Vesturdalur aneb jak nám geologie opět vytřela oči.

Ráno jsme se probudili do nádherného dne. Rychle jsme složili stan a popojeli na místo Vesturdalur, odkud jsme včera vyráželi na malou procházku. Tentokrát jsme se vydali po proudu řeky složitým terénem. Před námi se tyčily hradby z šestibokého čediče. Opravdu jsme se cítili, jak v rozvalinách starověkého hradu. Ale tady se o to postaraly mocné proudy řeky. Řeka se zařezávala hluboko do údolí. Ale tvrdé čedičové výchozy se nechtěly vzdát. Vystupovaly na povrch jako ony hrady či jako hradby, kterým se řeka musela vyhnout.

Bylo to zvláštní místo. Opravdu tu byli cítit trollové. Většina populace Islandu věří na ony mystické tvory. Asi se k nim zanedlouho přidáme. Netrvalo dlouho a skrz spleť skalních výchozů, zdí i jeskyň jsme se dostali na nejvyšší bod v okolí. Stoupali jsme po schodech „made in nature“ až k vrcholu. Rozprostírali se pod námi Hljóðaklettar tedy „skály ozvěn“ jak jim místní říkají a my jsme tiše vstřebávali onu nezapomenutelnou chvíli.

Popošli jsme ale ještě kousek dál, skály vystřídal červenočerný písek. Ocitli jsme se v oblasti kráterů Rauðhólar. Stále byly patrné kužely vystupující nad erodovaný terén. Bylo zvláštní, jak některé sopouchy byly jasně červené a jiné černé. Prostě nádherná hra barev na pozadí zelenajícího se kaňonu. Měli jsme to štěstí, že jsme tu mohli být úplně sami. Prvního člověka jsme potkali, když jsme odjížděli pryč. Byl dost vyděšený, když sjížděl z prudkého kopce. Nedivili jsme se, i my jsme to na zdejších silnicích brali velice zlehka. Hold, kde není asfaltka, nejsou davy lidí.

Popojeli jsme do další oblasti zvané Hólmatungur. Nejdříve jsme vyrazili na kopec. Opět jsme byli u kaňonu vytvořeného řekou. Ale bylo to tu trochu jiné. Planiny nad kaňonem byly místy kamenité, jako kdyby někdo odnesl všechnu půdu. Z ničeho nic byly přechody mezi oblastmi, kde bujel zelený život, a oblastmi připomínající kamennou poušť.

Nezdrželi jsme se dlouho a vydali se do útrob kaňonu. Zde bujel život a vodopád dodával místu potřebnou vlhkost. Udělali jsme si několikakilometrovou procházku oním údolím. Pozorovali jsme, jak se mísí průzračné vody z potůčků s šedivou vodou z ledovcové řeky. Onu šedou barvu tvoří materiál, který sebou nese. Každý den takhle dopraví 23 tun materiálu. Za rok je to 5000 tun, které vyplaví na pobřeží. Ani jsme dostatečně nevnímali onen životem překypující kraj. Všudypřítomná čerstvá zeleň nám připomínala domov.

Poodjeli jsme na jih. Po pár kilometrech začala vegetace ztrácet dech. Objevily se velbloudí hrby. Což je poslední stádium degradace půdy, než ji s konečnou platností odnese vítr.

Trvalo to jen chvilku. Opravdu jen pár kilometrů a byli jsme v kamenné poušti. Hned se nám zastesklo po zeleném kaňonu u Hólmatunguru. Stále je to pro nás neuchopitelná změna prostředí. Je neuvěřitelné, jak malinko stačí, aby se z života překypujícího místa stala pustina. Po pár kilometrech jsme byli na asfaltové silnici a sní tu byl i turistický ruch. U vodopádů bylo mnoho aut a autobusů.

Nejdříve jsme zavítali k vodopádům Selfoss. Popošli jsme trochu blíže, než by se mělo a pozorovali padající masu vody. Bohužel se nám začalo kazit počasí, a tak jsme vyrazili pěšky k druhým vodopádům.

Byly jimi vodopády Dettifoss, což je jedna z perel tohoto ostrova. Dokonce si zahráli i ve filmu Prometheus, kde představují životodárnou vodu v krajině bez života. Když vynecháme mechy a trávu, tak se ono označení „vodopády v pustině bez života“ naprosto hodí. Ovšem všudypřítomní mravenečkové s foťáky a chytrými telefony zápasící o nejlepší selfie tuto atmosféru zlikvidovali. 

Vyrazili jsme tedy od ohlušujících, mocných vodopádů zpátky domů.

17. 6. 2018

Národní park Ásbyrgi

Nastal pátek a my jsme byli natěšení na další výlet. Hned po práci jsme naházeli věci do auta a vyjeli. Jak tomu bývalo schytali jsme špatné počasí. Aspoň nás onen déšť utvrdil vtom, že si musíme koupit nové stěrače. Guma byla z části odtrhnutá, a tak lítala všude po skle a vydávala kvílivý zvuk. Vydali jsme se na protější stranu fjordu a přejeli hory. Cestu jsme znali, a proto jsme ani nezastavovali, jelikož bychom akorát zmokli. Za horami jsme se vydali na sever k pobřeží. To byla pro nás novinka, ale mnoho nás toho neuchvátilo. Ani městečko Húsavík, které je také proslulé pozorováním velryb. Zastavili jsme se až u strmých východních útesů poloostrova Tjörnes. Měli jsme spadeno na papuchalky. Bohužel jsme je na útesech nenašli. Ale měli jsme za to, že dole pod útesy je jich velké hejno. Byli na hladině moře a jen tak se pohupovali na zvlněném moři. Ale byli to jen takové malé černé tečky. Nebyli jsme si jisti až do chvilky, kdy jeden prolétl okolo nás. Měli jsme splněno a uháněli jsme z deště do auta.

Sjeli jsme do ohromné delty řeky Jökulsá á Fjöllum. Chvilku jsme jeli na Island nezvykle plochou krajinou, než jsme dojeli k národnímu parku Jökulsárgljúfur. Prvním pohledem jsme zjistili, že jsme na výjimečném místě. I když bylo pozdě večer a byli jsme po práci unavení, neodradilo nás to využít chvilku, kdy neprší a nejsou tu davy turistů. Rozjeli jsme se do útrob zvláštního kaňonu Ásbyrgi ve tvaru podkovy. Obdivovali jsme 100 metrů vysoké kolmé útesy. Bylo to mystické místo. Pověsti praví, že onen zvláštní kaňon vytvořil Odinův osminohý kůň Sleipnir, když jednou nohou došlápl na zem. Zajímavá představa, jelikož ona podkova má 3,5 kilometru na délku a 1 kilometr na šířku.

Ona realita vzniku kaňonu není o moc šílenější. Ona řeka Jökulsá á Fjöllum neboli v překladu Ledovcová řeka v horách, je totiž hodně divoká. A někdy i mnohem divočejší nežli největší řeka na světě Amazonka. Jednou za čas totiž vybuchne sopka pod největším ledovcem na Islandu Vatnajökull. Tento výbuch roztaví led a ten se žene krajinou a zanechává spoušť. Přesněji řečeno sandar v deltě řeky. Ale také vytváří kaňony a vodopády během několika dnů. My jsme projížděli oním následkem erupce pod ledovcem. Koukali jsme se na 100 metrů vysokou hradbu kamene a nechápali, jak může nějaká síla vytvořit onu hradbu za pár dní? S pocitem malosti jsme dorazili na parkoviště. Procházeli jsme křivolesem, který měl až 8 metrů. Někdy tu byly i vyšší stromy, ale to byly introdukované smrky nebo modříny. Byly tu pěkně v závětří, a proto mohly pěkně vyrůst. Za chvilku jsme došli na konec kaňonu, kde bylo jezírko. Bylo průzračné a padal do něj malý vodopád. Spíš to byl takový malý čůrek. Ona řeka, která vytvořila kaňon, totiž tekla dva kilometry odtud. Strávili jsme u jezírka nějaký čas, protože jsme pozorovali ryby, jak pomalu plavou průzračnou vodou. A také proto, že jsme tu byli úplně sami. Odjeli jsme na začátek kaňonu a vytáhli stan. Není nad to začít stanovat po půlnoci, kdy je světlo jako ve dne.

Ráno nás neprobudil budík, tak ho musel zastoupit místní správce, který po nás chtěl peníze za kempování. Lada vylezla a chlapci zaplatila. V tom nás zastihl déšť, který naše znavená těla opět ukolébal. Probrali jsme se až odpoledne. Naštěstí déšť skončil a my jsme vyrazili. Nejdříve jsme zašli načerpat informace do info centra. Bohužel nás moc nenadchlo. Bylo to takové to nemasné neslané sdělení informací. Myslíme si, že by si tato oblast zasloužila něco lepšího.

Pošmourné počasí pokračovalo a my jsme se vydali po hraně kaňonu. Výhled byl stále dech beroucí. Bohužel nám v polovině začalo trochu více pršet, proto jsme to vzali hopem. Naštěstí přestalo, když jsme asi po dvou hodinách došli na konec. Měli jsme dobrý výhled na celý kaňon i na vodopád s jezírkem pod námi. Nebyl to ale konec naší cesty, vydali jsme se za řekou, která tento úctyhodný výtvor vytesala.

Krajina byla zprvu hodně kamenitá, ale ne na dlouho. Došli jsme do oblasti se sypkým podložím. Vítr zde vytvořil zajímavou spleť útvarů připomínající bludiště. Pod jedním jsme si našli i suché útočiště na oběd. Chvilku jsme si s Ladou hráli na schovávanou, ona se pak zakousla do několika lístků z borůvek a nasbírala několik větviček na čaj.

Už z dálky jsme slyšeli onu ledovcovou řeku si probíjet cestu skálou. Když jsme došli na okraj, tak jsme se zastavili a jen vnímali onu scenérii. Šedivá valící se masa vody, sedimentů a štěrku se hnala obrovským kaňonem. Nemohli jsme odolat a šli až na kraj, abychom mohli vidět onu sílu pod námi.  Naproti nám byla ve skále vyhloubená jeskyně obrovských rozměrů. Co nám asi ještě ona řeka přichystá? Než jsme došli zpátky, tak jsme měli úplně mokré nohy. Alespoň jsme se zahřáli, když jsme slézali skalní stěnu. Konec cesty jsme si zkrátili přes VIP trávník, který se rozlézá jak mor kolem veškerých krásných míst. Ano myslím tím golfová hřiště.

Popojeli jsme na jih po štěrkové cestě a nechali za sebou profláklou část parku. Konečně se na nás usmálo trochu štěstí a mraky se protrhaly. Vydali jsme se tedy místo kempování ještě na jednu procházku. Zapadalo slunce a svítilo na trolly. Byly to čedičové útvary odolávající proudu ledovcové řeky. Vesturdalur je obdivuhodná geologická oblast.

Šestihranné čedičové útvary jsou zde všude. Řeka zde vymodelovala mnoho věcí a jednou z nich jsou trollové Karl og Kerling. Došli jsme až k nim a obdivovali, jak je, tak i řeku, která zrovna vymodelovala novou jeskyni. Bylo pozdě a šli jsme spát. Ale věděli jsme, že se tady máme na co těšit, ale to až zítra.

15. 6. - 16. 6. 2018

Hofsós aneb první výlet s Mazlíkem

Konečně jsme vyrazili na cestu. Nebylo to nic velkého, jen projet horami na druhou stranu poloostrova trollů a zpátky. Měli jsme konečně jeden volný den. A nedalo se říct, ani že byl celý. Jelikož jsme ještě ve dvě ráno, dostávali z kavárny, podnapilé, po alkoholu a zábavě dychtící hosty. Vyhrabali jsme se tedy z Dalvíku až v poledne. Jeli jsme na sever tunelem do Ólafsfjörðuru. Jako správní mazáci, jsme se patřičně rozčílili nad neznalými turisty, kteří neumějí jezdit jednoproudým tunelem. Vždy se najde někdo, kdo se zasekne, nebo neví kdo má přednost.

V Ólafsfjörðuru jsme opustili útesy padající do hlubin fjordu a vydali se štěrkovou cestou do hor. Všude okolo cesty bylo plno ovcí s mladými. Jeli jsme proto obezřetně, jelikož jehňata často panikařila a lítala zprava doleva, podle toho, na jaké straně měla bečící maminku. Netrvalo dlouho a svěží zelené údolí vystřídaly šedobílé hory. Tráva jen místy vykukovala ze starých trsů, které nedávno odhalil sníh.

Bylo to takové ponuré nakouknutí do hor. Jak se zvedaly jednotlivé hory z údolí, tak se po jejích stráních měnily barevné škály. Zatím, co na úpatí byly květiny v plném květu, tak pod vrcholky se teprve začala zelenat tráva. Mraky zahalovaly vrcholky pohoří, a tak jsme si ono panorama moc nevychutnali. Ale o tom výlet nebyl. Mazlík se choval na štěrkové horské cestě lépe než na asfaltu, takže jsme byli spokojení. Na asfaltu totiž táhl doleva a nevěděli jsme, čím to je. Bylo to trochu nepohodlné stále držet pevně volat. Také jsme zjistili, že má v prdeli zámky, vykloktané dveře, či sedačku řidiče. Přeci jenom to bylo auto z roku 2003 a tak jsme s drobnými chybičkami počítali.

Sjížděli jsme do údolí a pozorovali klikatící se horskou říčku. Rozlévala se a její ramena tvořila desítky ostrovů. Tající sníh jí dodával potřebnou sílu na odplavení sedimentů a štěrku z hor až do moře. Za pár okamžiků ona krásná horská říčka zmizela pod hladinou přehrady. Kousek od jejích břehů, bylo několik krásných stavení s drnovými střechami. Náš šéf nám o tom místě vyprávěl. Je to místo pro VIP lidi. Tedy pro boháče, kteří nechtějí být rušeni okolním světem a mohou si dovolit zaplatit za jednu noc několik set tisíc korun.

Jeli jsme ještě pár kilometrů a narazili jsme na nám známou asfaltovou cestu vedoucí po pobřeží poloostrova. Vydali jsme se jižně do vesničky Hofsós. Zde mají nádherný bazén na útesu. Je z něj vidět celý fjord Skagafjörður. Ale nejdříve jsme se šli najíst. Měli jsme výbornou večeři, ale nejlepší byl pohled z okna. Dva Španělé zapadli s karavanem na několikametrovém štěrkovém stoupání. Takové neuměli jsme snad neviděli. Pokoušeli se dostat auto tak intenzivně do kopce, že málem nacouvali do baráku. Nakonec musela majitelka restaurace jim jít pomoc. Netrvalo to ani minutu a vyjela. Fakt jsme se jimi bavili dobrou půl hodinu.

Když jsme se dostali do bazénu začalo trošku poprchávat. Ve spojení s větrem to nebylo úplně příjemné. Rychle jsme se tedy přesunuli do horké vířivky a tam nám bylo krásně. Chvilku jsme se cachtali a Ladě horká voda opět neudělala dobře, a tak jsem v horké lázni zůstal sám a Lada si plavala v ledovém bazénu.  

Když jsme se vrátili domů, dávali si večeři a jen tak mimoděk jsme vykoukli z okna. Zůstali nám ústa otevřená dokořán. Na obloze se odehrávaly neskutečné věci. Mraky Altocumulus lenticularis ozářené zapadajícím sluncem, byla neskutečná podívaná. Tato oblaka vypadají jako několik složených čoček nad sebou, které se zvětšují do výšky. 

10.6. - 14. 6. 2018

Jarní Dalvík

Náš život pokračoval v pracovním duchu. Lada se učila stále více věcí v kavárně a já jsem zase získával zkušenosti s prací v hostelu. Ale práce jsem neměl hodně, a tak se vždy našel čas na některý z projektů. Šéfové si byli jisti, že sezona bude zpomalovat. Jelikož přerod mezi zimní a letní sezonou je vždy pomalejší. Nicméně jsme zažili jen pár pomalých dnů. Lyžaře vystřídaly skupiny lidí užívajících si pozorování velryb či lidí cestujících na ostrov Grímsey, kde mohou překročit severní polární kruh. Nebo jen cestovatelů projíždějících oním úchvatným poloostrovem trollů.

Strmé skalní stěny pohoří pomalu začaly vykukovat zpod sněhové peřiny, kde byly uvězněny půl roku. Rozhodli jsme se tedy vydat na výlet údolím nad Dalvíkem. Byla to příjemná procházka okolo hluboko se zařezávající horské bystřiny. Vyšli jsme jen 200 výškových metrů a zjistili jsme, že procházka nebude tak snadná, jak jsme mysleli. Závěje sněhu byly hluboké a někdy jsme se zabořili do rozbředlého sněhu až nad kolena. Prozatím jsme se rozhodli nechat prozkoumávání horského údolí, tento výlet si necháme na léto.

Vyšli jsme na stráň, na kterou svítí slunce skoro po celý den. Tam bylo po sněhu už jen málo památek. Sedli jsme si na borůvčí a pozorovali údolí svažující se do největšího fjordu na Islandu. Byl tam tokový klid. Ony obrovské vzdálenosti před námi a jen pár farem v údolí. A samozřejmě náš nový domov Dalvík.

Okolo Dalvíku se vinula řeka, jenž se klikatila celým rozsáhlým údolím. Bylo krásné vidět, jak vytváří slepá ramena. Někde si razila cestu skalou, jinde se rozlévala. Tento vodní ráj je chráněný. Žije tu na 30 druhů ptáků, kteří tu vyvádění své mladé. My jsme zde zahlédli lyskonoha úzkozobého (Phalaropus lobatus), labuť zpěvnou (Cygnus cygnus) či potápku žlutorohou (Podiceps auritus). Máme tu i budku na pozorování ptactva, takže je to také jedna z možností, jak se od relaxovat po práci.

Volné chvíle byly vyplněny intenzivním hledáním auta. Porovnáváním cen, terénních vlastností vozů, spotřebou a mnohým dalším. Měli jsme jasné tři favority Honda CR-V, Toyota Rav4 a Suzuki Vitara. Nastal první výlet za koupí auta do Akureyri. Bohužel Honda byla prohnilá až na kost, a tak nás ani velice příznivá cena nepřilákala. Další výlet, kdy jsem našel prodávajícího přes internet, si budeme ještě dlouho pamatovat. Kluk byl zjevně pod značnou dávkou drog. Když u nás zastavil a otevřel auto, bylo nám jasné, že tohle ne. Při výstupu mu upadl kapesník od krve. Nevím, co mě přinutilo si sednout do auta. Snad vidina, že ono nekonečné hledání skončí, s autem za rozumnou cenu s málo najetými kilometry. Ujeli jsme s autem asi 200 metrů a vrátili jsme ho majiteli. Kontrolka motoru svítila a celkově pocit z auta byl hrozný. Motor skučel a vibroval s celým autem, strašné. Některé plastové části držely pospolu jen silou vůle.

Rozhodli jsme se tedy, že vynecháme nákup přes internet a raději si připlatíme za auto z autobazaru. Obešli jsme jich asi 5. Vyzkoušeli jsme jen několik vozů. V naší cenové kategorii jich mnoho neměli. A ty, které v této kategorii byly, se mohly srovnávat s autem od zdrogovaného kluka. První nám museli nastartovat, jelikož byla baterka mrtvá, druhé zas mělo naprosto vykloktaný volant, třetí mělo zvuk motoru před umřením, ale to čtvrté bylo v rámci možností skvělé. Samozřejmě pár much mělo, ale to se od starého auta dá čekat. Vzali jsme si co nejdříve volno a auto odvezli do specializovaného servisu, kde nám auto prověřili. Poradili nám za kolik si ho cení, ale hlavně nám řekli, že je to auto v pořádku. Vydali jsme se tedy smlouvat o ceně. Dostali jsme se na sumu, kterou si tu dohromady vyděláme za měsíc a půl, a tak jsme si plácli. Další věc byla pojištění, cena nás nepotěšila, ale s tím se nedalo nic dělat. Hlavní bylo, že jsme měli nového mazlíka!

14. 5. - 9. 6. 2018