Opět jsme vyrazili brzo ráno. Nový den nás přivítal
východem slunce, který spíše vypadal jako ohromný požár na obzoru. Od Kyly jsme
jeli rovnou do 100 kilometrů vzdáleného městečka Paihia. V tomto městečku
jsme se zdrželi jen krátce. A udělali jsme si jen krátký výlet nad město.
Bohužel počasí nám opět nepřálo. A tak jsme jeli do přístavu a vjeli na přívoz.
Je to nejjednodušší a nejlevnější způsob jak se dostat s autem na druhou stanu
Bay of Islands. Za pár minut jsme již byli v městečku Russell. Sedli jsme
si do kavárny v historickém centru a nasávali atmosféru prvního hlavního
města Nového Zélandu. Ano tady se začala psát historie bělošských osadníků, zde
bylo centrum moci. Tedy až do doby než vypukla zlatá horečka jižněji a hlavní
město se posunulo do Aucklandu a posléze do dnešního Wellingtonu.
Vydali jsme se nad město, kde byla krásná vyhlídka. Ale
také se tu psala historie jedné z válek mezi místními a nově příchozími
takzvaná Flagstaff War. Sporů bylo mezi Maory a zlata, velryb, dřeva a chtivými
bělochy hodně. Nejvíce asi kvůli vlastnění půdy. Jelikož Maorové nechápali, jak
může někdo vlastnit kus půdy. Vždy to brali jako „pronájem“. Což vedlo
k mnoha válkám, na jejichž konci běloši zkonfiskovali většinu půdy. Což
nebylo zas tak těžké, protože Maorů nebylo zas tak mnoho. Bylo jich tu
100 000, než přijeli Evropané. Nejdříve se povraždili mezi sebou, když jim
Evropané přivezli střelné zbraně. Pak nějaké ty nemoci. A následně se do toho
pustili i Evropané, až jich bylo okolo 40 000 v roce 1880. Ale furt
jsou na tom lépe než původní obyvatelé Austrálie, jejichž kultura prakticky už
neexistuje. V roce 2006 jich na Novém Zélandu žilo skoro 600 tisíc.
Vydali jsme se dál podél pobřeží až k Hauai Bay, kde byl
kemp, ale také konec cesty. Ale to nám nevadilo na další den už jsme měli
naplánováno jít po svých, čekal nás Cape Brett Track. Aneb 17 kilometrů na
konec světa a 17 kilometrů zase zpátky. Večer jsme se šli kouknout na začátek
cesty a koukali jsme na ten úzký hornatý výběžek, který se chystáme zdolat.
Ráno jsme měli docela hektické, protože jsme si zapomněli zařídit vstupní heslo
do chaty na konci poloostrova. Naštěstí to Lada vyřídila, i když musela volat
na centrálu až ve Wellingtonu, protože byl víkend. Já jsem zatím pozoroval, jak
přistává vrtulník a převáží vybavení pro lovce. Byli to lovci prasat, které
dělají neuvěřitelné problémy původním druhům. S jedním jsme se zapovídali a ten
nám řekl, že na celém poloostrově budou honit asi 3 prasata. Tak jsme jim
popřáli hodně štěstí se stopováním. Ještě naposledy jsme zkontrolovali počasí
a opět nás předpověď překvapila. Každým dnem se diametrálně měnila až jsme
usoudili, že někde musí sedět nějaký ožralý Maor, který přes noc vytvoří
katastrofickou nebo příliš optimistickou předpověď.
Nastala konečně ta chvíle, vyšli jsme. Na začátku cesty
nás přivítala tabule, jestli jsme zaplatili za vstup na tuto cestu. Ano i za to
se tu platí za to, že vstoupíte na cizí pozemek. Který tady vlastní Maorové.
Myslím, že už chápou co je to vlastnictví půdy J.
Nejdříve jsme vyšplhali na 345m vysokou Pukehuia a viděli
jsme Bay of Islands hezky z výšky. Cesta pak pokračovala dolu pak nahoru a
tak asi desetkrát dokola. Nejdříve jsme viděli všude pasti na possumi a krysy,
pak dokonce plot proti prasatům, psům a jiným neřádům. A pak to pomalu začalo.
Byla to symfonie. Konečně jsme si připadali jak Charles Darwin, když připlul na
Nový Zéland. Konečně les ožil hudbou. Dosud jsme les zažili jen plný
přivlečených dravců, ale ne místních ptáků. Slyšeli jsme především Tuiho. Ale
naskytl se nám pohled na odpočívající sovu Ruru (Ninox novaeseelandiae).
Udělali jsme si ještě odbočku na Deep Water Cove. U pláže
jsme pozorovali umírajícího mořského ptáka. Trochu mě to rozhodilo, až sem na
pláži nechal sluneční brýle. Ale toho jsem si všimnul, až když jsme byli skoro
na konci cesty. Posledních pár kilometrů jsme už trochu pajdali, ale nakonec
jsme dorazili. Naštěstí jsme se do Chajdy dostali. Měli jsme ještě čas a tak
jsme se šli kouknout na pobřeží. Společnost nám tam dělali lachtani, kteří byli
velice zvědaví a připlavali skoro až k nám. Hráli si a užívali si každou
vlnku u pobřeží. Nastal čas se jít
ubytovat. Trochu jsme se opláchli v umyvadle, protože jsme byli dost
zpocení. Nedovedeme si představit tohle jít v létě. To bychom asi chcípli.
Každopádně jsme si uvařili těstoviny a čaj. Těstoviny byli dobré pěkně slané,
ale ten čaj to byl hnus. Konečně jsme zcela chápali, proč si máme vzít dostatek
vody. Voda která byla dešťová ze střechy, byla i tak strašně slaná. Bylo vidět,
že všude kolem nás byl jen oceán.
Ráno jsme si přivstali a vyrazili kousek od chajdy
pozorovat svítání. Myslím, že ani tisíc slov by nebylo dost na to popsat, jak
krásné bylo. Prostě to nejhezčí svítání v mém životě.
Vydali jsme se zpátky křovinami, až jsme byli opět
v lese plném štěbetajících ptáků. Já jsem si udělal zacházku na pláž, kde
jsem nechal brýle. Obešel jsem ptáčka, který to měl už za sebou. Sebral jsem
brýle a vyběhnul zpátky na kopec, kde na mě čekala Lada. Po pár hodinách jsme byli zpátky u auta a vydali
jsme se na dalši cestu.
Cílem byl kemp v Puriri Bay na poloostrově blízko
městečka Whangaruru. Dojeli jsme tam navečer a ubytovali jsme se. Užili jsme si
studenou sprchu a na doporučení správce campu jsme se vydali v noci lovit
Kiwiho. Bohužel jsem byl tak unavený, že
jsme to moc dlouho nevydrželi. Slyšeli jsme cosi šustit v křoví, ale
neviděli jsme nic. Snad budeme mít štěstí někdy příště.
Ráno jsme si udělali procházku okolo kempu Whangaruru
North Head walking tracks, která nás moc neoslovila. Spíše se nám líbila zátoka
Bland Bay. Vydali jižněji prozkoumat další kus pobřeží a město Whangarei.
13. 8. - 15. 8. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat