Pomalé zařazení do pracovního procesu

    (Wairau Lagoons Wetland Resevation)

První pozitivní nabídka práce nás zastihla v Picton v knihovně. Prakticky okamžitě jsme skočili do auta a jeli do backpekeru Peace of Haven ve městě Blenheim. Na cestě nás potkala první nepříjemnost. Bongo začalo vařit. Zastavili jsme a počkali, až trochu vychladne nádržka na chlazení, která spíše připomínala natlakovaný papiňák. Nalili jsme do nádržky trochu vody a doufali, že dojedeme do Blenheim a zeptáme se co s tím. Auto se nespokojilo s dvěma litry vody a stále vařilo. Zastavili jsme ve Spring Creek v autoservisu a optali jsme se, co s tím. V servisu nám řekli, že tam máme nalít více obyčejné vody z kohoutku. Tak jsme učinili, jak řekli a jeli dál. V backpekeru jsme se dozvěděli, že práci asi budeme mít, pokud se u nich ubytujeme v oddělených pokojích nejméně na týden. To jsme odmítli a šli se zeptat vedle do Motorcampu, kde se jim za 3 dny uvolnilo místo na stání pro náš van. Rovnou jsme si zarezervovali místo a zaplatili na týden, což nám umožnilo přístup ke kontaktům na lidi, co nás mohou zaměstnat. Poté jsme jeli na jedno z našich oblíbených míst na přenocování. Další den jsme obvolávali kontraktory s velice nízkým úspěchem. Skoro nikdo nám nezvedl telefon, a když zvedl tak neměl volnou pozici. Zjevně to souviselo s tím, že jsme přijeli o týden dřív, než začala sezona. Ale nakonec Lada poslala všem sms a zanedlouho se ozvala jedna kontraktorka s pracovní nabídkou na sběr vína. Po telefonu zněla velice příjemně a nabídla nám, že můžeme hned nastoupit.  

 Než jsme začali pracovat tak jsme stihli si udělat ještě výlet do Picton, který se nám líbil mnohem více nežli Blenheim.

 Zde jsme si všimli velice divné zdi nedaleko přístavu. Naštěstí jsme narazili na informační ceduli, která nám naše podivení nad bizarní zdí vysvětlila. Jednalo se o zeď chránící malinký poloostrov, na kterém byla vyhlášena rezervace. Všechny nepůvodní druhy na něm byly zlikvidovány a nyní nemá šanci překonat zeď žádný škůdce přivezený z mnohých zákoutí světa. Chtěli jsme se do rezervace podívat, ale ani pro člověka není lehké se tam dostat. Přístup je pouze z moře a musíte si koupit lístek pro vstup. 

Také jsme si ještě stihli udělat malý výlet k pobřeží u Blenheimu. Zde se nachází několik lagun, které vytváří výjimečný ekosystém, který je chráněný Wairau Lagoons Wetland Resevation. Byla to túra ve slanisku. Vegetace tu nebyla příliš pestrá, většinou jen několika centimetrové slanomilné druhy, které však byly velice barevně pestré. Zjevně se lišily podle složení minerálů v půdě.

 Pěšina nás vedla přes mnoho mostů překonávajících bahnitý potok.

Přešli jsme jich několik bez povšimnutí bujného života v bahně. Když se člověk přiblížil, místní kraby již z otřesů poznali, že se blíží nebezpečí a zalezli do svých děr. My jsme však trpělivě počkali a pozorovali, jak se bahno začalo hemžit stovkami krabů.

Pěšina nás vedla kolem vraku lodi S. S. Waverley až k místní čističce odpadních vod, na jejíchž vodních plochách se vyskytovaly černé labutě. 

Den na to jsme dojeli na vinici jménem Isabel. Tam jsme čekali, že se nás někdo ujme. Po chaotickém startu nám dali do rukou nůžky a šli jsme pracovat. Uprostřed odpolední pauzy jsme dostali kontrakt. Po pár otázkách jsme ho podepsali, aniž bychom měli čas si ho pořádně přečíst. A to byla chyba. 

Po pauze byla vyhlášena soutěž mezi týmy, kdo dokončí dřív sběr jedné řady vína. Já jsem pochopil, že vůbec nějaká soutěž byla, až ve chvíli když jsem na konci dne dostal pivo. Jelikož jsem blondýně, která ječela a mluvila strašně rychle, vůbec nerozuměl. Bohužel se z ní vyklubala naše šéfová.

Po práci nastala první z mnoha nocí v motorcampu, kde v těsné blízkosti jezdil vlak a mnoho nocí bylo velice rušných. Nemohli jsme pochopit, jak někdo může spát ve stanu zhruba tři metry od frekventované železnice, od které odděloval stany pouze plot z plechů. Kemp byl plný dvaceti letých Němců, Francouzů dychtících každý den po velké párty. Podle toho vypadal stav kuchyně, kde se válelo mnohdy několik dní jídlo, na kterém si pochutnávala hejna much. Naštěstí v kempu byly dvě kuchyně a v té menší jsme se tolik neštítili si uvařit.  Podle osazenstva jsme zjistili, že tu větší okupuje velká skupina Němců a tu menší převážně Francouzi a ostatní národnosti. Po prvním pracovním dni jsme měli 3 dny volno a tak jsme poznávali okolí a přeskládali auto, abychom se do něho lépe vešli. Během volných odpolední jsme se i vykoupali v bazénu, který byl obklopen opalujícími se mladými dívkami a chlapci.

Druhý pracovní den jsme jeli do práce na vinici, která byla o něco dál. Což našemu autu neudělalo dobře, začalo zase vařit, i když vody jsme tam nalili dostatek. S obtížemi jsme dojeli do práce. Práce byla lehká, jen jsme vybírali shnilé hrozny, aby mohly přijít na řadu stroje a vše sebrat. Takže to bylo jen trochu nechutné vystříhávání shnilých hroznů. Cestou zpět jsme zase vařili, i když jsme zase dolévali vodu. Nastal čas najít automechanika, ale byla neděle a následující pondělí bylo Velikonoční. Mezi chmurnými myšlenkami jak situaci vyřešit jsem v pondělí Ladu vyšupal „pomlázkou“ kterou jsem vytvořil z místní vrby. Musím říct, že se mi pomlázka nepovedla a dlouho nevydržela. V parku na nás pár lidí koukalo, co že to děláme.

Nastalo úterý a my jsme jeli k prvnímu opraváři. Ten nás uvedl do šoku, jelikož nám vysvětlil, že by bylo nejlepší auto sešrotovat, prodat na součástky nebo prodat někomu kdo autům vůbec nerozumí. A když jsme se ptali, kolik by stála oprava, řekl si o 2000-3000 dolarů. Jelikož nás auto stálo 2700 tak jsme jen kouleli očima. Vzali jsme si čas na rozmyšlenou a odjeli. Následující dny jsme dumali co s autem a jezdili do práce s Tom nebo Hayden s Rileym, s kterými jsme pracovali. Byl to také náš první den, kdy jsme začali dělat vícepráce, jako bylo mytí binů po sběru vína. Biny jsou plastové boxy, do kterých se sbíralo víno, plný měl přes deset kilo. Sběr vína probíhal většinou od osmi ráno, ale my jsme byli na vinici o něco dřív. Já jsem s s Heydnem a Rileym rozmisťoval biny pro sběrače a Lada dělala prezenci.

21. 3. - 27. 3. 2016

Picton a jeho okolí

(Marlborough Sounds)

První noc na severu jsme strávili na parkovišti místního hřiště v městě Renwick. Připravovali jsme se na zítřejší velký den, v němž jsme chtěli získat práci. Následující ráno jsme vyrazili do místního infocentra. Když jsme k němu dorazili, tak jsme si mysleli, že je zavřené. Nebylo tomu tak. Dveře se dali trochu pootevřít a místností se vinula velice úzká cestička mezi nesčetnými krámy, mezi nimiž dominovali klubka vlny. Všimla si nás stará paní, jak se tam proplétáme a začala nám radit. Když jsme chtěli, aby nám ukázala na mapě, kam se máme vydat tak jsme museli vyjít na ulici. V prostorách infocentra se totiž nedala rozložit ani malá mapka. Připadalo nám, že zcela nerozuměla našemu dotazu, ale v  ruce jsme měli mapu se skoro všemi místními vinohrady. A tak jsme začali objíždět vinice s tím, že bychom chtěli u nich pracovat.  Prvních pár nám odvětilo, že jsou jen malý vinohrad a mají zaměstnanců dostatek.  Všichni však byli milí a zkoušeli poradit, kam se máme vydat. Jeden vinař nám řekl, že první co máme říci je, že jsme Češi, máme working holiday visa a že chceme pracovat dlouhodobě. Po dvacátém nezdaru nám bylo řečeno, že práci na vinicích zprostředkovávají výhradně kontraktoři. A tak jsme se vyprdli na další objíždění vinic a jeli jsme se kouknout k pobřeží.

     (Pohled z Renwick na pohoří Richmond)

Podle chytré aplikace měl být na pobřeží kemp, ale nepodařilo se nám ho najít. Místo toho jsme dorazili do Flax mill (tento název si zapamatujte, protože o něm bude v následujících příspěvcích mnohokrát zmíněno). Tvoří ho polorozbořené domky, které připomínají divoký západ. Na zahradách místo kytek byly vraky aut, a tak jsme radši přidali plyn a z této historické osady rychle uprchli. Jeho největší sláva byla v letech 1867-1875. Pozornějším čtenářům jistě název napověděl, co se v této oblasti zpracovávalo. Ano, byla to rostlina flax, ze které se připravovala vlákna na výrobu lan, koberců, ale i spodního prádla. Cesta nás zavedla po serpentýnách okolo pobřeží do kempu spravovaném DOC, což je takové místní ministerstvo životního prostředí. Když jsme přijeli tak nás překvapilo, že zde není žádné administrativní místo, kde bychom zaplatili. Mají to vyřešené tak, že vhodíte do kasičky pytlíček s penězi a vyplněným lístečkem s informacemi. Další lísteček si dáte za sklo auta a máte zaplaceno. Večer poté kemp obchází člověk s baterkou a kontroluje jednotlivé spz, jestli souhlasí s lístečkem z kasičky. Nevím, jak by tohle fungovalo u nás. Hlavně tyto kasičky jsou i na odlehlých horských chatách. V Čechách by jich asi moc nezbylo. V této krásné zátoce Whites Bay byl vysoký útes s jeskyní. Na skalách jsme viděli sasanku a hejna rybiček. Okolo kempu začínali vycházky do místní Whites Bay Recreatoin Reseve.

Příští den jsme se vrátili do Blenheim a začali schránět práci přes internetové stránky. Takže jsme celý den strávili v knihovně, kde internet neustále padal, protože na něm bylo přihlášeno mnoho lidí. Když jsme se vrátili k Bongu, tak na nás čekala pokuta za parkování. Později jsme si všimli, že všude jsou cedule, kolik minut se může na daném místě stát. Městem totiž obchází lidé, kteří na pneumatiku udělají křídou čárku. Když se vrátí za daný časový úsek a vidí označenou pneumatiku, už vás mají.

Následující den jsme jeli na sever do městečka Picton. Je to přístavní město spojující severní a jižní ostrov lodní dopravou. Nejprve jsme si toto městečko prošli a poté směřovali do knihovny a doufali, že zde bude lepší připojení k internetu nežli v Blenheim. Což naštěstí bylo, tak nám šlo shánění práce lépe, ale stále neúspěšně. Rozeslali jsme několik desítek emailu, ale vrátilo se jich jen 6 se zápornou odpovědí.  Zašli jsme si na oběd s tím, že když už jsme v přístavu tak si dáme mořské plody. Lada si dala škeble a já kalamáry. No dlouho zase nebudeme mít chuť experimentovat.

Další den jsme opět byli v knihovně a sháněli práci a potom jsme dojeli do campu v Picton. Už bylo na čase, protože jsme přespávali na parkovišti nedaleko Picton a už to chtělo si dát horkou sprchu. Měli jsme i čas na to začít psát blog. Jako bonus jsme dostali od jedné paní z Nizozemska jídlo a koření co již nepotřebovala, protože odjížděla na severní ostrov a nechtěla to brát sebou. Tyto zásoby nám vydrželi více jak měsíc. Jelikož byl pátek a po práci ani vidu ani slechu, tak jsme se rozhodli, že o víkendu si uděláme nějaké procházky. Prví začínala v Picton a vedla po hřebeni poloostrova, z něhož jsme měli vyhlídku na rozeklané pobřeží plné poloostrovů a ostrovů. 

Na jednom z těchto poloostrovů se nachází pěti denní Queen Charlotte track, který bychom si chtěli v budoucnu projít. Po necelých dvou hodinách jsme dorazili na konec poloostrova. Když jsme se fotili s vyhlídkou tak se z ničeho nic vynořil z moře velký samec lachtana, který od nás byl ani ne 5 metrů.

 Oba nás to trochu vylekalo a radši jsme ustoupili. Já jsem se nakonec odhodlal se k němu přiblížit ještě o kousek blíž. Nic se nestalo a mohl jsem si ho v klidu natočit. Asi byl zvyklí na publikum, protože nám zapózoval před objektivem. Při zpáteční cestě na nás čekalo překvapení, okolo skupiny turistů pobíhal pták velký jako slepice a vyžadoval dobrůtky. Strávili jsme tam určitě čtvrt hodinku a pozorovali jsme Weku (Gallirallus australis) s velice vyvinutými hrabavými pařáty, která dorůstá až 50cm.

 Odpoledne jsme se vydali na západ po pobřeží. Cesta vedla skrz Mt Richmond Conservation Park, kde jsme poprvé viděli dospělé Silver Tree-Fern (Cyathea Daelba). Tento druh kapradiny je největší na světě (až 20 metrů) a je zde endemitem. Místní jsou na kapradinu patřičně hrdí a její spodobnění najdete na každém roku. Těsně po našem příletu bylo hlasování o jejím umístění na státní vlajku, ale těsně to neprošlo.

Po několika ti kilometrovém bloudění v úzkých serpentýnách (netuším, jak by se v nich vyhnula dvě auta) jsme našli jeden kemp u moře v blízkosti začátku Queen Charlotte track. Zde jsme našli na pláži pár zvířátek. Dominovala tomu mrtvá trnucha. Dále na pláži byly mrtvé medúzy a krab. Také jsme zde našli rostlinu se zajímavými plody. Ten den jsme zhodnotili jako jeden z našich nejúspěšnějších na poznávání nových druhů. I když většina z nich byla mrtvých.

Trochu nás otravovali Sandflies (Austrosimulium), což jsou malé mušky. Ráno jsme okolo kempu pozorovali asi 25 cm veliké California Quail (Lophortyx californicus). Byly velice plaché, tak nebylo lehké se k nim přiblížit a zdokumentovat je.

 Mušky nás už otravovaly trochu víc, proto jsme jeli do Mt Richmond Conservation Park, skrz který vedl Cullen Creek Track. Byl to výstup na místní pohoří, které nedosahovalo ani jednoho kilometru nad mořem. Přesto jsme se slušně zapotili. Cesta vedla nejprve pozvolna kolem potoka a vodopádů, kde vypukla zlatá horečka. Bylo to asi před 150 lety, což se odehrávalo všude po této zemi. Prostě jak na divokém západě. Následoval strmý výšlap v borovicové monokultuře. Na vrcholu nám byl odměnou přirozený prales, který jsme poprvé viděli na Novém Zélandu.

Měli jsme zde zajímavý zážitek. Vešli jsme do části lesa, která se na první pohled zdála postižená požárem. Při bližším pohledu jsme zjistili, že se jedná o černou houbu, která je na stromech a při zmáčknutí z ní vytéká tekutina. Také jsme sponzorovali nám známý hmyz. Byly to vosy, ale dost divně se chovaly. Padaly omámené ze stromů a pak se vzpamatovaly. Myslíme si, že z houby pily sekret a to je zdrogovalo, my jsme to radši nezkoušeli. Po výstupu na vrchol jsme došli na krásnou vyhlídku, ze které byl pohled do údolí plného vinic. 

Po sestupu jsme nasedli do auta a jeli do Picton zkontrolovat zda se někdo neozval s prací. Ale to už jsme si začali škrábat nohy jak o život. Byly to tři dny neuvěřitelného svědění a neuvěřitelného sebeovládání si nerozškrábat nohy do krve. Sandflies je ďábelská malá svině na, kterou si dáváme velký pozor a repelent je v těch chvílích náš největší přítel.

15. 3. - 20. 3. 2016

Cesta na sever jižního ostrova

Před odjezdem za prací do Blenheim jsme se ještě strávili na dvě noci v městečku Waikuku Beach. Jak již název napovídá, opět jsme se skoro celý den jen procházeli po pláži, která je součástí Pegasus Bay. Její celková délka je okolo padesáti kilometrů. Jelikož je tato pláž celá otevřená a nejsou zde žádné bariéry, tak je rájem surfařů a windsurfařů. Docela jsme ty kluky a holky obdivovali, co na svých prknech dokáží. Pláž byla opět písčitá a táhla se několik kilometrů do dáli. Když jsme se procházeli směrem k Leithfield Beach Conservation Area, chtěli jsme přebrodit řeku Ashley river. Marek šel vyzkoušet, jaký je proud a jestli to zvládneme. Když udělal dva kroky, tak se začal propadat hluboko do písečného dna. V tu ránu byl na břehu se skoro celými mokrými kraťasy na intimních partiích. Hned jsme přehodnotili náš nápad, protože proud byl příliš silný a podemlíval nohy. Bylo nám to líto, protože na protějším břehu jsme zahlídli hejna ptáků. Když nám nevyšlo se přebrodit do rezervace, tak jsme se šli projít alespoň po břehu řeky. Bylo znát, kam až sahá příliv, protože jsme se stále propadali několik centimetrů do písku. Pro Ladu to bylo nepříjemné, a proto raději šla po bezpečné hranici mezi propadajícím se pískem a rozdrcenými škeblemi. Cestou si opět nasbírala několik hrstí škeblí, ze kterých měla obrovskou radost. Cestou jsme viděli několik volavek, kolpíků, kormoránů, chaluh a racků. Také jsme viděli několik druhů, které jsme do té doby neviděli, což byl podnět si propříště nastudovat, co můžeme vše vidět. Jelikož bylo nedělní odpoledne, tak se po pláži procházely rodiny s dětmi a někteří si stavěly hrady z písku nebo také chobotnice. Když jsme se vraceli do kempu, tak jsme museli překonat několika ti metrovou dunu. Výstup na ni byl trochu náročný, protože písek byl rozpálený, a když jsme udělali krok, tak jsme se místy o dva propadli zpátky.  V horkém létě to musí být krásný zážitek se tu schladit ve vlnách oceánu.   

Nastal čas se přiblížit vinicím na severu jižního ostrova. Na cestě dlouhé asi 350 km jsme si udělali pár zastávek. Prvním místem bylo skalnaté pobřeží před městečkem Kaikoura. Zde jsme zastavili, abychom si protáhli nohy. Při procházce po pobřeží jsem našel škebli Paua, kterou jsem dal Ladě. Tu to velice potěšilo, protože je to jedna z nejhezčích škeblí, o které jsme již slyšeli v muzeu v Christchurch. Dále jsme zastavili v městě Kaikoura, které je zaměřené na výpravy za mořskými savci. Největším lákadlem jsou zde plavby za velrybami a kosatkami. Tuto dražší zábavu jsme si odpustili, možná až někdy příště. Ve městě jsme viděli na každém kroku prodávat škeble Paula, které byly vybroušené, aby vynikl jejich perleťový povrch. Při cenách za jednu škebli se nám protáčeli panenky. Po procházce městem jsem se stavili na Fish and Chips a domácí zmrzlinu. Následně jsme se prošli po pláži, která byla složená z hladkých oblázků různých velikostí. Bylo to pohlazení pro oči se dívat na jasné barvy oceánu v kontrastu s tmavou pláží a horami v oblacích. Cestou po východním pobřeží jsme se i zastavili u místa Ohuau point, které nám doporučovala Lou. Opět jsme viděli lachtany vyhřívající se na skalnatém pobřeží, ve kterém byla malá jezírka s hrajícími si mláďaty.

Naše cesta již směřovala rovnou do oblasti vinic, které se rozkládají v údolích řek Wairau a Awatere. Údolí řek jsou situována mezi pohořím Richmond na severu, které odděluje tuto oblast od Marlborough Sounds. To je nádherná oblast plná poloostrovů a ostrovů, kterou končí severovýchod jižního ostrova. Na jihu tuto úrodnou oblast odděluje pohoří Kaikoura. Údolí řek Wairau a Awatere odděluje několik pohoří. Wither Hills a Blairich jsou pohoří oddělující úrodné nivy řek u pacifického pobřeží.  Města Blenheim a Renwick leží v údolí Wairau jedné z nejslunnějších oblastí Nového Zélandu. Jsou situována v údolí mezi dvěma velice odlišnými pohořími. Pohoří Richmond tvoří lesnaté kopce. Ve vrcholových partiích se nalézají části s původním pralesem, ale zbytek je bohužel borovicová monokultura. Pohoří na jihu je velice odlišné. V létě na něm kousek zelené plochy nenaleznete. Jsou to výhradně pastviny pro mnohohlavá stáda krav a ovcí. A mezi nimi je údolí plné vinic.

                                                                                                                                                 

 Rádi Vám zodpovíme jakékoli dotazy, alespoň zjistíme, jestli někdo čte naše dobrodružství:)

13. 3. - 14. 3. 2016

Christchurch Art Galery Te Puna o Waiwhetu a Cantebury museum

V Christchurch jsme také navštívili Christchurch Art Galery Te Puna o Waiwhetu, která byla od zemětřesení v 2011 znovu otevřena jen dva měsíce. Po zemětřesení tato moderní budova ze skla a oceli však sloužila sedm měsíců jako místo pro ústředí místních i zahraničních záchranářských týmů, protože jako jediná zemětřesení ustála bez větších následků. V jedné části expozice jsme shlédli video z těch dní. Součástí byly i fotografe, které dokumentovali zabezpečovací práce budovy, aby byla zabezpečená proti následujícím ničivým zemětřesením. Zabezpečení budovy spočívá v tom, že celé základy jsou odříznuté od okolního prostředí a budova spočívá pouze na masivních pilotech opatřených systémem, který vyrovnává otřesy zemětřesení. Zároveň bylo podloží injektováno proti zkapalnění, aby se budova nepropadla. Toto několika minutové video na nás velice zapůsobilo.

Ve dvou podlažích budovy se rozkládalo zhruba dvacet větších či menších expozic. Jako první jsme navštívili malby, které zachycovaly provincii Cantebury. Byly to malby převážně z dvacátého století, které zobrazovaly zemědělskou krajinu, borovicové lesy a stále divokou přírodu. Obrazy se nám líbily, protože zachycovaly realitu, která už v té tobě poukazovala na nedostatky v zacházení s půdou. Naše kroky následovali do místnosti, která byla zahalena tmou. Hlavním motivem bylo několik světelných vizualizací maorského umělce. Líbilo se mi znázornění vodopádu pomocí několika žárovek, které viseli od stropu dolů a v různých intervalech problikávali. Také na jedné stěně zhruba 4x6 m bylo několik pásem papíru a v nich vystříhané motiv, které byly následně osvícené různými světly.

Jako třetí jsme navštívili výstavu s názvem „Op + Pop“. Op Art (optické umění) vznikl v šedesátých letech v Británii. Autoři využívají poznatků z geometrie, fyziognomie a optiky. Jednotlivá díla se nám líbila. Pop Art (populární masové umění) vznikl v padesátých letech ve Spojených státech. Jeho hlavním motivem je přejímání motivů i techniky z předmětů každodenního používání s inspirací kultury velkoměsta. Výstava byla pojata, jak tato dvě umělecká období mají dodnes vliv na novozélandské umělce. No co si budeme povídat ani jednoho z nás příliš pop art nenadchl. Považovat obřího gumového králíčka ušáčka za moderní umění. V jedné části byla vytvořena krajina „Candy land“, ze které pravděpodobně pochází kočička Kitty. Vše vypadalo jako vyrobené z cukrových homolí, které hrály různými křiklavými barvami. Jedna barva však převládala a to z 90 procent růžová. Barvy byly ještě doplněny třpytkami a blyštícími se kamínky, které ozařovali blikající světélka. Takže jsem se nedivila, že Marek po letmém pohledu znechuceně odešel z místnosti.

Naše kroky následovali do výstavní síně s názvem „Unsee: the Changing“. Skoro veškerá umělecká díla byla darována umělci v období, kdy byla galerie zavřená. Opět bych náš zážitek rozdělila jako dva protichůdné pocity. První pozitivní a druhý? Jak ho popsat. Pozitivní bych hodnotila nádherné dobové fotografie, které zachycovaly rozvoj města Christchurch, ale také některých evropských velkoměst.  Líbilo se nám porovnání se současností, jak se za sto let dokáže změnit duch jedné ulice. Druhý pocit bych popsala jako „to si ti umělci opravdu dělají prdel?“. Jako moderní umění je prý považováno to, že když se doprostřed místnosti postaví pyramida z plechovek od barvy a na pár lístečků se napíší nějaké hlášky. 

Nevěřícně jsme také koukali na sádrokartonovou zeď, ve které byla díra pro okno a v ní byli vidět železné profily. Opravdu jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Při prohlídce těchto děl jsme zaznamenali stále se násobící zvuk dýchání. Zavedl nás do dalšího výstavního sálu s názvem „Beast“. Na stěně byla umístěna obrazovka, ve které byla zachycena asi pětiminutová smyčka dýchání malého tuleně. Zvuk dýchání dělal podkres několika částem výstav. Zaujal nás také býk, který byl celý vyroben z plechovek od hovězího masa. Součástí bylo i několik nad velikostních fotografií zvířat a obrazů z 19. stol znázorňující lov divoké zvěře.

Nejvíce se nám líbily obrazy, které zachycovaly počátek osidlování krajiny v okolí Christchurch. Byla na nich vyobrazena panenská příroda, která následně byla osadníky přetvořena na pastviny. Mokřady byly vysušeny a řeky zkroceny.

Jedno oddělení bylo věnováno kubismu. Ani jeden jsme proti těmto dílům nic nenamítali. Byly to krásná díla. Jedna část byla věnována umělci Ralphovi Hoteremu, jehož poslední práce přímo reagovaly na zemětřesení v roce 2011. Bohužel v roce 2013 zemřel a tím nový Zéland ztratil jednoho z nejvýraznějších umělců. Chvíli jsme rozjímali v žlutookrovém pokoji. Jedna celá místnost byla vymalována těmito barvami a byly v ní umístěny sedačky, aby lidé mohli rozjímat nad tím, co právě viděli a aby si mohli své pocity plně doprožít.

Jedno celé křídlo bylo věnováno pokladům a odkazu generací umění jako bylo zachycení výjevů z běžného života lidí z 18. století, portréty významných lidí, ale také nádherné dřevoryty a knihtisk. Součástí byly i obrazy Českého malíře Gottfrieda Lindauera, který se proslavil až po příjezdu na Nový Zéland. Jeho práce zachycuje převážně portréty maorských lidí s typickým tetováním na obličeji. Jako jediný zaznamenal několik desítek těchto jedinečných Moko. Tyto portréty se jako jediné nesměli v celém muzeu fotografovat. 

V budově se nám také zalíbil lustr, který se táhl nad celým schodištěm. Byl vytvořen ze židlí, kterými uprostřed vedly zářivky. Celému prostoru dodával pocit, že se člověk nalézá v jedinečné budově. Také dominanta vchodové haly byla neobyčejná. Krásné černé křídlo zdobila socha toreadorského býka ve stejné barvě. Také nás zaujala fasáda budovy, kde byl velký neonový nápis“ Everithing is going to be alright“ který byl na budovu umístěn těsně před jejím znovuotevřením. 

Galerii jsme opouštěli po několika hodinách s rozporuplnými pocity. Některé výstavný sály by jsme si prošli klidně ještě několikrát podrobněji, ale k modernímu umění si budeme hledat ještě dlouho cestu. Avšak jsme ocenili, že většina děl byla od místních umělců, kteří zachycovali náladu, krajinu a myšlenky zdejších lidí.

V areálu botanické zahrady v Christchurch se nachází Cantebury museum, jehož budova je postavena v neogotickém slohu z roku 1870. Nejprve nás přivítala výstava o vyhynulém novozélandském pštrosovi moa. Byl v ní popisován jeho způsob života, a jak ho Maorové lovili. Tato výstava plynule navázala na maorské umění a vyprávění o osudu domorodců po příchodu Evropanů. Skoukli jsme i video o manželském páru, který 40 let sbíral a leštil mušle Paua (Haliotis Iris). Tato vášeň se dostala až tak daleko, že stěny obývacího pokoje byly posety tisíci lasturami. Z videa jsme se dověděli, že pár prováděl prohlídky a měli návštěvnost několika milionů lidí z celého světa. Po smrti obou manželů byl jejich drahocenný obývák převezen jako unikát do Cantebourského muzea. Naše kroky následovaly do dalších prostor, které byly věnovány místnímu ptactvu a živočichům, kde nás mimo jiné zaujaly dvě mapy. Mapy znázorňovaly pokrytí lesní vegetací. Jedna v době příchodu obyvatel z Polynésie a druhá dnešní dobu. Také jsme si pustily zvukové projevy vzácných Novozélandských opeřenců, abychom je mohli rozeznat, až se budeme pohybovat v lesích. Líbilo se nám zobrazení geologické struktury oblasti s několika podrobnými mapami tektonických zlomů a o fosilních nálezech v okolí města. Marka zaujala část muzea, kde byl podrobně popsán vliv introdukovaných druhů na místní faunu a floru. Například, že 8 králíků toho sní stejně jako jedna ovce. Součástí bylo i vysvětlení, proč a jakými způsoby se mají chránit vodní zdroje v celém Cantebury. Důvod byl prostý, protože již několikáté léto za sebou bylo extrémně suché a tím pádem vznikají větší náklady na vyprodukování potravin. V jedné části muzea byla vytvořena reálná ulice Christchurch, která byla protkána několika obchody a přibližovala život prvních osadníků.

Jednou z propagovaných částí ve všech průvodcích bylo „Exploring of Antarctida“. Výstava přibližovala několik expedic, které si za svoji základnu zvolily právě Nový Zéland. Jelikož jsme již byli přehlceni informacemi a dojmy, tak náš největší zážitek byl ten, že místnost voněla po motorovém oleji, který vytékal z jednoho stroje.  Říkali jsme si, že nebyl moc dobrý nápad jít v jeden den do Art Galery a do muzea. Měli jsme za ten den opravdu mnoho myšlenek, které se nám několik dní honily hlavami.

12. 3. 2016

Okains Bay

 

Hned po probuzení jsme se vydali na pláž, která byla sevřená mezi dvěma kopci. Jelikož byl odliv, tak si Lada opět nasbírala celou velkou hrst škeblí. Uviděla jednu velkou a hned k ní běžela. Myslela si, že je plná písku, ale nebylo tomu tak. Když ji vzala do ruky, tak se škeble zavřela a málem Ladě ucvakla kus prstu. Hned ji položila zpět do písku. Mě bylo živé škeble líto a tak jsem ji odnesl do moře, aby měla větší šanci na přežití a zplození potomků. Od rána pofukoval vítr a tak nám na procházce hezky čechral vlasy. Během dne se však větřík změnil na pořádný vítr, který zvedal písek několik metrů nad zem a při chůzi bodal jako několik tisíc jehliček. Bylo zajímavé pozorovat z bezpečí auta, jak proti sobě bojují dva větry. Jeden šek od moře a druhý přicházel z hor. Vytvářely nekonečné množství malých tornád. Když jsme si šli udělat pozdní snídani do kuchyně kempu, tak jsme si připadali jak ve filmu Interstelar. Všude na povrchu kuchyňské linky byl několikamilimetrový povlak z písku.

 

Po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat do moře, když je tak slunečný byť větný den. Lada byla první odvážná a vlezla do vody první, ale jen po pás a moc se jí nechtělo do vln. Tak na mě na chvilku počkala na břehu, já si zaplaval pár temp a vyrazili jsme do vln spolu. Voda byla studená, jak se dalo čekat, ale vydrželi jsme plavat ve vlnách skoro patnáct minut. Po plavání jsme byli rádi, že si můžeme dát v kempu pořádně teplou sprchu na zahřátí. 

 

 

Po obědě jsme se vydali do Okains Bay Maori and Colonoal Museum, kde nás přivítala Maorka s několika otázkami, ze kterých si prý vedou statistiky. Jako odkud jsme, jak jsme se dověděli o muzeu, jak cestujeme…

 Muzeum bylo rozděleno na venkovní a vnitřní expozice maorského života poblíž Okanis bay a začátků kolonizace evropskými přistěhovalci. Ve vnitřních expozicích se nacházely Maorské předměty, jako byly kánoe vyrobené z kmenů stromu totara - nejstarší válečná byla z roku 1867, válečné nástroje především kopí, několik vitrín s přívěšky a ozdobami, ale také obřadní hůl, která byla vyrobena zhruba v 15. století. Jedno celé oddělení bylo věnováno výrobkům z rostliny flax, kterou používali od lan až po oblečení. Také nás zaujal plášť náčelníka kmene, který byl vyroben z peří ptáka kiwi.  Ve vitrínách byly i kosti ptáka Moa a několik vycpaných místních vzácných opeřenců. V části Koloniálního muzea byly převážně nástroje používané na počátku obydlování území Evropany od nástrojů na obdělávání půdy až po kuchyňské vybavení. Tato část expozice Ladu moc nezaujala, protože to chvílema vypadalo, jako když se zajede na chalupu a ve stodole pod senem je pár zapomenutých kousků historie. 

 

Jediné, co stálo za bližší prohlédnutý, byla vymodelovaná mapa Banks Peninsula. Bylo na ní krásně vidět, jak se původní sopečný ostrov propojil díky zerodovaným částečkám s pevninskou částí ostrova. Ve venkovní expozici se nám líbil sněmovní dům, který je posvátným místem s řadou symbolických postav. Turistům je však umožněno se do něho podívat a prohlédnou si jej. Venkovní expozice také zahrnovala kovárnu z 19. Stol a několik typů koloniálních příbytků.

 

Po návštěve muzea jsme se vydali na krátkou procházku ke klidné laguně, která je napájena vodou z říčky Opara Stream. Na břehu jsme pozorovali hejno místních slípek Pukeko (Porphyrio Porhyrio Melanotus). Jelikož to byl velice příjemně strávený den, tak se nám vůbec nechtělo tuto malebnou oblast s pláží opustit. Především Lada si ji zamilovala i tím jaký na ní v pozdním létě panoval klid a jak se mohla několik hodin jen procházet po písku a nohy ji sem tam přelila vlna. 

Další den jsme měli v plánu jeden místní trek v blízkosti Piggeon bay, ale když jsme ještě za světla přijeli na začátek treku, abychom si ho obhlídli, tak se nám vůbec nezamlouvala představa jít opět několik hodin jen po vyprahlé pastvině. Po krátké diskuzi co budeme následující den dělat, v nás opět nahlodala naděje, že když tento den byl tak krásný a slunečný, tak zítra v Akaoře musí být zaručeně také pěkně. Proto jsme se vydali zpět do Akaory s větrem v zádech. Pro zpříjemnění večera jsme si koupili láhev Pinot Gris (bílé víno). Což se v noci ukázalo, že nebyla nejšťastnější volba ji vypít celou na jednou.

Během noci v Akaoře vítr neustával, ba se čím dál více násobil. Pokoušeli jsme se spát v našem Bongu na místě vyhraženém pro kempování poblíž pobřeží. Vedle nás byla zaparkovaná loď, která se začínala nebezpečně komíhat v náporu větru a naše auto ji nebezpečně napodobovalo, až jsme si mysleli, že se s námi náš vůz převrátí a loď na nás dopadne. Jako poslední kapka byla siréna (později jsme pochopili, že zvuk sirén oznamuje, výjezd hasičů). Tak jsme se rozhodli, že raději přeparkujeme někam do závětří. No jelikož jsem byla v té době jediný řidič, tak mi nezbývalo nic jiného než i v poměrně podroušeném stavu sednout za volant. Nebylo to pro mě nic příjemného, ale zajela jsem na hlavní ulici Akaory před jeden hotel a zaparkovala jsem u krajnice v protisměru jízdy. Otřela jsem si trochu zpocené čelo, když v tu chvíli proti mně jela dvě hasičská auta. Oba dva jsme byli zmateni co že se to děje, jestli náhodou nepřichází vlna tsunami nebo něco podobného. Po přesunu jsme se pokoušeli opět usnout, ale na hotelu bylo několik zavěšených plechových cedulí, které vypadaly, že se každou chvíli utrhnou. Marek po chvíli už vedle mě pochrupoval a já jsme opět pozorovala ruch v okolí auta, protože jsme přespávali na zakázaném místě. Jakmile se začalo rozednívat tak vítr ustal a já jsme v tu ránu přeparkovala na místo, které jsme v noci opustili. Po ránu jsme si musela dát velmi silné kafe, abych mohla vůbec fungovat. Jelikož počasí opět nesplňovalo podmínky pro celý den na pláži, tak jsme se rozhodli vydat přímou cestou do Chistchurch a zkontrolovat, jestli nám ho hostelu už přišli potřebné dokumenty k převodu auta a IRD číslo díky kterému bychom mohli začít pracovat. V hostelu na nás čekal jen dopis, že Bongo je převedené na mě, ale po Ird číslu ani památky. Trochu jsme se obávali, jestli se někde nestala nějaká komplikace, protože již uběhla potřebná lhůta na zhotovení. Proto jsme se vydali na úřad se optat, jestli jsme třeba nezapomněli něco vyplnit. Když jsme se dostali na řadu, tak mi paní sdělila, že mě vůbec v systému nemá zaregistrovanou. Začala jsme panikařit, protože Marek již měl svoje číslo napsané na kartičce. Naštěstí se stala klasická chyba s mým příjmením, protože paní vynechala jedno z mých i. Tak i já jsem měla svoje číslo, které mě opravňovalo se zapojit někde do pracovního procesu.

 9. 3. - 11. 3. 2016

Kompilace toho co jsme natočili okolo Christchurch

Kereru(Novozélandský holub)  botanická zahrada Christchur,
Krmení krav u Lou
Vrcholek nad farmou
Bongo Akaora
Goat point první tuleni.

Bank Peninsula - lachtani a rezervace Hinewai

V Akaorském infocentru jsme si chtěli pořídit mapu okolí. Po zjištění, že většina „mapek“ je nakreslená jako od desetiletého dítěte a prodává se za 6 dolarů, jsme se rozhodli pro koupi autoatlasu. Který jako jediný byl použitelnou mapou. Ani další den se nám nesplnil sen o celodenním válení se u pláže, jelikož bylo zase pod mrakem. A tak jsme se rozhodli vyrazit směrem Hinewai reserve, což je přírodní rezervace která byla založená 1987.

Jedná se o místo, které mělo sloužit jako pastvina, ale nakonec se podařilo tento kousek zhruba 1250ha zachránit. I tak bylo vidět, že vegetace není místy starší jak 50 let až na několik výjimek. Jako například 600 let stará Totara a White Pine.

Jelikož celý Banks peninsula je mladý poloostrov vytvořený vulkanickou činností, jsou zde stále strmé kopce a potoky se do nich zařezávají a vytváří na mnoha místech vodopády. To byl naprosto odlišný obrázek od údolí byť vzdáleného kilometr, kde byla pastvina. Zde byla vyprahlá poušť bez náznaku ranní rosy a skoro všechna koryta potoků byla vyschlá.

U vstupu do rezervace jsme potkali dva místní domorodce a po diskuzi jsme plán změnili. Vydali jsme se po prašné cestě, kterou nám doporučili blíže k pobřeží. Ale nevydali jsme se k pláži, ale na cizí pozemky kde byl vstup zakázán a všude zavřené brány. A ploty obehnané ostnatým drátem. V průvodci jsme se totiž dočetli, že v blízkosti Goat point se vyskytují kolonie lachtaňů, a tučňáků. Také psali, že nás tam můžou za úžasných 140 dolarů vzít místní zemědělci. A tak jsme šli překonávat ploty sami. Po překonání mnoha bran jsme se dostali k útesům vysokých asi 40 metrů. Byli jsme spokojeni, že nejsme už na ohraničeném pozemku, ale za plotem. Dlouho nám to nevydrželo, protože plot na mnoha místech vysel ve vzduchu, jak moře podmílalo pobřeží, které padalo do hlubin. Nezbylo nám nic jiného, než přelézt ostnatý drát a sdílet pastvinu s nervózními kravami. Po zhruba dvou hodinách jsme dorazili na dohled Goat point.

 A co se nestalo, Marek z ničeho nic začal hrabat v batohu a vytáhl kameru. Nechápala jsem proč a pak jsem ho spatřila. Náš první lachtan se šplhal po skalisku k prohlubni plné vody. Nadšením jsem také vytáhla foťák a začala fotit. Všimla jsme si, že se v prohlubni něco prohání, myslela jsme si, že jsou to tučňáci a vykřikla jsme „TUČNÁCI“, ale po zaostření jsme zjistili, že jsou to jen malí lachtani, kteří si hrají. Byli jsme z toho nadšení a stále jsme se přibližovali, až jsme viděli i slyšeli celou kolonii. Od nejvýchodnějšího bodu nás dělili jen desítky metrů, protože útes byl osídlen ptačí kolonií a povrch byl dost nestabilní a drolil se pod nohama. Až Lada málem sletěla 30 metrů do moře.

Rozhodovali jsme se, kde si dáme oběd, vtom jsme uviděli v dalším zálivu masivní lavičku. Vydali jsme se k ní. V blízkosti místa se nám naskytl pohled na kolonii lachtanů, které jsme měli skoro na dosah ruky. Někteří vypadali, že jsou mrtví, jak si užívali slunění na skalách. Nejvíce se nám líbila mláďata, která vypadala jako plyšové hračky. Starší jedinci byli v pozoru, protože zaznamenali náš příchod. Dali jsme si rychlí oběd, protože na místě vál silný vítr. Poté jsme se vydali směrem k autu. Ale naší klidnou cestu nám znepříjemnilo setkání s autem místního zemědělce. Na zadním sedadle si vezl pár důchodců, kteří dali těžký prachy, aby mohli vidět lachtany. Z auta vylezl celí brunátný a spustil, co tam děláme a kdo nám řekl o lachtanech. A co jsme si to dovolili vlézt na cizí pozemek. Tak jsme mu něco lámanou angličtinou začali říkat, a když viděl, že jsme cizinci a na všechno, co řekl, se ho ptáme dvakrát tak ztratil sílu něco řešit. Nechal nás být a my jsme přidali do kroku. Na cestě zpět jsme si říkali, jak dokázali krajinu tak rychle zdevastovat a na posledních kouscích vyrýžovat i ten poslední dolar jako byli ti lachtani.

 Když jsme podruhé zaparkovali u rezervace tak jsme si vzali místní mapku, ale zase to byla čmáranice bez měřítka a po vrstevnicích ani památka. Mapka byla dost zmatečná a nepřesná a v rezervaci byl co pár minut nějaký rozcestník, takže jsme se asi třikrát sekli, ale asi po 3 hodinách jsme úspěšně dorazili k autu. Hlavní co jsme si z procházky vzali, bylo velice vlhké prostředí, které zde vytvářela místní vegetace, i když byla většinou jen 30 let stará. Říkali jsme si, jak málo stačí k navrácení životodárné vláhy do krajiny. 

 Den jsme zakončili jízdnou po vyhlídkové silnici, která vedla po vrcholku kráteru.Mířili jsme do Okyna Bay.

9. 3. - 10. 3. 2016

Akaora- Bank Peninsula

První naše noc nadivoko, byla poblíž města Alandale. Odpočívadlo pozvolna navazovalo na záliv plný bláta, který jsme pozorovali při procházce u Lou. Marek se po něm chtěl projít, ale procházka pro něho skončila po dvaceti metrech, kdy se začal rychle propadat. Pozorovali jsme hejna hus, jak se po něm s radostí prohání. Říkali jsme si, že je tam žádný predátor jen tak nepřekvapí. Tu noc v našem autě jsme se moc nevyspali, protože jsme skládali postel za tmy a moc se nám to nepovedlo. Jedna část se stále propadala. A Lada neustále okénkem pozorovala noční automobilový ruch kolem silnice. Okolo druhé hodiny ráno se jí chtělo na záchod, otevřela dveře a auto začalo houkat a blikat. V tu ránu byla zcela vzhůru a hledala klíčky. A tlačítko na alarm nefungovalo z dálky a tak musela běžet jen v kalhotkách kolem celého auta až ke dveřím řidiče, aby alarm vypla.

Druhého dne z rána jsme začali poprvé odkrývat, co všechno auto umí, a začali jsme vybalovat zavazadla. Také jsme se pustili do umývání vnitřku auta, aby se nám vněm lépe bydlelo. Interiér byl cítit autoopravnou. Po několika hodinách umývání a vybalování jsme byly rádi, že se nám do auta vše bez problému vejde. Když jsme finišovali tak se na parkovišti objevil asi 25 letý mentálně postižený kluk. Šel přímo k našemu autu, a jelikož jsme byli na parkovišti sami, tak to nebyl opravdu příjemný pocit. Lada seděla v autě a přivolala mně, nevěděl jsem proč. V tu chvíli kluk začal Ladě podávat ruku a něco řekl. Pak se začal natahovat k Ladině noze, protože vedle ní měla položené žvýkačky tak mu jednu dala.  Oba jsme na sebe mrkli, že radši vyrazíme na cestu. 

Na oběd jsme se zastavili u jezera Elesmere. Mysleli jsme si, že si vněm alespoň smočíme nohy, ale na pobřeží bylo několik cedulí se zákazem koupání kvůli sinicím. Na tomto jezeře jsme poprvé viděli černé labutě. Jelikož jsme nezaparkovali ve stínu tak jsme si ho vytvořili pomocí stanu na střeše. Cestou do Akaory jsme museli překonat hřeben bývalé sopky o výšce 800m, což dalo autu docela zabrat, jelikož jsme jeli 8km serpentýnami do kopce a pak zase 9km z kopce. Auto jsme měli třetí den tak jízda byla velice pomalá místy i pod 30km v hodině. Naštěstí několikrát za výstup byly pruhy pro pomalá auta, což ostatní řidiči uvítali. Na vrcholu kráteru byla restaurace Hilltop, která je zde permanentně otevřená od 19st. Z její terasy byl nádherný výhled na celou vyhaslou sopku.

Dále jsme viděli v dáli náš cíl cesty malé přímořské město Akaora, založené francouzskými kolonisty. Byla to zásobovací stanice francouzských mořeplavců a dodnes se zachovaly francouzské názvy ulic. Památky galského původu jsou zde opatrovány s velkou péčí. Traduje se, že místní vrby údajně pocházejí z odnoží stromů rostoucí na Napoleonově hrobě. Na nábřeží je kamenný památník, který označuje místo kde přistála loď s prvními francouzskými osadníky, ale také obrovské železné hrnce, ve kterých se rozpouštěl velrybí tuk (trypots).

Cestou přes město jsme hledali kemp, ale projeli jsme ho celé až do další vesnice, ale nenašli jsme ho. Naštěstí při jízdě zpět jsme ho objevili na vrcholu kopce. K večeru jsme šli do města a na pláž, poprvé jsme si smočili nohy v moři a užívali si písek mezi prsty. Lada začala se svou sběratelskou vášní a sbírala škebličky. K večeru jsme došli k majáku, od kterého byl výhled na záliv se spoustou lodí, za nimiž se rozkládalo město. 

Během noci se počasí změnilo ze slunečného na zamračené a od moře vál studený vítr. Hory byly schované pod peřinou bílých mraků. Zašli jsme k pláži, a jelikož byl odliv tak Laděnka měla rozzářená očička, protože pláž byla poseta jednou hezčí škebličkou za druhou. Laděnka si jich „pár“ nasbírala a já jsem z toho rostl při pomyšlení, že budeme mít z každé pláže kupu škeblí proboha, dyť jsme na ostrově! Tak jsem jí povolil jen plnou dlaň škeblí z každé pláže, což se jí nelíbilo.

Procházka po městě byla tentokrát náročnější, protože dvě zámořské lodě vyložili čínské a americké důchodce, mezi kterými jsme se museli proplétat. Proto jsme se vydali na procházku do kopců. Naším cílem byl Stanley park, který protínal několik pastvin, z kterých byl krásný výhled na okolí. Byli jsme se kouknout i na mole, kde byl obchod s místními modrými perlami. A šperky z modré perletě. Poté jsme si dali fish and chips kde byl i divný párek na klacku, ale narvali jsme se až až z jednoho jídla. Poté jsme šli odpočívat do našeho auta. 

Po odpočinku jsme se chtěli vydat na procházku a zavírali jsme auto, ale Lada zapomněla zavřít okénko u posuvných dveří, které se otvírá jen trochu na takovou páčku. A já zabouchl. A Lada zaslechla „To jsem ale č.r.k“. Ulomila se totiž páčka a okno viselo jen na jedné části a málem spadlo až na zem. Po té co jsem zjistil, že se to nebude dát rychle spravit, využil jsem stříbrné pásky a okno přilepil ke dveřím. Nebylo to poprvé, co to někdo dělal, jelikož jsem si všiml pozůstatků staré stříbrné pásky. Ráno jsem nemohl dospat a vyrazil do města, když sem se vrátil tak jsem neměl nic na opravu, jelikož všude bylo zavřeno. Naštěstí jsme objevili obchod na růžku, kde jsem si mohl ze šroubků a matiček vybírat jak mi bylo libo. Tak jsem si koupil šroubky za pá dolarů a Laděnka frech press za 50 dolarů, aby ji to nebylo líto J. Ale myslím, že se nám vyplatil už mnohokrát, protože nechodíme od té doby často do kaváren. Nakonec jsem po koupi nářadí a všeho potřebného s asistencí Lady dal okno dohromady. Oddechli jsme si, že nemusíme platit žádného opraváře.  

5. 3. - 8. 3. 2016