Poslední
přesun se blížil. Auto potřebovalo údržbu stejně jako my. Ale na nás nebyl čas.
Jako první jsme nechali vyměnit gumy. Následně jsme objížděli jedno vrakoviště
za druhým. Hned vtom prvním jsme mysleli, že máme vyhráno. Sice jsme tam
dlouhou chvíli čekali, ale přinesli nám, jak přední blatník, tak zadní. To byly
nejdůležitější součástky, které chyběly. Bohužel ten přední byl rozbitý. A tak
jsme jeli od vrakoviště k vrakovišti. Nakonec nás poslali do města Ballarat.
Tam jsme opravdu měli štěstí a koupili jsme onen přední blatník. Dali nám číslo
na autoservis a během chvilky jsme měli díly namontované. Jediné, co nám
chybělo, byly přední krytky, kde mohou být světla. Bohužel je nikde neměli.
Hold zůstaly někde na prašné cestě v centrální Austrálii. Lada našla ještě
jedno místo, kde by je mohli mít. Bylo v útrobách velkoměsta Melbourne. Není se
čemu divit, že jsem dostal málem záchvat z kolon ve městě. Vždyť jsme byli
zvyklí na jednu pumpu a pár domů okolo. Nicméně jsme zdárně dorazili na místo,
kde měli zavřeno. Byli jsme už unavení a tak jsme se rozjeli za bratrem tety Maree,
který zde žil. Když jsme přijeli k Vincentovi a jeho ženě Bev, tak nás
přivítali i milé úsměvy strejdy Harryho a Maree. Změnili se jim plány a byli na
cestě do Canberry. Měli jsme tedy příležitost předat auto Harrymu osobně.
Jelikož jsme se na tom předtím domluvili. Trochu jsme se styděli, protože byl
Mazlík jak prase.
Celý
večer jsme si příjemně povídali. Vyprávěli jsme naše zážitky z cest. Opravdu
jsme toho zažili hodně a tak večer uplynul jako voda. Vincentovi se podařilo
nás úžasně překvapit. Po tom, co jsme jedli rýži nebo těstoviny, jsme měli před
sebou vepřové s knedlíkem a zelím. Po roce a půl jsem viděl houskový knedlík.
Ten pocit si ho namočit do omáčky a vychutnat, byl tak zvláštní. Vincent nám
dal na talíř obrovské porce. Byl to boj sníst talíř překypující skvělým jídlem.
Ale oba jsme to zvládli. Taková dobrůtka se přeci na stole nenechává.
Další
den jsme museli hnout zadkem. Měli jsme dlouhý seznam co musíme udělat.
Nejdříve jsme začali trošku balit. Vincent nám k tomu udělal skvělou snídani.
Vajíčka se slaninou jsme také neměli moc často. A určitě ne tak dobré, jako je
dělal on. Vydali jsme se na první okruh po městě. Došli jsme si na poštu a
chtěli uložit peníze. Zjistili jsme, že uložit si hotovost nebude tak lehké,
trvalo nám to přes hodinu a prošli jsme několik bank. Nakonec jsme to zvládli.
Ale cítili jsme se jak lidé, kteří podporují terorizmus a chtějí peníze poslat
někam na válku. Poté jsme dali do kupy Mazlíka. Nejdříve jsme ho vysáli zevnitř
a potom zajeli do automyčky. Nutno podotknout, že automyčka neodvedla dobrou
práci. Ale neměli jsme čas na to omýt auto ručně.
Dojeli
jsme zpátky a zabalili krabici o hmotnosti 19 kilo. Bylo znát, že jsme domů
posílali pohory, jedna bota totiž váží okolo tří kilo. A už jsme krabici jeli
poslat do Evropy. Měla před sebou dlouhou tříměsíční cestu po moři. Když Lada
dobalila zbytek věcí nechápal jsem, jak to že máme stále napěchované krosny i
příruční zavazadla. Přeci jenom jsme poslali do Evropy skoro 40 kilo věcí. Já
jsem se pral se zálohováním fotek a videí. Ani jsme se nenadáli a byl večer.
Jsme ještě rezervovali několik hotelů a letenku. Vincent mezitím udělal opět
vynikající jídlo. Na stole jsme měli sekanou. Opět jsme se přejedli. Lada to
tentokrát ani nedojedla. Já jsem to měl jen tak tak. Šli jsme brzo spát,
jelikož jsme vstávali hodně časně.
Budíček
začal zvonit v 4:30 a za hodinu už jsme byli v autě. V klidu jsme dojeli na
letiště a rozloučili se. Naštěstí to bylo rychlé a emoce nemohly propuknout na
plno. Bude se nám hodně stýskat po úžasných lidech z druhého konce světa.
Vzlétli jsme a pozorovali Australskou pevninu. Netrvalo dlouho a zahlédli jsme
rudé pouště, mezi kterými se bíle třpytila vyschlá jezera. Hlavou se nám honila
stále jedna věc. Kudy asi vedla cestička, kterou jsme zdolávali tento kontinent
na čtyřech kolech ?
Hrubý
náčrt celé cesty za 6 týdnů.
16.
8. - 18. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat