Ráno
nám nádherně zpíval celý prales.
Zaslechli jsme i soví houkaní. Šli jsme se projít do pralesa a koukali jsme se,
jak na zem, tak do korun stromů. Všude jsme hledali roztodivné tvory žijící v
národním parku Wooroonooran. Šli jsme potichu, abychom nevystrašili kasuáry,
několikrát jsme totiž zaslechli šustění v pralese, které mohlo dělat jenom
velké zvíře. Když jsme se dívali do
korun stromů, tak jsme nehledali papoušky či jiné opeřence. Evoluce tady našla
skulinku, jako tomu bylo s velrybami, které se ze souše vrátily zpátky do moří
a oceánů. Zde byl příběh jiný. Stepní zvíře jakým byl klokan se vrátil zpátky
do korun stromů.
Nevěnovali
jsme pozornost jenom živočichům. Prales se měnil tím, jak jsme sestupovali
blíže k vodopádům Silver Creek. Opět tu byla mnohem větší vlhkost. Přibývaly
liány i epifyty. Na rozdíl od deštných lesů na západním pobřeží Tasmánie, tu
nebylo tolik mechů. Ty jsou zjevně více adaptovány na chladnější podmínky. I
zde jsme našli mohutné stromové kapradiny, které nasávaly vláhu pod vodopádem.
Byl to nádherný deštný prales. Užívali jsme si každý metr cesty. Hledal jsem i
jiné tvory, jako jsou hadi, ale neměli jsme zde na ně štěstí.
Zanedlouho
jsme prošli do dalšího údolí, kde nás mile překvapil vodopád Nandroya falls.
Byl nádherně zaříznutý do krajiny a padal do hlubin pralesa. Byli jsme zde
úplně sami. Mohli jsme si vychutnávat zvuk dopadající vody na hladinu a šumění
pralesa v okolí. Cestou zpátky jsme opět vyšplhali z údolí a prales během
chvilky změnil svou tvář. Byl opět sušší. Koukali jsme pod nohy a všude jsme
viděli stopy po hrabání v půdě. Byli jsme natěšení, že tu uvidíme kasuára. Bylo
to ideální místo, kde ho potkat. Byli tu palmy i stromy plodící ovoce, kterými
se živí. Místo toho jsme našli další hřebíček do rakve tomuto ohroženému druhu.
Vyděsili jsme divoké prase, které se řadí mezi dlouhou škálu živočichů, kteří
ničí zdejší původní ekosystémy.
Netrvalo
to ani deset kilometrů a prales zmizel. Nahradily ho pastviny na tabulové hoře,
která se rozkládala za ostrými vrcholky. Mrzelo mě, že jsem cestu naplánoval tudy.
Nebylo tu mnoho k vidění. Bylo tu pár ostrůvků, které tu zemědělci nechali a udělali
si z nich turistický přivýdělek. Jedním z nich byl ostrůvek lesa okolo Curtain
Fig Tree. Tento fíkus (Ficus virens) vytvořil
neuvěřitelnou spleť opěrných sloupovitých kořenů. Stalo se to velice jednoduše.
Fíkus strom přerostl a když kmen padal, zachytil ho nedaleký strom. Fikus tak
zůstal vyset v úhlu 45 stupňů a začal vytvářet stovky kořenů.
Zajeli
jsme na jedno místo, kde je možné vidět ptakopysky. Bohužel jsem je neviděli,
ale nebylo nám to líto. Byl to takový bahnitý zarostlý rybník u cesty. Nic, co
by se dalo srovnávat s naším neuvěřitelným setkáním v národním parku Cradle Mountain v Tasmánii. A tak jsme jeli
dál, opět jsme se dostali na ostrůvek zeleně mezi pastvinami. Tentokrát šlo o
Lake Barrine. V okolí bylo mnoho vulkanických jezer zformovaných před 17 000
lety. Výlet lodičkou jsme hned zavrhli a
vydali jsme se tedy na malou procházku u jezera. První, co jsme potkali
byla skupina lidí, jenž byla v úctyhodné
vzdálenosti od křoví. Někteří k místu ukazovali, a tak jsme se tam vydali.
Uviděli jsme našeho prvního hada. Jeden pán udržoval všechny v dostatečné
vzdálenosti. Povídal nám, že je jedovatý a má dostatek jedu na to, zabít 100
lidí. Pokud jsem ho dobře určil, tak to byl tenhle chlapík red bellied black
snake (Pseudechis porphyriacus).
Našli jsme tu i naše dobré známé stromy
kauri. Ty jsme nacházeli v lesích na severu Nového Zélandu. Bylo vidět, že je
tady stihl ještě horší osud, nežli tam. Po nájezdu dřevorubců jich tu mnoho
nezbylo. Tady stály dva středně staří jedinci jako pomník zašlé slávy. Bull
kauri (Agathis microstachya) jsou největšími nahosemennými stromy v Austrálii.
A tak se není čemu divit, že jejich rovné kvalitní dřevo bylo velice ceněné.
Šli jsme opatrně dál, abychom nešlápli na nějakého prudce jedovatého hada.
Došli jsme k autu a znovu se přesunuli.
Popojeli jsme k dalšímu velkému fíkusu
(Ficus virens). Tentokrát se nazýval Cathedral Fig Tree byl opět obrovský a
všude byly sloupovité opěrné kořeny. My jsme obdivovali i obrovské epifyty.
Musely mít několik set kilo a mnoho metrů v průměru. Neuvěřitelné, že i při
takových rozměrech stále drží nahoře ve větvích. Rozhodně bychom nechtěli, aby
na nás něco takového spadlo. I na zemi jsme
viděli několik pěkných kousků epifytů.
Bohužel jsme pak zajeli ještě dál do hlouby
lesů. Netušili jsme, že to tu bude tak zničené. Velká část porostu byl normální
hospodářský les. A pak jsme ještě narazili na přehradu, která místu moc
nepřidala. Vydali jsme se zpátky do nížin u pobřeží. Hold nebyl čas si udělat
několika denní vycházku do neprostupných hor, které se tyčily u pobřeží. A to
nás moc mrzelo. Protože jsme si od vnitrozemí slibovali mnohem víc. Ale je
pravdou, že je to rychlá turistika. Člověk zajede po dobré silnici ke zbytku
lesa, co tam nechali a něco málo uvidí.
Z tabulových hor jsme sjížděli
několika-ti kilometrovým úsekem, který je zaznamenány v světovém dědictví
UNESCO, jako Vlhké tropy Queenslandu. V době zápisu byla oblast identifikována
jako v podstatě nepoškozený ekosystém s nízkou úrovní lidského vlivu, zejména
ve srovnání s jinými oblastmi tropických lesů, přičemž 80% předpokládaného
krytí původně vzniklo v době prvního evropského osídlení. Dojeli jsme do Cairns a po
dlouhém rozhodování jsme rozbili prasátko a koupili si jednodenní šnorchlování
na Velkém bariérovém útesu.
23. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat