Cesta přes nejvyšší pohoří Austrálie do hlavního města Canberra

Během noci nám byla zima a naše myšlenky směřovali k teplejším oblastem na severu kontinentu. Především ve chvíli, když jsme vyšli ráno na pláž a uviděli námrazu na písku. Potěšilo nás tedy, že jsme mohli objevovat národní park, který byl nedaleko z pohodlí auta. 

Národní park je umístěn na poloostrovu a několika ostrovech, které obklopují dvě velká jezera. Jezera Victoria a Reev jsou součástí oblasti, která se nazývá Gippsland Lakes Coastal Park. V celé této oblasti se dbá na ochranu především ptáků a vodních živočichů. Na poloostrově Sperm Whale Head byly cesty a tak to bylo především takové safari na čtyřech kolech. Ale i tak jsme se vydali na pár menších procházek a pozorovali ptactvo obývající jezerní krajinu u pobřeží. Krom druhů, které jsme potkali nám udělalo největší radost setkání s Pelikánem australským (Pelecanus conspicillatus). S vahou až 10 kilo a rozpětím 2,5 metru je to létající pevnost v říši zvířat. I s těmito parametry bylo neuvěřitelné, jak ladně prolétává pár centimetru nad hladinou a hledá svojí kořist.

Procházeli jsme lesy, jímž dominovaly banksia a eucalypty, tu a tam jsme zahlédli pestrobarevné papoušky. Povedlo se nám i jednou ztratit, když jsme hledali cestu na místní kopeček, abychom se rozhlédli po krajině. Z vyhlídky jsme toho moc neviděli, protože všude okolo nás byly vzrostlé stromy. Dali jsme si oběd u břehu jezera, pozorovali černé labutě a jiné ptáky. Zvládli jsme návštěvu parku velice rychle, díky tomu, že jsme si ho projeli autem. Proto jsme se ještě mohli vydat do vnitrozemí, kde se tyčilo nejvyšší pohoří Austrálie. 

Nejdříve jsme jeli hornatou krajinnou, kde dominovaly pastviny. Až za dlouhou dobu jsme dorazili do národního parku, kde začínala příroda a končila asfaltová silnice. Mnoho času už nám nezbývalo, protože se začalo stmívat. Cesta ubíhala už velice pomalu, protože po úzké štěrkové cestě se rychle jet nedalo. Především, když jsme se koukli ze srázu dolů, tak jsme měli nahnáno. Našli jsme si místo na stanování, než byla úplná tma. Bylo před hranicí mezi státy Victoria a New South Wales v národním parku Snowy River. Původně byl plán projet celé pohoří a campovat v údolí, kde není taková zima. Bohužel jsme se zasekli uprostřed. A teplota šla hodně rychle dolů. Při vaření večeře nám opět asistovali possumové, kteří na Ladu vrčeli, když šla v noci na záchod. Trošku z toho byla vyděšená.

Ráno jsme se probudili zimou. Rychle jsme se nasnídali a snažili se zabalili stan ve kterém bylo hodně ledu. Ten se nám utvořil dokonce i na vnitřní vrstvě stanu z kondenzovaných par. Oddělit od sebe segmenty tyček od stanu také nebylo nejlehčí. Pokrývala je vrstva námrazy. Nicméně jsme rychle zalezli do auta, zatopili jsme si a bylo dobře. 

Celé dopoledne bylo jedno velké neuvěřitelné safari. Jeli jsme pomalu horským údolím, kde nám přes cestu přeskakovali klokani všech velikostí. Narazili jsme i na divoké koně, krávy a vysokou. Jednou jsme zahlédli i mrtvého koně, kterému chyběla celá zadní část těla. Asi měl někdo rád koninu. Nicméně jsme byli rádi, že jsme v noci nepokračovali. Po překročení hranice mezi státy se kvalita cesty hodně zhoršila a dostat se na 800 metrů vysoké sedlo byl zážitek. Horám konečně dominovalo něco jiného než eukalypty. Byli tu místní borovice.

Po překročení sedla nás čekalo strmé klesání do údolí, kde se nacházelo zimní středisko. Tak jsme si zakoupili denní vstup do národního parku Kosciuszko. Zde se nachází nejvyšší hora Austrálie, která měří 2228 metrů. Bohužel na vrcholcích bylo hodně sněhu a tak jsme se jeli kouknout k vrcholům autem. Byla to pohodová cesta k zimnímu středisku, které bylo u hrany stolové hory. Moc jsme toho neviděli. Všude byli lyžující lidé a nikam jinam jsme se nemohli dostat. Otočili jsme se a rozhodli jsme se projet horami autem. Dokud jsme byli v údolí, tak to šlo. Projeli jsme okolo největšího lyžařského střediska, které bylo těsně pod nejvyšší horou. Tam jsme koukali s otevřenou pusou. Neuvěřitelné množství lidí se mačkalo na místní sjezdovce. Parkoviště bylo obří stejně jako ceny lístků na vlek. 

Jeli jsme tedy dál do hor. Bohužel, jak jsme se vzdálili od střediska už nebyla silnice udržovaná. Po pár kilometrech jsme to museli vzdát, protože na silnici byla vrstva uježděného sněhu na kterou dopadaly čerstvé vločky. Bohužel sněhové řetězy jsme si jako výbavu auta na cestu po Austrálii neobstarali. 

Vydali jsme se tedy za příbuznými do hlavního města Austrálie. Jen co jsme se vzdálili trochu od hor počasí se zase z minuty na minutu zlepšilo a mohli jsme v klidu projíždět nekonečnými pláněmi na plošině na níž se také nachází Canberra.

7. 7. - 8. 7. 2017