Krokodýl nás nesežral, a tak jsme se mohli v klidu nasnídat. Okolo
skákali klokani a moc si z nás nedělali. Nedaleko stál přívěs u kterého hlídal
velikánský pes a mlsně po nich pokukoval. Byli jsme rádi, že jsme měli kousek
od sebe takovéhoto hlídače. Vydali jsme se k deltě jedné z největších řek. Měli
jsme spadeno na krokodýli. Místo toho jsme se ocitli na obrovských pláních. V
období monzunů to tu muselo být pod vodou, ale nyní jsme byli ve vyprahlé savaně. Okolo silnice se procházeli rodinky
jeřábů australských (Antigone rubicunda). Vždy jsme jednoznačně poznali mladého
jedince, protože nebyl tak vybarvený. V klidu se procházeli a my jsme je
pozorovali z auta. Zase jsme se cítili jak na safari.
Navigace nás dovedla do přístavu Karumba. Naštěstí bylo ještě časně ráno
a slunce nás nespalovalo. Vydali jsme se na procházku nedaleko přístavu.
Zavedla nás do podivné krajiny. Rozprostřeli se kolem nás často zaplavované
oblasti. Tvořilo je akorát rozpraskané bahno, na jehož okrajích byly slanomilné
rostliny.
Na některých místech byly i keře, na nichž hodovali Australian Plague Locust (Chortoicetes terminifera).
Je to jedna z pohrom, která se čas od času v Austrálii vyskytne. Tedy
přemnožení kobylek, které spasou všechno zelené. Ušli jsme jen kousek a už jsme
byli splavení, nebyli jsme zvyklí na oblohu bez mráčku. A tak jsme šli zpátky,
abychom nebyli úplně sešmahlí ostrým sluncem. Opět jsme trochu podcenili
procházku, jelikož jsme si nevzali ani opalovací krém. Bohužel ani když jsme
šli okolo velké řeky, neviděli jsme ani jednoho krokodýla, a tak jsme se vydali
dál na cestu. Zamířili jsme savanou na jih do vnitrozemí. Po pár set kilometrech
se skoro nic nezměnilo. Byly tu malé stromy, které byly někdy řídké, někdy
hustě u sebe. Potkávali jsme obrovské množství dravců. Vždy jsme zastavili,
když jsme uviděli orla. Byli tak obrovští. Jednou jsme zastavili u silnice, kde
seděli dva orli na stromě. Nedaleko byli dva největší klokani na zemi red
kangaroo (Macropus rufus). Byla to smutná podívaná. Klokani byli nedaleko
mrtvého mláděte, které nedávno umřelo. Chránili jeho tělo před nenechavými
pařáty dravců. Bohužel už pro něj nemohli nic udělat. Byla to jedna z milionů
obětí silničního provozu.
Vydali jsme se na západ k městu Gregory, odkud
vedla prašná cesta do národního parku Lawn Hill. Nebylo to ani sto kilometrů,
ale strávili jsme na cestě mnohem déle, než jsme chtěli. Bylo to naše první
setkání s nezpevněnou silnicí ve vnitrozemí. Všude byla roleta. Někdy byla tak
vysoká, že jsem se bál, aby to drncání tlumiče a naše pozadí vydrželi. Ale
stále to bylo lepší nežli zajet do sypkého písku, v kterém auto rychle ztrácelo
rychlost. Museli jsem se vždy dostatečně rozjet. Nehodlali jsme zjišťovat, co
se stane, když zastavíme. Kodrcali jsme se dlouho, ale nakonec jsme do
národního parku dojeli v pozdním odpoledni.
Poté, co jsme zjistili, že je v
drahém kempu natřískáno, tak jsme vyběhli do kopců, abychom něco viděli. Chtěli
jsme se vrátit ještě do vesnice Gregory. Když jsme vstoupili do rezervace,
která chránila úzké kaňony, tak jsme se ocitli v jiném světě. Byly tu palmy a jiné druhy
stromů. Byly to relikty, které zde přežívaly z dob, kdy tu byl deštný les.
Nevydrželi jsme v oáze moc dlouho, vydali jsme se na vrchol kaňonu.
Bylo tu pár stromů a všude nás obklopovaly rudé kameny. Bylo to tu tak
vyprahlé. Když jsme se koukli do údolí, kudy protékala řeka, tak na nás zářila
životadárná zelená barva. Kousek od ní už tomu tak nebylo. Netušili jsme odkud
se takové množství vody bere, ale bylo to úžasné. Když jsme se koukli z vrcholu
kopce do krajiny, tak jsme uviděli nížinu pod námi. Bylo to zajímavé se koukat
na savanu z výšky, nevypadala tak suše. Zelené koruny stromů vypadaly docela
kompaktně. Jelikož jsme v ní před chvilkou jeli, věděli jsme, že je to jen
klam. Když jsme obcházeli okolo hrany skály naskytly se nám mnohé výhledy do
soutěsky plné života. Když jsme se vraceli narazili jsme na rainbow
bee-eater (Merops ornatus), který seděl na eukalyptu.
Poté co jsme sešli bylo už hodně pozdě, ale nechtěli jsme odejít. Chtěli
jsme se projít v kaňonu a obdivovat životem překypující oázu. Ze začátku jsme
šli úzkým kaňonem, kde byly zbytky tropických lesů. Zastavili jsme se záhy, ale
ne kvůli oáze, byly tam fosílie, hodně fosílií. Před dávnou dobou tu byla
vulkanická činnost a zachovaly se zde otisky po pradávných palmách a dřevinách.
Neušli jsme ani pět set metrů a byli jsme u jiných pradávných věcí. Na
místní zdi kaňonu vytvářeli umění Aboriginci. Viděli jsme, jak ranné formy, tak
i velice staré. Lidé z kmenu Waanyi pečují o místní dědictví, které je zde
staré přes 10 000 let.
Pokračovali jsme širokým údolím a krajina opět vyprahla. Okolo nás byly
eukalypty s bílou hladkou kůrou a suchá tráva. Už se stmívalo a my jsme došli
na konec naší cesty. Bylo před námi jedno z ramen řeky a okolo ní byly vzrostlé
eukalypty a palmy. Nebyli jsme tam sami, slyšeli jsme hlasité zvuky. Hodně
hlasitých zvuků. Vzhlédli jsme vzhůru a uviděli jsme to, co jsme ještě
neviděli. Stromy a palmy byly obsypané netopýry. Žije jich tu 14 druhů a je
vidět, že se jim tu daří. Hmyzu na pláních kolem musí být víc než dost.
Šli jsme dál okolo řeky a poslouchali nekončící vřeštění. Byli všude
nebylo jich pár byli jich tisíce. Padal soumrak a netopýři si nás všimli.
Probouzeli se. Nevěděli jsme, jestli brát nohy na ramena nebo ne. Nebylo nám
tam příjemně. Byli úplně všude od tří metrů, až po vrcholky stromů. Všude
vyseli jak ovoce na stromech. Když jsme se vynadívali na křičící savce, tak už
byla skoro tma. Došli jsme k autu a dali si večeři. Ještě nás čekala cesta zpět.
Vtom obloha zničeno nic potemněla. Mrak netopýrů letěl lovit do noci. Čekali
jsme, kdy onen proud valící se v kaňonu ustane, ale bylo jich čím dál víc.
Začali přilétat z více směrů. Bylo to neuvěřitelné. S otevřenou pusou jsme
pozorovali nekončící mrak odlétající do noci.
Nebyl to ale konec našeho dobrodružství. Čekal nás ještě přesun 90 kilometrů po
nezpevněné cestě. Jeli jsme pomalu,
protože nám skákali před auto tucty klokanů a stáda krav. Jeli jsme
maximálně 40 kilometrů
v hodině. Takže nám cesta zabrala více jak dvě hodiny. Mohli jsme sice sjet
kdekoliv ze silnice a vyspat se v autě, ale rozhodli jsme se, že dojedeme k
odpočívadlu u řeky.
27. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat