Tak jsme ho viděli!

  

Probudili jsme se do mlhy, která se usídlila nad zátokou. Neviděli jsme pořádně ani na 10 metrů a před sebou jsme měli cestu k nejvyšší hoře na severu. Cesta nám měla zabrat 10 hodin a tak jsme vyrazili brzo ráno. Bylo vidět už od začátku, že tady mnoho lidí nepotkáme. A to se nám potvrdilo po pár kilometrech, když jsme dorazili do lesa. Cesta byla blátivá a mnohdy ani nepřipomínala pěšinu. Občas se i ztratila v porostu kapradí. Bylo to velice namáhavé, než jsme se dostali k sedlu. Mohli jsme si vždy vybrat, jestli šlápneme do louže, bahna nebo na kluzký kořen. Těch pár kilometrů jsme hodně brblali, ale za dvě hodiny jsme to zvládli. Pak už nás cesta vedla po hřebenu místního masivu. Cesta ušla, ale nebyli zde žádné výhledy jen hustý prales. Bohužel jsme zase slyšeli jen ticho. I tento kout stihli zlikvidovat přivlečení predátoři. Lada už mlela s posledního a čas se nám krátil, měli jsme posledních pár desítek minut dorazit na vrchol. Ten jsme nemohli stále najít. Furt jsme si říkali, to musí být tenhle vrchol a několikrát jsme zase sestoupili, šplhali na další a občas jsme prolezli nějakým tím vyvráceným stromem. Nakonec jsme na jeden došli a bylo to tam.

Cedule s označením nejvyšší hory na severu severního ostrova. Všude okolo byl prales a tak jsme si vyhlídku neužili, holt Te Raupua má jen 781 metrů. Při návratu jsme viděli stádo prasat, které zdejší lesy ve velkém devastují. Lada ke konci cesty špatně došlápla a tak se spíše belhala. Naštěstí to nebylo nic vážného i tak jsme stihli dorazit o 3 hodiny dříve, než jsme plánovali.

 Jeli jsme směrem na jih přes Waipoua Forest a hledali kemp. Cestou jsme se ještě zastavili u jedné rozhledny, která nebyla moc povedená a tak jsme jeli dál.

Ke konci dne jsme nemohli najít pěkný kemp a tak jsme si zajeli trošku mimo trasu. Měli jsme obrovské štěstí. Našli jsme příjemný kemp u jednoho z nejstarších chráněných území na Novém Zélandu specializující se i na ohrožené kiwi. Bohužel jsme byli z výletu úplně hotoví a tak jsme neměli energii v noci prohánět tohoto nočního nelétavého ptáka. Druhý den ráno jsme zaslechli, že v noci někdo toto legendární zvířátko viděl. Rozhodli jsme se, že se sem večer vrátíme. Byl ale čas jít na výpravu do Waipoua Forest.

 Části tohoto pralesa hluboko v horách byly až do dnešních dnů ušetřeny před dřevařským průmyslem. Bohužel i tak tento unikát pomalu umírá. Má to více důvodů. Především prales potřebuje ke své obnově i ptactvo, které roznáší semena místních druhů flory. Bohužel lesem se spíše prohání prasata, possumi, krysy a kuny nežli ptáci. A ta druhá je, že místního „Pána lesa“ tedy stromy Kauri postihla Kauri dieback, kterou rozpoznali v roce 2008. Jedná se o Fytoftorovou kořenovou hnilobu způsobenou patogenem (Phytophthora). Opět zavlečený druh, který je rovněž zodpovědný za mnoho ekologických katastrof po celém světě a je jedním z nejvíce invazní organismů světa.

Dojeli jsme k parkovišti vedoucí k Tane Mahuta (Lord of the forest). Tento největší Kauti strom jsme obdivovali. Byl vysoký, statný a na první pohled i zdravý. Naše obdivování a focení přerušila žena, která pomalu začala mít hysterický záchvat a neměla daleko k tomu, aby začala plakat. Říkala svému muži „Vidíš to, co s ním udělali. Přivedli pěšinu těsně k němu a teď je nemocný a umírá. On umírá.“

Neberte to na lehkou váhu, místní lidé přebrali dost z maorské kultury a přírody si váží. Některá místa mají právo občana a tak se není čemu divit, když tento „občan“ pán všech pralesů Nového Zélandu umírá. Ano může za to nemoc, kterou jsem výše zmiňoval. Stačí přenést pár drobků půdy na vašich podrážkách. Z nakaženého místa na druhé a je pohroma hotova. Není se proto čemu divit, že když přilétáte na Zéland, musíte mít boty vyčištěné zubním kartáčkem a dezinfikované.

Manžel nám vysvětlil, že zde byli před 50 lety a tehdy byl majestátný. Opravdu když se člověk zahleděl do koruny, viděl, že mu padá jedna větev za druhou. A nebyly malé, měly tak  metr v průměru. Rostly tu po 2000 let mnohé i déle. Stačí jedno nebo dvě století s lidským druhem a je z nich historie. 

Na cestě jsme potkali i Te Matua Ngahere (Father of the Forest), který je druhý největší. Cesta nás zavedla i k mnohým dalším. Nakonec jsme došli ke stromu Yakas, kterého jsme se mohli i dotknout. Laděnka si vzala na památku i kus opadávající kůry.

Při cestě zpátky do kempu jsme se zastavili u pláže a koukali jsme se na lachtany. Měli jsme toho dost, jeli jsme odpočívat do kempu. Museli jsme načerpat síly na noc. Bohužel i bohudík jsme potkali rangera, který si chtěl hodně povídat. A tak naše zamýšlené odpolední usnutí bylo to tam. Ale dozvěděli jsme se, kdy máme vyjít na Kiwi a na kterých místech se zdržují.

Nastal Den D hodina H minuta M. Vyšli jsme. Před vstupem do lesa jsme si očistili a dezinfikovali obuv na místě k tomu připraveném a určeném. Jako každý zodpovědný turista. Nasadili jsme si čelovky a přes ně přetáhli červený igelit. Aby světlo změnilo barvu, která ptákům nevadí. Ušli jsme snad jen sto metrů a zaslechli jsme křupání větviček. Byli jsme úplně potichu strnulí a čekali jsme, jestli něco uvidíme. Vynořil se první. To divné zvíře pomalu našlapovalo a dělalo velký randál. Viděli jsme jeho dlouhý zobák, kterým hledá hmyz a brouky pod listím. I jeho veliké hmatové chlupy okolo zobáku. Byl úžasný, stáli jsme tam mlčky a drželi jsme se za ruce a pevně je stiskli. Byli jsme tak šťastní. Neušli jsme snad ani deset metrů a byl tam další, asi to byl páreček. Šli jsme potom další hodinu nočním lesem a poslouchali šustění v podrostu. Zastavili jsme se a svítili na místo, odkud přišlo nějaké křupnutí větvičky. Bohužel, i když jsme byli trpěliví a čekali jsme, jestli se přiblíží nějaký kiwi. Neviděli jsme už žádného. Ale to nám nevadilo i tak je to obrovská vzácnost vidět tento rozmar evoluce ve volné přírodě. Jeden z hlavních úkolů co vidět na Zélandu máme za sebou. Po příchodu do kempu jsme to museli oslavit. Vytáhli jsme naší hruškovici a dopili ji. Jelikož jsme tvrdý alkohol měli po několika měsících tak ta malá lahvička s námi pořádně zamávala. Po dopití nás ještě čekalo si vychutnat naložené hrušky.

Ráno jsme si šli projít do Trounson Kauri Park znova, abychom viděli lépe, místo kde jsme potkali tohoto vzácného tvora. Prales vypadal zdravě a bylo v něm slyšet ptačí zpěv. Bylo znát, že se tu pár desítek let již starají o přírodu a snaží se vyhubit všechny zavlečené šelmy. Cestou jsme potkali informační chajdu, kde bylo spousta informací o ochraně přírody. To že kočky jsou zodpovědné za mnoho úmrtí vzácných ptáků, jsme věděli, ale že pejskové zabili přes 75% všech místních kiwi, nás překvapilo. Je to pro ně hodně lehká kořist.

Vydali jsme se na jih okolo pobřeží. Lesy vystřídali farmy a tak jsme se nikde nezastavovali. Až do doby kdy jsme jeli okolo Wairoa river. U ní čněla skála žádající si o výstup. Maungaraho nás moc nepotěšila, protože byl na ní zakázaný vstup a tak jsme raději jeli dál. Po cestě jsme však narazili na dalšího adepta, kterého jsme chtěli pokořit. Tokatoka která se také čněla nad řekou, slibovala výhled do okolí a tak jsme vyrazili. Z vrcholu jsme pozorovali pastviny kam, až oko dohlédlo. Říkali jsme si, jaké by to tu asi bylo, kdyby zde byl původní prales. To už jsme ale měli namířeno do místního Kauri muzea. To nám odpovědělo na otázku, jak se z pralesa stala pastvina.

O tomto muzeu by se dalo psát mnoho. Bylo zde osvětleno, jak lidé vykáceli prales kvůli krásnému dřevu, které rozvezli do světa. Protože došlo zlato. Když došlo dřevo, začali kopat v zemi, aby našli jantar z kauri stromů. Po jantaru začali těžit dřevo uvězněné v bažinách, které se díky nedostatku vzduchu nerozložilo. A jako poslední hřebík do rakve těžili z přeživších stromů mízu tedy kaučuk. Čímž je vykrváceli až k smrti. A potom se přesunuli dál, protože stáda dobytka tolik lidí neuživili. Bylo to jedno z nejlepších muzeí, které jsem v životě navštívil. Bohužel jsem po tomto zážitku měl dost špatnou náladu. Protože přesně to samé se teď odehrává v Indonésii, jen místo krav jsou palmy olejné. 

18. 8. - 21. 8. 2016

Okoli Whangarei

Blížilo se odpoledne a my jsme byli na cestě do Tutukaka, kde jsme si chtěli prohlédnout další kus rozeklaného pobřeží a okružní jízdou se vrátit do Whangarei. Lada nám cestou našla další místo k zastavení. Sice bylo opodál u Whananaki, ale slibovalo nejdelší pěší most jižní polokoule. A tak jsme se tam rozjeli. Most překlenoval řeku, která zde ústila do moře. Byl dřevěný a bylo vidět, že má toho dost za sebou. Ale překonat jeho délku 395 metrů nám i chvilku trvalo. Nicméně jsme se vrátili zpět na trasu k pobřeží. Tato cesta je označována jako jedna z nejkrásnějších na Novém Zélandu. Opravdu na nás zapůsobila. Dorazili jsme do rozeklaného pobřeží, které je plné malých nádherných pláží. Ale to co jsem, láká turisty, jsou útesy. Teda spíše to co je pod nimi. Je to totiž jedna z nejlepších lokalit na potápění. Místní vody prý překypují životem. Ale bohužel jsme to neozkoušeli, přeci jenom si to v zimě odpustíme a možná počkáme na teplé proudy. Snad to zkusíme v létě, až připlují další druhy, protože oceán bude teplejší. Opustili jsme Sandy Bay a dojeli do Whale Bay a udělali jsme si pohodovou procházku po útesech. Opet nás uchvacovala vegetace okolo pobřeží a hlavně kvetoucí stromy puriri . Následně jsme přejeli do Tutukaka a vyšli jsme si na maják na „polostrově“. Bylo to úplně bez problému, nechápali jsme proč je na mapách značen jako ostrov.

Pokochali jsme se výhledem na rozeklané pobřeží a pak jsme pochopili. Příliv byl neuvěřitelně rychlí, kde jsme šli suchou nohou, bylo skoro o půl metru více vody. Zbýval jen úzký pás, který ještě nepohltilo moře. Jelikož jsme po útesu nechtěli jít na boso, tak jsme museli některé již zaplavené části přeskakovat. A to se pečlivě plánovalo. Útes byl nad vodou jen pár sekund, než přišla další vlna. A příliv stále stoupal a tak nebylo času nazbyt. Já jsem to přeskočil docela v pohodě, čekal jsem sice asi dvě minuty, než budu mít aspoň pár sekund na to přeskákat, ale podařilo se to. Jen trochu jsem byl mokrý, protože výčnělky které jsem bral za bezpečné a dostatečně nad vodou už také mizely pod vlnami. Lada na tom byla o poznání hůř. Šla až po mě a také se ještě déle rozmýšlela než já. Soustředila se na vlny, které šly zprava, a konečně viděla skulinku. Při prvním skoku jí sejmula vlna zleva a tak měla boty zase úplně durch. Nečekaně.

Odklonili jsme se od členitého pobřeží a jeli směrem do Whangarei. Cestou jsme si dali fish and chips. Tuto nechutnou mastnou břečku jsme ani nesnědli, budiž toto místo zapomenuto. Bléé ještě teď je mi blbě. Dorazili jsme do kempu, který byl kousek od proslulých vodopádů ve Whangarei. Již byla tma a tak jsme zase stan stavěli v noci. Pokecali jsme si s neuvěřitelně ukecanými recepčními a dozvěděli se o městě, i co jsme nechtěli. Odměnou nám bylo spa. To jsme si opravdu po náročných dnech užili, mělo snad 35 stupňů.

Ráno jsme si udělali procházku k vodopádům, které byli vzdálené sotva pět minut chůze. A kvůli tomu jsme měli stan mokrý, že by se dal ždímat. Takovou rosu jsme ještě nezažili. Vodopády byly krásné, sice bylo všude plno turistů, ale to se dalo čekat, když jsme byli kousek od centra města. Cesta nás vedla okolo řeky po proudu. Zanedlouho jsme dorazili do lesa plného Kauri stromů. Lesem vedli různé cestičky a mosty, které nám dávali nadhled nad místní florou. Procházka se nám moc líbila, ale měli jsme naspěch. Jeli jsme do Whangarei Heads.

Tato skaliska se tyčí u vstupu do zátoky a jsou pozůstatkem vulkanické činnosti. Dojeli jsme pod horu Manaia. Tyčila se nad námi skaliska připomínající hlavy. Od toho asi ten název celé oblasti.  Vyšli jsme nahoru a já začal počítat schody. Bylo nám totiž řečeno, že jich nahoru vede strašně moc a tak jsme 1130 schodů zdolali asi za třicet minutek. U vrcholu nás čekala dřevěná plošina, z níž byla vcelku dobrá vyhlídka. To nám ovšem nestačilo a raději  jsme šli jednou zakázanou cestičkou a vydali jsme se blíže k vrcholu. Zastavili jsme se  kousek od vrcholu, protože tam začínalo šplhání pod několika set metrovou propastí.  Nemusíme přeci zkusit všechno J .

Vydali jsme se tedy na další skalisko, které bylo asi 10km daleko. Strážilo vstup do zátoky. Po krátkém přiblížení autem jsme se vydali opět nahoru. Naštěstí sem tolik turistů nechodilo a tak i terén byl o poznání horší.  A příroda krásnější. První zastávku jsme si udělali na vrcholu hřebene. Lehli jsme si na balvan vyčnívající z lesa a kochali jsme se nádherným výhledem.

Netušili jsme, že nás čeká ještě úžasnější místo. Asi po hodinovém zdolávání cestičky klikatící se po hřebeni jsme narazili na místo, kam se dalo vyšplhat. Měl jsem trochu bobky, ale nakonec to s obezřetností šlo. Lada byla rozpačitá, jestli se má zamnou vydat nebo ne. Nakonec překonala svůj strach a začala lézt za mnou. Byla to hlava asi jen 10 metrů v průměru a 20metrů vysoká. Skála byla vyleštěná od předchozích lezců, ale bylo na ní dost úchytů. Když jsme stanuli na vrcholu, začal s námi cloumat vítr jdoucí od oceánu.  Viděli jsme, jak mraky narážejí do Bream head a jdou vertikálně 476m nahoru, kde nás obtékaly. Byl to nádherný pohled. Stačilo se jen trochu vyklonit a vítr vás pořádně učesal a k tomu ještě jsme měli pod sebou skoro půl kilometrový sešup až k oceánu.  Lada se necítila na dvou metrech čtverečních, který nám vrchol nabízel úplně komfortně. Vydali jsme se tedy dolů k oceánu. Došli jsme k pláži a poté jsme se vydali k parkovišti. Já jsem spatřil místní slípky a dobrých 10 minut jsem je honil s kamerou.

Večer jsme zakončili zase v kempu ve Whangarei. Za odměnu jsme si dali steak a zakončili další úžasný den na cestách. Ráno jsme si udělali procházku po Whangarei. Především kolem přístavu a kaváren okolo něj. Kde jsme i na chvilku zakotvili. Opět jsme byli z města nadšení. Ale cesta nás vedla dál.  Ještě jsme si udělali krátkou zastávku v botanické zahradě zaměřené na kapradiny. Moc nás neuchvátila, bylo totiž vidět, že nemají dostatek peněz na údržbu.

Jeli jsme zpátky na sever k Ruapekapeka Pa. Neviděli jsme zde skoro nic. Jen základy bývalého dřevěného opevnění. Ty zde zanechali Maorové, kteří zde prohráli bitvu o sever v roce 1846. No co si budeme povídat myslím, že evropští válečníci měli dost zkušeností s opravdovými hrady. Takže jim těch pár prkének asi nedalo moc práci rozbořit.

Cesta nás vedla dále na západ. Projeli jsme okolo krásného kostelíka v Pakaraka, až do přístavního městečka Rawene. To leží v zátoce, která zasahuje 30 kilometrů do pevniny. Zde jsme se jen otočili a jeli ke Koutu, které leží skoro až na západním pobřeží. Vydali jsme se na pláž a hledali kulaté balvany. Po pár set metrech jsme našli první známky. Nakonec jsme je našli, byly opravdu úplně kulaté, další geologická rarita.

 Konec dne jsme zakončili na západním pobřeží při západu slunce a opět jsme se kochali. Měli jsme výhled na písečnou kosu s obrovskými dunami a záliv střetávající se s mořem. 

16. 8. - 17. 8. 2016

Cape Brett Track

Opět jsme vyrazili brzo ráno. Nový den nás přivítal východem slunce, který spíše vypadal jako ohromný požár na obzoru. Od Kyly jsme jeli rovnou do 100 kilometrů vzdáleného městečka Paihia. V tomto městečku jsme se zdrželi jen krátce. A udělali jsme si jen krátký výlet nad město. Bohužel počasí nám opět nepřálo. A tak jsme jeli do přístavu a vjeli na přívoz. Je to nejjednodušší a nejlevnější způsob jak se dostat s autem na druhou stanu Bay of Islands. Za pár minut jsme již byli v městečku Russell. Sedli jsme si do kavárny v historickém centru a nasávali atmosféru prvního hlavního města Nového Zélandu. Ano tady se začala psát historie bělošských osadníků, zde bylo centrum moci. Tedy až do doby než vypukla zlatá horečka jižněji a hlavní město se posunulo do Aucklandu a posléze do dnešního Wellingtonu.

Vydali jsme se nad město, kde byla krásná vyhlídka. Ale také se tu psala historie jedné z válek mezi místními a nově příchozími takzvaná Flagstaff War. Sporů bylo mezi Maory a zlata, velryb, dřeva a chtivými bělochy hodně. Nejvíce asi kvůli vlastnění půdy. Jelikož Maorové nechápali, jak může někdo vlastnit kus půdy. Vždy to brali jako „pronájem“. Což vedlo k mnoha válkám, na jejichž konci běloši zkonfiskovali většinu půdy. Což nebylo zas tak těžké, protože Maorů nebylo zas tak mnoho. Bylo jich tu 100 000, než přijeli Evropané. Nejdříve se povraždili mezi sebou, když jim Evropané přivezli střelné zbraně. Pak nějaké ty nemoci. A následně se do toho pustili i Evropané, až jich bylo okolo 40 000 v roce 1880. Ale furt jsou na tom lépe než původní obyvatelé Austrálie, jejichž kultura prakticky už neexistuje. V roce 2006 jich na Novém Zélandu žilo skoro 600 tisíc.

Vydali jsme se dál podél pobřeží až k Hauai Bay, kde byl kemp, ale také konec cesty. Ale to nám nevadilo na další den už jsme měli naplánováno jít po svých, čekal nás Cape Brett Track. Aneb 17 kilometrů na konec světa a 17 kilometrů zase zpátky. Večer jsme se šli kouknout na začátek cesty a koukali jsme na ten úzký hornatý výběžek, který se chystáme zdolat. Ráno jsme měli docela hektické, protože jsme si zapomněli zařídit vstupní heslo do chaty na konci poloostrova. Naštěstí to Lada vyřídila, i když musela volat na centrálu až ve Wellingtonu, protože byl víkend. Já jsem zatím pozoroval, jak přistává vrtulník a převáží vybavení pro lovce. Byli to lovci prasat, které dělají neuvěřitelné problémy původním druhům. S jedním jsme se zapovídali a ten nám řekl, že na celém poloostrově budou honit asi 3 prasata. Tak jsme jim popřáli hodně štěstí se stopováním. Ještě naposledy jsme zkontrolovali počasí a opět nás předpověď překvapila. Každým dnem se diametrálně měnila až jsme usoudili, že někde musí sedět nějaký ožralý Maor, který přes noc vytvoří katastrofickou nebo příliš optimistickou předpověď.

Nastala konečně ta chvíle, vyšli jsme. Na začátku cesty nás přivítala tabule, jestli jsme zaplatili za vstup na tuto cestu. Ano i za to se tu platí za to, že vstoupíte na cizí pozemek. Který tady vlastní Maorové. Myslím, že už chápou co je to vlastnictví půdy J.

Nejdříve jsme vyšplhali na 345m vysokou Pukehuia a viděli jsme Bay of Islands hezky z výšky. Cesta pak pokračovala dolu pak nahoru a tak asi desetkrát dokola. Nejdříve jsme viděli všude pasti na possumi a krysy, pak dokonce plot proti prasatům, psům a jiným neřádům. A pak to pomalu začalo. Byla to symfonie. Konečně jsme si připadali jak Charles Darwin, když připlul na Nový Zéland. Konečně les ožil hudbou. Dosud jsme les zažili jen plný přivlečených dravců, ale ne místních ptáků. Slyšeli jsme především Tuiho. Ale naskytl se nám pohled na odpočívající sovu Ruru (Ninox novaeseelandiae).

Udělali jsme si ještě odbočku na Deep Water Cove. U pláže jsme pozorovali umírajícího mořského ptáka. Trochu mě to rozhodilo, až sem na pláži nechal sluneční brýle. Ale toho jsem si všimnul, až když jsme byli skoro na konci cesty. Posledních pár kilometrů jsme už trochu pajdali, ale nakonec jsme dorazili. Naštěstí jsme se do Chajdy dostali. Měli jsme ještě čas a tak jsme se šli kouknout na pobřeží. Společnost nám tam dělali lachtani, kteří byli velice zvědaví a připlavali skoro až k nám. Hráli si a užívali si každou vlnku u pobřeží.  Nastal čas se jít ubytovat. Trochu jsme se opláchli v umyvadle, protože jsme byli dost zpocení. Nedovedeme si představit tohle jít v létě. To bychom asi chcípli. Každopádně jsme si uvařili těstoviny a čaj. Těstoviny byli dobré pěkně slané, ale ten čaj to byl hnus. Konečně jsme zcela chápali, proč si máme vzít dostatek vody. Voda která byla dešťová ze střechy, byla i tak strašně slaná. Bylo vidět, že všude kolem nás byl jen oceán.

Ráno jsme si přivstali a vyrazili kousek od chajdy pozorovat svítání. Myslím, že ani tisíc slov by nebylo dost na to popsat, jak krásné bylo. Prostě to nejhezčí svítání v mém životě.

Vydali jsme se zpátky křovinami, až jsme byli opět v lese plném štěbetajících ptáků. Já jsem si udělal zacházku na pláž, kde jsem nechal brýle. Obešel jsem ptáčka, který to měl už za sebou. Sebral jsem brýle a vyběhnul zpátky na kopec, kde na mě čekala Lada.  Po pár hodinách jsme byli zpátky u auta a vydali jsme se na dalši cestu.

Cílem byl kemp v Puriri Bay na poloostrově blízko městečka Whangaruru. Dojeli jsme tam navečer a ubytovali jsme se. Užili jsme si studenou sprchu a na doporučení správce campu jsme se vydali v noci lovit Kiwiho.  Bohužel jsem byl tak unavený, že jsme to moc dlouho nevydrželi. Slyšeli jsme cosi šustit v křoví, ale neviděli jsme nic. Snad budeme mít štěstí někdy příště.

Ráno jsme si udělali procházku okolo kempu Whangaruru North Head walking tracks, která nás moc neoslovila. Spíše se nám líbila zátoka Bland Bay. Vydali jižněji prozkoumat další kus pobřeží a město Whangarei. 

13. 8. - 15. 8. 2016

Blodění v okolí Raetea

Cesta nás vedla na úpatí Ninety Mile Beach. V městečku Ahipara jsme dojeli do kempu a dali si zaslouženou sprchu. Při průjezdu městem Kaitaia jsme narazili na kino. A tak jsme se na večer sem vrátili a užili si kulturní zážitek za účasti pana Spoka a jeho dobrodružství v dálném vesmíru. Kinem jsme i oslavili Ladin svátek.

Další den jsme si udělali zajížďku na Tauroa Peninsula. Chtěli jsme dojet na vrchol kopce a pokochat se výhledem. Bohužel nezpevněná cesta vedla zjevně po soukromém Maorském území. Kyla nám vyprávěla mnoho o maorské kultuře, i problémech které mají. Obecně se začleňují hůře do společnosti a někteří nedocházejí řádně ani do základní školy. A tak je zde i problematika gangů. Jednou jí vyděsila policejní helikoptéra, která létala kousek od její farmy. Druhého dne se od sousedů dověděla, že z výšky stříkali pesticidem pole marihuany, aby nemohlo dojít ke sklizni. Při vzpomínce na tuto historku jsme raději auto otočili, než abychom narazili na nějakou plantáž marihuany a její obhospodařovatele. No nevadí, další cíl byla nejvyšší hora v okolí Raetea.

Nejdřív jsme se k ní chtěli dostat z jihu, cesta nás dovedla na začátek silnice pro auta s náhonem na všechny čtyři kola. No těch už jsme projeli hromadu, nebylo čeho se bát. Tak to byla chyba, cítili jsme se skoro jak ti maníci co jezdí trabantem po celém světě. Cesta byla čím dál horší. Dřeli jsme podvozkem o cestu. Byli v ní vyježděné koleje od traktoru. Nedávno tu někdo vytěžil pěkný kus lesa a tak čím jsme byli výš, tím míň nám bouchali kameny do výfuku. Ale za to byla cesta bahnitější a koleje hlubší. Už se tomu nedalo ani říkat cesta, jelikož to bylo jen něco, kudy jednou před pár týdny projel traktor. No byli jsme v prdeli a tak jsme to vzdali. Já se vší zručností odcouval pár set metrů, naštěstí jsme se otočili.  A mohli jsme jet zpátky. Vůbec se mi do toho nechtělo zase půl hodiny tou šílenou cestou. Úplně mě to bolelo za našeho mazlíka zase ty šutry bouchající do podvozku.

No nevadí přece to nebudeme vzdávat předčasně. Vzali jsme to cestičkou, která byla jen o málo lepší nežli ta předešlá. Aspoň v ní nebyli koleje. Každopádně objet horský masiv po 30 kilometrů dlouhé cestičce nám trvalo více jak hodinu. Jedna serpentýna střídala druhou, v některých místech by se sotva vyhnula dvě auta, ale ty pohledy ze srázu dolů do kamenitého údolí byly dech beroucí. Byli jsme z toho docela hotoví, od té doby se pečlivěji koukáme, kudy pojedeme. Jelikož někdy ta nejkratší cesta opravdu není ta nejrychlejší. Opět jsme dojeli do oblasti, která byla blízko výstupu k hoře. Ale ne dost blízko, abychom to stihli tentýž den. A tak jsem přejel potok a vydal se opět po šílené cestě nahoru. A vtom už jsem zase couval zpátky. Přede mnou zastavil motorkář s tím, že za ním jedou další auta. Na téhle cestě bychom se opravdu sobě nevyhnuli. Každopádně jsme si s klukama popovídali a bylo nám doporučeno, že s tím naším autem bychom to nezvládli. No v porovnání s těmi jejich to bylo dost zřejmé. Bylo to asi, jako když vedle sebe postavíte dědečka opírajícího se o hůl a atleta v nejlepším věku. No nebudeme to přece vzdávat, vezmeme to z východu. Opět jsme objeli horu a opět jsme marně hledali nějaké parkoviště a začátek cestičky nahoru. Narazili jsme akorát na pár zavřených kempů. Asi tady turisti nemají místo opravdu to byl kraj nikoho. 

Prodírat se místní vegetací se opravdu bez mačety nedá a tak jsme to konečně vzdali.

Vydali jsme se k Wairere Boulders. Zvažovali jsme, jestli na geologickou anomálii vydáme, protože vsup, byl placený. Ale na konec jsme zaplatili a rozhodně jsme neprohloupili.  Za odměnu jsme měli přednášku od Švýcarského geologa, který se zde usadil. A vystřídal život v přepychu na univerzitě za klidný život na Novém Zélandu. Klid, pohodu a štěstí si holt za peníze nekoupíš. Každopádně jsme si užili procházku v údolí plném bazaltových obřích kamenů. Byli v nich hluboké zářezy od vody protékající po jejich povrchu. Což je u takto tvrdých hornin nemyslitelné, aby se chovali jako pískovec. Každopádně jádro pudla bylo vtom, že místní opad Kauri stromů vytvářel kyselou polévku, díky níž hornina rychle zvětrávala. Procházku jsme si opravdu užili, protože byla velice poučná. Každý druh stromu či palmy byl pojmenovaný. Mohli jsme cvičit, jaké už druhy známe. Pan geolog také se svou ženou vytvořili v celém údolí několik mostů, aby turisté z celé procházky měli ještě lepší zážitek a výhledy. Bohužel toto místo jako skoro všechny ostatní na severním ostrově bylo vykáceno. Naštěstí místní geolog zde vysadil opět přirozený les a tak to tu vypadalo skoro jako před vpádem dřevařského průmyslu.

Na večer jsme dojeli do Puketi Forest camp. Následující ráno jsme si udělali několik procházek na okraji lesa. U kempu jsme zahlédli Kereru, který byl zjevně zvyklý na lidi a nebál se.  Na další procházce jsme obdivovali starý Kauri prales, v němž se proháněli papoušci. Byla to opravdu krásná chvíle pozorovat, jak se prohánějí a štěbetají v obrovských korunách stromů. Trošku bylo horší poznání, že se jednalo o Eastern Rosella, což je zase další zavlečený druh na Nový Zéland.

Odpoledne jsme vyrazili do Kerikeri, které je jedno z historických měst na dálném severu. Na začátek jsme si dali obídek v indické restauraci a pak jsme se vydali do Kerikeri Mission Station jehož dominantou je Stone Store postavený již v roce 1832 čímž se řadí mezi jednu z nejstarších budov.

Lada zde obdivovala spíše neuvěřitelné množství různých druhů kohoutů a vzpomínala na maminku, jak by z nich byla nadšená. Kohoutci byli zvyklí zřejmě krmit z auta a tak jakmile přijelo nějaké auto, jak se k němu vrhli a vyžadovali něco k snědku.  

Vydali jsme se zpátky na západ. Vzali jsme to severně přes Million Dollar View Road a kochali jsme se pobřežím. Naskytli se nám výhledy na souostroví Cavalli Islands i jiné další.

St Paul's Rock byla naše předposlední zastávka. Ční nad přístavním městečkem Whangaroa a je dominantou z které je snadné pozorovat skoro celou zátoku.

Cestu jsme zakončili na večeři v Mangonui a šli jsme ochutnat legendární fish and chips. Po večeři jsme si ještě udělali procházku po nábřeží a čekali jsme, jestli se náhodou nebude vracet nějaký tučňák z lovu domů. A zase nic. Marek byl opět zklamaný.

Dojeli jsme opět ke Kyle, kde jsme strávili další tři dny. Především jsme toho využili k další přípravě na cestu. A také jsme jí pomohli pořezat nějaké dřevo. Na závěr jsme udělali řízečky s bramborovým salátkem. Rozloučili jsme se s touto velice vřelou dámou, která nám poskytla svůj domov.

Náš další cíl byl Bay of Islands, ale o tom až příště. 

7. 8. - 12. 8. 2016

Dálný sever

Uzrál čas a vydali jsme se na nejsevernější sever Nového Zélandu. Po ránu se nám naskytl pohled na vycházející slunce, který přímo zapaloval oblohu. Trvalo to jen chvilku a dostali jsme se na začátek kosy, která má okolo 10 kilometrů na šířku. Táhne se po ní jediná hlavní silnice, která po 100 kilometrech končí u majáku. A pak dál už je jen oceán.  Cesta se klikatila kolem farem a tak nám chvilku trvalo, než jsme se dostali nahoru. Člověk by řekl, že tu bude spousta vil u pláží, ale bylo tu dost pusto. Po pár kilometrech jsme míjeli poslední hospodu. A dál už nebylo skoro nic jen tráva krávy a borovice. Dojeli jsme na úpatí několika bývalých sopek tvořící hlavu poloostrova.

Vydali jsme se kolem Te Paki potůčku směrem na západní pobřeží. Před námi se objevily duny. Některé dosahovaly 150 metrů. Byl to pro nás neskutečný pohled. Ještě před minutou jsme minuli svěže zelenou pastvinu, po které se proháněly krávy. Zaparkovali jsme a šli jsme k potoku. Bylo to jako jing a jang. Na jedné straně byl místní lesík a na druhé jen písek. Přeskočili jsme potok a vydali jsme se na duny stylem dva kroky vpřed jeden zpátky. Když jsme vyšplhali na první dunu, zjistili jsme, že místní poušť není zas tak jednotvárná. Byla zde místa, odkud vyčuhoval pískovec. A na některých místech se i udržel trs trávy. Co vám budu povídat, bylo to naprosto úžasné. Byl jsem nadšením úplně v rouši. Rozběhl jsem se k největší duně. Musel jsem jí zdolat. Strašně mě zajímalo, co z ní uvidím. Jak moc je tahle bizarní oblast rozsáhlá?  Je za ní nějaká oáza nebo jen další duny? A jak je daleko moře? Běžel jsem dál a jako pravý gentleman nechal Laděnku za sebou.

 Na obzoru jsem spatřil moře a duny se táhly od pobřeží až k mým nohám. Když jsem se rozhlédl, duny byly skoro všude. Jen potůček se snažil rozdělit ty dvě masy přesypávajícího se písku. Když jsem se však otočil, duny mizely a les s pastvinami zářili svěží zelenou barvou. Zdály se tak křehké. Písek lítal okolo mně. Napadlo mě, jak lehké by bylo zasypat pastvinu tím neskutečným množstvím písku. A to už se Lada šplhala za mnou nahoru. Oba jsme ještě chvilku stáli na vrcholu duny a užívali si ten pohled. Opravdu jsme byli omámeni tímto místem. Ale čas běžel a počasí nám podle předpovědi udělilo pouze jeden pěkný den a tak jsme pospíchali zpátky k autu.

Lada odborně zastavila před potokem. Rozmyslela si skok a skočila. No spíš šlápla přímo doprostřed potoka. Byla to hrozná sranda, to byste museli vidět. Ještě že máme několikatery boty. Nasedli jsme do auta a vyjeli jsme na vrchol jedné z vyhaslých sopek. Naskytl se nám výhled na končící poloostrov. A tak jsme jeli za naším cílem na obzoru. Na koci nás čekalo obří parkoviště. Ještě že jsme tam byli uprostřed zimy. Krásný chodníček nás po chvilce zavedl k majáku na Cape Reinga. Koukali jsme se do dáli spolu s dalšími turisty a obdivovali rozlehlost moře. My jsme se, ale také koukali za západ k Cape Maria van Diemen. Byl to náš další cíl. U historického majáku byla cedule se vzdálenostmi k různým velkoměstům. Taková malá je ta naše Zemička.

Sebrali jsme se a radši ujeli od toho místa pět kilometrů nazpátek na klidné parkoviště. V klidu jsme poobědvali a začali se převlíkat do věcí na tůru. Jako na potvoru jezdilo jedno auto za druhým. Lada si snažila nenápadně převléknout kalhoty a v tu chvíli projela asi dvě troubící auta. No trochu totiž na ně vystrčila své pozadí. Vydali jsme se na Twilight - Te Werahi Loop Track. Nejdříve jsme zamířili na Werahi Beach, která je západně od Cape Reinga. Začínali jsme na pastvině, která byla od dobytka úplně rozbahněná. No nebylo se čemu divit po tolika dnech silných dešťů. Takže se nám po ní šlo dost blbě. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a pastvina skončila a začal lesík, který byl vysoký sotva pět metrů. Byly to rozkvetlé manuky a kanuky, které voněly po medu. I tak plnil funkci hradby proti písčitému západnímu pobřeží. Když jsme překračovali potok tak nás zarazila barva vody. Byla oranžová. Bylo to řasou, která byla přichycená úplně všude. Lesíkem jsme nešli dlouho. Pozvolna se měnil v místní savanu.  To už jsme měli výhled na oceán. Prošli jsme dunami až k moři.

 Byl krásný slunečný den uprostřed zimy. Co bychom to byli za lidi, kdybychom toho nevyužili. Bylo okolo 20 stupňů a voda měla 18. Vrhl jsem se do vln. No spíš jsem šel, šel a šel. Bylo to snad 300 metrů, než jsem měl vodu do pasu. Vlny mi podhrabávaly písek pod nohama a také vytvářely různé prohlubně, do kterých jsem se několikrát zabořil. V tu chvíli měl člověk vodu hned po bradu. Nebyla to idylka, ale dalo se to.  Lada šla, zamnou a také zabojovala a nakonec jsme se krásně vykoupali. Klidně jsme mohli jít na adama, protože jsme měli celou pláž jen pro sebe. Holt sem asfaltka nevede tak je tu klid. Kousek od místa, kde jsme se koupali, byla říčka prořezávající si cestu dunami. Vlezli jsme do průzračné bystřiny a omyli ze sebe sůl. Měli jsme před sebou ještě pořádný kus cesty. 

Sluníčko nám krásně svítilo a písek se nám bořil pod nohama. Vylezli jsme o kousek výš. Odhalili se nám barevné skály. Měli odstíny červené, žluté i oranžové. Dost mi to připomínalo fotky, když byl Jakub Laciný v Maroku. Pokračovali jsme dál, už jsme se blížili pomalu k Cape Maria van Diemen. Najednou se z písku začali vynořovat mušle. Ale byly tak vysoko nad hladinou moře. Když jsme je sebrali, bylo nám to jasné. Tyto fosilie tu už leží dlouho. Šli jsme dál a pod nohama nám občas křupnul kus historie. Byli jsme tam úplně sami. To na tom bylo nejlepší. Jen příroda a nic jiného.

 Dorazili jsme k pláži a byli jsme rádi, že jsme se vykoupali na té minulé. U mysu se setkávalo Tasmanovo moře s Pacifickým oceánem. Vlny šly proti sobě a narážely do sebe za mocných výstřiků. Došli jsme k útesům, na nichž byl náš cíl. Šplhali jsme cestičkou vyšlapanou v půlmetrové trávě, která tvořila mechový koberec, pod kterým nebylo vidět, do čeho se šlápne. Došli jsme na vrchol. Pokochali jsme se přicházející frontou a mazali jsme radši rychle zpátky k autu. Abychom nezmokli tak jsem prozřetelně navrhl zkratku. Která nás zdržela asi dvakrát déle, nežli cesta kterou jsme přišli, protože jsme se zasekli při prodíráním křoví. Člověk místy udělal krok a noha mu zmizela hluboko v křoví. Balancování ve vzduchu jen s jedním pevným bodem nad srázem není opravdu sranda. Každý krok byl krokem do neznáma.

 Cestou jsme potkali pár creeků se zajímavými barvami podle unášených materiálů. Cesta nás vedla chvilku podél pobřeží a pak se stáčela zpět do vnitrozemí. Tam byla ale jedna duna, vedle druhé. Nebyly sice velké, ale i tak nám to dalo zabrat. Největší problém jsme měli v tomto terénu s orientací. Holt nejsme zvyklí na chození v polopoušti. Konec už byl zase přes krátký úsek lesa a pastvinu.

Dojeli jsme do kempu, dali si studenou sprchu a šli spát. Jelikož jsme byli unavení, tak se nám po večeři nechtělo mýt nádobí a dali jsme ho jen do předsíňky. A to byla chyba, kterou už vícekrát neuděláme. Během noci totiž několikrát přišel possum a začal nám vylizovat náš ešus a při tom i zvládl roztahat odpadky kolem stanu. No v noci jsme museli vstát a vše zamknout do auta.

 Na druhý den byl připraven výstup na nejvyšší horu Te Paki v okolí. I když nám počasí nepřálo tak jsme vyšli. Párkrát na nás sprchlo, ale nebylo to nic hrozného. Horší bylo, že jsme z vrcholu skoro nic neviděli. Neviděli jsme nic i z toho důvodu, že na vrcholu byla vysoká vegetace, která znemožňovala pohled jakýmkoliv směrem. Proto jsme se vydali do legendami opředené Spirits Bay. Je to místo, kde se duše Maorů noří do hlubin oceánu. Cestou po štěrkové cestě jsme potkali pár zdivočelých koní, kteří se procházeli po cestě. Přijeli jsme a už jsme věděli, že nás nějaká duše na tomto místě nechce. Přiletěl malý roztomilý ptáček a rozhodl se, že toho nepřítele, kterého viděl ve zpětném zrcátku uklove k smrti. A tak jsme museli dát na zrcátko obal od sušenek, aby nám zůstalo vcelku. Pláž nebyla nic výjimečného, dokud jsme se neohnuli k zemi a neviděli jsme, že je místy složená pouze z kousků mušliček. Lada si ještě mezi útesy našla pár nových škebliček do sbírky a jeli jsme zpátky do kempu.

Na další den mělo být hezčí počasí a tak jsme chtěli dokončit započatý Twilight - Te Werahi Loop Track. Opět jsme zastavili na poklidném parkovišti a šli jsme přes pastvinu a polopoušť. Čímž jsme navázali na to, kde jsme skončili posledně. A šli jsme po pláži s cílem se dostat k vyhlídce na oblast se 150 metrovými dunami. Cesta nás vedla přes pláže a křoviny. Po pár hodinách jsme došli do cíle. Skoro suchou nohou. Místy byla totiž pláž tak úzká, že jsme se neměli kam vyskočit před vrcholícím přílivem. Opět jsme se kochali a kochali. Bohužel jsme museli tou samou cestou zpátky tak jsme neviděli mnoho nového. Akorát já jsem málem šlápnul na krásné Green Geckos (Naultinus). Jelikož jsme je vyrušili právě při kopulaci. Byli takoví dost mimo a mohli jsme si je bez problémů vyfotit.

  

Další den jsme již chtěli odjet, ale nemohli jsme. Přeci neodjedeme, aniž bychom si nesjeli písečnou dunu a tak jsme si pučili prkna a vrhli se na duny u Te Paki. Když jsme dojeli k dunám, dost foukalo, ale neodradilo nás to. Brali jsme to jako přírodní peeling. Vyšli jsme na dunu a já se posadil na prkno a rozjel se nejdřív z malého kopečka, na jehož konci byl takový menší protisvah a další sešup dolů. A tak jsem se rozjel, ale netušil jsem, že se to rozjede tak moc. Protisvah mě nezabrzdil, ale změnil se ve skokánek a já se krásně rozplácnul. Písek jsem měl všude.  Pokus číslo dvě byl už lepší a klouzali jsme se dolu jedna dvě základ je co nejmíň brzdit, protože pak neuvidíte vůbec nic. Každopádně písek jsme měli opravdu úplně všude. Ale byla to prdel. Ale opět jsme měli trochu štěstí, že jsme nasedli do auta a rozpršelo se.

Nastal čas se vrátit jižněji. Udělali jsme si malou zastávku u Kokota Sandspit, což je písečná kosa tvořena křemičitými písky. Měli by to být nejčistší křemičité písky na světě. Musíme říct, že když na ně zasvítilo slunce, opravdu bíle zářili.

Cestu jsme zakončili jízdou po Ninety Mile Beach to by bylo, abych se neprojel naším mazlíkem po pláži. 

3. 8. - 6. 8. 2016