Dojeli jsme do
kempu blízko Waipu vzdáleném asi hodinu a půl od Aucklandu. Rozbalili jsme stan
a doufali v klidný odpočinek v dunách u rozlehlé Uretiti Beach. Před spaním jsme se na několik minut zahleděli
na oblohu. Jelikož byla noc bez mraků a byli jsme daleko od velkých měst, tak
jsme mohli obdivovat Mléčnou dráhu.
Vše šlo podle plánu,
až do té doby než začal kokrhat kohout. Rozhodl se snad ve 4 hodiny ráno, že si
dá procházku kolem našeho stanu a „zazpívá“ nám. Následně byli v dáli slyšet další a další. Nenechali nás znovu usnout. Tak jsme poněkud předčasně
rozlepili oči a vyrazili jsme směrem do Waipu caves.
Prašná cesta
nás dovedla do kopcovitého terénu, kde se střídali lesy a pastviny. Zastavili
jsme kousek od jeskyň. Podrobně jsem nastudoval mapu a suverénně jsem nás
dovedl do naprosté prd… Abych byl přesný na kopec tyčící se nad jeskyní.
Z kterého byl hezký výhled na rozeklanou krajinu. Pro příště si snad zapamatuji, že jeskyně
jsou v zemi a ne na vrcholu hory. Každopádně mě zmátlo, že jeskyně začíná
asi jen 100 metrů od parkoviště a není tam žádný ukazatel vstupu, prostě nic. Akorát
díra ve skále. Můžete dělat v jeskyni, co chcete, šahat na co chcete. Dost
mě to zarazilo, že si to tam vůbec nehlídají. Když jsme došli kousek do nitra
jeskyně, viděli jsme glow worms (světélkující hmyz). Trošku jsem si namočil
boty, protože jsme několikrát překračovali potok protékající jeskyní. Bohužel
díky mému výletu na vrchol jsme neměli víc času zkoumat jeskyni a vydali jsme
se směrem do Whangarei.
Whangarei je
hlavní město Northland. Strávili jsme tu jen chvilku. Poseděli jsme
v kavárně u přístavu a hned jsme si toto místo oblíbili. Rozhodli jsme se,
že se sem vrátíme a zkusíme najít práci. Ale na to ještě nenastal čas. Naše
cesta pokračovala dalších 200 kilometrů na sever kolem Bay of Islands do malého
Mangonui. Městečka známého díky legendárním Fish and Chips. Zde jsme se prošli
po nábřeží a začali hledat cestičku do vnitrozemí, kde jsme měli domluvený
woofing na „farmě“ u paní učitelky jménem Kyla. Jelikož jsme s ní byli
domluveni na pátou hodinu, tak jsme se rozhodli prozkoumat okolí farmy. Prašná
cesta nás dovedla do míst, kde jsme se cítili bezpečně za jízdy se zamknutými
dveřmi. Cesta se linula přes maorské území, kde bylo jedno obrovské vrakoviště
vedle druhého.
Ubytovali jsme
se v historickém domě, který býval nemocnicí. Díky tomu jsme bydleli
v jednom z bývalých nemocničních pokojů a měli pohodlné soukromí. Kyla
nás měla hlavně, jako hosty s kterými si může povídat, protože byla na
všechno sama. A tak jsme si procvičovali angličtinu a něco málo jsme jí
pomohli. Lada ještě vyležela nemoc a já jsem zase brouzdal po netu nebo psal.
Byli jsme tam dva týdny a pomohli jsme jí s několika projekty, jako bylo
vyklizení garáže, přesazování kytiček, pletí, spravování přístupové cesty,
dláždění nebo pořezání dřeva do krbu. Dny utíkali rychle a stačili jsme se
spřátelit s kohoutem a slepičkou. Naštěstí kohout nekokrhal J . A také jsme poznali čtveřici alpak.
Frodo, Sam, Pipin a Marry nebyli moc přátelské a tak krmení byla docela zábava. Měla také kočku
Lily, která neustále mňoukala a dožadovala se jídla i toho co jsme měli na
talíři.
Během této doby jsme stihli i pár výletů.
Nejdříve jsme se vydali na
poloostrov Karikari Peninsula navštívili jsme vesničku Rangiputa, přes moře
jsme viděli křišťálově čisté pláže East Beach. Šli jsme se projít okolo útesů a
našli jsme pár známek mořského života. Moc jsme si to na pláži neužívali,
protože bylo hodně větrno. A tak jsme nasedli do mazlíka a vydali se dál na
severní pobřeží poloostrova.
Následně jsme to vzali k Puwheke Beach po štěrkové cestě. Vítr tam byl snad
ještě silnější a tak jsme se opět dlouho nezdrželi. Také jsme navštívili
Karikari Beach, která je pár kilometrů východně. Pozorovali jsme, jak na mnoha
kilometrovou pláž naráží jedna vlna za druhou a vítr zvedá mračna písku a
usazuje jej v dunách.
Po tom co jsme se pokochali, jsme dojeli do uzavřené zátoky Maitai Bay.
Nebyl tu takový vítr a mohli jsme se v klidu projít po pláži. Tu chvíli jsme si
opravdu užívali, dokonce jedna slečna se vydala plavat do moře. Ale jak to tu
bývá, stačí chvilka a je vše jinak. Obloha se v mžiku zatáhla a začalo
pršet. Vzali jsme nohy na ramena a utíkali k autu. Zpátky jsme se
zastavili ještě na Tokerau Beach. Poslední zastávkou jsme si udělali v Gumholes
Track. Na této procházce neuvidíte prakticky nic. Jen díry v zemi, které
zanechali kopáči jantaru. O této problematice jsme se mnohé dozvěděli až
posléze při návštěvě Kauri muzea a tak si to necháme až na vhodnější chvilku.
Další náš výlet se nacházel 30 kilometrů na východ u Whangaroa Harbour
přesněji Totara North. Tato členitá
zátoka je jednou z opomíjených krás na severu. Naštěstí si stále zachovává
svůj půvab a není turistickým centrem jako Bay of Islands 50km východně od tohoto místa. Vydali jsme se z Totara North cestou
okolo Wairakau Stream. Potůček byl trochu větší. Ale Naštěstí jsme našli spadlý
strom a nemuseli jsme brodit. Cestou
jsme narazili na tým Rangerů, který v této oblasti chrání zbylé populace
nelétavého ptáka Kiwi. Cesta pomalu sestupovala do zátoky a začaly se objevovat
první mangrovy.
Asi po dvou hodinách jsme dorazili na konec stezky. Před námi
byla Chajda u zálivu a také výstup na Duke's Nose. Tato skála se tyčila nad
zátokou a byla jasným cílem naší cesty. Tak vzhůru nahoru!
Cestou jsme předběhli dvě holčiny a šplhali jsme na 184m vysoký vrchol.
Konec byl opravdu šplh na laně a řetězu. Ale stálo to za to. Nahoře jsme si
vychutnávali nejen svačinku, ale i překrásný výhled.
Vůbec jsme se nedivili, že v těchto nehostinných skalách ještě přežívají
Kiwi. Snad jim to ještě dlouho vydrží. Vrchol jsme měli jen pro sebe. Vítr nám
vískal vlasy. Počasí se stále měnilo a tak jsme se vydali dolů. Cestou jsme
zase předběhli holčiny, které se báli vylézt až na vrchol. Měli jsme cestu zas
jen pro sebe. Hlavou se nám honilo jen jedno. Proč jsme byli tak dlouho na
Coromandelu, když je to tady taková nádhera? A bude to ještě lepší?
……..
Ano bude!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat