Murray river a národní park The Grampians

Už jsme se těšili do civilizace. Páchli jsme nevalně a neměli jsme co pít. Vodu kterou jsme nabrali na poslední zastávce nepočítám. Byla hodně kalná a tak se musela velice dlouho vařit. Cíl byl jasný! Sprcha, voda a čerstvé jídlo. Vydali jsme se na jih. Nevěřili jsme svým vlastním očím. Ten přechod z pustiny do hospodářské krajiny byl tak náhlý. Najednou se začala objevovat jedna vesnice za druhou. Čím jsme jeli jižněji tím jich bylo víc a byly rozsáhlejší. Rozhodli jsme se pro cestu vnitrozemím.

Měla být hezká podle průvodce. Nás tedy moc nezaujala. A tak jsme dojeli k městu Tanunda. Ten požitek z teplé sprchy byl tak osvěžující. Cítili jsme se tak čistě. Jen škoda, že auto bylo stále samí písek. Bylo to snad to nejšpinavější auto ve městě. Nabrali jsme zásoby a dali si vynikající masový koláček. Rozhodovali jsme jakou cestu zvolíme při jízdě k Melbourne. V infocentru mám moc neporadili, jen se na nás zvláštně koukali. Nakonec vyhrála severní trasa. Vydali jsme se tedy zemědělskou krajinou. Jako zkušené pracovníky na vinici nás udivilo, že lidskou sílu nahradily stroje. Už tady nikdo révu neprostříhával, na to měli kombajny. Musíme říct, že to hezky nevypadalo. A když si vzpomeneme na sběr vína. Tak je nám jasné, že stroje to sbírají se vším. Myslím, že budeme dávat přednost vínu z Nového Zélandu.

Jen co jsme zahlédli největší řeku Austrálie, věděli jsme, že jsme si vybrali dobrou cestu. Když jsme přejížděli most uviděli jsme na hladině pelikány. Řeka Murray je dlouhá 2570 kilometrů a vytváří unikátní ekosystém. Je také dělící čárou států Victoria a New South Wales. Na sever od ní se už rozkládá nepodmaněná divočina. My jsme však jeli klidnou zemědělskou krajinou na jižní straně řeky. Dojeli jsme k laguně Ramco. Rozložili jsme stan a pozorovali pelikány, jak proplouvají nedaleko nás. Nejlepším zážitkem pro nás však byl rudý západ slunce nad řekou, které dominovaly uschlé vzrostlé stromy.

Probudili jsme se do krásného rána. V laguně stále stála torza velkých eukalyptů a na řece za námi se poflakovali pelikáni. V klidu jsme vstali a užívali si ráno. Cesta nás vedla okolo největšího vodního toku. Řeka Murray pramení u nejvyšší hory kontinentu Kosciuszko, kde jsme mimochodem také byli.

Dnešní naše první zastávka byla nedaleko. Z vyhlídky jsme pozorovali, jak se řeka zařezává do krajiny a tvoří meandry. Potěšilo nás kolik jsme viděli bílých teček na hladině. Pelikáni jsou úchvatní tvorové. Je neuvěřitelné, jak se něco tak robustního dokáže vznést do vzduchu. Když jsme přijížděli k jezeru Bonney, povšimli jsme si kolik má řeka lagun a slepých ramen. I zde bylo velké množství mrtvých stromů. Když jsme dojeli k jezeru, hledali jsme místo, odkud bychom mohli pozorovat pelikány. Našli jsme krásnou písčitou pláž s dunami. A tak si Lada užívala focení a já dostával auto ze zapeklité situace, jelikož jsme trochu zapadli.

Nedaleko bylo místo, kam jsme měli namířeno - národní park Murray river. Chvilku jsme jeli i po nezpevněné silnici, než jsme se dostali k vedlejšímu ramenu řeky. Mnoho zajímavého jsme tu neviděli, bylo tu docela mrtvo. A tak jsme jeli dál. Radost nám udělal opět Scink uťatý (Tiliqua rugosa asper), který byl na silnici. Znovu jsem ho chtěl dostat do bezpečí, ale tento byl o dost agresivnější. Byl i rychlejší a tak ho stačilo jen trochu povzbudit a byl pryč.

Odjeli jsme od řeky a pokračovali zemědělskou krajinnou. Projeli jsme hranici mezi Jižní Austrálií a Victorií. Měli jsme trochu nahnáno, jelikož všude byly značky upozorňující na nelegálnost převozu potravin, převážně ovoce. V celé oblasti byla vyhlášena přísná karanténa. Obávali se zavlečení škůdců. Naštěstí nás nikdo neprohledával a my jsme dorazili na hranici států Victoria a Nový Jižní Wales. Přivítalo nás hraniční město Mildura. Trochu jsme se zde porozhlédli a pak šli pozorovat řeku. Bylo na ní mnoho pelikánů. Nevěřili jsme, že můžeme uprostřed města vidět tolik vodních ptáků. Odpoutali jsme se od řeky, která je spoutaná lidskou silou. Je na ní mnoho jezů a ještě více zavlažovacích systémů. Je to jedno z míst, kde probíhá boj o vodu mezi přírodou, zemědělci či pastevci. Nasedli jsme do Mazlíka a vydali se 300 kilometrů jižněji, kde se rozkládal národní park The Grampians. Nejdříve jsme, ale uložili svá unavená těla na odpočívadle nedaleko hlavní silnice.

Ráno nám tedy zbýval jen kousek jízdy k úpatí horského pohoří. Vydali jsme se do útrob pohoří autem. Na nic jiného nám už nezbývala energie ani čas. Zastavili jsme se nejdříve u vodopádů MacKenzie, které byli docela hezké. Na rozdíl od zastávky u jezera Wartook, z kterého se vyklubala zavlažovací nádrž.

Další naše kroky směřovali k vyhlídkám. Na té první jménem Reed jsme mohli pozorovat celou oblast. Zalesněné kopce i údolí kontrastovalo se zemědělskou krajinou, která obklopuje tento národní park. Stáli jsme na skalních výchozech a užívali si poslední pohledy na nespoutanou přírodu Austrálie.

Zajeli jsme opodál na vedlejší hřeben, z kterého byl výhled na přehradu a zemědělskou krajinu. Tam jsme mnoho času nestrávili a jeli se kouknout na geologická útvar Grand Canyon. Nebylo to špatné, ale svému jménu nedostál. Hlavní problém ale byl, že jsme byli na pokraji svých sil. A tak jsme si to už vůbec neužívali. Nasedli jsme do auta a jeli dál. Zemědělská krajina nás uspávala, ale nevzdávali jsme to. Věděli jsme, že chceme ještě zažít poslední věc Great Ocean Road.

12. 8. - 14. 8. 2017

Blue Mountains

Konečně jsme se vymanili z velkoměsta a vyjeli na náhorní plošinu, kde se rozkládají Blue Mountains. Jako první věc jsme se ztratili, jelikož nás navigace vzala o kousek vedle. I tak nás dovedla na první místo odkud jsme mohli obdivovat obrovské skalní stěny sestupující do hlubokého údolí. Poté, co jsme se vymotali, jsme dorazili k Wentworth Falls, kde jsme si udělali procházku na vyhlídku Princes rock odkud byl hezký výhled.

 Následně jsme se prošli po hraně skal padajících do hlubin pralesa. Užívali jsme si onu obrovskou vzdálenost mezi skalními stěnami. Procházka po cestičkách vytesaných v pískovcovém masivu nám trochu připomínala turistické trasy na českých pískovcových skalách. Ale ten sešup dolu byl neuvěřitelný. To v Čechách nenajdete. Vydali jsme se na další vyhlídku. Nejvíce času nám zabralo asi parkování. Bylo tu natřískáno. Když jsme se prodrali mezi lidmi k vyhlídce Echo point, tak jsme si ten pohled užívali. Mohli jsme pozorovat onu známou modř, podle které dostaly hory své jméno. Není to kvůli tomu, že by byly  hory modré, ale kvůli vzdálenostem mezi skalními stěnami. Jsou tak velké, že rozptylující paprsky světla přicházejí do styku s jemnými prachovými částicemi a kapičkami oleje, které jsou z eukalyptových stromů z údolí. Tento jev se nazývá "Rayleight Scattering" podle lorda Rayleigho, který  jako první tento fenomén pojmenoval.

Vyrazili jsme ještě kousek dál na procházku k skalnímu výchozu Three Sisters. Byla by to pohádková cesta. Bohužel to tu bylo i v zimě přeturistované.  Když jsme došli k strmým úzkým schodům, tak jsme si připadali jako v zácpě uprostřed Sydney. Pocit z tohoto místa nám to zcela  zruinovalo a  po pár minutách jsme chtěli být akorát co nejdál odtud. Když jsme si vystáli frontu nazpátek z procházky, tak jsme se poptali co ještě navštívit v okolí.

 V informačním centru nám toho moc neřekli, ale vydali jsme se na další místo, které mělo být také pěkné. Když jsme tam dojeli, tak jsme museli uznat, že není pěkné. Bylo nádherné, kam se hrabe Echo point. Evans Lookout jsme měli skoro celý pro sebe a obdivovali jsme skalní stěny padající do pralesa. Zdejší údolí bylo na opačné straně stolové hory. Bylo mnohem uší, ale zároveň bylo hlubší. Rozměry pískovcových stěn byly neuvěřitelné. Bylo nám líto, že nemáme čas na to, si obout naše boty na tůry a vyrazit do hlubin kaňonu. To by byla tůra na několik dní.

 V brzkém odpoledni jsme vyrazili tedy na sever. Vyjeli jsme z hor a objížděli jsme Sydney co největším obloukem, abychom se vyhnuli dopravním nesnázím. Bohužel i  několik desítek  kilometrů od centra města jsme spadli do pasti. Dva kilometry jsme jeli dvě hodiny. Pak už se to rozjelo a mohli jsme pokračovat okolo pobřeží na sever. Jeli jsme i v noci, protože jsme se museli přesunout o 600 kilometrů. Ale šlo to pomalu, čím jsme byli dál, tím  bylo méně aut, ale silnice byla horší. Potkali jsme hodně oprav a také silnici v několika místech rozšiřovali. Ještě, že jsme se střídali při řízení. Stát každou chvíli na semaforech, nebo se bát, že protijedoucí náklaďák nás srazí, bylo docela vyčerpávající.  Když jsme dorazili k městu Woolgoolga, tak jsme vysíleni šli spát.

Ani další den jsme si mezi Sydney a Brisbane nedělali skoro žádné zastávky. Jak nám řekl jeden klučina ze Sydney, mezi těmito městy jsou jen turistické kraviny za hodně peněz. Ráno jsme si zašli k pobřeží, abychom pozorovali velryby. Poté jsme se zastavili až u pláže Byron a dali si oběd spojený s procházkou po pláži.

 Krom těchto rychlých zastávek jsme udělali jednu výjimku. Když  jsme přejížděli hranici mezi státy Nový Jižní Wales a Queensland v oblasti, kde začíná Gold Coast, tak jsme zajeli do vnitrozemí. Nečekaně jsme zamířili do Národního parku, ale tenhle byl výjimečný. Jednalo se o poslední zbytky deštných pralesů, jenž se rozkládaly na pomezí mírného a tropického pásma. Lamington National park, který je součástí světového dědictví UNESCO byl naším jasným cílem.

Bylo už pozdě večer, ale byli jsme nedaleko. Navigace nám ukazovala jenom posledních 30 kilometrů od parku. Pak to začalo, park se rozkládal na kilometr vysoké plošině. Stoupali jsme po úzkých serpentinách nahoru. Poté, co jsem dostal smyk na gridu „roštu“ (zábrana pro dobytek na silnici), jsme jeli už pomaleji. Rychle to ani nešlo, silnice byla užší a užší. Proti nám jelo docela dost aut a tak jsme se museli vyhýbat a dávat si přednost. Nakonec jsme jeli krokem, protože na silnici byl jeden sesuv za druhým, který vždy odkrojil značnou část silnice. Takže konečná část cesty bylo spíše stání. Byli jsme rádi, že byla noc, protože jsme se mohli orientovat podle světel aut. Zatáčky byly tak ostré, že jsme netušili, co přijde za rohem. Zda to bude jenom další sesuv u kterého se nebude možné vyhnout nebo šílenec co sjíždí vysokou rychlostí dolů. Párkrát nás málem smetli. Aspoň by to bylo rychlé, pád dolů by nic nezastavilo.

Bylo to nekonečných 30 kilometrů, už ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale deštný prales na vrcholu už jsme neviděli. Byla úplná tma. Akorát jsme viděli, jak cesta obtéká mohutné stromy a všude visí liány. Nakonec jsme dorazili do jediného kempu na vrcholu, ale nepodařilo se nám zaplatit a tak jsme radši spali v autě. Dolů by nás nikdo nedostal, to by byla naše smrt. Už jsme byli úplně vyčerpaní. Při vaření večeře nás zastihla bouřka a tak jsme zalézali od auta úplně mokří. Jak autentické pro deštný subtropický prales.

14. 7. – 15. 7. 2017

Royal National Park a Sydney

Cesta nás vedla do Royal National Park, který sousedí se Sydney. Bylo to tu velice odlišné. Na úpatí hor, které sestupovaly až do moře, byla již jiná vegetace. Byly tu nádherné palmy s vějířovitými listy a rostliny s tří metrovými stvoly na nichž byly krásné červené květy.

 Vyrazili jsme k pobřeží. Mezi vysokými útesy se rozkládala pláž Wattamolla. Byli jsme rádi, že tu nejsme v létě, to bychom se tu ani nehnuli. Poté, co jsme si udělali procházku na pláži, která tu byla jen pro nás, jsme se vydali k útesům. Pláž byla chráněná pískovcovými skalisky, po kterých jsme lezli, než jsme dorazili k okraji.

 Před námi byl už jen nekonečný oceán. Ale nebyla to pravda. Kousek před námi plula skupina velryb na sever. Bylo to opět neuvěřitelné. Pluly jen kousek od nás. Viděli jsme několik vodotrysků a pak dlouhou odmlku, než se opět nadechly. Ale měli jsme na co koukat, oceán byl plný rodin velryb. Bylo to úchvatné vidět, že těmto ohroženým savcům se zde daří. Byla to světlá chvilka v našem putování, kdy jsme si mohli říct, že lidi je nevyhladili a vypadá to, že se jim daří dobře. Stáli jsme tam dlouho, hodně dlouho a užívali si spršky nad hladinou, které se tu a tam objevily na obzoru.

Krásná chvíle skončila a stres nastal. Blížili jsme se k velkoměstu Sydney. Doprava začala houstnout a my jsme neviděli ani náznak města. Spoléhali jsme se na navigaci, do které jsme naťukali světoznámou pláž Bondi. Po mnoha sprostých slovech a úplatků (sladkosti do zobáčku, abych nemohl brblat) od Lady  jsme dorazili k pláži, zaparkovali jsme a já si otřel orosené čelo. Byl jsem rád, že jsme se dostali na místo a chvilku nemusíme nikam jezdit. Bohužel Lada zjistila, že parkování tu není pro nás. 7,5 dolaru za hodinu stání není naše platová třída. Dali jsme si rychlý oběd s výhledem na pláž a surfaře prohánějící se ve vlnách. Poté jsme se vydali na průzkum bočních uliček, kde jsme zaparkovali a nestálo nás to ani dolar. Ve vedlejší ulici jsme viděli, jak páni policisti dávají jeden lísteček s pokutou za druhým. Jak někdy stačí udělat pár kroků navíc a člověk je hned bez starostí. Vzali jsme si autobus a jeli do centra města, které bylo pár kilometrů odtud.

Malebné čtvrtě s normálními domy pomalu začala střídat železobetonová monstra. Chvilku jsme se procházeli onou spletí budov, kterým nedohlédnete skoro ani na vrchol a hledali jsme cestu k opeře. Netrvalo dlouho a dorazili jsme k ní, což bylo velké zklamání, jelikož jsme přišli z přední strany budovy. Takže onen ikonický tvar nebyl vůbec vidět. Naštěstí jsme věděli, že musíme jít do botanické zahrady. Odtud byl vidět onen legendární pohled na operu za níž se tyčil Harbour Bridge.

Šli jsme pomalu zpátky do centra, překvapilo nás, že jsme zde potkali australian ibises (Threskiornis moluccus). Došli jsme na místo odkud jsme vyšli a hledali jsme autobus, kterým jsme přijeli. Bloudili jsme okolo toho místa snad hodinu, než nám jeden řidič autobusu vysvětlil, že autobusy jezdí jen směrem do centra, ale z centra nejezdí a že musíme na metro. Doteď tenhle systém nechápeme. Nakonec jsme dorazili k autu a vyrazili jsme přes celé město do vnitrozemí, kde se tyčí  Blue Mountains.

13. 7. 2017

Cesta přes nejvyšší pohoří Austrálie do hlavního města Canberra

Během noci nám byla zima a naše myšlenky směřovali k teplejším oblastem na severu kontinentu. Především ve chvíli, když jsme vyšli ráno na pláž a uviděli námrazu na písku. Potěšilo nás tedy, že jsme mohli objevovat národní park, který byl nedaleko z pohodlí auta. 

Národní park je umístěn na poloostrovu a několika ostrovech, které obklopují dvě velká jezera. Jezera Victoria a Reev jsou součástí oblasti, která se nazývá Gippsland Lakes Coastal Park. V celé této oblasti se dbá na ochranu především ptáků a vodních živočichů. Na poloostrově Sperm Whale Head byly cesty a tak to bylo především takové safari na čtyřech kolech. Ale i tak jsme se vydali na pár menších procházek a pozorovali ptactvo obývající jezerní krajinu u pobřeží. Krom druhů, které jsme potkali nám udělalo největší radost setkání s Pelikánem australským (Pelecanus conspicillatus). S vahou až 10 kilo a rozpětím 2,5 metru je to létající pevnost v říši zvířat. I s těmito parametry bylo neuvěřitelné, jak ladně prolétává pár centimetru nad hladinou a hledá svojí kořist.

Procházeli jsme lesy, jímž dominovaly banksia a eucalypty, tu a tam jsme zahlédli pestrobarevné papoušky. Povedlo se nám i jednou ztratit, když jsme hledali cestu na místní kopeček, abychom se rozhlédli po krajině. Z vyhlídky jsme toho moc neviděli, protože všude okolo nás byly vzrostlé stromy. Dali jsme si oběd u břehu jezera, pozorovali černé labutě a jiné ptáky. Zvládli jsme návštěvu parku velice rychle, díky tomu, že jsme si ho projeli autem. Proto jsme se ještě mohli vydat do vnitrozemí, kde se tyčilo nejvyšší pohoří Austrálie. 

Nejdříve jsme jeli hornatou krajinnou, kde dominovaly pastviny. Až za dlouhou dobu jsme dorazili do národního parku, kde začínala příroda a končila asfaltová silnice. Mnoho času už nám nezbývalo, protože se začalo stmívat. Cesta ubíhala už velice pomalu, protože po úzké štěrkové cestě se rychle jet nedalo. Především, když jsme se koukli ze srázu dolů, tak jsme měli nahnáno. Našli jsme si místo na stanování, než byla úplná tma. Bylo před hranicí mezi státy Victoria a New South Wales v národním parku Snowy River. Původně byl plán projet celé pohoří a campovat v údolí, kde není taková zima. Bohužel jsme se zasekli uprostřed. A teplota šla hodně rychle dolů. Při vaření večeře nám opět asistovali possumové, kteří na Ladu vrčeli, když šla v noci na záchod. Trošku z toho byla vyděšená.

Ráno jsme se probudili zimou. Rychle jsme se nasnídali a snažili se zabalili stan ve kterém bylo hodně ledu. Ten se nám utvořil dokonce i na vnitřní vrstvě stanu z kondenzovaných par. Oddělit od sebe segmenty tyček od stanu také nebylo nejlehčí. Pokrývala je vrstva námrazy. Nicméně jsme rychle zalezli do auta, zatopili jsme si a bylo dobře. 

Celé dopoledne bylo jedno velké neuvěřitelné safari. Jeli jsme pomalu horským údolím, kde nám přes cestu přeskakovali klokani všech velikostí. Narazili jsme i na divoké koně, krávy a vysokou. Jednou jsme zahlédli i mrtvého koně, kterému chyběla celá zadní část těla. Asi měl někdo rád koninu. Nicméně jsme byli rádi, že jsme v noci nepokračovali. Po překročení hranice mezi státy se kvalita cesty hodně zhoršila a dostat se na 800 metrů vysoké sedlo byl zážitek. Horám konečně dominovalo něco jiného než eukalypty. Byli tu místní borovice.

Po překročení sedla nás čekalo strmé klesání do údolí, kde se nacházelo zimní středisko. Tak jsme si zakoupili denní vstup do národního parku Kosciuszko. Zde se nachází nejvyšší hora Austrálie, která měří 2228 metrů. Bohužel na vrcholcích bylo hodně sněhu a tak jsme se jeli kouknout k vrcholům autem. Byla to pohodová cesta k zimnímu středisku, které bylo u hrany stolové hory. Moc jsme toho neviděli. Všude byli lyžující lidé a nikam jinam jsme se nemohli dostat. Otočili jsme se a rozhodli jsme se projet horami autem. Dokud jsme byli v údolí, tak to šlo. Projeli jsme okolo největšího lyžařského střediska, které bylo těsně pod nejvyšší horou. Tam jsme koukali s otevřenou pusou. Neuvěřitelné množství lidí se mačkalo na místní sjezdovce. Parkoviště bylo obří stejně jako ceny lístků na vlek. 

Jeli jsme tedy dál do hor. Bohužel, jak jsme se vzdálili od střediska už nebyla silnice udržovaná. Po pár kilometrech jsme to museli vzdát, protože na silnici byla vrstva uježděného sněhu na kterou dopadaly čerstvé vločky. Bohužel sněhové řetězy jsme si jako výbavu auta na cestu po Austrálii neobstarali. 

Vydali jsme se tedy za příbuznými do hlavního města Austrálie. Jen co jsme se vzdálili trochu od hor počasí se zase z minuty na minutu zlepšilo a mohli jsme v klidu projíždět nekonečnými pláněmi na plošině na níž se také nachází Canberra.

7. 7. - 8. 7. 2017