Do Canberry jsme dorazili v čase večeře, kde nás přivítala
Suzie a její partner s dětmi. Kluk Archie si mně rychle oblíbil a hned chtěl,
abych se posadil vedle něho. U stolu byla také nejmenší holčička Medison a
holčina z Francie, která Suzie hlídala děti. Užili jsme si výbornou večeři a po
příjemném večeru jsme šli spát. Je pravdou, že děti byly velice živé a
absolutně se nestyděly. Ráno nám udělal budíček Archie, který byl už na nás
natěšený. Při snídani jsme si povídali a okolo
lítala Medison. Neměla nic na sobě a skákala venku na
trampolíně, kde byla zima. Rodiče se jí sice snažili dostat dovnitř nebo ji
obléknout, ale nepodařilo se jim to. Hold děti vyrůstají na jednom z
nejchladnějším míst Austrálie. My jsme se vydali do centra hlavního města, kde
jsme měli v plánu procházku po několika muzeích.
Hned, jak
jsme přijeli bylo jasné, že tady bude všechno jinak. Pečlivě a uměle naplánované město
nebude nic pro nás. Toto město vzniklo z důvodů souboje Melbourne a Sydney o
nadvládu nad kontinentem. Zvolilo se místo na plošině uprostřed hor, kde bylo
místa dost. A tak centrum bylo pojaté velice velkoryse. Bylo zde pár velkých
budov, mezi kterými bylo snad půl kilometru místa. Stále jsem nemohl pochopit,
že na území, které bylo velké jako staré centrum Prahy, je jen pár budov. Když jsme vešli do
prvního muzea, tak
bylo velkoryse pojaté, jako všechno okolo. Byla to krásná expozice o první,
druhé světové válce a o válkách, které
následovaly. Trochu se však ztrácela v obrovské budově. Šli jsme do další velké
budovy, tentokrát to byla Národní portrétová
galerie. V ní už expozice zapadala v prostoru úplně. Byly zde portréty jak z dob minulých, ale i současná
tvorba. Zastavili jsme se u několika velkoformátových obrazů.
V Národní galerii Austrálie to už bylo lepší. Bylo zde několik výstavních sálů, které na sebe navazovaly. Zastavili
jsme se v prostorech, kde bylo australské umění, líbil se nám oddíl, který
byl určen pro umění z oblasti Jihovýchodní Asie. Po projití několika sálů
jsme dokonce objevili obraz od Alfonse Muchy. Lada obdivovala plátna od Claude Moneta
– Lekníny, Jackson Pollocl – Blue poles, ale i několik děl od Andy Warhola. Mě
to většinou nic neříkalo. Po návštěvě jednoho muzea a dvou galerii jsme oba
uznali, že kulturní život máme zase na nějaký čas vybraný. Z galerie jsme
šli okolo přehrady, která vedla prostředkem centra. Stále mě uchvacoval prostor. Byl tak
obrovský, bylo to všechno, jen
ne centrum města. Nebyli tam vidět skoro ani lidé, bylo to prostě prázdné.
Možná za 50 nebo 100 let zde bude tolik lidí, že se to tu zaplní a bude tu
stále prostor pro mnoho věcí. Byli jsme rádi,
že za celou procházku nám nesprchlo i když se mraky celý den honily. Po projití
skoro celého The National Triangle jsme měli docela ušlapané nožičky. Večer
jsme se sešli na večeři, na kterou přišel další člen Ladiny rodiny Melissa.
Příjemný večer Lada zakončila video hovorem s mamkou.
Ráno jsme byli líní a nikam se nám nechtělo a tak jsme si
hráli s dětmi. Já jsem Archiemu začal
ukazovat videa z našich cest. Nejvíce
ho zaujala videa zvířátek a každou volnou chvilku za mnou
přiběhl, ať mu
ukážu další video. Netrvalo dlouho a přidala se i Medison. Odpoledne jsme si vyšli na Telstra
Tower, což je taková místní Žižkovská věž. Rozhlédli jsme se po okolí a šli do Národního
muzea na břehu přehrady.
Zde jsme se zasekli na hodně dlouho. Bylo plné věcí, které
nás zajímají. Dozvěděli jsme se, jak o
původních obyvatelných, tak o místních druzích a problémech, které přináší
příchod lidí na kontinent. A posléze i civilizace přivezené Britskou
kolonizací. Bylo zde také věnováno hodně prostoru invazivním druhům, které
velice narušili ekosystém v Austrálii.
Večer jsme opět strávili s rodinou a dětmi. Děti si nás oblíbily a byly rádi, že jsme se jim věnovali. Jednou
už jsem nevěděl, jak je zkrotit a tak jsem nevymyslel nic lepšího, než je
chytit za nohy a třepat s nimi. Vyset hlavou dolů se jim velice líbilo a
jakmile jsem položil jednoho, tak druhý už byl připravený. Neměl jsem kam
utéct. Lada mi moc nepomáhala a jen se mi smála, jak po mě lezou. Byla i troch
škodolibá, protože Archie se jí vždy zeptal, jestli může jít po mě skákat a
Lada mu vždy s úsměvem dala svolení.
Následující ráno jsme
se rozhodli zdolat nějakou místní horu. Bohužel
nám to nevyšlo. Když jsme chtěli dojet k hoře lesní
cestou, tak se nám do cesty postavila závora a měli jsme po výletě. Zastavili
jsme se akorát Deep Space Communication Complex a prohlédli jsme si expozici
centra, které zprostředkovávalo signál pro Americký vesmírný program za studené
války. A bylo tu spousta zajímavostí i z aktuálních vesmírných programů. Večer opět přišla Melissa, aby se s námi rozloučila,
protože následující ráno jsme vyjeli pokračovat v našem velkém okruhu.
8.7.
– 11. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat