pátek 11. března 2016

Okains Bay


 
Hned po probuzení jsme se vydali na pláž, která byla sevřená mezi dvěma kopci. Jelikož byl odliv, tak si Lada opět nasbírala celou velkou hrst škeblí. Uviděla jednu velkou a hned k ní běžela. Myslela si, že je plná písku, ale nebylo tomu tak. Když ji vzala do ruky, tak se škeble zavřela a málem Ladě ucvakla kus prstu. Hned ji položila zpět do písku. Mě bylo živé škeble líto a tak jsem ji odnesl do moře, aby měla větší šanci na přežití a zplození potomků. Od rána pofukoval vítr a tak nám na procházce hezky čechral vlasy. Během dne se však větřík změnil na pořádný vítr, který zvedal písek několik metrů nad zem a při chůzi bodal jako několik tisíc jehliček. Bylo zajímavé pozorovat z bezpečí auta, jak proti sobě bojují dva větry. Jeden šek od moře a druhý přicházel z hor. Vytvářely nekonečné množství malých tornád. Když jsme si šli udělat pozdní snídani do kuchyně kempu, tak jsme si připadali jak ve filmu Interstelar. Všude na povrchu kuchyňské linky byl několikamilimetrový povlak z písku.

 
Po krátké diskuzi jsme se rozhodli, že se půjdeme vykoupat do moře, když je tak slunečný byť větný den. Lada byla první odvážná a vlezla do vody první, ale jen po pás a moc se jí nechtělo do vln. Tak na mě na chvilku počkala na břehu, já si zaplaval pár temp a vyrazili jsme do vln spolu. Voda byla studená, jak se dalo čekat, ale vydrželi jsme plavat ve vlnách skoro patnáct minut. Po plavání jsme byli rádi, že si můžeme dát v kempu pořádně teplou sprchu na zahřátí. 

 
 
Po obědě jsme se vydali do Okains Bay Maori and Colonoal Museum, kde nás přivítala Maorka s několika otázkami, ze kterých si prý vedou statistiky. Jako odkud jsme, jak jsme se dověděli o muzeu, jak cestujeme…


 Muzeum bylo rozděleno na venkovní a vnitřní expozice maorského života poblíž Okanis bay a začátků kolonizace evropskými přistěhovalci. Ve vnitřních expozicích se nacházely Maorské předměty, jako byly kánoe vyrobené z kmenů stromu totara - nejstarší válečná byla z roku 1867, válečné nástroje především kopí, několik vitrín s přívěšky a ozdobami, ale také obřadní hůl, která byla vyrobena zhruba v 15. století. Jedno celé oddělení bylo věnováno výrobkům z rostliny flax, kterou používali od lan až po oblečení. Také nás zaujal plášť náčelníka kmene, který byl vyroben z peří ptáka kiwi.  Ve vitrínách byly i kosti ptáka Moa a několik vycpaných místních vzácných opeřenců. V části Koloniálního muzea byly převážně nástroje používané na počátku obydlování území Evropany od nástrojů na obdělávání půdy až po kuchyňské vybavení. Tato část expozice Ladu moc nezaujala, protože to chvílema vypadalo, jako když se zajede na chalupu a ve stodole pod senem je pár zapomenutých kousků historie. 

 
Jediné, co stálo za bližší prohlédnutý, byla vymodelovaná mapa Banks Peninsula. Bylo na ní krásně vidět, jak se původní sopečný ostrov propojil díky zerodovaným částečkám s pevninskou částí ostrova. Ve venkovní expozici se nám líbil sněmovní dům, který je posvátným místem s řadou symbolických postav. Turistům je však umožněno se do něho podívat a prohlédnou si jej. Venkovní expozice také zahrnovala kovárnu z 19. Stol a několik typů koloniálních příbytků.

 
Po návštěve muzea jsme se vydali na krátkou procházku ke klidné laguně, která je napájena vodou z říčky Opara Stream. Na břehu jsme pozorovali hejno místních slípek Pukeko (Porphyrio Porhyrio Melanotus). Jelikož to byl velice příjemně strávený den, tak se nám vůbec nechtělo tuto malebnou oblast s pláží opustit. Především Lada si ji zamilovala i tím jaký na ní v pozdním létě panoval klid a jak se mohla několik hodin jen procházet po písku a nohy ji sem tam přelila vlna. 

Další den jsme měli v plánu jeden místní trek v blízkosti Piggeon bay, ale když jsme ještě za světla přijeli na začátek treku, abychom si ho obhlídli, tak se nám vůbec nezamlouvala představa jít opět několik hodin jen po vyprahlé pastvině. Po krátké diskuzi co budeme následující den dělat, v nás opět nahlodala naděje, že když tento den byl tak krásný a slunečný, tak zítra v Akaoře musí být zaručeně také pěkně. Proto jsme se vydali zpět do Akaory s větrem v zádech. Pro zpříjemnění večera jsme si koupili láhev Pinot Gris (bílé víno). Což se v noci ukázalo, že nebyla nejšťastnější volba ji vypít celou na jednou.

Během noci v Akaoře vítr neustával, ba se čím dál více násobil. Pokoušeli jsme se spát v našem Bongu na místě vyhraženém pro kempování poblíž pobřeží. Vedle nás byla zaparkovaná loď, která se začínala nebezpečně komíhat v náporu větru a naše auto ji nebezpečně napodobovalo, až jsme si mysleli, že se s námi náš vůz převrátí a loď na nás dopadne. Jako poslední kapka byla siréna (později jsme pochopili, že zvuk sirén oznamuje, výjezd hasičů). Tak jsme se rozhodli, že raději přeparkujeme někam do závětří. No jelikož jsem byla v té době jediný řidič, tak mi nezbývalo nic jiného než i v poměrně podroušeném stavu sednout za volant. Nebylo to pro mě nic příjemného, ale zajela jsem na hlavní ulici Akaory před jeden hotel a zaparkovala jsem u krajnice v protisměru jízdy. Otřela jsem si trochu zpocené čelo, když v tu chvíli proti mně jela dvě hasičská auta. Oba dva jsme byli zmateni co že se to děje, jestli náhodou nepřichází vlna tsunami nebo něco podobného. Po přesunu jsme se pokoušeli opět usnout, ale na hotelu bylo několik zavěšených plechových cedulí, které vypadaly, že se každou chvíli utrhnou. Marek po chvíli už vedle mě pochrupoval a já jsme opět pozorovala ruch v okolí auta, protože jsme přespávali na zakázaném místě. Jakmile se začalo rozednívat tak vítr ustal a já jsme v tu ránu přeparkovala na místo, které jsme v noci opustili. Po ránu jsme si musela dát velmi silné kafe, abych mohla vůbec fungovat. Jelikož počasí opět nesplňovalo podmínky pro celý den na pláži, tak jsme se rozhodli vydat přímou cestou do Chistchurch a zkontrolovat, jestli nám ho hostelu už přišli potřebné dokumenty k převodu auta a IRD číslo díky kterému bychom mohli začít pracovat. V hostelu na nás čekal jen dopis, že Bongo je převedené na mě, ale po Ird číslu ani památky. Trochu jsme se obávali, jestli se někde nestala nějaká komplikace, protože již uběhla potřebná lhůta na zhotovení. Proto jsme se vydali na úřad se optat, jestli jsme třeba nezapomněli něco vyplnit. Když jsme se dostali na řadu, tak mi paní sdělila, že mě vůbec v systému nemá zaregistrovanou. Začala jsme panikařit, protože Marek již měl svoje číslo napsané na kartičce. Naštěstí se stala klasická chyba s mým příjmením, protože paní vynechala jedno z mých i. Tak i já jsem měla svoje číslo, které mě opravňovalo se zapojit někde do pracovního procesu.

 9. 3. - 11. 3. 2016

Žádné komentáře:

Okomentovat