Národní park Ásbyrgi

Nastal pátek a my jsme byli natěšení na další výlet. Hned po práci jsme naházeli věci do auta a vyjeli. Jak tomu bývalo schytali jsme špatné počasí. Aspoň nás onen déšť utvrdil vtom, že si musíme koupit nové stěrače. Guma byla z části odtrhnutá, a tak lítala všude po skle a vydávala kvílivý zvuk. Vydali jsme se na protější stranu fjordu a přejeli hory. Cestu jsme znali, a proto jsme ani nezastavovali, jelikož bychom akorát zmokli. Za horami jsme se vydali na sever k pobřeží. To byla pro nás novinka, ale mnoho nás toho neuchvátilo. Ani městečko Húsavík, které je také proslulé pozorováním velryb. Zastavili jsme se až u strmých východních útesů poloostrova Tjörnes. Měli jsme spadeno na papuchalky. Bohužel jsme je na útesech nenašli. Ale měli jsme za to, že dole pod útesy je jich velké hejno. Byli na hladině moře a jen tak se pohupovali na zvlněném moři. Ale byli to jen takové malé černé tečky. Nebyli jsme si jisti až do chvilky, kdy jeden prolétl okolo nás. Měli jsme splněno a uháněli jsme z deště do auta.

Sjeli jsme do ohromné delty řeky Jökulsá á Fjöllum. Chvilku jsme jeli na Island nezvykle plochou krajinou, než jsme dojeli k národnímu parku Jökulsárgljúfur. Prvním pohledem jsme zjistili, že jsme na výjimečném místě. I když bylo pozdě večer a byli jsme po práci unavení, neodradilo nás to využít chvilku, kdy neprší a nejsou tu davy turistů. Rozjeli jsme se do útrob zvláštního kaňonu Ásbyrgi ve tvaru podkovy. Obdivovali jsme 100 metrů vysoké kolmé útesy. Bylo to mystické místo. Pověsti praví, že onen zvláštní kaňon vytvořil Odinův osminohý kůň Sleipnir, když jednou nohou došlápl na zem. Zajímavá představa, jelikož ona podkova má 3,5 kilometru na délku a 1 kilometr na šířku.

Ona realita vzniku kaňonu není o moc šílenější. Ona řeka Jökulsá á Fjöllum neboli v překladu Ledovcová řeka v horách, je totiž hodně divoká. A někdy i mnohem divočejší nežli největší řeka na světě Amazonka. Jednou za čas totiž vybuchne sopka pod největším ledovcem na Islandu Vatnajökull. Tento výbuch roztaví led a ten se žene krajinou a zanechává spoušť. Přesněji řečeno sandar v deltě řeky. Ale také vytváří kaňony a vodopády během několika dnů. My jsme projížděli oním následkem erupce pod ledovcem. Koukali jsme se na 100 metrů vysokou hradbu kamene a nechápali, jak může nějaká síla vytvořit onu hradbu za pár dní? S pocitem malosti jsme dorazili na parkoviště. Procházeli jsme křivolesem, který měl až 8 metrů. Někdy tu byly i vyšší stromy, ale to byly introdukované smrky nebo modříny. Byly tu pěkně v závětří, a proto mohly pěkně vyrůst. Za chvilku jsme došli na konec kaňonu, kde bylo jezírko. Bylo průzračné a padal do něj malý vodopád. Spíš to byl takový malý čůrek. Ona řeka, která vytvořila kaňon, totiž tekla dva kilometry odtud. Strávili jsme u jezírka nějaký čas, protože jsme pozorovali ryby, jak pomalu plavou průzračnou vodou. A také proto, že jsme tu byli úplně sami. Odjeli jsme na začátek kaňonu a vytáhli stan. Není nad to začít stanovat po půlnoci, kdy je světlo jako ve dne.

Ráno nás neprobudil budík, tak ho musel zastoupit místní správce, který po nás chtěl peníze za kempování. Lada vylezla a chlapci zaplatila. V tom nás zastihl déšť, který naše znavená těla opět ukolébal. Probrali jsme se až odpoledne. Naštěstí déšť skončil a my jsme vyrazili. Nejdříve jsme zašli načerpat informace do info centra. Bohužel nás moc nenadchlo. Bylo to takové to nemasné neslané sdělení informací. Myslíme si, že by si tato oblast zasloužila něco lepšího.

Pošmourné počasí pokračovalo a my jsme se vydali po hraně kaňonu. Výhled byl stále dech beroucí. Bohužel nám v polovině začalo trochu více pršet, proto jsme to vzali hopem. Naštěstí přestalo, když jsme asi po dvou hodinách došli na konec. Měli jsme dobrý výhled na celý kaňon i na vodopád s jezírkem pod námi. Nebyl to ale konec naší cesty, vydali jsme se za řekou, která tento úctyhodný výtvor vytesala.

Krajina byla zprvu hodně kamenitá, ale ne na dlouho. Došli jsme do oblasti se sypkým podložím. Vítr zde vytvořil zajímavou spleť útvarů připomínající bludiště. Pod jedním jsme si našli i suché útočiště na oběd. Chvilku jsme si s Ladou hráli na schovávanou, ona se pak zakousla do několika lístků z borůvek a nasbírala několik větviček na čaj.

Už z dálky jsme slyšeli onu ledovcovou řeku si probíjet cestu skálou. Když jsme došli na okraj, tak jsme se zastavili a jen vnímali onu scenérii. Šedivá valící se masa vody, sedimentů a štěrku se hnala obrovským kaňonem. Nemohli jsme odolat a šli až na kraj, abychom mohli vidět onu sílu pod námi.  Naproti nám byla ve skále vyhloubená jeskyně obrovských rozměrů. Co nám asi ještě ona řeka přichystá? Než jsme došli zpátky, tak jsme měli úplně mokré nohy. Alespoň jsme se zahřáli, když jsme slézali skalní stěnu. Konec cesty jsme si zkrátili přes VIP trávník, který se rozlézá jak mor kolem veškerých krásných míst. Ano myslím tím golfová hřiště.

Popojeli jsme na jih po štěrkové cestě a nechali za sebou profláklou část parku. Konečně se na nás usmálo trochu štěstí a mraky se protrhaly. Vydali jsme se tedy místo kempování ještě na jednu procházku. Zapadalo slunce a svítilo na trolly. Byly to čedičové útvary odolávající proudu ledovcové řeky. Vesturdalur je obdivuhodná geologická oblast.

Šestihranné čedičové útvary jsou zde všude. Řeka zde vymodelovala mnoho věcí a jednou z nich jsou trollové Karl og Kerling. Došli jsme až k nim a obdivovali, jak je, tak i řeku, která zrovna vymodelovala novou jeskyni. Bylo pozdě a šli jsme spát. Ale věděli jsme, že se tady máme na co těšit, ale to až zítra.

15. 6. - 16. 6. 2018