Picton a jeho okolí

(Marlborough Sounds)

První noc na severu jsme strávili na parkovišti místního hřiště v městě Renwick. Připravovali jsme se na zítřejší velký den, v němž jsme chtěli získat práci. Následující ráno jsme vyrazili do místního infocentra. Když jsme k němu dorazili, tak jsme si mysleli, že je zavřené. Nebylo tomu tak. Dveře se dali trochu pootevřít a místností se vinula velice úzká cestička mezi nesčetnými krámy, mezi nimiž dominovali klubka vlny. Všimla si nás stará paní, jak se tam proplétáme a začala nám radit. Když jsme chtěli, aby nám ukázala na mapě, kam se máme vydat tak jsme museli vyjít na ulici. V prostorách infocentra se totiž nedala rozložit ani malá mapka. Připadalo nám, že zcela nerozuměla našemu dotazu, ale v  ruce jsme měli mapu se skoro všemi místními vinohrady. A tak jsme začali objíždět vinice s tím, že bychom chtěli u nich pracovat.  Prvních pár nám odvětilo, že jsou jen malý vinohrad a mají zaměstnanců dostatek.  Všichni však byli milí a zkoušeli poradit, kam se máme vydat. Jeden vinař nám řekl, že první co máme říci je, že jsme Češi, máme working holiday visa a že chceme pracovat dlouhodobě. Po dvacátém nezdaru nám bylo řečeno, že práci na vinicích zprostředkovávají výhradně kontraktoři. A tak jsme se vyprdli na další objíždění vinic a jeli jsme se kouknout k pobřeží.

     (Pohled z Renwick na pohoří Richmond)

Podle chytré aplikace měl být na pobřeží kemp, ale nepodařilo se nám ho najít. Místo toho jsme dorazili do Flax mill (tento název si zapamatujte, protože o něm bude v následujících příspěvcích mnohokrát zmíněno). Tvoří ho polorozbořené domky, které připomínají divoký západ. Na zahradách místo kytek byly vraky aut, a tak jsme radši přidali plyn a z této historické osady rychle uprchli. Jeho největší sláva byla v letech 1867-1875. Pozornějším čtenářům jistě název napověděl, co se v této oblasti zpracovávalo. Ano, byla to rostlina flax, ze které se připravovala vlákna na výrobu lan, koberců, ale i spodního prádla. Cesta nás zavedla po serpentýnách okolo pobřeží do kempu spravovaném DOC, což je takové místní ministerstvo životního prostředí. Když jsme přijeli tak nás překvapilo, že zde není žádné administrativní místo, kde bychom zaplatili. Mají to vyřešené tak, že vhodíte do kasičky pytlíček s penězi a vyplněným lístečkem s informacemi. Další lísteček si dáte za sklo auta a máte zaplaceno. Večer poté kemp obchází člověk s baterkou a kontroluje jednotlivé spz, jestli souhlasí s lístečkem z kasičky. Nevím, jak by tohle fungovalo u nás. Hlavně tyto kasičky jsou i na odlehlých horských chatách. V Čechách by jich asi moc nezbylo. V této krásné zátoce Whites Bay byl vysoký útes s jeskyní. Na skalách jsme viděli sasanku a hejna rybiček. Okolo kempu začínali vycházky do místní Whites Bay Recreatoin Reseve.

Příští den jsme se vrátili do Blenheim a začali schránět práci přes internetové stránky. Takže jsme celý den strávili v knihovně, kde internet neustále padal, protože na něm bylo přihlášeno mnoho lidí. Když jsme se vrátili k Bongu, tak na nás čekala pokuta za parkování. Později jsme si všimli, že všude jsou cedule, kolik minut se může na daném místě stát. Městem totiž obchází lidé, kteří na pneumatiku udělají křídou čárku. Když se vrátí za daný časový úsek a vidí označenou pneumatiku, už vás mají.

Následující den jsme jeli na sever do městečka Picton. Je to přístavní město spojující severní a jižní ostrov lodní dopravou. Nejprve jsme si toto městečko prošli a poté směřovali do knihovny a doufali, že zde bude lepší připojení k internetu nežli v Blenheim. Což naštěstí bylo, tak nám šlo shánění práce lépe, ale stále neúspěšně. Rozeslali jsme několik desítek emailu, ale vrátilo se jich jen 6 se zápornou odpovědí.  Zašli jsme si na oběd s tím, že když už jsme v přístavu tak si dáme mořské plody. Lada si dala škeble a já kalamáry. No dlouho zase nebudeme mít chuť experimentovat.

Další den jsme opět byli v knihovně a sháněli práci a potom jsme dojeli do campu v Picton. Už bylo na čase, protože jsme přespávali na parkovišti nedaleko Picton a už to chtělo si dát horkou sprchu. Měli jsme i čas na to začít psát blog. Jako bonus jsme dostali od jedné paní z Nizozemska jídlo a koření co již nepotřebovala, protože odjížděla na severní ostrov a nechtěla to brát sebou. Tyto zásoby nám vydrželi více jak měsíc. Jelikož byl pátek a po práci ani vidu ani slechu, tak jsme se rozhodli, že o víkendu si uděláme nějaké procházky. Prví začínala v Picton a vedla po hřebeni poloostrova, z něhož jsme měli vyhlídku na rozeklané pobřeží plné poloostrovů a ostrovů. 

Na jednom z těchto poloostrovů se nachází pěti denní Queen Charlotte track, který bychom si chtěli v budoucnu projít. Po necelých dvou hodinách jsme dorazili na konec poloostrova. Když jsme se fotili s vyhlídkou tak se z ničeho nic vynořil z moře velký samec lachtana, který od nás byl ani ne 5 metrů.

 Oba nás to trochu vylekalo a radši jsme ustoupili. Já jsem se nakonec odhodlal se k němu přiblížit ještě o kousek blíž. Nic se nestalo a mohl jsem si ho v klidu natočit. Asi byl zvyklí na publikum, protože nám zapózoval před objektivem. Při zpáteční cestě na nás čekalo překvapení, okolo skupiny turistů pobíhal pták velký jako slepice a vyžadoval dobrůtky. Strávili jsme tam určitě čtvrt hodinku a pozorovali jsme Weku (Gallirallus australis) s velice vyvinutými hrabavými pařáty, která dorůstá až 50cm.

 Odpoledne jsme se vydali na západ po pobřeží. Cesta vedla skrz Mt Richmond Conservation Park, kde jsme poprvé viděli dospělé Silver Tree-Fern (Cyathea Daelba). Tento druh kapradiny je největší na světě (až 20 metrů) a je zde endemitem. Místní jsou na kapradinu patřičně hrdí a její spodobnění najdete na každém roku. Těsně po našem příletu bylo hlasování o jejím umístění na státní vlajku, ale těsně to neprošlo.

Po několika ti kilometrovém bloudění v úzkých serpentýnách (netuším, jak by se v nich vyhnula dvě auta) jsme našli jeden kemp u moře v blízkosti začátku Queen Charlotte track. Zde jsme našli na pláži pár zvířátek. Dominovala tomu mrtvá trnucha. Dále na pláži byly mrtvé medúzy a krab. Také jsme zde našli rostlinu se zajímavými plody. Ten den jsme zhodnotili jako jeden z našich nejúspěšnějších na poznávání nových druhů. I když většina z nich byla mrtvých.

Trochu nás otravovali Sandflies (Austrosimulium), což jsou malé mušky. Ráno jsme okolo kempu pozorovali asi 25 cm veliké California Quail (Lophortyx californicus). Byly velice plaché, tak nebylo lehké se k nim přiblížit a zdokumentovat je.

 Mušky nás už otravovaly trochu víc, proto jsme jeli do Mt Richmond Conservation Park, skrz který vedl Cullen Creek Track. Byl to výstup na místní pohoří, které nedosahovalo ani jednoho kilometru nad mořem. Přesto jsme se slušně zapotili. Cesta vedla nejprve pozvolna kolem potoka a vodopádů, kde vypukla zlatá horečka. Bylo to asi před 150 lety, což se odehrávalo všude po této zemi. Prostě jak na divokém západě. Následoval strmý výšlap v borovicové monokultuře. Na vrcholu nám byl odměnou přirozený prales, který jsme poprvé viděli na Novém Zélandu.

Měli jsme zde zajímavý zážitek. Vešli jsme do části lesa, která se na první pohled zdála postižená požárem. Při bližším pohledu jsme zjistili, že se jedná o černou houbu, která je na stromech a při zmáčknutí z ní vytéká tekutina. Také jsme sponzorovali nám známý hmyz. Byly to vosy, ale dost divně se chovaly. Padaly omámené ze stromů a pak se vzpamatovaly. Myslíme si, že z houby pily sekret a to je zdrogovalo, my jsme to radši nezkoušeli. Po výstupu na vrchol jsme došli na krásnou vyhlídku, ze které byl pohled do údolí plného vinic. 

Po sestupu jsme nasedli do auta a jeli do Picton zkontrolovat zda se někdo neozval s prací. Ale to už jsme si začali škrábat nohy jak o život. Byly to tři dny neuvěřitelného svědění a neuvěřitelného sebeovládání si nerozškrábat nohy do krve. Sandflies je ďábelská malá svině na, kterou si dáváme velký pozor a repelent je v těch chvílích náš největší přítel.

15. 3. - 20. 3. 2016