Cueva de las Manos

Z parku Patagonia jsme vyráželi brzo. Abychom stihli odjet, než začne bagrista rozšiřovat cestu. Naštěstí jsme ho potkali při odjezdu. Vyrazili jsme do Chile Chico a následně na hranice s Argentinou. Bylo to naše první překračování hranice s autem. Nevěděli jsme jaké papíry po nás chtějí, a tak jsme jim dali všechno. Byli hodní a vybrali si co potřebují. Ani nám neprohledávali auto. Někdy stačí slyšet Ladino zpěvné „Hi“ s velkým úsměvem a už jedeme dál. Překvapivě brzy jsme se vydali na cestu po příjemné asfaltové silnici. V prvním městečku jsme udělali nákup, ve kterém nesměly chybět lahodné místní třešně. Rozloučili jsme se na chvilku s horami a jeli s větrem o závod pampami. Kolem cesty hopkali introdukovaní zajíci a občas přeběhla místní liška. Krajina kolem nás nebyla jednolitá, někde bylo více trávy, jinde krajina měla pouštní charakter.

Cesta nám utíkala až do doby, než jsme odbočili na vedlejší silnici k Cueva de las Manos. Ještě že to bylo jen dvacet kilometrů hrozné rolety. Zaparkovali jsme u kaňonu řeky Pinturas a obdivovali životem pulzující údolí. Okolo toku byly vrby, které v pustině působily jako fata morgána. Chápali jsme proč si tohle údolí vybrali za domov pradávní lovci a sběrači.

Chvilku jsme čekali, než přijde naše skupina na řadu, mohli jsme si tedy přečíst spoustu informací o této památce UNESCO. Vyrazili jsme ke skalním stěnám. Po chvilce se objevily první malby. Nahlíželi jsme 14 500 let do historie. Komunita si zde zvěčňovala své ruce na stěnách.

Lovci zaznamenávali lov lam a nandu. Bylo obdivuhodné vidět ono rozmanité ztvárnění a barevnou paletu, kterou použili. Některé horniny, z nichž dělali barvy, přinášeli až od jezera General Carrera, vzdáleného sto kilometrů.

Byly zde i spirituální malby, do jejichž interpretace se radši pouštět nebudeme. Potěšilo nás, že paní průvodkyně si nás dva vzala stranou a pověděla nám něco anglicky. Jako jediní jsme neuměli španělsky.

Dojeli jsme zpátky na asfalt a uháněli na jih. Okolo silnice byly neustále poty, na kterých vysely mrtvoly lam guanako (Lama guanicoe). Nevěřili jsme, jaké množství mrtvol je na plotech je. Někde bylo více jinde méně. Po pár desítkách kilometrů jsme zjistili proč. Člověk v autě zastavil na silnici, otevřel si okénko a střílel na lamy z auta. Projeli jsme okolo něho a jen jsme doufali, že nebude zrovna střílet. Naštěstí to odnesla jen chudák lama. Vystresovaná skákala o život okolo ostnatého plotu. Tak takhle se chudáci nabodnou na ostnatý plot. A ten místní „lovec“ nevyleze ani z auta.

Lamy nebyla jediná zvířata uvězněná mezi ploty u silnice. Nandu Darwinův (Rhea pennata) se procházel podél nekonečného plotu. Často jsme potkávali celé rodiny. Bylo to od nás hnusné, ale využili jsme toho, že nemají kam utéct a vyfotili jsme si je. Jsou to nádherná zvířata, která by se měla prohánět po širých plání, a ne podél plotu u cesty. Tak tohle je slavná argentinská silnice číslo 40.

Večer jsme dojeli do vesničky Bajo Caracoles, kde měl být kemp. Ale spíš to vypadalo, jako velice neudržovaná zahrádka plná bordelu u hostelu. Jeli jsme radši dalších 150 kilometrů k řece Chico, kde jsme našli místo, jak pro auto, tak i pro stan. Postavili jsme si ho pěkně pod stromy, aby nás vítr moc nerušil. Někdy je náročné najít místo na spaní, ale pak najdeme skoro pohádkové zákoutí.

11. 1. 2020