Lama na cestách: Vesturdalur aneb jak nám geologie opět vytřela oči.

Ráno jsme se probudili do nádherného dne. Rychle jsme složili stan a popojeli na místo Vesturdalur, odkud jsme včera vyráželi na malou procházku. Tentokrát jsme se vydali po proudu řeky složitým terénem. Před námi se tyčily hradby z šestibokého čediče. Opravdu jsme se cítili, jak v rozvalinách starověkého hradu. Ale tady se o to postaraly mocné proudy řeky. Řeka se zařezávala hluboko do údolí. Ale tvrdé čedičové výchozy se nechtěly vzdát. Vystupovaly na povrch jako ony hrady či jako hradby, kterým se řeka musela vyhnout.

Bylo to zvláštní místo. Opravdu tu byli cítit trollové. Většina populace Islandu věří na ony mystické tvory. Asi se k nim zanedlouho přidáme. Netrvalo dlouho a skrz spleť skalních výchozů, zdí i jeskyň jsme se dostali na nejvyšší bod v okolí. Stoupali jsme po schodech „made in nature“ až k vrcholu. Rozprostírali se pod námi Hljóðaklettar tedy „skály ozvěn“ jak jim místní říkají a my jsme tiše vstřebávali onu nezapomenutelnou chvíli.

Popošli jsme ale ještě kousek dál, skály vystřídal červenočerný písek. Ocitli jsme se v oblasti kráterů Rauðhólar. Stále byly patrné kužely vystupující nad erodovaný terén. Bylo zvláštní, jak některé sopouchy byly jasně červené a jiné černé. Prostě nádherná hra barev na pozadí zelenajícího se kaňonu. Měli jsme to štěstí, že jsme tu mohli být úplně sami. Prvního člověka jsme potkali, když jsme odjížděli pryč. Byl dost vyděšený, když sjížděl z prudkého kopce. Nedivili jsme se, i my jsme to na zdejších silnicích brali velice zlehka. Hold, kde není asfaltka, nejsou davy lidí.

Popojeli jsme do další oblasti zvané Hólmatungur. Nejdříve jsme vyrazili na kopec. Opět jsme byli u kaňonu vytvořeného řekou. Ale bylo to tu trochu jiné. Planiny nad kaňonem byly místy kamenité, jako kdyby někdo odnesl všechnu půdu. Z ničeho nic byly přechody mezi oblastmi, kde bujel zelený život, a oblastmi připomínající kamennou poušť.

Nezdrželi jsme se dlouho a vydali se do útrob kaňonu. Zde bujel život a vodopád dodával místu potřebnou vlhkost. Udělali jsme si několikakilometrovou procházku oním údolím. Pozorovali jsme, jak se mísí průzračné vody z potůčků s šedivou vodou z ledovcové řeky. Onu šedou barvu tvoří materiál, který sebou nese. Každý den takhle dopraví 23 tun materiálu. Za rok je to 5000 tun, které vyplaví na pobřeží. Ani jsme dostatečně nevnímali onen životem překypující kraj. Všudypřítomná čerstvá zeleň nám připomínala domov.

Poodjeli jsme na jih. Po pár kilometrech začala vegetace ztrácet dech. Objevily se velbloudí hrby. Což je poslední stádium degradace půdy, než ji s konečnou platností odnese vítr.

Trvalo to jen chvilku. Opravdu jen pár kilometrů a byli jsme v kamenné poušti. Hned se nám zastesklo po zeleném kaňonu u Hólmatunguru. Stále je to pro nás neuchopitelná změna prostředí. Je neuvěřitelné, jak malinko stačí, aby se z života překypujícího místa stala pustina. Po pár kilometrech jsme byli na asfaltové silnici a sní tu byl i turistický ruch. U vodopádů bylo mnoho aut a autobusů.

Nejdříve jsme zavítali k vodopádům Selfoss. Popošli jsme trochu blíže, než by se mělo a pozorovali padající masu vody. Bohužel se nám začalo kazit počasí, a tak jsme vyrazili pěšky k druhým vodopádům.

Byly jimi vodopády Dettifoss, což je jedna z perel tohoto ostrova. Dokonce si zahráli i ve filmu Prometheus, kde představují životodárnou vodu v krajině bez života. Když vynecháme mechy a trávu, tak se ono označení „vodopády v pustině bez života“ naprosto hodí. Ovšem všudypřítomní mravenečkové s foťáky a chytrými telefony zápasící o nejlepší selfie tuto atmosféru zlikvidovali.