Vyrazili jsme dříve nežli nevrlý dědek vstal, čímž jsme si
zlepšili ráno náladu. Kamarád Ondra Košarko nám doporučil jeden místní vodopád,
a tak jsme se k němu vydali. Obvykle je přejíždíme, protože jsme jich už viděli
opravdu hodně. A tahle nebyl zrovna po cestě. I tak jsme se k Wallaman Falls
vydali. Nejdříve jsme se zastavili v městečku Ingham, abychom načerpali
informace v místním turistickém centru. Bohužel bylo zavřeno, a proto jsme se
spoléhali na navigaci a mapu. Navigace nás vedla malinkými silničkami uprostřed
rozsáhlých třtinových polích. U většiny z nich byla úzkokolejka, která
přepravovala cukrovou třtinu do místních cukrovarů. V akci jsme viděli i
některé stroje, které sklízely třtinu hned u silnice.
Zanedlouho jsme dorazili k horám, kde nám společnost
dělali pastviny a mnoho skotu na silnici. Tento skot byl pro tropickou část
Queensladnu typický. Plemeno pochází z oblasti Tharparkar v Pákistánu,
podle které toto plemeno také dostalo svůj název Tharparkar. Plemeno je
nenáročné, odolné proti vysokým teplotám a nemocem. Jeli jsme dále do
vnitrozemí a stoupali na vršky hor. Bylo to tu překvapivě suché. Čekali jsme,
že to tu bude mnohem vlhčí a tropický prales nás obklopí ještě těsněji, nežli v
národním parku Lamington. Je pravdou, že jsme nebyli tak vysoko. Vršek plošiny
z které vodopád padal do hloubky 268 metrů ,
byl v nadmořské výšce pouhých 540 metrů . Také jsme byli o něco dál od
pobřeží. Za nízkým pohořím, kde se nacházel národní park Girringun, se už
rozkládaly nekonečné savany vnitrozemí.
Sešli jsme do údolí, do něhož padaly proudy vody a tříštily
se v jezírku pod ním. Zde už to vypadalo o poznání jinak. Tohle bychom už
deštným pralesem nazvali. Ale bylo to tu velice povědomé. Cítil jsem se mnohdy
jak v pokojíčku v Praze. Ať jsme se koukli kamkoli, viděli jsme typické české
pokojové rostliny. Rostliny o které se člověk snaží pečovat, ony však mají
svoji hlavu a nechtějí růst, ať děláte, co děláte.
Tak tady mají původ říkali jsme si. Odtud odvezli ony liány
co se nám plazí po skříních. Tady je ta rostlinka, kterou mám doma v květináči.
Akorát tady měla deset metrů na výšku. Převýšení 268 jsme sešli velice rychle, abychom
se pokochali mocným vodopádem. Cesta nahoru už tak rychlá nebyla. Byl to dost
příkrý kopeček. Aspoň jsme měli čas se koukat po všelijakých roztodivných
rostlinách, když jsme zrovna lapali po dechu.
Udělali jsme si ještě malou
procházku okolo řeky nad vodopádem. Lada měla štěstí a uviděla malou želvu, já
jsem ji bohužel nezahlédl. A tak jsem se aspoň pokusil vyšplhat po liánách,
jenž svíraly kmen stromu. Myslel jsem, že se dostanu výš, ale moc mi to
nešlo.
Vydali jsme se zpátky do městečka
Ingham. Bohužel jsme měli smůlu na paní v informačním centru. Dostat zní
informace bylo na neuvěřitelně dlouhou dobu. Já jsem to vzdal, vzal si letáčky
s informacemi a odešel. Lada trpělivě poslouchala a já přešlapoval venku. Měli
jsme jako vždy na spěch. Aspoň jsme si doplnili zásoby vody a kouli se na
želvy, které plavaly mezi lekníny u návštěvnického centra.
Mířili jsme na pláž Mission Beach.
Paní nám poradila, že zde můžeme vidět kasuáry (Casuarius). Nevěřili jsme, že
můžeme tyto tvory vidět z auta. Ale cedule, které byly každou chvíli nás
upozorňovaly na možnou srážku s tímto zvířetem. Zajeli jsme nejdříve do Djiru
National Park. Procházeli jsme se zde pod Fun palm (Licuala ramsayi), které mají
nádherné kruhovité listy.
Nekoukali jsme se jen na ně. Pod
nohama jsme viděli mnoho kasuářích pobytových známek. Byli jsme moc rádi, že
jsme viděli aspoň jejich výkaly. Vždyť těchto velkých ptáků žije v Austrálii
posledních 1200 jedinců. Kasuárové jsou oběťmi nejen silničního provozu, ale
hlavě jim člověk sebral místo k životu. Na náhorních plošinách čí v údolích pod
nimi, kde se rozkládaly pralesy jsou na mnoha místech pastviny nebo cukrová
třtina. A tak pro tohoto ptáka, který má až 1,8 metru a 70 kilo
nezbylo místo. Živí se především ovocem a semena přenáší na velké vzdálenosti. Proto
jsou nepostradatelnou složkou v ekosystému deštného pralesa.
Když jsme obešli okruh v národním
parku Djiru, vydali jsme se k pobřeží. Na pláži jsme toho moc nenašli akorát
palmy a zástupy lidí. Rozhodli jsme se, že tu získáme aspoň něco dobrého.
Snažili jsme se shodit kokos z palmy. Ani po házení klackem, či šťouchání
dlouhým klackem, žádný nespadl. A tak jsme si vzali aspoň jeden ze země. Třeba
se budeme někdy nudit a zažene nám to dlouhou chvíli se do něj dostat. Hádejte
co se s kokosem stalo.
Opustili jsme zemědělskou krajinu
okolo pobřeží a vydali jsme se do hor. V okolí se rozkládala pohoří, která byla
přes kilometr vysoká. Na první pohled bylo vidět, že v okolí těchto vysokých
hor, je o hodě více srážek. Těšili jsme se, až vyjedeme nahoru a prozkoumáme
místní prales. Neujeli jsme ani pár kilometrů pralesem a už jsme kempovali na
místě zvaném Henrietta Camp Ground. Bylo pozdě večer, ale přesto jsme se vydali
obhlédnout okolí. Když jsme procházeli okolo potoku, tak jsme uviděli úhoře.
Byl to macek. Mohl mít metr a půl. Už jsme hodně smrděli a tak se nedalo nic
dělat. Šli jsme kousek vedle se vykoupat. Byli jsme hodně ostražití. Takového
úhoře bychom nechtěli mít blízko sebe.
22. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat