Probudili jsme se do mlhy, která se usídlila nad zátokou.
Neviděli jsme pořádně ani na 10 metrů a před sebou jsme měli cestu
k nejvyšší hoře na severu. Cesta nám měla zabrat 10 hodin a tak jsme
vyrazili brzo ráno. Bylo vidět už od začátku, že tady mnoho lidí nepotkáme. A
to se nám potvrdilo po pár kilometrech, když jsme dorazili do lesa. Cesta byla
blátivá a mnohdy ani nepřipomínala pěšinu. Občas se i ztratila v porostu kapradí.
Bylo to velice namáhavé, než jsme se dostali k sedlu. Mohli jsme si vždy
vybrat, jestli šlápneme do louže, bahna nebo na kluzký kořen. Těch pár
kilometrů jsme hodně brblali, ale za dvě hodiny jsme to zvládli. Pak už nás
cesta vedla po hřebenu místního masivu. Cesta ušla, ale nebyli zde žádné
výhledy jen hustý prales. Bohužel jsme zase slyšeli jen ticho. I tento kout
stihli zlikvidovat přivlečení predátoři. Lada už mlela s posledního a čas
se nám krátil, měli jsme posledních pár desítek minut dorazit na vrchol. Ten
jsme nemohli stále najít. Furt jsme si říkali, to musí být tenhle vrchol a
několikrát jsme zase sestoupili, šplhali na další a občas jsme prolezli nějakým
tím vyvráceným stromem. Nakonec jsme na jeden došli a bylo to tam.
Cedule s označením nejvyšší hory na severu severního
ostrova. Všude okolo byl prales a tak jsme si vyhlídku neužili, holt Te Raupua
má jen 781 metrů. Při návratu jsme viděli stádo prasat, které zdejší lesy ve
velkém devastují. Lada ke konci cesty špatně došlápla a tak se spíše belhala.
Naštěstí to nebylo nic vážného i tak jsme stihli dorazit o 3 hodiny dříve, než
jsme plánovali.
Jeli jsme směrem
na jih přes Waipoua Forest a hledali kemp. Cestou jsme se ještě zastavili u
jedné rozhledny, která nebyla moc povedená a tak jsme jeli dál.
Ke konci dne jsme nemohli najít pěkný kemp a tak jsme si
zajeli trošku mimo trasu. Měli jsme obrovské štěstí. Našli jsme příjemný kemp u
jednoho z nejstarších chráněných území na Novém Zélandu specializující se
i na ohrožené kiwi. Bohužel jsme byli z výletu úplně hotoví a tak jsme
neměli energii v noci prohánět tohoto nočního nelétavého ptáka. Druhý den ráno
jsme zaslechli, že v noci někdo toto legendární zvířátko viděl. Rozhodli jsme
se, že se sem večer vrátíme. Byl ale čas jít na výpravu do Waipoua Forest.
Části tohoto pralesa
hluboko v horách byly až do dnešních dnů ušetřeny před dřevařským
průmyslem. Bohužel i tak tento unikát pomalu umírá. Má to více důvodů.
Především prales potřebuje ke své obnově i ptactvo, které roznáší semena
místních druhů flory. Bohužel lesem se spíše prohání prasata, possumi, krysy a
kuny nežli ptáci. A ta druhá je, že místního „Pána lesa“ tedy stromy Kauri
postihla Kauri dieback, kterou rozpoznali v roce 2008. Jedná se o Fytoftorovou
kořenovou hnilobu způsobenou patogenem (Phytophthora).
Opět zavlečený druh, který je rovněž zodpovědný za mnoho ekologických katastrof
po celém světě a je jedním z nejvíce invazní organismů světa.
Dojeli jsme k parkovišti vedoucí k Tane Mahuta
(Lord of the forest). Tento největší Kauti strom jsme obdivovali. Byl vysoký,
statný a na první pohled i zdravý. Naše obdivování a focení přerušila žena,
která pomalu začala mít hysterický záchvat a neměla daleko k tomu, aby začala
plakat. Říkala svému muži „Vidíš to, co s ním udělali. Přivedli pěšinu těsně k
němu a teď je nemocný a umírá. On umírá.“
Neberte to na lehkou váhu, místní lidé přebrali dost
z maorské kultury a přírody si váží. Některá místa mají právo občana a tak
se není čemu divit, když tento „občan“ pán všech pralesů Nového Zélandu umírá. Ano
může za to nemoc, kterou jsem výše zmiňoval. Stačí přenést pár drobků půdy na
vašich podrážkách. Z nakaženého místa na druhé a je pohroma hotova. Není
se proto čemu divit, že když přilétáte na Zéland, musíte mít boty vyčištěné
zubním kartáčkem a dezinfikované.
Manžel nám vysvětlil, že zde byli před 50 lety a tehdy
byl majestátný. Opravdu když se člověk zahleděl do koruny, viděl, že mu padá
jedna větev za druhou. A nebyly malé, měly tak
metr v průměru. Rostly tu po 2000 let mnohé i déle. Stačí jedno
nebo dvě století s lidským druhem a je z nich historie.
Na cestě jsme potkali i Te Matua Ngahere (Father of the
Forest), který je druhý největší. Cesta nás zavedla i k mnohým dalším. Nakonec
jsme došli ke stromu Yakas, kterého jsme se mohli i dotknout. Laděnka si
vzala na památku i kus opadávající kůry.
Při cestě zpátky do kempu jsme se zastavili u pláže a
koukali jsme se na lachtany. Měli jsme toho dost, jeli jsme odpočívat do kempu.
Museli jsme načerpat síly na noc. Bohužel i bohudík jsme potkali rangera, který
si chtěl hodně povídat. A tak naše zamýšlené odpolední usnutí bylo to tam. Ale
dozvěděli jsme se, kdy máme vyjít na Kiwi a na kterých místech se zdržují.
Nastal Den D hodina H minuta M. Vyšli jsme. Před vstupem
do lesa jsme si očistili a dezinfikovali obuv na místě k tomu připraveném a
určeném. Jako každý zodpovědný turista. Nasadili jsme si čelovky a přes ně
přetáhli červený igelit. Aby světlo změnilo barvu, která ptákům nevadí. Ušli
jsme snad jen sto metrů a zaslechli jsme křupání větviček. Byli jsme úplně
potichu strnulí a čekali jsme, jestli něco uvidíme. Vynořil se první. To divné
zvíře pomalu našlapovalo a dělalo velký randál. Viděli jsme jeho dlouhý zobák,
kterým hledá hmyz a brouky pod listím. I jeho veliké hmatové chlupy okolo
zobáku. Byl úžasný, stáli jsme tam mlčky a drželi jsme se za ruce a pevně je
stiskli. Byli jsme tak šťastní. Neušli jsme snad ani deset metrů a byl tam
další, asi to byl páreček. Šli jsme potom další hodinu nočním lesem a
poslouchali šustění v podrostu. Zastavili jsme se a svítili na místo,
odkud přišlo nějaké křupnutí větvičky. Bohužel, i když jsme byli trpěliví a
čekali jsme, jestli se přiblíží nějaký kiwi. Neviděli jsme už žádného. Ale to
nám nevadilo i tak je to obrovská vzácnost vidět tento rozmar evoluce ve volné
přírodě. Jeden z hlavních úkolů co vidět na Zélandu máme za sebou. Po
příchodu do kempu jsme to museli oslavit. Vytáhli jsme naší hruškovici a dopili
ji. Jelikož jsme tvrdý alkohol měli po několika měsících tak ta malá lahvička s námi
pořádně zamávala. Po dopití nás ještě čekalo si vychutnat naložené hrušky.
Ráno jsme si šli projít do Trounson Kauri Park znova,
abychom viděli lépe, místo kde jsme potkali tohoto vzácného tvora. Prales vypadal
zdravě a bylo v něm slyšet ptačí zpěv. Bylo znát, že se tu pár desítek let již
starají o přírodu a snaží se vyhubit všechny zavlečené šelmy. Cestou jsme
potkali informační chajdu, kde bylo spousta informací o ochraně přírody. To že
kočky jsou zodpovědné za mnoho úmrtí vzácných ptáků, jsme věděli, ale že
pejskové zabili přes 75% všech místních kiwi, nás překvapilo. Je to pro ně
hodně lehká kořist.
Vydali jsme se na jih okolo pobřeží. Lesy vystřídali
farmy a tak jsme se nikde nezastavovali. Až do doby kdy jsme jeli okolo Wairoa
river. U ní čněla skála žádající si o výstup. Maungaraho nás moc nepotěšila,
protože byl na ní zakázaný vstup a tak jsme raději jeli dál. Po cestě jsme však
narazili na dalšího adepta, kterého jsme chtěli pokořit. Tokatoka která se také
čněla nad řekou, slibovala výhled do okolí a tak jsme vyrazili. Z vrcholu
jsme pozorovali pastviny kam, až oko dohlédlo. Říkali jsme si, jaké by to tu
asi bylo, kdyby zde byl původní prales. To už jsme ale měli namířeno do
místního Kauri muzea. To nám odpovědělo na otázku, jak se z pralesa stala
pastvina.
O tomto muzeu by se dalo psát mnoho. Bylo zde osvětleno,
jak lidé vykáceli prales kvůli krásnému dřevu, které rozvezli do světa. Protože
došlo zlato. Když došlo dřevo, začali kopat v zemi, aby našli jantar
z kauri stromů. Po jantaru začali těžit dřevo uvězněné v bažinách,
které se díky nedostatku vzduchu nerozložilo. A jako poslední hřebík do rakve
těžili z přeživších stromů mízu tedy kaučuk. Čímž je vykrváceli až
k smrti. A potom se přesunuli dál, protože stáda dobytka tolik lidí
neuživili. Bylo to jedno z nejlepších muzeí, které jsem v životě
navštívil. Bohužel jsem po tomto zážitku měl dost špatnou náladu. Protože
přesně to samé se teď odehrává v Indonésii, jen místo krav jsou palmy
olejné.
18. 8. - 21. 8. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat