Jízda proti větru

Dopoledne v neděli si Lada chtěla užívat město El Calafate. Nejdříve byla naštvaná, protože spousta obchodů po ránu měla zavřeno. Naštěstí jí otevřeli a mohla nakupovat dárečky. Udělali jsme si radost a koupili krabici s mnoha druhy ručně dělané čokolády. To byla dobrota. Když jsme si po delší době užili město, popojeli jsme k laguně u jezera Argentino. Chtěli jsme se projít a pozorovat mnohé ptačí druhy. Na jezeru byli plameňáci, labutě, kačeny i husy. Nechtělo se nám vůbec ven z auta. Paní vedle v autě se snažila otevřít dveře od auta, ale nepovedlo se jí to. Vítr byl moc silný. Udělali jsme si proto auto výlet okolo laguny a pozorovali ptactvo z okénka.

Odjeli jsme z města a vyjeli na kopce. Měli jsme krásný výhled na celou oblast. Před námi bylo údolí, které vytvořil ledovec a řeka Santa Cruz. Bylo tak rozmanité. Oproti ploché pláni, kterou jsme poté projížděli. Opět se mohl spolujezdec kochat a řidič křečovitě držel volant. Docela nás pobavilo, když foukalo přímo proti nám. I když jsme dali plyn na podlahu, nevymáčkli jsme z toho víc jak 80 km/h.

To ale nebyl ten hlavní problém. Chtělo se mi čůrat. A věřte, že i když se schováte za auto, tak ona kapalina lítá v okruhu pěti metrů. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem se vyčůrat do petky. Ale Laděnce se chtělo taky. Jediné místo, kde foukalo o něco méně, byla roura pod silnicí u jednoho vyschlého potoka. Cestou jsme zjistili, že tu mají moc príma rostlinky. Jejich semena nám obalila ponožky, tkaničky i chlupy na nohou. Při jejich sundávání nám probodávaly kůži na prstech. Účinná zoochorie.

Opět jsme se začali přibližovat k horám. Krajina byla šťavnatější a místy přežívaly i stromy. Laděnka se rozplývala nad kopci posetými kopretinami. Dojeli jsme do těžařského města Río Turbio. Uhelný prach byl v širém okolí. Chtěli jsme tudy rychle projet k Chilským hranicím. Bohužel jsme tu bloudili přes hodinu. I místní policie nás nasměrovala špatným směrem. Ve městečku nebyla jediná cedule navigující k hranicím. Naše navigace fungovala blbě i v Chile a v Argentině už nefungovala vůbec. Nakonec jsem prostě jel po co největší cestě směrem na západ. Naštěstí to nakonec vyšlo.

Kontrola na hranicích byla o dost důkladnější, jelikož Chile si je pořádně hlídá. Nesmí se dovážet žádné ovoce, mléčné výrobky, vejce a další věci. Takže nám pořádně proslídili naše smradlavé auto. Naštěstí nic nenašli. Sjeli jsme z vrcholu pohoří a za chvilku jsme byli ve městě Puerto Natales. Chvilku nám trvalo, než jsme si našli ubytování za rozumnou cenu, ale na konec se to povedlo. Zašli jsme si na večeři do města. Velkým obloukem jsme prošli okolo drahé restaurace, kterou nám doporučili a šli jsme tam, kde byla spousta místních. To je vždy dobré znamení. Dali jsme si obří hamburger, ve kterém bylo snad celé avokádo. Naprosto vynikající. 

19. 1. 2020

Perito Moreno

Ráno jsme sbalili stan a vyrazili vstříc ledovci. Opět jsme se ocitli v národním parku Los Glaciares, který chrání spolu s národním parkem Bernardo O'Higgins na Chilské straně Jihopatagonské ledovcové pole. Už z dálky nás udivovala čistota ledu. Žádný štěrk, jen odstíny bílé a modré. Chvilku nám trvalo, než jsme k němu dojeli. Mysleli jsme, že jsme Bůh ví, jak rychlí. První parkoviště už bylo plné. Museli jsme čekat na vzdáleném parkovišti na autobus, který nás přepravil k blízkosti ledovce. Byl jsem jak malý kluk, který se třepe na dárečky pod stromečkem. Laděnka to se mnou shovívavě přežila a užívala si vzdálené výhledy na splaz Perito Moreno také. Hranu ledovce jsme měli v korunách stromů. Ona zelenomodrá kombinace nám brala dech. Udělali jsme pár fotek a spěchali dolů.

Slyšeli jsme dunivé zvuky hroutících se stěn, které šplouchaly do jezera. Konečně jsme viděli až sedmdesát metrů vysoké hrany splazu, které pokračují i pod hladinou, jak tomu u ledovců bývá. Dalších sto metrů masy ledu, kterou nemůžeme vidět. Pozorovali jsme chvilku vlny, které narážely do ledovce a pomalu hloubily díry. Vytipovali jsme si pár míst, které byly nebezpečně nakloněné. Po dvaceti minutách stále držely na svém místě. Kusy ledu padaly každou chvíli, ale byly většinou malé. Několikrát jsme uslyšeli dunění a cákání, ale než jsme zjistili, kde se to událo, bylo po všem. Hrana splazu byla prostě obrovská.

Šli jsme po chodníčku na skále a pozorovali jsme splaz naproti nám. Blížili jsme se k místu, kde se ledovec setkává se skalisky. Byla zde fotka z roku 1901. Ledovec na ní byl vzdálený od útesů poloostrova De Magallanes, na kterém jsme stáli. Od roku 1917 se nepravidelně s útesy sráží. Tím přehradí jezero Argentino na dvě části. To menší Brazo Rico se plní mnohem rychleji vodou nežli to větší. Hladina v menším jezeru sloupá až o 30 metrů. Větší tlak žene vodu skrz trhliny v ledovci. Nakonec si voda vždy cestu najde a ledovcovou stěnu postupující až o dva metry denně prorazí.

Voda vyhlodá v ledovci malou cestičku, kterou neustále zvětšuje, až je zní krásný modrý tunel. Ten poslední se zhroutil dvacet dní před naším příchodem. Škoda. Koukali jsme na zbytek tunelu, který zůstal na poloostrově osamocený. Byl od nás sto padesát metrů.

V tu chvíli se Laděnce podařilo zachytit pád velkého kusu ledové stěny. Byl to ohromující zážitek. Lidé mohli v minulosti až k ledovci, bohužel padající led zabil hodně lidí. Nyní se může jen do bezpečné vzdálenosti, kterou patřičně strážci parku hlídali. Mohli tu vytvořit stezky i infrastrukturu, což jinde nejde. Například na Islandu jeden ledovec ustupuje půl kilometru každý rok. Kdyby okolo něj vytvořili stezku, za pět let by byla dva a půl kilometru v dáli. To se nikomu nevyplatí.     

Už jsme měli prošlé všechny cestičky. Šli jsme se ohřát do restaurace na vrcholu skalisek. Necelé dvě hodinky jsme si užívali v teple. Pak jsme znovu vyrazili k ledovci. Nejdříve jsme byli na vyhlídce za sklem. Kde se Laděnce moc líbilo, jelikož tu nefoukalo.

Přemluvil jsem jí a šli jsme o něco níže. Bylo krásné počasí. Sluníčko svítilo a my jsme začali cítit, že se nám připaluje obličej. Sedli jsme si na místo, odkud byl nejlepší výhled. Čekali jsme na padající kusy ledu. Byla to ta nejlepší televize, kterou jsem v životě zažil. Člověk musel být stále soustředěný, aby při sebemenším zvuku nasměroval pozornost oním směrem. Bylo to nádherné. Jeden z nejhezčích okamžiků našich líbánek.

Seděli jsme a přemýšleli jak to, že má tento ledovec takové štěstí a už minimálně sto let přibývá. Když skoro všechny splazy z Jihopatagonského ledovcového pole rychle ubývají. Došli jsme k tomu, že má prostě štěstí na lokaci, ve které je více srážek. Díky tomu je akumulace sněhu vyšší nežli tání.

Hodiny utíkaly, ledy padaly a kůže se připalovala. Popíjeli jsme maté a doufali, že tento okamžik nikdy neskončí. Před ledovcem občas proplula loď s turisty. Byli jsme rádi, že na ní nejsme. Vyhlídka byla prostě boží. Pod námi plavaly zbytky ledu, které se utrhly od hlavní masy. Krásně zářily modrými barvami.

Návštěvou nás poctila káně patagonská (Buteo ventralis), která létala okolo skalisek. Laděnce se podařila neskutečná fotka. Kdybychom to nezažili, tak bychom řekli, že to je udělané v photoshopu. Večer se blížil. Začínala nám být zima, a tak jsem se slzičkou v očích po osmi hodinách opouštěl tento klenot.

Procházeli jsme okolo poloostrova a koukali na vzdalující se ledovec. Když jsme přicházeli k parkovišti, narazili jsme na místní lišku. Takzvaný pes horský (Lycalopex culpaeus), byl zjevně naučený na zbytky z restaurace. Po tomto příjemném setkání jsme jeli zpátky do kempu v El Calafate a brzy usnuli z úpalu. 

18. 1. 2020

El Calafate

Ráno jsme pomalu vstali a vyrazili. Trochu nám zkomplikovala rychlý start benzínka, kde jsme čekali přes půl hodiny, než se dostaneme na řadu. Cestu do města El Calafate jsme měli mít za sebou velice rychle, jelikož byla asfaltová. Opět jsme se mýlili. V cestě nám stál vítr. Neutichající patagonské vichry házely s autem ze strany na stranu. Museli jsme křečovitě držet volant, abychom se udrželi na silnici. Okolo nás prosvištěly snad všechny tipy aut. Jako kdyby ani nefoukalo. Suzuki Jimny aneb vratká krychle na vysokém podvozku, se do větrných pamp opravdu nehodí. Jeli jsme 80 km/h. Spolujezdec si mohl užívat panoramata, zatímco řidič křečovitě svíral volant oběma rukama až mu bělaly klouby na rukou. Bylo na co se koukat. Kolem nás byly rovinaté pampy, kopečky i pohoří. Projížděli jsme okolo kopců, které se skládaly z mnoha vrstev rozličných barev.

V pampách převládala travina Festuca gracillima s příměsí trnitého Mulinum spinosum. Také tu byl keř s jedlými plody zvaný calafate, podle kterého se jmenuje i město, kam jsme mířili. Jedná se o dřišťál zimostrázový (Berberis microphylla). Jezero Argentino nám opět vyrazilo dech svojí barvou. Stačilo ho objet a dorazili jsme do města El Calafate. Popovídali jsme si v infocentru a vyrazili do vyhlášeného muzea o ledovcích.    

Glaciarium nás uvítalo mnoha expozicemi. Nejdříve jsme se dozvěděli, jak se z vločky stane firn a z něho led. Překvapilo nás, že v některých velice chladných oblastech na Antarktidě, vznik ledu trvá 2500 let. Ve zdejších vlhkých a teplejších končinách, je to otázka měsíců. O kus dál jsem se dozvěděli, proč je led modrý. Je to kvůli tomu, že se modré spektrum světla dostane nejhlouběji do ledu. Podle toho, jak moc se hluboko dostane, vidíme různou plejádu modrých odstínů. Další část byla o dost smutnější. Byly zde vyobrazeny ledovce z celého světa. První fotka byla stará sto let a druhá byla ze současnosti. Všude bylo to samé až na jednu výjimku, kvůli které jsme byli v El Calafate. Koukli jsme se na film o ledovcovém splazu Perito Moreno.

Nasákli jsme informace, abychom ho mohli vnímat v celém kontextu. Je to pro nás poprvé a asi i naposled v životě, kdy uvidíme ledovec růst. Přirovnal bych to k vymírajícímu druhu. Poslednímu přežívajícímu jedinci mimo Antarktidu, asi i v Grónsku se nějaké ještě najdou. Je neuvěřitelné, jak rychle se klima mění. A jaké důsledky to přináší. Ještě před 17 000 lety bylo El Calafate pod mocnou vrstvou ledu. Ledovec se nacházel o sto kilometrů dál, než je nyní. Což je v porovnání s tím, co se odehrávalo v Evropě naprosté nic. Plní dojmů a také obav z budoucnosti jsme odešli z muzea a šli si najít kemp ve městě. Našli jsme jeden u místního potoka zvaný Amsa. Byli jsme rádi, že jsme našli něco za rozumnou cenu, oproti tomu, co bylo v El Chaltén.

17. 1. 2020

Cerro Firz Roy

Další den, další výzva. Tentokrát jsme měli namířeno k Laguna de Los Tres. Měli jsme před sebou pěkný výšlap. Nebyli jsme si jistí, jestli to zvládneme, jelikož Laděnce nebylo stále dobře. Vyrazili jsme z města a šplhali do kopce. Bylo příjemné, že nás chránil les před větrem. Nejprve se nám otevřel výhled na údolí, jímž jsme první den projížděli.

Kousek jsme popošli směrem k horskému masivu. Vylezli jsme na kopeček a otevřel se nám nádherný výhled na horu Fitz Roy. Konečně jsme ji viděli. Sice to chtělo trošku představivosti, jelikož mraky neustále proudily kolem vrcholu.

Odtud jsme šli dlouho po rovince. Les občas střídala říčka, která si klestila cestu do údolí. V lese byla spousta starých stromů s dírami. Doufali jsme, že zahlédneme datla magellanského (Campephilus magellanicus). Bohužel nám stále unikal. Dorazili jsme do kempu odkud vedla cesta přímo nahoru k Laguna de Los Tres.

Zapotili jsme se, ale zdaleka ne jako jiní. Byly tu davy lidí, kteří šplhali jeden za druhým nahoru. Někteří vypadali, že poprvé vidí suťové pole. Tak to také podle toho vypadalo. Jiní zase neměli kondici. Jednoho po druhém jsme předbíhali. Nebylo to však v tomto terénu jednoduché. Vzpomínali jsme na putování Chilskou Patagonií před pár dny. Tolik lidí jsme nepotkali za dva týdny, jako za tento výstup. Už jsem myslel, že jsme na vrcholu, ale mýlil jsem se. Ještě pár set metrů jsme museli překonat. Konečně jsme dorazili k jezeru. Laděnka to také zvládla, skoro bez problémů.

Sedli jsme si, vzali jsme si suchá trička a dali jsme si oběd. Mraky se stále honily kolem špičky. Ani na moment nám nedaly šanci vyfotit vrchol Fitz Roy s kulisou modré oblohy. Několikrát jsme zaslechli, jak padá lavina. Koukali jsme k vrcholu a přemítali o lidech, kteří jsou schopní tam vylézt.

Po svačince jsme popošli k Laguně Sucia, které se nacházela tři sta metrů pod námi. Byl to úchvatný pohled. Líbil se nám více než pohled přes jezero Los Tres. Možná to bylo jen tím, že tu bylo méně mraků a skaliska byla ozářená. Spíše to však byla ona hloubka pod námi a ledovce v úrovni našich očí. Sedli jsme si a pozorovali, jak některé kusy ledovců padají do hlubiny k jezeru. Dunivý zvuk se šířil tímto přirozeným amfiteátrem s nebývalou silou.

Cestou dolů jsme museli být trpělivý. Někteří lidé připomínali spíše hlemýždě. A já spěchal na záchod. Na nejbližším pod vrcholem byla samozřejmě dlouhá fronta, a tak jsem si odběhl kilometr dál v kempu. Bylo to zajímavé. Budka, kde byla díra v zemi a dvě madla, kterých se mohl člověk držet, aby nespadl do vyhloubené díry. Je dobré, že je kam si odskočit, při takovém počtu lidí. 

Laděnka toho měla, už dost, a tak jsme se rozdělili. Já jsem se šel kouknout na ledovec Piedras, který byl tři kilometry daleko. Laděnka šla pomalu do kempu. Vycházka mi stála za to. Ledovcový splaz měl nádhernou barvu. Moréna kolem ledovce byla velice čerstvá. To znamenalo, že hodně rychle taje. Procházka měla i jiné kouzlo. Skoro nikoho jsem nepotkal, jelikož to nebyla hlavní turistická trasa. Mohl jsem si vychutnávat starý les a jeho hmyzí obyvatele, kteří létali všude kolem mě. Dorazil jsem do kempu, když Laděnka zrovna šla ze sprchy. Vystřídali jsme se a udělali si večeři. Byli jsme oba unavení a šli brzo spát.

16. 1. 2020

Cerro Torre

Konečně jsme vyšli na delší procházku. Počasí bylo dobré, akorát hory byly stále v mracích. Podle předpovědi mělo být odpoledne hnusně. Neotáleli jsme a vyrazili. Procházeli jsme Magellanským subpolárním lesem, který je složený z pabuků. Není moc druhově bohatý, jelikož se vyskytuje na místech, která byla pod Patagonským ledovcem, během poslední doby ledové.

Šli jsme pomaloučku údolím řeky Fitz Roy. Stále jsme hledali místní jelínky nebo pumu, bylo to marné. Tady je to vyhrazeno masovému turismu. Mohli jsme alespoň obdivovat jednu horu, která vystupovala před pohořím. Na vrcholu měla malý, ale krásný ledovec.

Na druhé straně jsme zahlédli vykukovat mocný Fitz Roy. K tomu jsme dnes namířeno neměli. Šli jsme dál údolím a přibližovali jsme se k Cerro Torre. Stále jsme hledali ony tři špičaté vrcholky v mracích před námi. Nechtěly se nám ukázat.

Došli jsme až k laguně Torre. Kde jsem opět slintal nad ledovcovým splazem, který byl zalit sluncem. Chvilku jsme si odpočinuli za kamennou bariérou. Od ledovce šel ledový vzduch. V kombinaci s větrem, to bylo celkem nepříjemné. Laděnce začala být zima. I tak jsem ji přemluvil k dalšímu pokračování.

Po moréně jsme došli k výhledu Maestri. Chvilkami foukalo opravdu hodně, ale výhledy začínaly být čím dál lepší. Laděnce byly výhledy ukradené, jelikož jí byla zima a nebyla stále zdravá. Sotva jsme dorazili na konec, už pelášila zpátky. Zůstal jsem na výhledu sám a užíval si ho. Obdivoval jsem jednotlivé praskliny ledovcového splazu pod horou. Pomalu se začínaly vynořovat vrcholky Cerro Torre. Předpověď počasí jim opravdu nevyšla, vždyť mělo být odpoledne horší počasí. Ale na druhou stranu jsme si to tu procházeli bez davů turistů, které začaly teprve přicházet.

Musel sem však dohnat Laděnku. Jelikož byla stále promrzlá, tak s ní nebyla řeč. Spěchala do kempu. Stačilo tam zůstat o hodinu déle a měli bychom Cerro Torre jako na dlani. Aspoň jsme měli pěkný výhled na hory ze vzdálenější vyhlídky. Zbytek dne jsme strávili v kempu a Laděnka pila jeden čaj za druhým, aby nabrala sílu na další den.

15. 1. 2020

El Chaltén

Ráno nebylo Laděnce dobře. Vydali jsme se jen do blízkého okolí města. Nejdříve jsme se informovali o tom, co můžeme vidět v největším národním parku v Argentině jménem Los Glaciares. Zaujal mě model Jihopatagonského ledovcového pole, okolo kterého se rozkládá park. Západní část leží v Chile, kde je rezervace Bernardo O'Higgins. Ledový příkrov se rozkládá na rozloze 12 500 km². Jedná se o třetí největší ledový příkrov po Antarktidě a Grónsku. Pomalu jsme šli na vyhlídku, která byla kousek odtud. Okolo nás byla spousta nor po pásovcích. Bohužel jsme nenarazili na jediného. I když jsem každou noru pečlivě prozkoumal.

Vylezli jsme na vyhlídku. Pod námi jsme měli El Chaltén jako na dlani. Bohužel Fitz Roy byl zahalen v mracích. Stejně tak i Jihopatagonského ledovcového pole. Jako by pole chránil štít z mraků a nedovolil paprskům zahřát jeho ledový příkrov. Na vyhlídce jsem nebyl schopen stát. Vítr se mnou cloumal, takže něco vyfotit byl docela oříšek. Našli jsme si místo v závětří. Čekali jsme, jestli se poklice nad ledovcem zvedne. Bohužel se tak nestalo a pokračovali jsme na druhý výhled.

Cestou se narazili na tyranovce rudookého (Xolmis pyrope), který se schovával v malém lesíku před větrem. Došli jsme na místo, odkud jsme v dáli viděli jezero Viedma, podél kterého jsme přijeli. Laděnce už vítr bohatě stačil. Trošku přecenila svoje síly. Šli jsme raději rychle zpátky do města.

Prošli jsme se po hlavní ulici, kde bylo několik soch vyřezaných ze dřeva. Odkazovali na místní horu Fitz Roy, zvířata či na baťůžkáře. Ten poslední se mi ostatně líbil nejvíc. Takovou krosnu jsem ještě neviděl. Přišli jsme ke stanu a v tu ránu Laděnka zalezla a usnula. Spala celé dopoledne i večer. Já jsem zálohoval fotky, videa a udělal další přípravu na cestu. Prošel jsem znovu město a poté Laděnku probudil. Ani večeři nechtěla. Dala si čaj a spala zase jak zabitá.

V noci pršelo. Neměli jsme kam spěchat, jelikož Ladě nebylo stále dobře. Odpoledne jsme jen popojeli patnáct kilometrů na výhled na horské štíty. Opět jsme viděli akorát mraky a jako bonus začalo pršet. Koukli jsme se ještě na vodopád Chorrillo del Salto, který nás nezaujal. Cestou k němu jsme opět narazili na nádhernou orchidej Chloraea magellanica. Zbytek dne jsme byli společně s mnoha lidmi ve společenské místnosti v kempu. Zjevně se spoustě lidem nechtělo v dešti ven. Ti pak byli plní energie a pařili do noci. Moc jsme se nevyspali.

13. 1. - 14. 1. 2020

Národní park Los Glaciares

Na spaní jsme si vybrali dobré místo. Vítr byl v noci silný a vzrostlé vrby nám dělaly perfektní závětří. Bohužel brzo ráno přijelo nějaké auto k řece a začalo dělat bordel. Tak jsme se radši zabalili a vyrazili. Zastavili jsme se u meandru řeky Chico u Estancia La Lucha. Řeka vytvářela spoustu tůní a malých jezírek, které hojně využívali ptáci. Zahlédli jsme labutě i plameňáky. Byla to nádherná oáza ve vyprahlé krajině. Docela nám to připomínalo scénu z dokumentárního filmu o Africe.

Pokračovali jsme přes městečko Gobernador Gregores dál po silnici 40. Bohužel asfalt skončil na necelých sto kilometrů. Naštěstí řídila Laděnka. Už jsem byl z chilské strany vyklepaný dost. Ve vesničce Tres Lagos, jsme si dali kávu a pokračovali.

Konečně jsme narazili na jezero Viedma, podél kterého jsme jeli zpátky k horám. Je zajímavé se kouknout na tuto oblast z výšky. Krásně poznáte, že 80 kilometrů dlouhé jezero, je pozůstatek po ledovcovém splazu z dob ledových.

Přibližovali jsme se opět k horám. Před námi se tyčil Fitz Roy do výšky 3405 metrů. Čím jsme byli blíž tím byl impozantnější. Bohužel také čím dál více zahalený v mraku. Pampa kolem nás začala být čím dál šťavnatější. Doufali jsme, že uvidíme v národním parku Los Glaciares, některá vzácná zvířátka.

Sotva jsme dojeli k branám parku přivítali nás kondoři andští. Vesnicí El Chaltén jsme jen projeli. Spěchali jsme na konec údolí, dokud bylo pěkné počasí. Na El Chalténu není mnoho zajímavého. Je to centrum pěší turistiky a horolezectví v Argentině, takže je hodně turistické. Za ty výhledy to však stojí. Zajímavostí je, že tohle proslulé místo bylo založeno teprve v roce 1985 z prostého důvodu. Opět se tu Chile a Argentina hádají o tom, kde je hranice. Proto tu postavili pár domů, aby onen nárok na území podpořili. Z toho se během pár let stal slavný El Chaltén. Doslova za kopcem je Chile, kde je rezervace Bernardo O'Higgins.

Pokračovali jsme prašnou silnicí do nitra údolí. Znovu jsme mohli obdivovat ledovcové splazy, jak se sunou z vrcholků hor. Okolo nás byl hustý les pabuků, který se střídal s horskou řekou. Mohli jsme se kochat do sytosti. Zastávek tu bylo požehnaně, jen to počasí se zhoršovalo. Naštěstí na konci cesty bylo obstojně. Odtud se dá jet trajektem přes jezero, pak jít pěšky, následně opět na trajekt, který jede do městečka Villa O'Higgins. Tam jsme před pár dny zakončili cestu po Carretera Austral.

Zaplatili jsme opět peníze za možnost se projít. Lezli jsme vzhůru lesem k ledovcovému splazu Huemul. Z krásného lesa jsme občas vykoukli na bystřinu, která kaskádovitě stékala do údolí. Laděnce začínalo být špatně. I tak vylezla až k ledovcovému splazu. Pod nímž bylo jezírko. Bylo to hezké, ale viděli jsme lepší.

Ještě kousek jsme popošli, abychom viděli do celého údolí. Směrem k El Chalténu bylo hnusně. Fitz Roy byl kdesi v mracích. Na duhou stanu to vypadalo mnohem lépe. Sedli jsme si a užívali jsme si výhled na krásné jezero Del Desierto.

Spokojení jsme jeli zpátky do El Chalténu. Hledali jsme nějaký kemp s horkou sprchou. Bohužel jsme nic nenašli. Museli jsme až do města. Kemp byl obří a pěkný. Na druhou stranu byl dražší než hotel v méně turistickém místě. 

12. 1. 2020