V Akaorském infocentru jsme si chtěli pořídit mapu
okolí. Po zjištění, že většina „mapek“ je nakreslená jako od desetiletého
dítěte a prodává se za 6 dolarů, jsme se rozhodli pro koupi autoatlasu. Který
jako jediný byl použitelnou mapou. Ani další den se nám nesplnil sen o
celodenním válení se u pláže, jelikož bylo zase pod mrakem. A tak jsme se
rozhodli vyrazit směrem Hinewai reserve, což je přírodní rezervace která byla
založená 1987.
Jedná se o místo, které mělo sloužit jako pastvina, ale nakonec
se podařilo tento kousek zhruba 1250ha zachránit. I tak bylo vidět, že vegetace
není místy starší jak 50 let až na několik výjimek. Jako například 600 let
stará Totara a White Pine.
Jelikož celý Banks peninsula je mladý poloostrov
vytvořený vulkanickou činností, jsou zde stále strmé kopce a potoky se do nich
zařezávají a vytváří na mnoha místech vodopády. To byl naprosto odlišný obrázek
od údolí byť vzdáleného kilometr, kde byla pastvina. Zde byla vyprahlá poušť
bez náznaku ranní rosy a skoro všechna koryta potoků byla vyschlá.
U vstupu do rezervace jsme potkali dva místní domorodce a po
diskuzi jsme plán změnili. Vydali jsme se po prašné cestě, kterou nám
doporučili blíže k pobřeží. Ale nevydali jsme se k pláži, ale na cizí
pozemky kde byl vstup zakázán a všude zavřené brány. A ploty obehnané ostnatým
drátem. V průvodci jsme se totiž dočetli, že v blízkosti Goat point
se vyskytují kolonie lachtaňů, a tučňáků. Také psali, že nás tam můžou za
úžasných 140 dolarů vzít místní zemědělci. A tak jsme šli překonávat ploty sami.
Po překonání mnoha bran jsme se dostali k útesům vysokých asi 40 metrů.
Byli jsme spokojeni, že nejsme už na ohraničeném pozemku, ale za plotem. Dlouho
nám to nevydrželo, protože plot na mnoha místech vysel ve vzduchu, jak moře
podmílalo pobřeží, které padalo do hlubin. Nezbylo nám nic jiného, než přelézt
ostnatý drát a sdílet pastvinu s nervózními kravami. Po zhruba dvou hodinách
jsme dorazili na dohled Goat point.
A co se nestalo, Marek z ničeho nic začal
hrabat v batohu a vytáhl kameru. Nechápala jsem proč a pak jsem ho
spatřila. Náš první lachtan se šplhal po skalisku k prohlubni plné vody.
Nadšením jsem také vytáhla foťák a začala fotit. Všimla jsme si, že se
v prohlubni něco prohání, myslela jsme si, že jsou to tučňáci a vykřikla
jsme „TUČNÁCI“, ale po zaostření jsme zjistili, že jsou to jen malí lachtani,
kteří si hrají. Byli jsme z toho nadšení a stále jsme se přibližovali, až
jsme viděli i slyšeli celou kolonii. Od nejvýchodnějšího bodu nás dělili jen
desítky metrů, protože útes byl osídlen ptačí kolonií a povrch byl dost
nestabilní a drolil se pod nohama. Až Lada málem sletěla 30 metrů do moře.
Rozhodovali jsme se,
kde si dáme oběd, vtom jsme uviděli v dalším zálivu masivní lavičku.
Vydali jsme se k ní. V blízkosti místa se nám naskytl pohled na kolonii lachtanů, které jsme měli skoro na dosah ruky. Někteří vypadali, že jsou mrtví,
jak si užívali slunění na skalách. Nejvíce se nám líbila mláďata, která
vypadala jako plyšové hračky. Starší jedinci byli v pozoru, protože
zaznamenali náš příchod. Dali jsme si rychlí oběd, protože na místě vál silný
vítr. Poté jsme se vydali směrem k autu. Ale naší klidnou cestu nám
znepříjemnilo setkání s autem místního zemědělce. Na zadním sedadle si
vezl pár důchodců, kteří dali těžký prachy, aby mohli vidět lachtany. Z auta
vylezl celí brunátný a spustil, co tam děláme a kdo nám řekl o lachtanech. A co
jsme si to dovolili vlézt na cizí pozemek. Tak jsme mu něco lámanou angličtinou
začali říkat, a když viděl, že jsme cizinci a na všechno, co řekl, se ho ptáme
dvakrát tak ztratil sílu něco řešit. Nechal nás být a my jsme přidali do kroku.
Na cestě zpět jsme si říkali, jak dokázali krajinu tak rychle zdevastovat a na
posledních kouscích vyrýžovat i ten poslední dolar jako byli ti lachtani.
Když
jsme podruhé zaparkovali u rezervace tak jsme si vzali místní mapku, ale zase
to byla čmáranice bez měřítka a po vrstevnicích ani památka. Mapka byla dost
zmatečná a nepřesná a v rezervaci byl co pár minut nějaký rozcestník,
takže jsme se asi třikrát sekli, ale asi po 3 hodinách jsme úspěšně dorazili
k autu. Hlavní co jsme si z procházky vzali, bylo velice vlhké
prostředí, které zde vytvářela místní vegetace, i když byla většinou jen 30 let
stará. Říkali jsme si, jak málo stačí k navrácení životodárné vláhy do
krajiny.
Den jsme zakončili jízdnou po vyhlídkové silnici, která vedla po vrcholku kráteru.Mířili jsme do Okyna Bay.
9. 3. - 10. 3. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat