Náš život pokračoval v pracovním
duchu. Lada se učila stále více věcí v kavárně a já jsem zase získával
zkušenosti s prací v hostelu. Ale práce jsem neměl hodně, a tak se vždy našel
čas na některý z projektů. Šéfové si byli jisti, že sezona bude zpomalovat.
Jelikož přerod mezi zimní a letní sezonou je vždy pomalejší. Nicméně jsme
zažili jen pár pomalých dnů. Lyžaře vystřídaly skupiny lidí užívajících si
pozorování velryb či lidí cestujících na ostrov Grímsey, kde mohou překročit
severní polární kruh. Nebo jen cestovatelů projíždějících oním úchvatným
poloostrovem trollů.
Strmé skalní stěny pohoří pomalu
začaly vykukovat zpod sněhové peřiny, kde byly uvězněny půl roku. Rozhodli jsme
se tedy vydat na výlet údolím nad Dalvíkem. Byla to příjemná procházka okolo
hluboko se zařezávající horské bystřiny. Vyšli jsme jen 200 výškových metrů a
zjistili jsme, že procházka nebude tak snadná, jak jsme mysleli. Závěje sněhu
byly hluboké a někdy jsme se zabořili do rozbředlého sněhu až nad kolena.
Prozatím jsme se rozhodli nechat prozkoumávání horského údolí, tento výlet si
necháme na léto.
Vyšli jsme na stráň, na kterou
svítí slunce skoro po celý den. Tam bylo po sněhu už jen málo památek. Sedli
jsme si na borůvčí a pozorovali údolí svažující se do největšího fjordu na
Islandu. Byl tam tokový klid. Ony obrovské vzdálenosti před námi a jen pár
farem v údolí. A samozřejmě náš nový domov Dalvík.
Okolo Dalvíku se vinula řeka, jenž se klikatila celým
rozsáhlým údolím. Bylo krásné vidět, jak vytváří slepá ramena. Někde si razila
cestu skalou, jinde se rozlévala. Tento vodní ráj je chráněný. Žije tu na 30
druhů ptáků, kteří tu vyvádění své mladé. My jsme zde zahlédli lyskonoha
úzkozobého (Phalaropus lobatus), labuť zpěvnou (Cygnus cygnus) či potápku žlutorohou
(Podiceps auritus). Máme tu i budku na pozorování ptactva, takže je to také
jedna z možností, jak se od relaxovat po práci.
Volné chvíle byly vyplněny
intenzivním hledáním auta. Porovnáváním cen, terénních vlastností vozů,
spotřebou a mnohým dalším. Měli jsme jasné tři favority Honda CR-V, Toyota Rav4
a Suzuki Vitara. Nastal první výlet za koupí auta do Akureyri. Bohužel Honda
byla prohnilá až na kost, a tak nás ani velice příznivá cena nepřilákala. Další
výlet, kdy jsem našel prodávajícího přes internet, si budeme ještě dlouho
pamatovat. Kluk byl zjevně pod značnou dávkou drog. Když u nás zastavil a
otevřel auto, bylo nám jasné, že tohle ne. Při výstupu mu upadl kapesník od
krve. Nevím, co mě přinutilo si sednout do auta. Snad vidina, že ono nekonečné
hledání skončí, s autem za rozumnou cenu s málo najetými kilometry. Ujeli jsme
s autem asi 200 metrů a vrátili jsme ho majiteli. Kontrolka motoru svítila a
celkově pocit z auta byl hrozný. Motor skučel a vibroval s celým autem,
strašné. Některé plastové části držely pospolu jen silou vůle.
Rozhodli jsme se tedy, že vynecháme
nákup přes internet a raději si připlatíme za auto z autobazaru. Obešli jsme
jich asi 5. Vyzkoušeli jsme jen několik vozů. V naší cenové kategorii jich
mnoho neměli. A ty, které v této kategorii byly, se mohly srovnávat s autem od
zdrogovaného kluka. První nám museli nastartovat, jelikož byla baterka mrtvá,
druhé zas mělo naprosto vykloktaný volant, třetí mělo zvuk motoru před umřením,
ale to čtvrté bylo v rámci možností skvělé. Samozřejmě pár much mělo, ale to se
od starého auta dá čekat. Vzali jsme si co nejdříve volno a auto odvezli do
specializovaného servisu, kde nám auto prověřili. Poradili nám za kolik si ho
cení, ale hlavně nám řekli, že je to auto v pořádku. Vydali jsme se tedy
smlouvat o ceně. Dostali jsme se na sumu, kterou si tu dohromady vyděláme za
měsíc a půl, a tak jsme si plácli. Další věc byla pojištění, cena nás
nepotěšila, ale s tím se nedalo nic dělat. Hlavní bylo, že jsme měli nového
mazlíka!
14. 5. - 9. 6. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat