Náš další velký cíl ležel v dálkách na západě, a tak jsme se museli
nejdříve dobře připravit. Zajeli jsme do města Atherton a nakoupili vše potřebné.
Další větší město bude až Darwin, který je týden cesty odtud a 2500 kilometrů
daleko. Nabrali jsme tedy zásoby vody, která se ve vyschlém vnitrozemí vždy
hodí a jeli dál. V městě Atherton jsme najeli na silnici, která se nazývá The Sawannah Way. Je to cesta, která spojuje město Cairns na východním pobřeží a město Broome na západním. Tato Australská dobrodružná cesta propojuje několik národních parků a oblastí světového dědictví.
Udělali jsme si poslední zastávku v Mount Hypipamee National Park. Ten
se nacházel za západním okraji tabulové hory, kudy už jsme projížděli. A tak to
byla cesta povětšinou pastvinami, než jsme narazili na horu, kde zůstal
tropický deštný les. Za ní už bylo jen vyprahlé australské vnitrozemí. Vyrazili
jsme ke kráteru, který se nacházel v údolí mezi horami. Obklopovalo nás pohoří
s výšku okolo 1100 metrů .
Byl to krásný kus deštného pralesa. Škoda že nám pršelo.
Jestli se do Austrálie někdy
vrátíme, určitě si vyhradíme znovu čas na dvě místa na východním pobřeží.
Jedním budou tropické pralesy v těchto místech a to druhé budou subtropické
pralesy v národním parku Lamington. Ale tentokrát bychom si dali nějakou
několikadenní tůru, abychom mohli tyto nádherná místa lépe vnímat a trochu i
pochopit.
Netrvalo to ani pár minut, vzdálili
jsme se od pohoří a obklopila nás savana. Terén byl stále hornatý, ale už tu
nebylo nic tak vysokého, jenž by mraky zarazilo a pustilo životodárnou vláhu k
zemi. Narazili jsme tu jen na strom s krásným květenstvím z rodu Grevillea.
Po 200
kilometrech už jsme byli v nížinách, kde jsme zajeli k
naší první zastávce ve vnitrozemí. Byl jím národní park Undara Volcanic. Zde
jsme se chtěli podívat na lávové tunely, ale bohužel jsem zjistili, že je
můžeme vidět jen za peníze. Rozhodli jsme se, že v tomto případě nebudeme
škudlit. Stejně jsme neměli štěstí. Bylo vyprodáno na několik dní dopředu. A
tak jsme se otočili a šli. U parkoviště jsme se na chvilku zasekli. Byli zde
obrovští černí papoušci. Jmenují se Red-tailed black
cockatoo (Calyptorhynchus banksii). Pochutnávali si na plodech eukalyptů,
a tak jsme si je mohli v klidu vyfotit. Zjevně byli na přítomnost lodí zvyklí.
Ještě jsme zde viděli naší dobrou známou kookaburra (Disambiguation), která je
introdukovaná v Tasmánii a dělá tam velkou neplechu.
Jeli jsme na západ a krajina byla čím dál sušší a stromy byly čím dál
menší. Byla to naprostá placka 400 metrů nad mořem, kde prší jen v období
monzunů. Začali jsme tu potkávat značky s upozorněním na záplavy. Těžko uvěřit,
že na takových místech je vody tolik, že není možné projet. Najednou jsme
vystoupali na malinké pohoří, z kterého jsme si mohli prohlédnout savanu,
kterou jsme projeli.
Na vrcholu jsme narazili i na něco jiného než obvykle, byl tu žlutě
kvetoucí strom kapok (Cochlospermum fraseri). Krásné zpestření v barevně
neměnné krajině. Projížděli jsme přes desítky vyschlých potoků či řek. Měli
jsme štěstí, že v zimním období je zde sucho. Jinak bychom na cestu těmito
končinami mohli zapomenout.
Sjeli jsme z vrchoviny do nekonečných plání savan. Někde byly stromy
vyšší, někde nižší. Někde byly hustěji vedle sebe, jinde bylo mezi nimi hodně
místa. Takže tu převládala tráva. Bylo to různorodé, krajina se stále měnila.
Nebylo to dramatické, ale nic nebylo stálé. Na některých místech bylo jedno
termitiště vedle druhého, na jiných
nebyly vůbec. Samozřejmě okolo cest byly ploty, proto některé aspekty měly co
odčinění s množstvím skotu prohánějícího se po savaně. Nakonec jsme po více jak
700 kilometrech
rozložili stan u řeky nedaleko Mutton Hole Wetlands Conservation Park. A
doufali jsme, že jsme dost daleko od vody, aby si na nás nepochutnal lidožravý
krokodýl.
26. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat