V Christchurch jsme také navštívili Christchurch Art
Galery Te Puna o Waiwhetu, která byla od zemětřesení v 2011 znovu otevřena
jen dva měsíce. Po zemětřesení tato moderní budova ze skla a oceli však
sloužila sedm měsíců jako místo pro ústředí místních i zahraničních
záchranářských týmů, protože jako jediná zemětřesení ustála bez větších
následků. V jedné části expozice jsme shlédli video z těch dní. Součástí
byly i fotografe, které dokumentovali zabezpečovací práce budovy, aby byla zabezpečená
proti následujícím ničivým zemětřesením. Zabezpečení budovy spočívá v tom,
že celé základy jsou odříznuté od okolního prostředí a budova spočívá pouze na
masivních pilotech opatřených systémem, který vyrovnává otřesy zemětřesení. Zároveň
bylo podloží injektováno proti zkapalnění, aby se budova nepropadla. Toto
několika minutové video na nás velice zapůsobilo.
Ve dvou podlažích budovy se rozkládalo zhruba dvacet větších
či menších expozic. Jako první jsme navštívili malby, které zachycovaly
provincii Cantebury. Byly to malby převážně z dvacátého století, které
zobrazovaly zemědělskou krajinu, borovicové lesy a stále divokou přírodu.
Obrazy se nám líbily, protože zachycovaly realitu, která už v té tobě
poukazovala na nedostatky v zacházení s půdou. Naše kroky následovali
do místnosti, která byla zahalena tmou. Hlavním motivem bylo několik světelných
vizualizací maorského umělce. Líbilo se mi znázornění vodopádu pomocí několika
žárovek, které viseli od stropu dolů a v různých intervalech problikávali.
Také na jedné stěně zhruba 4x6 m bylo několik pásem papíru a v nich
vystříhané motiv, které byly následně osvícené různými světly.
Jako třetí jsme navštívili výstavu s názvem „Op + Pop“. Op
Art (optické umění) vznikl v šedesátých letech v Británii. Autoři
využívají poznatků z geometrie, fyziognomie a optiky. Jednotlivá díla se
nám líbila. Pop Art (populární masové umění) vznikl v padesátých letech ve
Spojených státech. Jeho hlavním motivem je přejímání motivů i techniky
z předmětů každodenního používání s inspirací kultury velkoměsta. Výstava
byla pojata, jak tato dvě umělecká období mají dodnes vliv na novozélandské
umělce. No co si budeme povídat ani jednoho z nás příliš pop art nenadchl.
Považovat obřího gumového králíčka ušáčka za moderní umění. V jedné části
byla vytvořena krajina „Candy land“, ze které pravděpodobně pochází kočička
Kitty. Vše vypadalo jako vyrobené z cukrových homolí, které hrály různými
křiklavými barvami. Jedna barva však převládala a to z 90 procent růžová. Barvy
byly ještě doplněny třpytkami a blyštícími se kamínky, které ozařovali
blikající světélka. Takže jsem se nedivila, že Marek po letmém pohledu
znechuceně odešel z místnosti.
Naše kroky následovali do výstavní síně s názvem „Unsee: the Changing“. Skoro veškerá umělecká díla byla
darována umělci v období, kdy byla galerie zavřená. Opět bych náš zážitek
rozdělila jako dva protichůdné pocity. První pozitivní a druhý? Jak ho popsat.
Pozitivní bych hodnotila nádherné dobové fotografie, které zachycovaly rozvoj
města Christchurch, ale také některých evropských velkoměst. Líbilo se nám porovnání se současností, jak se
za sto let dokáže změnit duch jedné ulice. Druhý pocit bych popsala jako „to si
ti umělci opravdu dělají prdel?“. Jako moderní umění je prý považováno to, že
když se doprostřed místnosti postaví pyramida z plechovek od barvy a na
pár lístečků se napíší nějaké hlášky. 
Nevěřícně jsme také koukali na
sádrokartonovou zeď, ve které byla díra pro okno a v ní byli vidět železné
profily. Opravdu jsme nevěděli, co si o tom máme myslet. Při prohlídce těchto
děl jsme zaznamenali stále se násobící zvuk dýchání. Zavedl nás do dalšího
výstavního sálu s názvem „Beast“. Na stěně byla umístěna obrazovka, ve
které byla zachycena asi pětiminutová smyčka dýchání malého tuleně. Zvuk
dýchání dělal podkres několika částem výstav. Zaujal nás také býk, který byl
celý vyroben z plechovek od hovězího masa. Součástí bylo i několik nad
velikostních fotografií zvířat a obrazů z 19. stol znázorňující lov divoké
zvěře.
Nejvíce se nám
líbily obrazy, které zachycovaly počátek osidlování krajiny v okolí
Christchurch. Byla na nich vyobrazena panenská příroda, která následně byla
osadníky přetvořena na pastviny. Mokřady byly vysušeny a řeky zkroceny.
Jedno oddělení
bylo věnováno kubismu. Ani jeden jsme proti těmto dílům nic nenamítali. Byly to
krásná díla. Jedna část byla věnována umělci Ralphovi Hoteremu, jehož poslední
práce přímo reagovaly na zemětřesení v roce 2011. Bohužel v roce 2013
zemřel a tím nový Zéland ztratil jednoho z nejvýraznějších umělců. Chvíli
jsme rozjímali v žlutookrovém pokoji. Jedna celá místnost byla vymalována
těmito barvami a byly v ní umístěny sedačky, aby lidé mohli rozjímat nad
tím, co právě viděli a aby si mohli své pocity plně doprožít.
Jedno celé křídlo
bylo věnováno pokladům a odkazu generací umění jako bylo zachycení výjevů
z běžného života lidí z 18. století, portréty významných lidí, ale
také nádherné dřevoryty a knihtisk. Součástí byly i obrazy Českého malíře
Gottfrieda Lindauera, který se proslavil až po příjezdu na Nový Zéland. Jeho
práce zachycuje převážně portréty maorských lidí s typickým tetováním na
obličeji. Jako jediný zaznamenal několik desítek těchto jedinečných Moko. Tyto
portréty se jako jediné nesměli v celém muzeu fotografovat.
V budově
se nám také zalíbil lustr, který se táhl nad celým schodištěm. Byl vytvořen ze
židlí, kterými uprostřed vedly zářivky. Celému prostoru dodával pocit, že se
člověk nalézá v jedinečné budově. Také dominanta vchodové haly byla neobyčejná.
Krásné černé křídlo zdobila socha toreadorského býka ve stejné barvě. Také nás
zaujala fasáda budovy, kde byl velký neonový nápis“ Everithing is going to be alright“
který byl na budovu umístěn těsně před jejím znovuotevřením.
Galerii jsme
opouštěli po několika hodinách s rozporuplnými pocity. Některé výstavný
sály by jsme si prošli klidně ještě několikrát podrobněji, ale k modernímu
umění si budeme hledat ještě dlouho cestu. Avšak jsme ocenili, že většina děl
byla od místních umělců, kteří zachycovali náladu, krajinu a myšlenky zdejších
lidí.
V areálu
botanické zahrady v Christchurch se nachází Cantebury museum, jehož budova
je postavena v neogotickém slohu z roku 1870. Nejprve nás přivítala
výstava o vyhynulém novozélandském pštrosovi moa. Byl v ní popisován jeho způsob
života, a jak ho Maorové lovili. Tato výstava plynule navázala na maorské umění
a vyprávění o osudu domorodců po příchodu Evropanů. Skoukli jsme i video o
manželském páru, který 40 let sbíral a leštil mušle Paua (Haliotis Iris). Tato vášeň se dostala až tak daleko, že stěny obývacího
pokoje byly posety tisíci lasturami. Z videa jsme se dověděli, že pár
prováděl prohlídky a měli návštěvnost několika milionů lidí z celého
světa. Po smrti obou manželů byl jejich drahocenný obývák převezen jako unikát
do Cantebourského muzea. Naše kroky následovaly do dalších prostor, které byly
věnovány místnímu ptactvu a živočichům, kde nás mimo jiné zaujaly dvě mapy.
Mapy znázorňovaly pokrytí lesní vegetací. Jedna v době příchodu obyvatel
z Polynésie a druhá dnešní dobu. Také jsme si pustily zvukové projevy
vzácných Novozélandských opeřenců, abychom je mohli rozeznat, až se budeme
pohybovat v lesích. Líbilo se nám zobrazení geologické struktury oblasti s několika
podrobnými mapami tektonických zlomů a o fosilních nálezech v okolí města.
Marka zaujala část muzea, kde byl podrobně popsán vliv introdukovaných druhů na
místní faunu a floru. Například, že 8 králíků toho sní stejně jako jedna ovce.
Součástí bylo i vysvětlení, proč a jakými způsoby se mají chránit vodní zdroje
v celém Cantebury. Důvod byl prostý, protože již několikáté léto za sebou
bylo extrémně suché a tím pádem vznikají větší náklady na vyprodukování
potravin. V jedné části muzea byla vytvořena reálná ulice Christchurch,
která byla protkána několika obchody a přibližovala život prvních osadníků.
Jednou z propagovaných
částí ve všech průvodcích bylo „Exploring of Antarctida“. Výstava přibližovala
několik expedic, které si za svoji základnu zvolily právě Nový Zéland. Jelikož jsme
již byli přehlceni informacemi a dojmy, tak náš největší zážitek byl ten, že
místnost voněla po motorovém oleji, který vytékal z jednoho stroje. Říkali jsme si, že nebyl moc dobrý nápad jít v jeden
den do Art Galery a do muzea. Měli jsme za ten den opravdu mnoho myšlenek,
které se nám několik dní honily hlavami.
12. 3. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat