Po noční bouřce jsme se probudili v Národním parku
Lamington. Všichni kolem ještě spali a my už jsme parkovali našeho Mazlíka na denní parkoviště pro návštěvníky. Mrholilo
a mraky se válely těsně nad deštným pralesem. Vlhkost byla všudypřítomná. Byli
jsme rádi, že tu není ještě takové vedro. To
nás určitě bude čekat v tropických pralesích severněji odtud. Vyrazili jsme na první procházku do „tropického“ pralesa,
jak jej známe z dokumentárních filmů. Všude byly vysoké stromy. Mnoho z nich
podpíraly několika metrové tabulovité kořeny, jenž se nořily do země a
zvyšovaly jejich stabilitu. Nikdy předtím jsme takové stromy jako byly marara
(Pseudoweinmannia lachnocarpa) neviděli. Bylo to úžasné.
Nestačili jsme se
otočit a už jsme obdivovali liány, které obalovaly obrovský balvan, jako kdyby
kolem něj utvářely síť. Ale to jsme nedošli ani o pár metrů dál a už jsme
obdivovali, jak liány šplhají po kmeni mocného stromu vzhůru. Bylo to tak jiné.
Vždycky chceme každému místu porozumět a tomu, jak místní
ekosystém funguje. Ale tady jsme byli jak Alenka v říši divů, věděli jsme, že
tohle nepochopíme. Museli bychom tu strávit roky, abychom pronikli do tajů
každého stromového patra. Bylo to tu tak pestré, těch druhů stromů, epifytů,
lián a keřů. Šli jsme velice pomalu pěšinkou v jednom z Gondwanských deštných
pralesů (UNESCO). Snažili jsme se
absorbovat dojmy z místa, které je domovem přibližně 50% rostlinných rodů
a 30% savců a ptáků tohoto kontinentu. S hlavou vyvrácenou vzhůru jsme
pozorovali zelený deštník, který nás chránil před mrholením, a tak jsme šli v
klidu dál. Zahlédli jsme i místní ptactvo, kolem pěšiny se poflakoval brown
cuckoo-dove (Macropygia phasianella), a o kousek dál nám zpíval lyrochvost
nádherný (Menura novaehollandiae).
Vyrazili jsme zpátky k návštěvnickému centu a zahlédli jsme
shluk papoušků. Dva lidé je krmili a tak jsme se k nim přidali, abychom si
udělali nějakou pěknou fotku zblízka. Nečekali jsme, že si papoušci oblíbí i
nás, když jsme neměli pro ně nic k snědku. Ale zjevně tu byly taková atrakce,
že jim to bylo fuk. Lada je měla na ruce i hlavě, což jí stěžovalo focení. Já
jsem se také pokoušel něco natočit, ale papoušci byli opravdu přítulní. Jen, co
jsem zvedl ruku s kamerou, abych natočil papouška co mi seděl na hlavě, už jsem
měl dalšího opeřence na ruce. Byly tam dva druhy
papoušků australian king-parrot (Alisterus scapularis), a menší
červenomodrý crimson rosella (Platycercus elegans), kteří byli velice
domestikovaní.
Nás především zaujal ten, který vše pozoroval z dálky. Jeho
barvy byly nádherné. Ta kombinace žluté s černou byla oslňující. Ladě se
podařila i skvělá fotka. Měli jsme z toho radost, že jsme zachytili
vzácného Regent bowerbird (Sericulus chrysocephalus). Tento druh je
zařazen do Červeného seznamu ohrožených druhů (IUCN).
Strašně jsme si onen moment s papoušky užili. I když nám
bylo líto, jak divoké druhy tímto degradují. Od turistů, kteří je krmili jsme
se dozvěděli, že vstali tak brzo, aby mohli papoušky nakrmit sami. Jelikož za
pár hodin tu bude desetkrát víc lidí než papoušku. A ti pak nevědí, ke komu se
jít nakrmit dřív. Byli jsem rádi, že jsme si užili ranní prales bez lidí a
vyrazili kousek od informačního cesta na procházku k vodopádům. Hned od začátku
jsem lovil záběry red-necked pademelon (Thylogale thetis), což je malinký
druh klokana. Šli jsme opět lesem, kde převažoval subtropický deštný prales.
Cestou jsme viděli opět mnoho různých druhů. Našli jsme zde všechny stádia
liány. První je, jak liána leze na strom a obepíná ho, čímž utváří takovou mříž
na jeho kmenu. V dalším stádiu liána přeroste hostitele, který jej podpíral.
Tím ho zabije. Poslední stádium už je jen liána, která je jak mříž, či lešení.
Po stromu již není ani památky, ale ony liány stále drží tvar kmenu, který
dříve obrůstaly. Pro nás to byli uchvacující struktury, které dokážou liány
utvořit.
Byly tu i obrovské stromy, které se naprosto vymykaly všemu
ostatnímu kolem. Jedny z nejstarších jehličnanů na světě se tu tyčili do výšky
až 60 metrů .
Hoop pine (Araucaria cunninghamii), jsou pozůstatkem z dob dinosaurů. Převzali
nadvládu nad lesy složených ze stromových přesliček, plavuní či kapradin.
Nezměnili se po 200 milionů let. Tento pozůstatek z pradávného kontinentu
Godwana stále žil na těchto stolových horách. Je smutné pomyslet na osud všech
pralesů, které musely ustoupit postupnému vysychání celé Austrálie. Celý
kontinent byl před miliony let pokryt deštným pralesem a nyní je to pouhých
0,3% Austrálie. Ještě smutnější je onen fakt, že přeživší zbytky na pár
stolových horách, byly masově ničeny kvůli hladu po dřevu. Hoop pine byly skoro
všude vykáceny a přežívají na pár místech jako je národní park Lamington.
Netrvalo dlouho a přibližovali jsme se k hraně stolové hory.
Tůra Phyton rock nás vyvedla z deštného pralesu a dovedla nás do otevřeného
vysokého eukalyptového lesa. V podrostu se začaly ukazovat podobné druhy jako v
údolích, kterými jsme projížděli. Bylo to neuvěřitelné, jak málo stačí, aby se
prales kompletně změnil. Byl tak chudý na druhy stromů všude byl zase jeden ze
700 druhů eukalyptů a nic víc. Pochopili jsme jak zranitelný je poslední zbytek
pradávného deštného pralesa. Netrvalo dlouho a další procházkou jsme se dostali
k vodopádům Morans.
Nejvíce mě zaujala tabule, jenž byla na vyhlídce do údolí.
Mohli jsme pozorovat z tohoto jediného místa pět druhů lesů. Bylo to úchvatné
vidět tolik různých ekosystémů z jednoho místa. Smutně jsme se s Ladou na sebe
podívali a povzdechli jsme si. Bohužel či bohudík jsme museli v našem putování
po kontinentu pokračovat. Byli jsme si jistí, že bychom tu dokázali strávit měsíce
a stále by nás překvapovaly nové věci. Bohužel byl čas na mojí noční můru,
nastala cesta zpátky dolů. Bylo to hrozné, ale nebyl takový provoz. Takže jsme
se dolu dostali rychleji nežli nahoru.
16. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat