Cesta nás vedla na úpatí Ninety Mile Beach. V městečku Ahipara jsme
dojeli do kempu a dali si zaslouženou sprchu. Při průjezdu městem Kaitaia jsme
narazili na kino. A tak jsme se na večer sem vrátili a užili si kulturní
zážitek za účasti pana Spoka a jeho dobrodružství v dálném vesmíru. Kinem
jsme i oslavili Ladin svátek.
Další den jsme si udělali zajížďku na Tauroa Peninsula. Chtěli jsme dojet
na vrchol kopce a pokochat se výhledem. Bohužel nezpevněná cesta vedla zjevně
po soukromém Maorském území. Kyla nám vyprávěla mnoho o maorské kultuře, i
problémech které mají. Obecně se začleňují hůře do společnosti a někteří
nedocházejí řádně ani do základní školy. A tak je zde i problematika gangů.
Jednou jí vyděsila policejní helikoptéra, která létala kousek od její farmy.
Druhého dne se od sousedů dověděla, že z výšky stříkali pesticidem pole
marihuany, aby nemohlo dojít ke sklizni. Při vzpomínce na tuto historku jsme raději
auto otočili, než abychom narazili na nějakou plantáž marihuany a její
obhospodařovatele. No nevadí, další cíl byla nejvyšší hora v okolí Raetea.
Nejdřív jsme se k ní chtěli dostat z jihu, cesta nás dovedla na
začátek silnice pro auta s náhonem na všechny čtyři kola. No těch už jsme
projeli hromadu, nebylo čeho se bát. Tak to byla chyba, cítili jsme se skoro
jak ti maníci co jezdí trabantem po celém světě. Cesta byla čím dál horší.
Dřeli jsme podvozkem o cestu. Byli v ní vyježděné koleje od traktoru.
Nedávno tu někdo vytěžil pěkný kus lesa a tak čím jsme byli výš, tím míň nám
bouchali kameny do výfuku. Ale za to byla cesta bahnitější a koleje hlubší. Už
se tomu nedalo ani říkat cesta, jelikož to bylo jen něco, kudy jednou před pár
týdny projel traktor. No byli jsme v prdeli a tak jsme to vzdali. Já se
vší zručností odcouval pár set metrů, naštěstí jsme se otočili. A mohli jsme jet zpátky. Vůbec se mi do toho
nechtělo zase půl hodiny tou šílenou cestou. Úplně mě to bolelo za našeho
mazlíka zase ty šutry bouchající do podvozku.
No nevadí přece to nebudeme vzdávat předčasně. Vzali jsme to cestičkou,
která byla jen o málo lepší nežli ta předešlá. Aspoň v ní nebyli koleje.
Každopádně objet horský masiv po 30 kilometrů dlouhé cestičce nám trvalo více
jak hodinu. Jedna serpentýna střídala druhou, v některých místech by se
sotva vyhnula dvě auta, ale ty pohledy ze srázu dolů do kamenitého údolí byly dech
beroucí. Byli jsme z toho docela hotoví, od té doby se pečlivěji koukáme,
kudy pojedeme. Jelikož někdy ta nejkratší cesta opravdu není ta nejrychlejší. Opět
jsme dojeli do oblasti, která byla blízko výstupu k hoře. Ale ne dost
blízko, abychom to stihli tentýž den. A tak jsem přejel potok a vydal se opět
po šílené cestě nahoru. A vtom už jsem zase couval zpátky. Přede mnou zastavil
motorkář s tím, že za ním jedou další auta. Na téhle cestě bychom se
opravdu sobě nevyhnuli. Každopádně jsme si s klukama popovídali a bylo nám
doporučeno, že s tím naším autem bychom to nezvládli. No v porovnání
s těmi jejich to bylo dost zřejmé. Bylo to asi, jako když vedle sebe
postavíte dědečka opírajícího se o hůl a atleta v nejlepším věku. No
nebudeme to přece vzdávat, vezmeme to z východu. Opět jsme objeli horu a
opět jsme marně hledali nějaké parkoviště a začátek cestičky nahoru. Narazili
jsme akorát na pár zavřených kempů. Asi tady turisti nemají místo opravdu to
byl kraj nikoho.
Prodírat se místní vegetací se opravdu bez mačety nedá a tak
jsme to konečně vzdali.
Vydali jsme se k Wairere Boulders. Zvažovali jsme, jestli na
geologickou anomálii vydáme, protože vsup, byl placený. Ale na konec jsme
zaplatili a rozhodně jsme neprohloupili.
Za odměnu jsme měli přednášku od Švýcarského geologa, který se zde
usadil. A vystřídal život v přepychu na univerzitě za klidný život na
Novém Zélandu. Klid, pohodu a štěstí si holt za peníze nekoupíš. Každopádně
jsme si užili procházku v údolí plném bazaltových obřích kamenů. Byli
v nich hluboké zářezy od vody protékající po jejich povrchu. Což je u takto
tvrdých hornin nemyslitelné, aby se chovali jako pískovec. Každopádně jádro
pudla bylo vtom, že místní opad Kauri stromů vytvářel kyselou polévku, díky níž
hornina rychle zvětrávala. Procházku jsme si opravdu užili, protože byla velice
poučná. Každý druh stromu či palmy byl pojmenovaný. Mohli jsme cvičit, jaké už
druhy známe. Pan geolog také se svou ženou vytvořili v celém údolí několik
mostů, aby turisté z celé procházky měli ještě lepší zážitek a výhledy. Bohužel
toto místo jako skoro všechny ostatní na severním ostrově bylo vykáceno.
Naštěstí místní geolog zde vysadil opět přirozený les a tak to tu vypadalo
skoro jako před vpádem dřevařského průmyslu.
Na večer jsme dojeli do Puketi Forest camp. Následující ráno jsme si
udělali několik procházek na okraji lesa. U kempu jsme zahlédli Kereru, který
byl zjevně zvyklý na lidi a nebál se. Na
další procházce jsme obdivovali starý Kauri prales, v němž se proháněli papoušci.
Byla to opravdu krásná chvíle pozorovat, jak se prohánějí a štěbetají
v obrovských korunách stromů. Trošku bylo horší poznání, že se jednalo o
Eastern Rosella, což je zase další zavlečený druh na Nový Zéland.
Odpoledne jsme vyrazili do Kerikeri, které je jedno z historických
měst na dálném severu. Na začátek jsme si dali obídek v indické restauraci
a pak jsme se vydali do Kerikeri Mission Station jehož dominantou je Stone
Store postavený již v roce 1832 čímž se řadí mezi jednu
z nejstarších budov.
Lada zde obdivovala spíše neuvěřitelné množství
různých druhů kohoutů a vzpomínala na maminku, jak by z nich byla nadšená.
Kohoutci byli zvyklí zřejmě krmit z auta a tak jakmile přijelo nějaké
auto, jak se k němu vrhli a vyžadovali něco k snědku.
Vydali jsme se zpátky na západ. Vzali jsme to severně
přes Million Dollar View Road a kochali jsme se pobřežím. Naskytli se nám
výhledy na souostroví Cavalli Islands i jiné další.
St Paul's Rock byla naše předposlední zastávka. Ční nad
přístavním městečkem Whangaroa a je dominantou z které je snadné pozorovat
skoro celou zátoku.
Cestu jsme zakončili na večeři v Mangonui a šli jsme
ochutnat legendární fish and chips. Po večeři jsme si ještě udělali procházku po
nábřeží a čekali jsme, jestli se náhodou nebude vracet nějaký tučňák z lovu
domů. A zase nic. Marek byl opět zklamaný.
Dojeli jsme opět ke Kyle, kde jsme strávili další tři
dny. Především jsme toho využili k další přípravě na cestu. A také jsme jí
pomohli pořezat nějaké dřevo. Na závěr jsme udělali řízečky s bramborovým
salátkem. Rozloučili jsme se s touto velice vřelou dámou, která nám poskytla
svůj domov.
Náš další cíl byl Bay of Islands, ale o tom až příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat