Ráno jsme sbalili stan a
vyrazili vstříc ledovci. Opět jsme se ocitli v národním parku Los Glaciares,
který chrání spolu s národním parkem Bernardo O'Higgins na Chilské straně
Jihopatagonské ledovcové pole. Už z dálky nás udivovala čistota ledu. Žádný
štěrk, jen odstíny bílé a modré. Chvilku nám trvalo, než jsme k němu dojeli.
Mysleli jsme, že jsme Bůh ví, jak rychlí. První parkoviště už bylo plné. Museli
jsme čekat na vzdáleném parkovišti na autobus, který nás přepravil k blízkosti
ledovce. Byl jsem jak malý kluk, který se třepe na dárečky pod stromečkem.
Laděnka to se mnou shovívavě přežila a užívala si vzdálené výhledy na splaz Perito Moreno také. Hranu ledovce jsme měli v korunách
stromů. Ona zelenomodrá kombinace nám brala dech. Udělali jsme pár fotek a
spěchali dolů.
Slyšeli jsme dunivé zvuky
hroutících se stěn, které šplouchaly do jezera. Konečně jsme viděli až
sedmdesát metrů vysoké hrany splazu, které pokračují i pod hladinou, jak tomu u
ledovců bývá. Dalších sto metrů masy ledu, kterou nemůžeme vidět. Pozorovali jsme
chvilku vlny, které narážely do ledovce a pomalu hloubily díry. Vytipovali jsme
si pár míst, které byly nebezpečně nakloněné. Po dvaceti minutách stále držely
na svém místě. Kusy ledu padaly každou chvíli, ale byly většinou malé.
Několikrát jsme uslyšeli dunění a cákání, ale než jsme zjistili, kde se to
událo, bylo po všem. Hrana splazu byla prostě obrovská.
Šli jsme po chodníčku na
skále a pozorovali jsme splaz naproti nám. Blížili jsme se k místu, kde se
ledovec setkává se skalisky. Byla zde fotka z roku 1901. Ledovec na ní byl vzdálený
od útesů poloostrova De Magallanes, na kterém jsme stáli. Od roku 1917 se
nepravidelně s útesy sráží. Tím přehradí jezero Argentino na dvě části. To
menší Brazo Rico se plní mnohem rychleji vodou nežli to větší. Hladina v menším
jezeru sloupá až o 30 metrů. Větší tlak žene vodu skrz trhliny v ledovci.
Nakonec si voda vždy cestu najde a ledovcovou stěnu postupující až o dva metry
denně prorazí.
Voda vyhlodá v ledovci malou
cestičku, kterou neustále zvětšuje, až je zní krásný modrý tunel. Ten poslední
se zhroutil dvacet dní před naším příchodem. Škoda. Koukali jsme na zbytek tunelu,
který zůstal na poloostrově osamocený. Byl od nás sto padesát metrů.
V tu chvíli se Laděnce
podařilo zachytit pád velkého kusu ledové stěny. Byl to ohromující zážitek.
Lidé mohli v minulosti až k ledovci, bohužel padající led zabil hodně lidí.
Nyní se může jen do bezpečné vzdálenosti, kterou patřičně strážci parku hlídali.
Mohli tu vytvořit stezky i infrastrukturu, což jinde nejde. Například na
Islandu jeden ledovec ustupuje půl kilometru každý rok. Kdyby okolo něj
vytvořili stezku, za pět let by byla dva a půl kilometru v dáli. To se nikomu
nevyplatí.
Už jsme měli prošlé všechny
cestičky. Šli jsme se ohřát do restaurace na vrcholu skalisek. Necelé dvě
hodinky jsme si užívali v teple. Pak jsme znovu vyrazili k ledovci. Nejdříve
jsme byli na vyhlídce za sklem. Kde se Laděnce moc líbilo, jelikož tu
nefoukalo.
Přemluvil jsem jí a šli jsme
o něco níže. Bylo krásné počasí. Sluníčko svítilo a my jsme začali cítit, že se
nám připaluje obličej. Sedli jsme si na místo, odkud byl nejlepší výhled.
Čekali jsme na padající kusy ledu. Byla to ta nejlepší televize, kterou jsem v
životě zažil. Člověk musel být stále soustředěný, aby při sebemenším zvuku nasměroval
pozornost oním směrem. Bylo to nádherné. Jeden z nejhezčích okamžiků našich
líbánek.
Seděli jsme a přemýšleli jak
to, že má tento ledovec takové štěstí a už minimálně sto let přibývá. Když
skoro všechny splazy z Jihopatagonského ledovcového pole rychle ubývají. Došli
jsme k tomu, že má prostě štěstí na lokaci, ve které je více srážek. Díky tomu
je akumulace sněhu vyšší nežli tání.
Hodiny utíkaly, ledy padaly
a kůže se připalovala. Popíjeli jsme maté a doufali, že tento okamžik nikdy
neskončí. Před ledovcem občas proplula loď s turisty. Byli jsme rádi, že na ní
nejsme. Vyhlídka byla prostě boží. Pod námi plavaly zbytky ledu, které se
utrhly od hlavní masy. Krásně zářily modrými barvami.
Návštěvou nás poctila káně patagonská (Buteo ventralis), která
létala okolo skalisek. Laděnce se podařila neskutečná fotka. Kdybychom to
nezažili, tak bychom řekli, že to je udělané v photoshopu. Večer se blížil.
Začínala nám být zima, a tak jsem se slzičkou v očích po osmi hodinách opouštěl tento klenot.
Procházeli
jsme okolo poloostrova a koukali na vzdalující se ledovec. Když jsme přicházeli
k parkovišti, narazili jsme na místní lišku. Takzvaný pes
horský (Lycalopex culpaeus), byl zjevně naučený na zbytky z restaurace. Po
tomto příjemném setkání jsme jeli zpátky do kempu v El Calafate a brzy
usnuli z úpalu.
18. 1. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat