Lama na cestách: Dálný sever

Uzrál čas a vydali jsme se na nejsevernější sever Nového Zélandu. Po ránu se nám naskytl pohled na vycházející slunce, který přímo zapaloval oblohu. Trvalo to jen chvilku a dostali jsme se na začátek kosy, která má okolo 10 kilometrů na šířku. Táhne se po ní jediná hlavní silnice, která po 100 kilometrech končí u majáku. A pak dál už je jen oceán. Cesta se klikatila kolem farem a tak nám chvilku trvalo, než jsme se dostali nahoru. Člověk by řekl, že tu bude spousta vil u pláží, ale bylo tu dost pusto. Po pár kilometrech jsme míjeli poslední hospodu. A dál už nebylo skoro nic jen tráva krávy a borovice. Dojeli jsme na úpatí několika bývalých sopek tvořící hlavu poloostrova.

Vydali jsme se kolem Te Paki potůčku směrem na západní pobřeží. Před námi se objevily duny. Některé dosahovaly 150 metrů. Byl to pro nás neskutečný pohled. Ještě před minutou jsme minuli svěže zelenou pastvinu, po které se proháněly krávy. Zaparkovali jsme a šli jsme k potoku. Bylo to jako jing a jang. Na jedné straně byl místní lesík a na druhé jen písek. Přeskočili jsme potok a vydali jsme se na duny stylem dva kroky vpřed jeden zpátky. Když jsme vyšplhali na první dunu, zjistili jsme, že místní poušť není zas tak jednotvárná. Byla zde místa, odkud vyčuhoval pískovec. A na některých místech se i udržel trs trávy. Co vám budu povídat, bylo to naprosto úžasné. Byl jsem nadšením úplně v rouši. Rozběhl jsem se k největší duně. Musel jsem jí zdolat. Strašně mě zajímalo, co z ní uvidím. Jak moc je tahle bizarní oblast rozsáhlá? Je za ní nějaká oáza nebo jen další duny? A jak je daleko moře? Běžel jsem dál a jako pravý gentleman nechal Laděnku za sebou.

Na obzoru jsem spatřil moře a duny se táhly od pobřeží až k mým nohám. Když jsem se rozhlédl, duny byly skoro všude. Jen potůček se snažil rozdělit ty dvě masy přesypávajícího se písku. Když jsem se však otočil, duny mizely a les s pastvinami zářili svěží zelenou barvou. Zdály se tak křehké. Písek lítal okolo mně. Napadlo mě, jak lehké by bylo zasypat pastvinu tím neskutečným množstvím písku. A to už se Lada šplhala za mnou nahoru. Oba jsme ještě chvilku stáli na vrcholu duny a užívali si ten pohled. Opravdu jsme byli omámeni tímto místem. Ale čas běžel a počasí nám podle předpovědi udělilo pouze jeden pěkný den a tak jsme pospíchali zpátky k autu.

Lada odborně zastavila před potokem. Rozmyslela si skok a skočila. No spíš šlápla přímo doprostřed potoka. Byla to hrozná sranda, to byste museli vidět. Ještě že máme několikatery boty. Nasedli jsme do auta a vyjeli jsme na vrchol jedné z vyhaslých sopek. Naskytl se nám výhled na končící poloostrov. A tak jsme jeli za naším cílem na obzoru. Na koci nás čekalo obří parkoviště. Ještě že jsme tam byli uprostřed zimy. Krásný chodníček nás po chvilce zavedl k majáku na Cape Reinga. Koukali jsme se do dáli spolu s dalšími turisty a obdivovali rozlehlost moře. My jsme se, ale také koukali za západ k Cape Maria van Diemen. Byl to náš další cíl. U historického majáku byla cedule se vzdálenostmi k různým velkoměstům. Taková malá je ta naše Zemička.

Sebrali jsme se a radši ujeli od toho místa pět kilometrů nazpátek na klidné parkoviště. V klidu jsme poobědvali a začali se převlíkat do věcí na tůru. Jako na potvoru jezdilo jedno auto za druhým. Lada si snažila nenápadně převléknout kalhoty a v tu chvíli projela asi dvě troubící auta. No trochu totiž na ně vystrčila své pozadí. Vydali jsme se na Twilight - Te Werahi Loop Track. Nejdříve jsme zamířili na Werahi Beach, která je západně od Cape Reinga. Začínali jsme na pastvině, která byla od dobytka úplně rozbahněná. No nebylo se čemu divit po tolika dnech silných dešťů. Takže se nám po ní šlo dost blbě. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a pastvina skončila a začal lesík, který byl vysoký sotva pět metrů. Byly to rozkvetlé manuky a kanuky, které voněly po medu. I tak plnil funkci hradby proti písčitému západnímu pobřeží. Když jsme překračovali potok tak nás zarazila barva vody. Byla oranžová. Bylo to řasou, která byla přichycená úplně všude. Lesíkem jsme nešli dlouho. Pozvolna se měnil v místní savanu. To už jsme měli výhled na oceán. Prošli jsme dunami až k moři.

Byl krásný slunečný den uprostřed zimy. Co bychom to byli za lidi, kdybychom toho nevyužili. Bylo okolo 20 stupňů a voda měla 18. Vrhl jsem se do vln. No spíš jsem šel, šel a šel. Bylo to snad 300 metrů, než jsem měl vodu do pasu. Vlny mi podhrabávaly písek pod nohama a také vytvářely různé prohlubně, do kterých jsem se několikrát zabořil. V tu chvíli měl člověk vodu hned po bradu. Nebyla to idylka, ale dalo se to. Lada šla, zamnou a také zabojovala a nakonec jsme se krásně vykoupali. Klidně jsme mohli jít na adama, protože jsme měli celou pláž jen pro sebe. Holt sem asfaltka nevede tak je tu klid. Kousek od místa, kde jsme se koupali, byla říčka prořezávající si cestu dunami. Vlezli jsme do průzračné bystřiny a omyli ze sebe sůl. Měli jsme před sebou ještě pořádný kus cesty.

Sluníčko nám krásně svítilo a písek se nám bořil pod nohama. Vylezli jsme o kousek výš. Odhalili se nám barevné skály. Měli odstíny červené, žluté i oranžové. Dost mi to připomínalo fotky, když byl Jakub Laciný v Maroku. Pokračovali jsme dál, už jsme se blížili pomalu k Cape Maria van Diemen. Najednou se z písku začali vynořovat mušle. Ale byly tak vysoko nad hladinou moře. Když jsme je sebrali, bylo nám to jasné. Tyto fosilie tu už leží dlouho. Šli jsme dál a pod nohama nám občas křupnul kus historie. Byli jsme tam úplně sami. To na tom bylo nejlepší. Jen příroda a nic jiného.

Dorazili jsme k pláži a byli jsme rádi, že jsme se vykoupali na té minulé. U mysu se setkávalo Tasmanovo moře s Pacifickým oceánem. Vlny šly proti sobě a narážely do sebe za mocných výstřiků. Došli jsme k útesům, na nichž byl náš cíl. Šplhali jsme cestičkou vyšlapanou v půlmetrové trávě, která tvořila mechový koberec, pod kterým nebylo vidět, do čeho se šlápne. Došli jsme na vrchol. Pokochali jsme se přicházející frontou a mazali jsme radši rychle zpátky k autu. Abychom nezmokli tak jsem prozřetelně navrhl zkratku. Která nás zdržela asi dvakrát déle, nežli cesta kterou jsme přišli, protože jsme se zasekli při prodíráním křoví. Člověk místy udělal krok a noha mu zmizela hluboko v křoví. Balancování ve vzduchu jen s jedním pevným bodem nad srázem není opravdu sranda. Každý krok byl krokem do neznáma.

Cestou jsme potkali pár creeků se zajímavými barvami podle unášených materiálů. Cesta nás vedla chvilku podél pobřeží a pak se stáčela zpět do vnitrozemí. Tam byla ale jedna duna, vedle druhé. Nebyly sice velké, ale i tak nám to dalo zabrat. Největší problém jsme měli v tomto terénu s orientací. Holt nejsme zvyklí na chození v polopoušti. Konec už byl zase přes krátký úsek lesa a pastvinu.

Dojeli jsme do kempu, dali si studenou sprchu a šli spát. Jelikož jsme byli unavení, tak se nám po večeři nechtělo mýt nádobí a dali jsme ho jen do předsíňky. A to byla chyba, kterou už vícekrát neuděláme. Během noci totiž několikrát přišel possum a začal nám vylizovat náš ešus a při tom i zvládl roztahat odpadky kolem stanu. No v noci jsme museli vstát a vše zamknout do auta.

Na druhý den byl připraven výstup na nejvyšší horu Te Paki v okolí. I když nám počasí nepřálo tak jsme vyšli. Párkrát na nás sprchlo, ale nebylo to nic hrozného. Horší bylo, že jsme z vrcholu skoro nic neviděli. Neviděli jsme nic i z toho důvodu, že na vrcholu byla vysoká vegetace, která znemožňovala pohled jakýmkoliv směrem. Proto jsme se vydali do legendami opředené Spirits Bay. Je to místo, kde se duše Maorů noří do hlubin oceánu. Cestou po štěrkové cestě jsme potkali pár zdivočelých koní, kteří se procházeli po cestě. Přijeli jsme a už jsme věděli, že nás nějaká duše na tomto místě nechce. Přiletěl malý roztomilý ptáček a rozhodl se, že toho nepřítele, kterého viděl ve zpětném zrcátku uklove k smrti. A tak jsme museli dát na zrcátko obal od sušenek, aby nám zůstalo vcelku. Pláž nebyla nic výjimečného, dokud jsme se neohnuli k zemi a neviděli jsme, že je místy složená pouze z kousků mušliček. Lada si ještě mezi útesy našla pár nových škebliček do sbírky a jeli jsme zpátky do kempu.

Na další den mělo být hezčí počasí a tak jsme chtěli dokončit započatý Twilight - Te Werahi Loop Track. Opět jsme zastavili na poklidném parkovišti a šli jsme přes pastvinu a polopoušť. Čímž jsme navázali na to, kde jsme skončili posledně. A šli jsme po pláži s cílem se dostat k vyhlídce na oblast se 150 metrovými dunami. Cesta nás vedla přes pláže a křoviny. Po pár hodinách jsme došli do cíle. Skoro suchou nohou. Místy byla totiž pláž tak úzká, že jsme se neměli kam vyskočit před vrcholícím přílivem. Opět jsme se kochali a kochali. Bohužel jsme museli tou samou cestou zpátky tak jsme neviděli mnoho nového. Akorát já jsem málem šlápnul na krásné Green Geckos (Naultinus). Jelikož jsme je vyrušili právě při kopulaci. Byli takoví dost mimo a mohli jsme si je bez problémů vyfotit.

Další den jsme již chtěli odjet, ale nemohli jsme. Přeci neodjedeme, aniž bychom si nesjeli písečnou dunu a tak jsme si pučili prkna a vrhli se na duny u Te Paki. Když jsme dojeli k dunám, dost foukalo, ale neodradilo nás to. Brali jsme to jako přírodní peeling. Vyšli jsme na dunu a já se posadil na prkno a rozjel se nejdřív z malého kopečka, na jehož konci byl takový menší protisvah a další sešup dolů. A tak jsem se rozjel, ale netušil jsem, že se to rozjede tak moc. Protisvah mě nezabrzdil, ale změnil se ve skokánek a já se krásně rozplácnul. Písek jsem měl všude. Pokus číslo dvě byl už lepší a klouzali jsme se dolu jedna dvě základ je co nejmíň brzdit, protože pak neuvidíte vůbec nic. Každopádně písek jsme měli opravdu úplně všude. Ale byla to prdel. Ale opět jsme měli trochu štěstí, že jsme nasedli do auta a rozpršelo se.

Nastal čas se vrátit jižněji. Udělali jsme si malou zastávku u Kokota Sandspit, což je písečná kosa tvořena křemičitými písky. Měli by to být nejčistší křemičité písky na světě. Musíme říct, že když na ně zasvítilo slunce, opravdu bíle zářili.