Murray river a národní park The Grampians

Už jsme se těšili do civilizace. Páchli jsme nevalně a neměli jsme co pít. Vodu kterou jsme nabrali na poslední zastávce nepočítám. Byla hodně kalná a tak se musela velice dlouho vařit. Cíl byl jasný! Sprcha, voda a čerstvé jídlo. Vydali jsme se na jih. Nevěřili jsme svým vlastním očím. Ten přechod z pustiny do hospodářské krajiny byl tak náhlý. Najednou se začala objevovat jedna vesnice za druhou. Čím jsme jeli jižněji tím jich bylo víc a byly rozsáhlejší. Rozhodli jsme se pro cestu vnitrozemím.

Měla být hezká podle průvodce. Nás tedy moc nezaujala. A tak jsme dojeli k městu Tanunda. Ten požitek z teplé sprchy byl tak osvěžující. Cítili jsme se tak čistě. Jen škoda, že auto bylo stále samí písek. Bylo to snad to nejšpinavější auto ve městě. Nabrali jsme zásoby a dali si vynikající masový koláček. Rozhodovali jsme jakou cestu zvolíme při jízdě k Melbourne. V infocentru mám moc neporadili, jen se na nás zvláštně koukali. Nakonec vyhrála severní trasa. Vydali jsme se tedy zemědělskou krajinou. Jako zkušené pracovníky na vinici nás udivilo, že lidskou sílu nahradily stroje. Už tady nikdo révu neprostříhával, na to měli kombajny. Musíme říct, že to hezky nevypadalo. A když si vzpomeneme na sběr vína. Tak je nám jasné, že stroje to sbírají se vším. Myslím, že budeme dávat přednost vínu z Nového Zélandu.

Jen co jsme zahlédli největší řeku Austrálie, věděli jsme, že jsme si vybrali dobrou cestu. Když jsme přejížděli most uviděli jsme na hladině pelikány. Řeka Murray je dlouhá 2570 kilometrů a vytváří unikátní ekosystém. Je také dělící čárou států Victoria a New South Wales. Na sever od ní se už rozkládá nepodmaněná divočina. My jsme však jeli klidnou zemědělskou krajinou na jižní straně řeky. Dojeli jsme k laguně Ramco. Rozložili jsme stan a pozorovali pelikány, jak proplouvají nedaleko nás. Nejlepším zážitkem pro nás však byl rudý západ slunce nad řekou, které dominovaly uschlé vzrostlé stromy.

Probudili jsme se do krásného rána. V laguně stále stála torza velkých eukalyptů a na řece za námi se poflakovali pelikáni. V klidu jsme vstali a užívali si ráno. Cesta nás vedla okolo největšího vodního toku. Řeka Murray pramení u nejvyšší hory kontinentu Kosciuszko, kde jsme mimochodem také byli.

Dnešní naše první zastávka byla nedaleko. Z vyhlídky jsme pozorovali, jak se řeka zařezává do krajiny a tvoří meandry. Potěšilo nás kolik jsme viděli bílých teček na hladině. Pelikáni jsou úchvatní tvorové. Je neuvěřitelné, jak se něco tak robustního dokáže vznést do vzduchu. Když jsme přijížděli k jezeru Bonney, povšimli jsme si kolik má řeka lagun a slepých ramen. I zde bylo velké množství mrtvých stromů. Když jsme dojeli k jezeru, hledali jsme místo, odkud bychom mohli pozorovat pelikány. Našli jsme krásnou písčitou pláž s dunami. A tak si Lada užívala focení a já dostával auto ze zapeklité situace, jelikož jsme trochu zapadli.

Nedaleko bylo místo, kam jsme měli namířeno - národní park Murray river. Chvilku jsme jeli i po nezpevněné silnici, než jsme se dostali k vedlejšímu ramenu řeky. Mnoho zajímavého jsme tu neviděli, bylo tu docela mrtvo. A tak jsme jeli dál. Radost nám udělal opět Scink uťatý (Tiliqua rugosa asper), který byl na silnici. Znovu jsem ho chtěl dostat do bezpečí, ale tento byl o dost agresivnější. Byl i rychlejší a tak ho stačilo jen trochu povzbudit a byl pryč.

Odjeli jsme od řeky a pokračovali zemědělskou krajinnou. Projeli jsme hranici mezi Jižní Austrálií a Victorií. Měli jsme trochu nahnáno, jelikož všude byly značky upozorňující na nelegálnost převozu potravin, převážně ovoce. V celé oblasti byla vyhlášena přísná karanténa. Obávali se zavlečení škůdců. Naštěstí nás nikdo neprohledával a my jsme dorazili na hranici států Victoria a Nový Jižní Wales. Přivítalo nás hraniční město Mildura. Trochu jsme se zde porozhlédli a pak šli pozorovat řeku. Bylo na ní mnoho pelikánů. Nevěřili jsme, že můžeme uprostřed města vidět tolik vodních ptáků. Odpoutali jsme se od řeky, která je spoutaná lidskou silou. Je na ní mnoho jezů a ještě více zavlažovacích systémů. Je to jedno z míst, kde probíhá boj o vodu mezi přírodou, zemědělci či pastevci. Nasedli jsme do Mazlíka a vydali se 300 kilometrů jižněji, kde se rozkládal národní park The Grampians. Nejdříve jsme, ale uložili svá unavená těla na odpočívadle nedaleko hlavní silnice.

Ráno nám tedy zbýval jen kousek jízdy k úpatí horského pohoří. Vydali jsme se do útrob pohoří autem. Na nic jiného nám už nezbývala energie ani čas. Zastavili jsme se nejdříve u vodopádů MacKenzie, které byli docela hezké. Na rozdíl od zastávky u jezera Wartook, z kterého se vyklubala zavlažovací nádrž.

Další naše kroky směřovali k vyhlídkám. Na té první jménem Reed jsme mohli pozorovat celou oblast. Zalesněné kopce i údolí kontrastovalo se zemědělskou krajinou, která obklopuje tento národní park. Stáli jsme na skalních výchozech a užívali si poslední pohledy na nespoutanou přírodu Austrálie.

Zajeli jsme opodál na vedlejší hřeben, z kterého byl výhled na přehradu a zemědělskou krajinu. Tam jsme mnoho času nestrávili a jeli se kouknout na geologická útvar Grand Canyon. Nebylo to špatné, ale svému jménu nedostál. Hlavní problém ale byl, že jsme byli na pokraji svých sil. A tak jsme si to už vůbec neužívali. Nasedli jsme do auta a jeli dál. Zemědělská krajina nás uspávala, ale nevzdávali jsme to. Věděli jsme, že chceme ještě zažít poslední věc Great Ocean Road.

12. 8. - 14. 8. 2017

Národní park Ikara-Flinders Ranges

Pohoří Flinders Ranges se nám pomalu otvíralo. Okolo skákali klokani a my jeli do útrob pohoří. V údolích se střídaly eukalypty s cypřiši. Svahy hor byly kamenité a tak se tam držela akorát suchá tráva. Netrvalo dlouho a zamířili jsme jižně. Jeli jsme středem pohoří. Naší první zastávku jsme ani nenašli a tak jsme zastavili až u Great wall of China. Ta nás moc neoslovila, jelikož se jednalo akorát o skalní výchozy na vrcholu hory. Ale cesta po vedlejší silničce byla zábavná. Bylo nám jasné, že dneska bude opět adrenalinové řízení.

Zamířili jsme do soutěsky Brachina Gorge. Cesta byla nádherná skalnatá scenerie, která hrála rudými barvami. Cesta se nám velice líbila i z toho důvodu, že každých pár kilometrů byly naučné tabule, díky kterým jsme mohli pozorovat průřez krajinou. Tabule mapovaly několik milionu let  historie geologického utváření a vrásnění krajiny okolo nás. Informace jsme s nadšením nasávali. Když jsme se dostali do hlubin kaňonu, projížděli jsme dnem koryta vyschlé řeky. Docela nás to překvapilo. Čekali jsme, že tu bude cesta, ale bylo to jenom trochu srovnané dno řeky. Jeli jsme tedy hodně pomalu, abychom neztratili další kus podvozku. I zde Lada našla kvetoucí rostliny schovávající se ve stínu kaňonu. Měli tu dostatek vláhy, jelikož jsme mnohdy projížděli vodou.

Na konci údolí jsme se otočili a zamířili zpátky do pohoří, jelikož před námi už byla jen planina. Vzali jsme to vyhlídkovou trasou. Nutno říci, že jsme neměli v plánu jet těmito cestami pro terénní auta, ale bylo to tu tak krásné. Člověk si tu neurčovala svojí cestu. Určovala jí příroda a terén. Vinula se okolo záhybů skal, podle sebemenších nerovností v terénu. Byla to symbióza cesty a krajiny. Poté co jsme projeli dalším údolím, tedy korytem vyschlé řeky, najeli jsme na začátek kopce. Jeli jsme přímo nahoru po hřebenu. Výhledy napravo i nalevo byly okouzlující. Žádné točení volantu při nekonečných serpentinách tu nehrozilo. A na vrcholu byla malá zastávka. Vyhlídka Razorback nás okouzlila. Měli jsme výhled do útrob národního parku Ikara-Flinders Ranges. Ale stále jsme neviděli hlavní lákadlo místního pohoří.

Vydali jsme se k Wilpena Pound, která nás přivítala asfaltovou silnicí a turistickým resortem. Byli jsme zpátky v civilizaci. Vydali jsme se do hor se slavným tvarem misky. Hřeben má elipsovitý tvar a vytváří tak jedinečné skryté údolí. Nalézá se tu díky tomu spousta vzácných druhů. Procházeli jsme jedním z mála malých kaňonů do nitra pohoří. Ve vyschlém korytě řeky jsme zaslechli cosi šustit. Hned jsme zastavili a naslouchali. Mezi naplavenými větvemi eukalyptů šla echidna (Tachyglossus aculeatus). Už to bylo hodně dlouho, kdy jsme jí potkali na jihovýchodním pobřeží. Ale tahle nebyla tak ostražitá. Nestočila se tedy do obraného klubka. Mohli jsme tedy pozorovat, jak svým dlouhým čenichem rozhrnuje půdu a hledá něco dobrého k snědku.

Zanedlouho jsme museli opustit stín, který nám poskytovaly staré eukalypty ve vyschlém korytu. Vydali jsme se na vyhlídku Wangarra. Měli jsme štěstí, cestou jsme narazili na mnoho plazů. Jedním z nich byl krásný Tawny dragon (Ctenophorus decresii), dlouho jsme pozorovali jeho výrazně vybarvenou hlavu.

Byli tu i jiní menší plazi, kteří se vyhřívali na skalách. Jedním byl zřejmě Eastern striped skink (Ctenotus robustus). Vyhlídka nebyla jedna z nejlepších. Bohužel pohled na onu mísu, kterou hory utvářejí je nejlepší z letadla. A takový výlet je mimo naší kategorii. Vydali jsme se tedy zpátky. Cestou jsme narazili na pozůstatek bývalého využívání této krajiny. Pásla se zde stáda koz, která zde zdárně přežívala.

Bylo to tu opravdu plné života, nestihli jsme ani dojít na parkoviště a setkali jsme se s klokany i papoušky australian ringneck (Barnardius zonarius) a vyrazili jsme pryč z pohoří. Než nás hory pustily zahlédli jsme u silnice opět agamu australskou (Pogona vitticeps). Tentokrát na ní byl smutný pohled. Krvácela. Zjevně se potkala s nějakým predátorem či autem.

Nebyl to ale úplný konec dne, ještě jsme museli někde rozložit stan. A tak jsme se rozhodli, že pojedeme kousek zpátky do pustiny, jelikož před námi nebylo žádné jisté místo na přespání. Opět jsme si postavili stan nedaleko vyschlého koryta. Já jsem se vydal na procházku a hledal poslední obyvatele pouště. Byl to náš poslední den v tomto prostředí. Nalezl jsem nedaleko alespoň housenku, která nevypadala moc jedle.

Člověk dokáže najít krásné tvory i když je vůbec nehledá. Já jsem šel večer na záchod. A když jsem zakopal svůj výtvor, tak jsem na něj chtěl dát kámen. No a našel jsem tuto překrásnou stonožku asi je to (Scolopendra polymorpha), ale ani Google nám nenašel nic, co by tomu bylo hodně podobné. 

Naposled jsme se pozorovali Mléčnou dráhu. Byla tak oslnivá. Nikdy si nenecháme ujít příležitost pozorovat hvězdy v pustině.

11. 8. 2017

Setkání s pouštními ještěry

Málem jsem dostal infarkt. Těsně před autem se z křoví vynořil druhý největší pták na světě emu hnědý (Dromaius novaehollandiae). Jen tak tak jsem se mu vyhnul. Byl jsem moc rád, že se nic nestalo. Odsoudil bych k smrti i 17 malinkých půlmetrových kuřátek. Raději jsem otočil naše auto a zkontroloval, zda se nic nestalo. Naštěstí se všichni v klidu procházeli nedaleko silnice. Dnes rozhodně nebude den, kdy pojedeme i za šera.

Všude okolo silnice ležela mrtvá těla, jeden klokan za druhým. Prokládaly to mrtvoly ptáků emu. Byl to hrozný pohled. Opravdu jsme neujeli ani kilometr bez toho, aniž by jsme zahlédli čerstvou oběť silničního provozu. Chvilku po tom, co jsem málem sám srazil ptáka emu, vynořila se u silnice rodinka s dospívajícími jedinci. Bylo to opravdu početné mnohohlavé stádo. Kdybychom do nich najeli autem, tak bychom skončili. Jeli jsme proto touto končinou oplývající životem pomalu a opatrně.

Stále jsme pokračovali okolo podhůří hor, které se místy tyčilo do kilometrové výšky. Hledali jsme cestu do útrob tohoto pohoří a v tu chvíli jsem šlápl na brzdu co to šlo. Vyběhli jsme z auta a běželi zpátky po silnici. Byl tam náš první pouštní ještěr. Byl uprostřed silnice a v klidu se tam vyhříval. Byl to nádherný scink uťatý (Tiliqua rugosa asper). Nejdříve jsme mysleli, že má něco s ocasem, ale jak napovídá jeho český název, nic mu nebylo. Akorát byl na špatném místě ve špatnou dobu. Byli jsme sním uprostřed silnice deset minut. Občas jsme svými těly bránili tohoto úžasného tvora, před projíždějícími auty.

Byli jsme z toho nadšení, jelikož jsme něco podobného hledali několik týdnů. Nemohli jsme tedy dopustit, aby se této východní formě scinka uťatého něco stalo. Chtěl jsem ho tedy dostat ze silnice, ale vůbec mi to neulehčoval. Byl neuvěřitelně pomalý. Sunul se jak hlemýžď. Po dvaceti centimetrech se zastavil a otočil na mě hlavu. Koukal na mě pohledem, zda to myslím vážně. Postrčil jsem ho klacíkem a on se pomalu otočil a pokračoval v loudavém kroku. Těch pár metrů na silnici trvalo snad pět minut. Ale nechtěl jsem ho brát do ruky. Když byl pár metrů od silnice, tak jsme se sním rozloučili a jeli dál. Byl jsem v sedmém nebi.

Sotva jsem se rozjel, už jsme zase prošlapával pedál do podlahy. Na silnici se něco mihlo. Opět jsme vyběhli z auta. Bylo to jasné, byl tam další ještěr. Tento byl však rychlík. Nestihli jsme se ani přiblížit a byl pryč. Nasedli jsme do auta a ujeli pár kilometrů. Kolem silnice bylo stále plno mrtvol klokanů, emu, ale i dravců.

Zase jsem prověřil brzdové destičky. Tentokrát to byl jen klacek, no nic. Jeli jsme dál nestlačili jsme si zazpívat písničku a už jsme zase lezli z auta. Říkali jsme si, že takhle daleko nedojedeme, ale nešlo to jinak. U silnice byla mrtvola. Byl to smutný pohled na majestátního orla klínoocasého.

Stále jsme se nepřiblížili k údolí, kterým se dá vjet do pohoří a zase bylo slyšet kvílení brzd. Další ještěr na silnici. Tento byl však jiný. Vypadal jako malý dráček. Poté co jsme ji detailně prozkoumali, zjistili jsme, že jsme v přítomnosti agami australské (Pogona vitticeps). I ona se vyhřívala na asfaltu. Udělali jsme tedy další záchranou akci. Tentokrát si plaz hrál na mrtvého a tak prošťouchávání klacíkem nebylo k ničemu. Vzal jsem ho tedy opatrně dvěma klacíky a odnesl ze silnice.   

Konečně jsme dorazili k vedlejší cestě vedoucí do útrob pohoří. Cesta byla opět prašná, a tak jsme jeli pomaleji. Takže jsme se nedivili, že jsme zahlédli dalšího ještěra na silnici. Opět to byla agama. Tentokrát byla jiná. Její zbarvení nás opět uchvacovalo. Nejvíce její oranžová brada. Patrně šlo o samici, ale nejsme si jisti. Jelikož agami mohou měnit svojí baru podle prostředí. Dorazili jsme ke kaňonu. Okolo vyschlé řeky bylo pár míst, kam bychom mohli složit hlavu. Nebylo sice pozdě, ale nechtěli jsme jet až do večera. Rozhodně ne po tom, kolik mrtvých zvířat jsme viděli. Lada si šla psát deníček, pohledy a pozorovala přírodu kolem. Okolo poskakovali klokani i se tudy procházela rodinka emu. Ve starých eukalyptech okolo creeku hnízdili papoušci a často nám dávali najevo svojí přítomnost. Já jsem s bolestí zad skučel ve stanu. Byli jsme už hodně unavení, ale příroda okolo nás nám dávala energii jet dál.

10. 8. 2017

Jezero Eyre

Ráno jsme se trochu zapotili při skládání stanu. Vítr prohánějící se nad vyprahlou pustinou znesnadňoval úplně vše. Lada se uchýlila do pozůstatků železniční stanice a připravila vydatnou snídani. Každou chvíli zkoumala toho divného pavouka v koutě, jestli se hýbe směrem k ní nebo jestli si s ním zahrávají jen poryvy větru. Měli jsme před sebou velký den. Popojeli jsme jen kousek a před námi se rozprostíralo jezero Eyre. Nečekali jsme jezero jak jej známe, bylo to přeci jezero v poušti.

Nacházeli jsme se na jeho jižní části, která zabírá jen zlomek jeho plochy. I přesto jsme neviděli na jeho konec. Bylo obrovské. Bílá krusta soli se táhla až za obzor. Aby ne, vždyť celé jezero pokrývá 15 000 kilometrů čtverečních. Neváhali jsme a vyrazili jsme z vyhlídky k jezeru. Zanedlouho jsme se ocitli 12 metrů pod hladinou moře. Byl to úžasný pocit. Pokud se lidstvu bude dařit jako dosud, roztávající ledový příkrov zvedne hladinu oceánů a moře znovu zaplaví tuto oblast. Ale dnes ještě ne. Teď je to jedna z nejvyprahlejších částí Austrálie. Jedná se o bezodtokovou oblast o velikosti 1,2 milionu čtverečních kilometrů. Toto obrovské číslo reprezentuje 17% plochy Austrálie. Všechna voda z této oblasti doteče do tohoto obrovského jezera a vypaří se. Stává se to jednou za pár let, ale jen v létě, kdy je na severu Austrálie monzunové období. To pak voda skutečně doteče až sem a vytvoří jezero s hloubkou 1,5 metru. Někdy je to více, někdy to je méně. Jelikož jsme přijeli v zimě mohli jsme se kochat krustou soli.

Když jsme došli k hraně jezera všimli jsme si, že není tak vysušené, jak se na první pohled zdálo. Boty se nám mírně propadali do bahna, které překrýval povlak soli. Nedalo se však odolat ochutnávce čerstvě vysušené soli. Musím říct, že byla vnikající (z mého pohledu). Z pohledu Lady  ochutnávka vypadala takto – Co to zase provádí? On to chce opravdu strčit do pusy? Dyť tady po tom běhají různá zvířátka. Tak a máš co jsi chtěl, jen si pěkně zaprskej!

Když jsme zjistili, že jen slabá krusta chrání vlhký bahnitý podklad, nedivili jsme se tomu co máme pod nohama. Byl jím největší podzemí vodní rezervoár na Zemi Great Artesian Basin. Voda je v něm stará až 2 miliony let a skrývá se pod povrchem až tří kilometrů. Právě z tohoto rezervoáru vytéká artéská voda a tvoří oázy. Ale člověk ji také využívá k napojení měst jako bylo Coober Pady.

Kochali jsme se, jak výhledem, tak rozpraskaným solným povrchem, který byl pokryt stopami nejednoho dobrodruha čí ptáka emu. Nastal čas se vrátit. Došli jsme na hranu solného jezera a uviděli zbytky podemleté železnice. To byl asi jeden z důvodů proč železniční doprava zanikla v celé oblasti. Zalezli jsme do auta a vyjeli.

Po mnoha tisících kilometrech jsme měli konečně štěstí. Orel klínoocasí seděl na zbytcích plotu. Pomalu a velice obezřetně jsme se přibližovali. Konečně se nám podařilo dostat do rozumné vzdálenosti než odletěl. Hned jsme si vzpomněli, jaké je držet toto majestátní zvíře v rukou.

Cesta stále pokračovala naprostou pustinou. Nacházeli jsme se v nejsušších oblastech Austrálie, ale ne na dlouho. Zamířili jsme k jihu, kde se nacházelo pohoří Flinders. V jeho podhůří se začal objevovat život, potkali jsme tu největšího vačnatce na světě klokana rudého (Macropus rufus). Ale byli tu i lidé. Mezi horami a pouští byly pozůstatky dávné flory a tak jsme projížděli okolo mnoha uhelných dolů.

10. 8. 2017

Coober Pedy

Po několika dnech byl čas na delší přesun. Ale vůbec jsme nespěchali, byli jsme stále unavení ze včerejška, kdy jsme na přímém sluníčku strávili mnoho hodin. Vydali jsme se na východ kudy vedla hlavní silnice na jih. Za chvilku jsme se na ní napojili a uzavřeli tak pomyslný okruh ve středu australského kontinentu. Krajina se opět proměňovala. Střídalo se bezlesí s občasnými křovinami. Stále častěji jsme naráželi na planiny, které byly pokryté  jen trávou. Po docela krátkém čase jsme překročili hranice státu Jižní Austrálie. Byl to poslední stát, který jsme měli v úmyslu prozkoumat. Bohužel na Západní Austrálii jsme neměli dostatek času.

Samozřejmě, že jsme potkali i stromy. Vždy když měly příležitost, tak se vypínaly několik metrů nad terénem. Obsazovaly koryta vyschlých řek či úpatí kopců. Pár jich bylo i podél cest. Většinou byly tyto rozhledny obsazeny místními dravci. Vždy jsme zastavili, když jsme uviděli orla klínoocasého. Jeden sedět na špičce uschlého stromu. Bylo velice těžké zdokumentovat tyto vznešené, plaché tvory.

V polovině naší cesty jsme se zastavili u benzínky obklopené pár domy jménem Marla. Využili jsme toho, že tu bylo několik vzrostlých stromů, které nám poskytly stín. Nebyli jsme jediní, kdo tuto oázu dotovanou podzemí vodou využíval. Potkali jsme tu medosavku australskou (Manorina flavigula), která nám asistovala po celou dobu oběda.

Za tímto bodem se krajina začala měnit. Sypký písek či půdu vystřídali malé valounky, které pokrývaly nekonečnou rovnou pláň. Zde se už nedařilo stromům ani keřům. Dokonce i všudypřítomný koberec suché trávy zmizel. Bylo to tady. Vlil se nám do žil blahodárný pocit. Konečně jsme v pusté poušti.

Po 600 kilometrech jsme se blížili k  městu Coober Pedy. Okolo nás se začali zvedat veliké haldy, jako kdyby to byl pozůstatek z vymřelé megafauny. Tu však vyhubili původní obyvatelé před dávnou dobou. Ovšem nebyly to výtvory megakrtka ale lidí. Město Coober Pedy dostalo svůj název po zkomoleném Aboriginském „kupa piti“, což znamená běloch v díře. Bílí osadníci masově podléhali horečce. Nebyla to kupodivu ta zlatá, ale opálová. Neměli jsme mnoho času a tak jsme zajeli kousek za město a postavili si stan kousek od vyschlého potoka. Bylo zde pár stromů, které nás měli ochránit před větrem.

Po večeři jsme vytáhli hlavy ze stanu a pozorovali hvězdy. Moc jsme se na to těšili, jelikož pozorování hvězd v poušti je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Bohužel to nebylo takové, jaké jsme čekali. Slunce na jedné straně zapadalo a měsíc v úplňku zrovna vycházel. Byl jako druhé slunce zářil pronikavě žlutooranžovou barvou. Nikdy jsme takový měsíc nezažili.

Ráno jsme se procházeli okolo vyschlého potoka. Stačilo se jen blíže kouknout a člověk zjistil kolik pouštních květin zde kvetlo. Zanedlouho jsme vyrazili zpátky do města. Lada chtěla využít příležitosti. Přeci jenom jsme se nacházeli na místě, kde se vytěží 85% opálů na světě. V těchto končinách bylo před 150 miliony let moře, které vyschlo. Klimatické změny způsobily rozkolísanost hladiny podzemí vody, díky které se roztoky křemíku dostávaly do dutin pod povrchem a usazovaly se. A po mnoha milionech let tu teď bílí člověk v dírách kope ony třpytivé kameny. Turista má proto zakázáno chodit po okolí, jelikož může spadnout do jedné z nesčetných děr.

I my jsme se vydali zkusit štěstí do dolu pro veřejnost. Vzali jsme co nám přišlo pod ruku a šli jsme dolovat. Lada usilovně vyhrabávala lžičkou na kiwi drť.  Po necelé hodině jsme to vzdali a šli jsme si koupit něco do obchodu. Ladě se nejvíce líbil řecký rodinný podnik, kde nakoupila spoustu dárků. I já jsem nakonec neodolal a koupil jich pár. Jak maminka, tak syn byli rození obchodníci. Hned ukazovali spoustu druhů náušnic tak i přívěšků. K nákupu jsme dostali i několik dárků, jako byly malé zkameněliny nebo opály, které nemají žádnou hodnotu, protože jsou bez barvy.

Vydali jsme se do útrob města, které je z velké části v podzemí. I v dnešních dnech zde žije víc jak polovina lidí pod povrchem. Chrání se jak před spalujícím sluncem v létě, tak před chladem v zimních nocích. Nám ale přišel nejhorší vítr, který nezadržitelně vál nad plochou plání bez vegetace. Malé kamínky byly jak peeling. Bylo to opravdu nepříjemné místo pro velice tvrdé nátury.

 Zalezli jsme pod zem, kde se nacházelo muzeum, zjistil jsme vše o opálech. Hlavně jak poznat ten kvalitní. To jsou takzvané solidní opály, které jsou složené celé z opálu a mají krásné barvy do modra. Velice často se prodávají dublety, které mají jen vrchní vrstvu z opálu nebo triplety. V těch je jen slabounká vrstva opálu mezi výplní. Pokochali jsem se vzácnými kusy opálů nebo opalizovanými mušlemi či dinosauřími kostmi. Dokonce zde našli nový druh dinosaura. Nakonec  jsme zašli do kostela. Takový jsme ještě neviděli, byl to podzemní kostel svatého Paula.

Nastal čas vyjet dál. A opět jiným směrem než jsme plánovali. Měli jsme dobrý čas (v harmonogramu cesty nám přebýval půl den) a tak jsme se rozhodli pro odbočku z hlavní silnice k jednomu ze zázraků zdejšího kontinentu. Vyjeli jsme na východ do pusté krajiny. Netrvalo dlouho a potkali jsme nejdelší plot na planetě, který zamezuje dingům vstup do jihovýchodní Austrálie. Farmáři tím chrání svá stáda ovcí.

Byl jsem v sedmém nebi, krajina byla bez vegetace. Občas sem tam vzdoroval trs trávy, ale já měl konečně onen pocit pravé drsné pustiny. Většinou jsme projížděli planinou, jejíž povrch tvořily malé oblé kameny, ale nebylo tomu vždy. Narazili jsme i na nevelké stolové kopce, které stále odolávaly zdejším vichrům.

Jinde byly vidět ploché pánve, které se možná někdy i zaplní vodou. Podle toho, jak se měnilo podloží, měnil se i charakter krajiny. A tak jsme se dostali i k mým vysněným rudým dunám. Už jsme nepotřebovali vidět více. Vtom jsme uviděli na obzoru blázna. Jel touhle pustinou na kole. Po krátkém povídání jsme zjistili, že vyjel ze Sydney. Měl za sebou dlouhou cestu a jeho odlupující se kůže z rozpraskaných rukou vlála ve větru. Neměl to lehké, postěžoval si nám, že ujel 30 kilometrů na severozápad a pak se musel vrátit. Vítr byl tak silný, že nedokázal proti němu na pláních jet.  Rozloučili jsme se a popřáli mu hodně štěstí. Opravdu ho potřeboval.

Ujeli jsme ještě kus a sjeli z cesty. Nedaleko byla bývalá železniční stanice Curdimurka. Zastavili jsme u chátrajících budov a prozkoumali možnosti ubytování. Nakonec jsme se rozhodli postavit stan venku, jelikož uvnitř by mohli být hadi a jiní živočichové. Společnost nám dělali papoušci Galah, kteří si udělali hnízdo ve staré střeše. Příroda využije vše, když se jí dá čas a klid.

8. 8. - 9. 8. 2017