Coober Pedy

Po několika dnech byl čas na delší přesun. Ale vůbec jsme nespěchali, byli jsme stále unavení ze včerejška, kdy jsme na přímém sluníčku strávili mnoho hodin. Vydali jsme se na východ kudy vedla hlavní silnice na jih. Za chvilku jsme se na ní napojili a uzavřeli tak pomyslný okruh ve středu australského kontinentu. Krajina se opět proměňovala. Střídalo se bezlesí s občasnými křovinami. Stále častěji jsme naráželi na planiny, které byly pokryté  jen trávou. Po docela krátkém čase jsme překročili hranice státu Jižní Austrálie. Byl to poslední stát, který jsme měli v úmyslu prozkoumat. Bohužel na Západní Austrálii jsme neměli dostatek času.

Samozřejmě, že jsme potkali i stromy. Vždy když měly příležitost, tak se vypínaly několik metrů nad terénem. Obsazovaly koryta vyschlých řek či úpatí kopců. Pár jich bylo i podél cest. Většinou byly tyto rozhledny obsazeny místními dravci. Vždy jsme zastavili, když jsme uviděli orla klínoocasého. Jeden sedět na špičce uschlého stromu. Bylo velice těžké zdokumentovat tyto vznešené, plaché tvory.

V polovině naší cesty jsme se zastavili u benzínky obklopené pár domy jménem Marla. Využili jsme toho, že tu bylo několik vzrostlých stromů, které nám poskytly stín. Nebyli jsme jediní, kdo tuto oázu dotovanou podzemí vodou využíval. Potkali jsme tu medosavku australskou (Manorina flavigula), která nám asistovala po celou dobu oběda.

Za tímto bodem se krajina začala měnit. Sypký písek či půdu vystřídali malé valounky, které pokrývaly nekonečnou rovnou pláň. Zde se už nedařilo stromům ani keřům. Dokonce i všudypřítomný koberec suché trávy zmizel. Bylo to tady. Vlil se nám do žil blahodárný pocit. Konečně jsme v pusté poušti.

Po 600 kilometrech jsme se blížili k  městu Coober Pedy. Okolo nás se začali zvedat veliké haldy, jako kdyby to byl pozůstatek z vymřelé megafauny. Tu však vyhubili původní obyvatelé před dávnou dobou. Ovšem nebyly to výtvory megakrtka ale lidí. Město Coober Pedy dostalo svůj název po zkomoleném Aboriginském „kupa piti“, což znamená běloch v díře. Bílí osadníci masově podléhali horečce. Nebyla to kupodivu ta zlatá, ale opálová. Neměli jsme mnoho času a tak jsme zajeli kousek za město a postavili si stan kousek od vyschlého potoka. Bylo zde pár stromů, které nás měli ochránit před větrem.

Po večeři jsme vytáhli hlavy ze stanu a pozorovali hvězdy. Moc jsme se na to těšili, jelikož pozorování hvězd v poušti je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Bohužel to nebylo takové, jaké jsme čekali. Slunce na jedné straně zapadalo a měsíc v úplňku zrovna vycházel. Byl jako druhé slunce zářil pronikavě žlutooranžovou barvou. Nikdy jsme takový měsíc nezažili.

Ráno jsme se procházeli okolo vyschlého potoka. Stačilo se jen blíže kouknout a člověk zjistil kolik pouštních květin zde kvetlo. Zanedlouho jsme vyrazili zpátky do města. Lada chtěla využít příležitosti. Přeci jenom jsme se nacházeli na místě, kde se vytěží 85% opálů na světě. V těchto končinách bylo před 150 miliony let moře, které vyschlo. Klimatické změny způsobily rozkolísanost hladiny podzemí vody, díky které se roztoky křemíku dostávaly do dutin pod povrchem a usazovaly se. A po mnoha milionech let tu teď bílí člověk v dírách kope ony třpytivé kameny. Turista má proto zakázáno chodit po okolí, jelikož může spadnout do jedné z nesčetných děr.

I my jsme se vydali zkusit štěstí do dolu pro veřejnost. Vzali jsme co nám přišlo pod ruku a šli jsme dolovat. Lada usilovně vyhrabávala lžičkou na kiwi drť.  Po necelé hodině jsme to vzdali a šli jsme si koupit něco do obchodu. Ladě se nejvíce líbil řecký rodinný podnik, kde nakoupila spoustu dárků. I já jsem nakonec neodolal a koupil jich pár. Jak maminka, tak syn byli rození obchodníci. Hned ukazovali spoustu druhů náušnic tak i přívěšků. K nákupu jsme dostali i několik dárků, jako byly malé zkameněliny nebo opály, které nemají žádnou hodnotu, protože jsou bez barvy.

Vydali jsme se do útrob města, které je z velké části v podzemí. I v dnešních dnech zde žije víc jak polovina lidí pod povrchem. Chrání se jak před spalujícím sluncem v létě, tak před chladem v zimních nocích. Nám ale přišel nejhorší vítr, který nezadržitelně vál nad plochou plání bez vegetace. Malé kamínky byly jak peeling. Bylo to opravdu nepříjemné místo pro velice tvrdé nátury.

 Zalezli jsme pod zem, kde se nacházelo muzeum, zjistil jsme vše o opálech. Hlavně jak poznat ten kvalitní. To jsou takzvané solidní opály, které jsou složené celé z opálu a mají krásné barvy do modra. Velice často se prodávají dublety, které mají jen vrchní vrstvu z opálu nebo triplety. V těch je jen slabounká vrstva opálu mezi výplní. Pokochali jsem se vzácnými kusy opálů nebo opalizovanými mušlemi či dinosauřími kostmi. Dokonce zde našli nový druh dinosaura. Nakonec  jsme zašli do kostela. Takový jsme ještě neviděli, byl to podzemní kostel svatého Paula.

Nastal čas vyjet dál. A opět jiným směrem než jsme plánovali. Měli jsme dobrý čas (v harmonogramu cesty nám přebýval půl den) a tak jsme se rozhodli pro odbočku z hlavní silnice k jednomu ze zázraků zdejšího kontinentu. Vyjeli jsme na východ do pusté krajiny. Netrvalo dlouho a potkali jsme nejdelší plot na planetě, který zamezuje dingům vstup do jihovýchodní Austrálie. Farmáři tím chrání svá stáda ovcí.

Byl jsem v sedmém nebi, krajina byla bez vegetace. Občas sem tam vzdoroval trs trávy, ale já měl konečně onen pocit pravé drsné pustiny. Většinou jsme projížděli planinou, jejíž povrch tvořily malé oblé kameny, ale nebylo tomu vždy. Narazili jsme i na nevelké stolové kopce, které stále odolávaly zdejším vichrům.

Jinde byly vidět ploché pánve, které se možná někdy i zaplní vodou. Podle toho, jak se měnilo podloží, měnil se i charakter krajiny. A tak jsme se dostali i k mým vysněným rudým dunám. Už jsme nepotřebovali vidět více. Vtom jsme uviděli na obzoru blázna. Jel touhle pustinou na kole. Po krátkém povídání jsme zjistili, že vyjel ze Sydney. Měl za sebou dlouhou cestu a jeho odlupující se kůže z rozpraskaných rukou vlála ve větru. Neměl to lehké, postěžoval si nám, že ujel 30 kilometrů na severozápad a pak se musel vrátit. Vítr byl tak silný, že nedokázal proti němu na pláních jet.  Rozloučili jsme se a popřáli mu hodně štěstí. Opravdu ho potřeboval.

Ujeli jsme ještě kus a sjeli z cesty. Nedaleko byla bývalá železniční stanice Curdimurka. Zastavili jsme u chátrajících budov a prozkoumali možnosti ubytování. Nakonec jsme se rozhodli postavit stan venku, jelikož uvnitř by mohli být hadi a jiní živočichové. Společnost nám dělali papoušci Galah, kteří si udělali hnízdo ve staré střeše. Příroda využije vše, když se jí dá čas a klid.

8. 8. - 9. 8. 2017