do křoví. Za pár metrů jsme ho našli, jak si v klidu sedí pod keřem. Bylo to nádherné shledání. Byl od nás ani ne dva metry a pozoroval, jak ho dokumentujeme. Byla to úžasná procházka na jejímž konci nás zase vyprovodili emu. Ani nás nemrzelo, že jsme si nevylezli na místní pohoří.

Jelikož se blížil čas si najít nějaké vhodné místo na spaní, tak jsme se vydali severně podél pobřeží. Rozložili jsme náš stan u Ninety Mile Beach, která byla nedaleko The Lakes National Park. Do něho jsme se chystali následující ráno. Při vaření večeře nám dělalo společnost několik possumů. Byli menší než na které jsme byli zvyklí z Tasmánie. Zjevně šlo o possuma vlnitého (Pseudocheirus peregrinus), kterého jsme viděli poprvé. Ulehli jsme do studeného večera a probudili jsme se do mrazivého rána.

6.7. 2017