Den před naším odjezdem se s námi Lou s McKenzie rozloučily,
protože se vypravily na několikadenní výlet s koňmi. Naposledy nám rozdala
práci a připravila oběd. Lada se také rozloučila s pejsky, ale především
s Elfim. Nevím, co to bylo za rasu, ale sahal Ladě skoro až po pás a měl
dlouhé černé chlupy. Potkat ho někde na cizí pastvině, tak raději přidám do
kroku. Jakmile si někde sedla, tak k ní přišel, složil jí hlavu do klína a
vyžadoval pohlazení. Jakmile přestala hladit, tak ji strčil hlavu opět pod ruku
a ona mohla pokračovat znovu a znovu J
Ale také byl žárlivý na druhého psa
Tuiho, když by ho Lada náhodou pohladila dříve než jeho.
Před koncem našeho pobytu jsme ještě stihli procházku podle
mapy, kterou nám Lou nakreslila. Cesta vedla přes soukromé pozemky, na jejichž
konci byla jedna z prvních pasteveckých chat té oblasti. Na výšlap
jsme se vybavili poskrovnu. Naše výbava se skládala z foťáku, kamery a
hůlek. Jelikož nám bylo řečeno, že je to procházka na 3 hodinky. Začátek cesty
vedl lesem, ale po hodině cesty jsme začali litovat, že nemáme sebou vodu. Les
totiž vystřídala vyprahlá pastvina, která nás začala spalovat.
Z pěšiny
jsme viděli holosečný způsob kácení místních borovicových monokultur. Rozsah
holiny byl zarážející, u nás by to bylo nemyslitelné.
Postupně se nám otvíral pohled na města Lyttelton a
Alandale, která leží na pobřeží zálivu. V blízkosti města Alandale jsme si
na mapě všimli pro nás neobvyklou značku terénu mud (bahno) až do teď jsme si
nebyli jisti, jestli tuto značku správně chápeme. V zálivu bylo vidět
několika kilometrový nános bahna, který se nedal přehlédnout.
Tušili jsme, že
bahno je složené především z částí okolních kopců, které odnesla vodní
eroze. Také jsme v zátoce viděli Quail island, který je rezervací původních
druhů. Je zde poměrně běžné, se setkat s rezervacemi na malých nebo
odlehlých či nepřístupných ostrovech nebo poloostrovech. Tyto části Nového Zélandu
byly nejvíce ušetřeny před invazními druhy a zachovaly se zde původní druhy.
Také to byl první a také nejjednodušší způsob, kterým se zde začala chránit
původní příroda. V dnešní době se rezervace vytvářejí tím způsobem, že se
z malých ostrůvků vyhubí všechny nepůvodní druhy vegetace, živočichů a
následně se zamezí přístupu. U poloostrovů například neprostupným plotem. Asi
po dvou hodinách jsme dorazili k našemu cíli Pack horse hut. Jelikož bylo
málo hodin, tak jsme si procházku prodloužili o výstup na jeden z vrcholů,
který se tyčil nad chatou.
Odměnou nám byl výhled do krajiny, která postupně
přecházela do Pacifiku. Náš příchod na farmu byl již očekáván, protože jsme
přišli pozdě na večeři. Na babičku jsme udělali dojem, že jsme během krátké
chvilky stihly takový výlet.
Naší poslední prací bylo nashromáždit špalky z padlých
stromů na hromadu. To nám zabralo celé dva dny, protože špalky byly velké a
nebylo lehké s nimi manipulovat v kopci. Lada našla plastové vědro, do
kterého sbírala malé špalíky. Pak mi vědro předala, ať seberu zbývající
v ohradě s poníky. Tuto lehkou práci mi poníci vůbec neulehčili,
protože se ke mně seběhli a neustále strkali hlavu do vědra. Zjevně v něm
dostávali dobrůtky. Bohužel jim nestačilo se jednou kouknout, že je vněm dřevo
a odejít, ale pro jistotu to zkoušeli stále dokola, až jsem nošení
s vědrem vzdal. Nakonec sem do ohrady poslal Ladu, ať to dodělá, protože i
bez vědra mě stále pronásledovali. Večer jsme se rozloučili s Davidem a
Jackem protože brzo ráno odjížděli a do města nás brala babička. David nám
poděkoval za práci a řekl, že jsme k nim zapadli a že se můžeme kdykoliv
vrátit.
Ráno jsme naposled vynesli a vylili loo a poo. Poté jsme
začali nosit naše malé bohatství do malého babiččina auta. Po dvou
přeskládáváních jsme se tam i s dvěma psy vešli. Cestou do Christchurch
jsme se s babičkou bavili o ekologických způsobech dostávání energie a
její zachovávání, ale také o cestování. Dověděli jsme se, že učí na univerzitě
politologii, což okomentovala slovem „surprise“. Jelikož se jí Jack stále ptal
na politiku, tak to pro nás velké překvapení nabylo. Babička nás vysadila opět
u backpecekru, kde nás před týdnem Lou vyzvedávala. Tentokrát jsme dostali
pokoj, který připomínal hobití noru, protože strop byl tak nízko, že Marek dřel
hlavou o strop. Dveře také drhnuly o stop, až byla ve stropě vydřená díra. Ale
nejvíce nás pobavilo, když ve vedlejší místnosti začala prát pračka. Připadali
jsme si jak na moři.
1. - 3. 3. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat