Ranní probuzení na tropickém
ostrově nebylo vůbec příjemné. Člověk by čekal líbivý hlas papoušků. Místo toho
jsme měli nad stanem krákajícího krkavce. Aspoň jsem se probral ranním házením
mrtvých korálů po tom opeřenci. Opravdu se to nedalo vydržet. Dobrá věc na tom
byla, že jsme si při vaření snídaně všiml želv plavajících pár metrů od
pobřeží. Já jsem byl už připraven a hledal jsem nad hladinou želví hlavu.
Nebylo to jednoduché, protože se chodí nadechnout jednou za pár minut. Po deseti
minutách marné snahy byla Lada už také připravená ve vodě. Já zatím plaval
zprava doleva a stále jsem nemohl nalézt onoho tvora. Vidět něco ve vodě bylo
obtížné, jelikož viditelnost byla naprosto děsná. Možná ještě horší nežli na
korálové pláži na pevnině. Bohužel jsme neměli štěstí. Byli jsme dost promrzlí
a tak jsme vyrazili ke stanu si dát snídani.
Zanedlouho jsme odcházeli z Paddle Bay na
procházku. Cílem byl severovýchodní cíp
ostrova zvaný Spion Kop. Cestou jsme obdivovali množství motýlů i jiných
druhů. Společnost nám dělali papoušci Sulphur-crested cockatoo (Cacatua galerita). Obcházeli jsme i pláž na
níž býval resort plný turistů. Teď to bylo místo duchů. Mnohým budovám chyběly
kusy střech. Molo bylo zničené a z palem zbyly jen kmeny. Byl to pohled na
naprostou zkázu. Ale byli jsme vcelku rádi, měli jsme ostrov jen pro sebe. A
uvidět něco takového je také zážitek. Přírodní živly jsou opravdu mocné. Cestou
jsme chtěli zdokumentovat zajímavě skvrnitého dravce co spíše lezl po
křoviskách, než by létal. Ale bohužel jsem neměli štěstí. Stále nám vrtalo
hlavou, zda to byl zajímavý druh, který jsme ještě neviděli, nebo jen zraněný
dravec. Nakonec po delších úvahách a hledání informací si myslíme, že to bylo
mládě orla bělobřichého. White-bellied sea eagle (Haliaeetus leucogaster), kterému to létaní ještě moc nešlo. Procházeli jsme suchým
deštným lesem i planinami, než jsme došli na vrchol. Měli jsme výhled na celé okolí.
Chvilku jsme si užívali onu modř z níž se vynořovaly ostrovy. Zahlédli jsme i sedimenty,
které obklopovaly korálové útesy nebo spíš to, co z nich zbylo.
Když jsme došli zpátky vzali jsme šnorchly a šli do moře. Byl odliv a
tak jsem si myslel, že budeme lépe vidět korály, které budou v hloubce. A
doufal jsem, že nebudou tak zničené. Byl to velice blbý nápad. Jen se dostat do
vody mezi mrtvými korály bylo o kotníky. Ještě, že jsme měli na sobě sandále,
jelikož jsme neviděli ani pár centimetrů pod hladinu. Všude byl písek a jiné
usazeniny zvířené u pobřeží. Když jsme se konečně dostali do vody, tak jsme
viděli naprosté nic. Viditelnost byla sotva dvacet centimetrů. Když jsme
odplavali kousek dál už to bylo o něco lepší. Ale s viditelností necelý metr to
bylo také špatné. Jednou jsme doplavali ke korálovému ostrůvku, který se jen
trochu vynořoval nad hladinu. Okolo něj bylo dost krásných korálů, ale museli
jsme zapojit hodně představivost. Není jednoduché být od korálu půl metru,
abychom něco viděli a přitom nás vlny nenabodly na onen korál. Když jsme to
vzdali a snažili se doplavat ke břehu, tak jsme se hodně zapotili. Proudy byly
silné. I když jsme plavali z plných sil, byli jsme stále na stejném místě. I
když jsme byli pár desítek metrů od pobřeží nebylo nám do zpěvu. Poté co jsme
se konečně vyškrábali na břeh, tak jsme byli úplně hotový.
Chvilku jsme si odpočinuli a vydali jsme se na procházku okolo Mid Molle
Island. Který byl při odlivu propojen ostrovem, kde jsme měli stan. Překvapilo
nás o kolik metrů ustoupilo moře. Díky tomu jsme si mohli prohlédnou spoustu
druhů korálů ze břehu. Ale i zde bylo 95% mrtvých. Našli jsme jen jedno malé
místo, kde ze z oceánu vynořili korálové ostrůvky na nichž bylo více jak 50%
korálů živých. Onen výlet bychom nazvali procházkou po hřbitově korálů.
U stanu na nás čekali velice zajímavý opeřenci. Vůbec se nás nebáli a
tak jsme si je mohli prohlédnout s blízka. Bush stone-curlew (Burhinus
Grallarius) měli nádherné pronikavé oči.
Večer jsme si zopakovali romantickou večeři s lahví vína. Společnost nám
opět dělali želvy, které se krmily na řasách. Zahlédli jsme i něco podivného.
Vyskakovalo to nad hladinu moře. Pravděpodobně to byly létající ryby, ale Bůh
ví. Tentokrát jsme byli lépe připravení. Zahrabali jsme se do spacáků a
pozorovali západ slunce. Byl opět krásný. Ale nebyl tak krásný jako to, co
přišlo potom. Hvězdná obloha byla uchvacující, tak pronikavá, tak vzdálená.
Byli jsme na pláži hodně dlouho a občas jsem i na chvilku usnul. Když Lada
pozorovala stoupající moře, uviděla zelené záblesky. Došlo mi, že už jsem to
někde viděl nebo o tom četl. Vstal jsem a vnořil jsem ruce do vody. Hladina se
zatřpytila zelenou září. Světélkující plankton reagující na pohyb vody byl
všude. Zeleně světélkující moře a nádherná
mléčná dráha nad hlavou. Byli jsme v sedmém nebi. Příliv se však blížil a
začali jsme být trošku nervózní. Byl čas na to zalézt do stanu o pár metrů dál,
ale vůbec se nám nechtělo.
Další ráno pro nás už
měla přijet loď. Chtěli jsme se v klidu nasnídat a sbalit stan. Ale při snídani
jsem opět viděl želvy pár metrů od pobřeží. Vykašlali
jsme se na snídaní a vlítli jsme do vody. Opět jsem již nějakou dobu plaval a
snažil se nějakou najít, než se Lada připraví. Lada vkročila do vody a já
plaval opodál. Vtom jsem uviděl naprosto zděšenou Laděnku. Želva se vynořila
tři metry od ní. Místo toho, aby za ní v klidu plavala, zůstala naprosto
nehybná. Zjevně jsem jí moc vyděsil historkou z potápění v Egyptě. Tehdy jsem
byl mladý a želvu jsem otravoval. A tak se po mě ohnala. Nebylo to daleko k
tomu, aby mi ukousla pár prstů. Ale už je to dávno. Nicméně než jsem doplaval k
Ladě, tak byla želva pryč. Nastoupili jsme na loď a odpluli zpátky na pevninu.
Bohužel jsme nenašli žádnou sprchu zadarmo a tak jsme si zajeli 200 kilometrů se
osprchovat. Naštěstí jsme měli město Townsvile po cestě. Ujeli jsme pak ještě
kousek a hledali kemp. První byl plný a v druhém nás otravoval nevrlý dědek,
ale vyspali jsme se a ráno jeli dál.
20. 7. – 21. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat