Blížilo se odpoledne a my jsme byli na cestě do Tutukaka,
kde jsme si chtěli prohlédnout další kus rozeklaného pobřeží a okružní jízdou
se vrátit do Whangarei. Lada nám cestou našla další místo k zastavení.
Sice bylo opodál u Whananaki, ale slibovalo nejdelší pěší most jižní polokoule.
A tak jsme se tam rozjeli. Most překlenoval řeku, která zde ústila do moře. Byl
dřevěný a bylo vidět, že má toho dost za sebou. Ale překonat jeho délku 395
metrů nám i chvilku trvalo. Nicméně jsme se vrátili zpět na trasu
k pobřeží. Tato cesta je označována jako jedna z nejkrásnějších na
Novém Zélandu. Opravdu na nás zapůsobila. Dorazili jsme do rozeklaného pobřeží,
které je plné malých nádherných pláží. Ale to co jsem, láká turisty, jsou
útesy. Teda spíše to co je pod nimi. Je to totiž jedna z nejlepších
lokalit na potápění. Místní vody prý překypují životem. Ale bohužel jsme to
neozkoušeli, přeci jenom si to v zimě odpustíme a možná počkáme na teplé proudy.
Snad to zkusíme v létě, až připlují další druhy, protože oceán bude
teplejší. Opustili jsme Sandy Bay a dojeli do Whale Bay a udělali jsme si
pohodovou procházku po útesech. Opet nás uchvacovala vegetace okolo pobřeží a
hlavně kvetoucí stromy puriri . Následně jsme přejeli do Tutukaka a vyšli jsme
si na maják na „polostrově“. Bylo to úplně bez problému, nechápali jsme proč je
na mapách značen jako ostrov.
Pokochali
jsme se výhledem na rozeklané pobřeží a pak jsme pochopili. Příliv byl
neuvěřitelně rychlí, kde jsme šli suchou nohou, bylo skoro o půl metru více
vody. Zbýval jen úzký pás, který ještě nepohltilo moře. Jelikož jsme po útesu
nechtěli jít na boso, tak jsme museli některé již zaplavené části přeskakovat.
A to se pečlivě plánovalo. Útes byl nad vodou jen pár sekund, než přišla další
vlna. A příliv stále stoupal a tak nebylo času nazbyt. Já jsem to přeskočil
docela v pohodě, čekal jsem sice asi dvě minuty, než budu mít aspoň pár
sekund na to přeskákat, ale podařilo se to. Jen trochu jsem byl mokrý, protože výčnělky
které jsem bral za bezpečné a dostatečně nad vodou už také mizely pod vlnami.
Lada na tom byla o poznání hůř. Šla až po mě a také se ještě déle rozmýšlela
než já. Soustředila se na vlny, které šly zprava, a konečně viděla skulinku.
Při prvním skoku jí sejmula vlna zleva a tak měla boty zase úplně durch. Nečekaně.
Odklonili jsme se od členitého pobřeží a jeli směrem do Whangarei.
Cestou jsme si dali fish and chips. Tuto nechutnou mastnou břečku jsme ani
nesnědli, budiž toto místo zapomenuto. Bléé ještě teď je mi blbě. Dorazili jsme
do kempu, který byl kousek od proslulých vodopádů ve Whangarei. Již byla tma a
tak jsme zase stan stavěli v noci. Pokecali jsme si s neuvěřitelně ukecanými
recepčními a dozvěděli se o městě, i co jsme nechtěli. Odměnou nám bylo spa. To
jsme si opravdu po náročných dnech užili, mělo snad 35 stupňů.
Ráno jsme si udělali procházku k vodopádům, které
byli vzdálené sotva pět minut chůze. A kvůli tomu jsme měli stan mokrý, že by
se dal ždímat. Takovou rosu jsme ještě nezažili. Vodopády byly krásné, sice
bylo všude plno turistů, ale to se dalo čekat, když jsme byli kousek od centra
města. Cesta nás vedla okolo řeky po proudu. Zanedlouho jsme dorazili do lesa
plného Kauri stromů. Lesem vedli různé cestičky a mosty, které nám dávali
nadhled nad místní florou. Procházka se nám moc líbila, ale měli jsme naspěch.
Jeli jsme do Whangarei Heads.
Tato skaliska se tyčí u vstupu do zátoky a jsou
pozůstatkem vulkanické činnosti. Dojeli jsme pod horu Manaia. Tyčila se nad
námi skaliska připomínající hlavy. Od toho asi ten název celé oblasti. Vyšli jsme nahoru a já začal počítat schody.
Bylo nám totiž řečeno, že jich nahoru vede strašně moc a tak jsme 1130 schodů
zdolali asi za třicet minutek. U vrcholu nás čekala dřevěná plošina, z níž byla
vcelku dobrá vyhlídka. To nám ovšem nestačilo a raději jsme šli jednou zakázanou cestičkou a vydali
jsme se blíže k vrcholu. Zastavili jsme se kousek od vrcholu, protože tam začínalo
šplhání pod několika set metrovou propastí.
Nemusíme přeci zkusit všechno J .
Vydali jsme se
tedy na další skalisko, které bylo asi 10km daleko. Strážilo vstup do zátoky.
Po krátkém přiblížení autem jsme se vydali opět nahoru. Naštěstí sem tolik
turistů nechodilo a tak i terén byl o poznání horší. A příroda krásnější. První zastávku jsme si
udělali na vrcholu hřebene. Lehli jsme si na balvan vyčnívající z lesa a
kochali jsme se nádherným výhledem.
Netušili jsme, že nás čeká ještě úžasnější místo. Asi po
hodinovém zdolávání cestičky klikatící se po hřebeni jsme narazili na místo,
kam se dalo vyšplhat. Měl jsem trochu bobky, ale nakonec to s obezřetností
šlo. Lada byla rozpačitá, jestli se má zamnou vydat nebo ne. Nakonec překonala
svůj strach a začala lézt za mnou. Byla to hlava asi jen 10 metrů
v průměru a 20metrů vysoká. Skála byla vyleštěná od předchozích lezců, ale
bylo na ní dost úchytů. Když jsme stanuli na vrcholu, začal s námi cloumat
vítr jdoucí od oceánu. Viděli jsme, jak
mraky narážejí do Bream head a jdou vertikálně 476m nahoru, kde nás obtékaly.
Byl to nádherný pohled. Stačilo se jen trochu vyklonit a vítr vás pořádně
učesal a k tomu ještě jsme měli pod sebou skoro půl kilometrový sešup až
k oceánu. Lada se necítila na dvou
metrech čtverečních, který nám vrchol nabízel úplně komfortně. Vydali jsme se
tedy dolů k oceánu. Došli jsme k pláži a poté jsme se vydali
k parkovišti. Já jsem spatřil místní slípky a dobrých 10 minut jsem je
honil s kamerou.
Večer jsme zakončili zase v kempu ve Whangarei. Za
odměnu jsme si dali steak a zakončili další úžasný den na cestách. Ráno jsme si
udělali procházku po Whangarei. Především kolem přístavu a kaváren okolo něj.
Kde jsme i na chvilku zakotvili. Opět jsme byli z města nadšení. Ale cesta
nás vedla dál. Ještě jsme si udělali
krátkou zastávku v botanické zahradě zaměřené na kapradiny. Moc nás
neuchvátila, bylo totiž vidět, že nemají dostatek peněz na údržbu.
Jeli jsme zpátky na sever k Ruapekapeka Pa. Neviděli jsme
zde skoro nic. Jen základy bývalého dřevěného opevnění. Ty zde zanechali
Maorové, kteří zde prohráli bitvu o sever v roce 1846. No co si budeme
povídat myslím, že evropští válečníci měli dost zkušeností s opravdovými
hrady. Takže jim těch pár prkének asi nedalo moc práci rozbořit.
Cesta nás vedla dále na západ. Projeli jsme okolo
krásného kostelíka v Pakaraka, až do přístavního městečka Rawene. To leží
v zátoce, která zasahuje 30 kilometrů do pevniny. Zde jsme se jen otočili
a jeli ke Koutu, které leží skoro až na západním pobřeží. Vydali jsme se
na pláž a hledali kulaté balvany. Po pár set metrech jsme našli první známky.
Nakonec jsme je našli, byly opravdu úplně kulaté, další geologická rarita.
Konec dne jsme
zakončili na západním pobřeží při západu slunce a opět jsme se kochali. Měli
jsme výhled na písečnou kosu s obrovskými dunami a záliv střetávající se
s mořem.
16. 8. - 17. 8. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat