Ráno nebylo Laděnce dobře.
Vydali jsme se jen do blízkého okolí města. Nejdříve jsme se informovali o tom,
co můžeme vidět v největším národním parku v Argentině jménem Los Glaciares.
Zaujal mě model Jihopatagonského ledovcového pole, okolo kterého se rozkládá
park. Západní část leží v Chile, kde je rezervace Bernardo O'Higgins. Ledový
příkrov se rozkládá na rozloze 12 500 km². Jedná se o třetí největší
ledový příkrov po Antarktidě a Grónsku. Pomalu jsme šli na vyhlídku, která byla
kousek odtud. Okolo nás byla spousta nor po pásovcích. Bohužel jsme nenarazili
na jediného. I když jsem každou noru pečlivě prozkoumal.
Vylezli jsme na vyhlídku.
Pod námi jsme měli El Chaltén jako na dlani. Bohužel Fitz Roy byl zahalen v
mracích. Stejně tak i Jihopatagonského ledovcového pole. Jako by pole chránil
štít z mraků a nedovolil paprskům zahřát jeho ledový příkrov. Na vyhlídce jsem
nebyl schopen stát. Vítr se mnou cloumal, takže něco vyfotit byl docela oříšek.
Našli jsme si místo v závětří. Čekali jsme, jestli se poklice nad ledovcem
zvedne. Bohužel se tak nestalo a pokračovali jsme na druhý výhled.
Cestou se narazili na
tyranovce rudookého (Xolmis pyrope), který se schovával v malém lesíku před
větrem. Došli jsme na místo, odkud jsme v dáli viděli jezero Viedma, podél
kterého jsme přijeli. Laděnce už vítr bohatě stačil. Trošku přecenila svoje
síly. Šli jsme raději rychle zpátky do města.
Prošli jsme se po hlavní
ulici, kde bylo několik soch vyřezaných ze dřeva. Odkazovali na místní horu
Fitz Roy, zvířata či na baťůžkáře. Ten poslední se mi ostatně líbil nejvíc.
Takovou krosnu jsem ještě neviděl. Přišli jsme ke stanu a v tu ránu Laděnka
zalezla a usnula. Spala celé dopoledne i večer. Já jsem zálohoval
fotky, videa a udělal další přípravu na cestu. Prošel jsem znovu město a poté
Laděnku probudil. Ani večeři nechtěla. Dala si čaj a spala zase jak zabitá.
V noci pršelo. Neměli jsme
kam spěchat, jelikož Ladě nebylo stále dobře. Odpoledne jsme jen popojeli
patnáct kilometrů na výhled na horské štíty. Opět jsme viděli akorát mraky a
jako bonus začalo pršet. Koukli jsme se ještě na vodopád Chorrillo del Salto,
který nás nezaujal. Cestou k němu jsme opět narazili na nádhernou orchidej Chloraea
magellanica. Zbytek dne jsme byli společně s mnoha lidmi ve společenské
místnosti v kempu. Zjevně se spoustě lidem nechtělo v dešti ven. Ti pak byli
plní energie a pařili do noci. Moc jsme se nevyspali.
13. 1. - 14. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat