Už jsme se těšili do civilizace. Páchli jsme nevalně a
neměli jsme co pít. Vodu kterou jsme nabrali na poslední zastávce nepočítám.
Byla hodně kalná a tak se musela velice dlouho vařit. Cíl byl jasný! Sprcha,
voda a čerstvé jídlo. Vydali jsme se na jih. Nevěřili jsme svým vlastním očím.
Ten přechod z pustiny do hospodářské krajiny byl tak náhlý. Najednou se začala
objevovat jedna vesnice za druhou. Čím jsme jeli jižněji tím jich bylo víc a
byly rozsáhlejší. Rozhodli jsme se pro cestu vnitrozemím.
Měla být hezká podle průvodce. Nás tedy moc nezaujala.
A tak jsme dojeli k městu Tanunda. Ten požitek z teplé sprchy byl tak osvěžující.
Cítili jsme se tak čistě. Jen škoda, že auto bylo stále samí písek. Bylo to
snad to nejšpinavější auto ve městě. Nabrali jsme zásoby a dali si vynikající
masový koláček. Rozhodovali jsme jakou cestu zvolíme při jízdě k Melbourne. V infocentru
mám moc neporadili, jen se na nás zvláštně koukali. Nakonec vyhrála severní
trasa. Vydali jsme se tedy zemědělskou krajinou. Jako zkušené pracovníky na
vinici nás udivilo, že lidskou sílu nahradily stroje. Už tady nikdo révu
neprostříhával, na to měli kombajny. Musíme říct, že to hezky nevypadalo. A
když si vzpomeneme na sběr vína. Tak je nám jasné, že stroje to sbírají se
vším. Myslím, že budeme dávat přednost vínu z Nového Zélandu.
Jen co jsme zahlédli největší řeku Austrálie, věděli
jsme, že jsme si vybrali dobrou cestu. Když jsme přejížděli most uviděli jsme
na hladině pelikány. Řeka Murray je dlouhá 2570 kilometrů a vytváří
unikátní ekosystém. Je také dělící čárou států Victoria a New South Wales. Na
sever od ní se už rozkládá nepodmaněná divočina. My jsme však jeli klidnou
zemědělskou krajinou na jižní straně řeky. Dojeli jsme k laguně Ramco.
Rozložili jsme stan a pozorovali pelikány, jak proplouvají nedaleko nás.
Nejlepším zážitkem pro nás však byl rudý západ slunce nad řekou, které
dominovaly uschlé vzrostlé stromy.
Probudili
jsme se do krásného rána. V laguně stále stála torza velkých eukalyptů a na
řece za námi se poflakovali pelikáni. V klidu jsme vstali a užívali si ráno.
Cesta nás vedla okolo největšího vodního toku. Řeka Murray pramení u nejvyšší
hory kontinentu Kosciuszko, kde jsme mimochodem také byli.
Dnešní
naše první zastávka byla nedaleko. Z vyhlídky jsme pozorovali, jak se řeka
zařezává do krajiny a tvoří meandry. Potěšilo nás kolik jsme viděli bílých
teček na hladině. Pelikáni jsou úchvatní tvorové. Je neuvěřitelné, jak se něco
tak robustního dokáže vznést do vzduchu. Když jsme přijížděli k jezeru Bonney,
povšimli jsme si kolik má řeka lagun a slepých ramen. I zde bylo velké množství
mrtvých stromů. Když jsme dojeli k jezeru, hledali jsme místo, odkud bychom
mohli pozorovat pelikány. Našli jsme krásnou písčitou pláž s dunami. A tak si
Lada užívala focení a já dostával auto ze zapeklité situace, jelikož jsme
trochu zapadli.
Nedaleko
bylo místo, kam jsme měli namířeno - národní park Murray river. Chvilku jsme
jeli i po nezpevněné silnici, než jsme se dostali k vedlejšímu ramenu řeky.
Mnoho zajímavého jsme tu neviděli, bylo tu docela mrtvo. A tak jsme jeli dál.
Radost nám udělal opět Scink uťatý (Tiliqua rugosa asper), který byl na
silnici. Znovu jsem ho chtěl dostat do bezpečí, ale tento byl o dost
agresivnější. Byl i rychlejší a tak ho stačilo jen trochu povzbudit a byl pryč.
Odjeli
jsme od řeky a pokračovali zemědělskou krajinnou. Projeli jsme hranici mezi
Jižní Austrálií a Victorií. Měli jsme trochu nahnáno, jelikož všude byly značky
upozorňující na nelegálnost převozu potravin, převážně ovoce. V celé oblasti
byla vyhlášena přísná karanténa. Obávali se zavlečení škůdců. Naštěstí nás
nikdo neprohledával a my jsme dorazili na hranici států Victoria a Nový Jižní
Wales. Přivítalo nás hraniční město Mildura. Trochu jsme se zde porozhlédli a
pak šli pozorovat řeku. Bylo na ní mnoho pelikánů. Nevěřili jsme, že můžeme
uprostřed města vidět tolik vodních ptáků. Odpoutali jsme se od řeky, která je
spoutaná lidskou silou. Je na ní mnoho jezů a ještě více zavlažovacích systémů.
Je to jedno z míst, kde probíhá boj o vodu mezi přírodou, zemědělci či
pastevci. Nasedli jsme do Mazlíka a vydali se 300 kilometrů
jižněji, kde se rozkládal národní park The Grampians. Nejdříve jsme, ale uložili
svá unavená těla na odpočívadle nedaleko hlavní silnice.
Ráno
nám tedy zbýval jen kousek jízdy k úpatí horského pohoří. Vydali jsme se do
útrob pohoří autem. Na nic jiného nám už nezbývala energie ani čas. Zastavili
jsme se nejdříve u vodopádů MacKenzie, které byli docela hezké. Na rozdíl od
zastávky u jezera Wartook, z kterého se vyklubala zavlažovací nádrž.
Další
naše kroky směřovali k vyhlídkám. Na té první jménem Reed jsme mohli pozorovat
celou oblast. Zalesněné kopce i údolí kontrastovalo se zemědělskou krajinou,
která obklopuje tento národní park. Stáli jsme na skalních výchozech a užívali
si poslední pohledy na nespoutanou přírodu Austrálie.
Zajeli
jsme opodál na vedlejší hřeben, z kterého byl výhled na přehradu a zemědělskou
krajinu. Tam jsme mnoho času nestrávili a jeli se kouknout na geologická útvar
Grand Canyon. Nebylo to špatné, ale svému jménu nedostál. Hlavní problém ale
byl, že jsme byli na pokraji svých sil. A tak jsme si to už vůbec neužívali.
Nasedli jsme do auta a jeli dál. Zemědělská krajina nás uspávala, ale
nevzdávali jsme to. Věděli jsme, že chceme ještě zažít poslední věc Great Ocean
Road.
12.
8. - 14. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat