Další den, další výzva.
Tentokrát jsme měli namířeno k Laguna de Los Tres. Měli jsme před sebou pěkný
výšlap. Nebyli jsme si jistí, jestli to zvládneme, jelikož Laděnce nebylo stále
dobře. Vyrazili jsme z města a šplhali do kopce. Bylo příjemné, že nás chránil
les před větrem. Nejprve se nám otevřel výhled na údolí, jímž jsme první den projížděli.
Kousek jsme popošli směrem k
horskému masivu. Vylezli jsme na kopeček a otevřel se nám nádherný výhled na
horu Fitz Roy. Konečně jsme ji viděli. Sice to chtělo trošku představivosti,
jelikož mraky neustále proudily kolem vrcholu.
Odtud jsme šli dlouho po
rovince. Les občas střídala říčka, která si klestila cestu do údolí. V lese
byla spousta starých stromů s dírami. Doufali jsme, že zahlédneme datla
magellanského (Campephilus magellanicus). Bohužel nám stále unikal. Dorazili
jsme do kempu odkud vedla cesta přímo nahoru k Laguna de Los Tres.
Zapotili jsme se, ale
zdaleka ne jako jiní. Byly tu davy lidí, kteří šplhali jeden za druhým nahoru.
Někteří vypadali, že poprvé vidí suťové pole. Tak to také podle toho vypadalo.
Jiní zase neměli kondici. Jednoho po druhém jsme předbíhali. Nebylo to však v
tomto terénu jednoduché. Vzpomínali jsme na putování Chilskou Patagonií před
pár dny. Tolik lidí jsme nepotkali za dva týdny, jako za tento výstup. Už jsem
myslel, že jsme na vrcholu, ale mýlil jsem se. Ještě pár set metrů jsme museli
překonat. Konečně jsme dorazili k jezeru. Laděnka to také zvládla, skoro bez
problémů.
Sedli jsme si, vzali jsme si
suchá trička a dali jsme si oběd. Mraky se stále honily kolem špičky. Ani na
moment nám nedaly šanci vyfotit vrchol Fitz Roy s kulisou modré oblohy.
Několikrát jsme zaslechli, jak padá lavina. Koukali jsme k vrcholu a přemítali
o lidech, kteří jsou schopní tam vylézt.
Po svačince jsme popošli k Laguně
Sucia, které se nacházela tři sta metrů pod námi. Byl to úchvatný pohled. Líbil
se nám více než pohled přes jezero Los Tres. Možná to bylo jen tím, že tu bylo
méně mraků a skaliska byla ozářená. Spíše to však byla ona hloubka pod námi a
ledovce v úrovni našich očí. Sedli jsme si a pozorovali, jak některé kusy
ledovců padají do hlubiny k jezeru. Dunivý zvuk se šířil tímto přirozeným amfiteátrem
s nebývalou silou.
Cestou dolů jsme museli být
trpělivý. Někteří lidé připomínali spíše hlemýždě. A já spěchal na záchod. Na nejbližším
pod vrcholem byla samozřejmě dlouhá fronta, a tak jsem si odběhl kilometr dál v
kempu. Bylo to zajímavé. Budka, kde byla díra v zemi a dvě madla, kterých se
mohl člověk držet, aby nespadl do vyhloubené díry. Je dobré, že je kam si odskočit, při takovém počtu lidí.
Laděnka toho měla, už dost,
a tak jsme se rozdělili. Já jsem se šel kouknout na ledovec Piedras, který byl
tři kilometry daleko. Laděnka šla pomalu do kempu. Vycházka mi stála za to.
Ledovcový splaz měl nádhernou barvu. Moréna kolem ledovce byla velice čerstvá.
To znamenalo, že hodně rychle taje. Procházka měla i jiné kouzlo. Skoro nikoho
jsem nepotkal, jelikož to nebyla hlavní turistická trasa. Mohl jsem si
vychutnávat starý les a jeho hmyzí obyvatele, kteří létali všude kolem mě.
Dorazil jsem do kempu, když Laděnka zrovna šla ze sprchy. Vystřídali jsme se a
udělali si večeři. Byli jsme oba unavení a šli brzo spát.
16. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat